Vývoj krajiny, a ještě k tomu v Německu, to není téma, které by vydavateli zakládalo na rekordy v prodaných výtiscích. Tím spíš by mohli naši vodohospodáři a na vodu zaměření environmentalisté s povděkem přijmout publikaci, která se v roce 2009 objevila v knihkupectvích a se svými 446 stranami a několika desítkami ilustračních obrázků je nabízena za slušnou cenu 349 korun českých. Někteří by se i mohli nechat inspirovat k tvořivým úvahám o tom, že v našem prostoru dosud souhrnnější kritický dějepis vodohospodářství a jeho vztahů ke krajině chybí.
Autor je profesorem dějin na Harvardově univerzitě v USA. Zabývá se sociálními, politickými, kulturními a environmentálními dějinami Německa od 18. století. Vodohospodářskému čtenáři mohou v knize chybět systematičtější odborné popisy a naopak mu mohou trochu přebývat rozbory kulturně – společenských souvislostí popisovaných jevů. Ovšem na takové pojetí má humanitně zaměřený autor právo a čtenář aspoň nezůstává izolován v technické oblasti.
Knihu je nejlepší přiblížit po jednotlivých kapitolách
1. Vymaňování z barbarství
V německých zemích 18. a 19. století byla důležitým tématem kultivace mokřadních a zaplavovaných nivních krajin, které zaujímaly podstatné části území hlavně na severu a na východě. Významným příkladem byla vodohospodářská a následně zemědělská kolonizace východních částí Pruska v době Fridricha II (vládl 1740 až 1786). Největší projekt tohoto panovníka se odehrál na dolním toku Odry, v ploché nivní krajině zvané Oderbruch, dnes na pomezí Německa a Polska. Kanálovými průkopy bylo radikálně zjednodušováno dosud výrazně meandrující a větvící se řečiště, říční pás byl zužován výstavbou protipovodňových hrází, rozsáhlé plochy v nivě byly odvodňovány. Po těchto zásazích, které území otvíraly intenzivnímu zemědělství, následovala státem podporovaná kolonizace území. Pohyb osadníků do východních částí Pruska byl významnou migrační událostí v dějinách Německa, jakkoliv velká část kolonistů z toho nevyšla hned nejlépe. („První generace nachází smrt, druhá nedostatek, a teprve třetí blahobyt“.) Zásahy z doby Fridricha II., jen dílčími způsoby doplňované pozdějšími vodohospodářskými opatřeními, zásadně změnily krajinu. Umožnily její zemědělské využívání, ale současně, a to si začínají plně uvědomovat až dnešní generace, setřely její přírodní charakter. Splnily svůj cíl v tom, že méně často dochází k zaplavování zemědělské půdy. Jejich nechtěným důsledkem však je zhoršení dopadů méně častých, katastrofálních povodní, což se na Odře naplno projevilo v roce 1997.
2. Muž, který zkrotil divoký Rýn
Plukovník inženýr Johann Gottfried Tulla (nar. 1770, zemř. 1828) vytvořil a prosadil první etapu projektu technické úpravy Rýna. Působil hlavně na horním toku Rýna v Bádensku, úspěchu jeho snažení napomohla napoleonská éra, která přinutila jednotlivé porýnské státy více spolupracovat. Tullova metoda se podobala postupům na Odře, cílem bylo také získání zemědělské půdy a omezení jejích záplav. (Plavební úprava Rýna přišla později.) Systémem průkopů bylo řece vnucováno jediné, poměrně hluboké řečiště s břehy opevňovanými dřevěnými hatěmi. Dno stabilizováno nebylo – řečiště se záměrně nechávalo dál samovolně zahlubovat. Průměrně pak trvala hloubková stabilizace koryta pět let, některé úseky však byly po Tullových zásazích morfologicky aktivní ještě dalších čtyřicet let. Mezi Basilejí a Wormsem byl takto Rýn zkrácen ze 354 na 273 kilometrů, zmizelo více než 2200 říčních ostrovů, postranní říční ramena byla odřezána nebo zcela zanikla. K tomu bylo postaveno 240 kilometrů hlavních protipovodňových hrází, zatím se však nejednalo o komplexní soustavu hrází, jaká Rýn doprovází v dnešní době. Tullovu metodu pokládali za mimořádně drastickou již četní jeho současníci. Na úkor někdejších nivních mokřin a postranních říčních ramen se rozšířily louky a pole, řada lidí však přicházela o původní živnosti. Ustoupilo zpracování rákosu, lov pernaté zvěře a první těžkou ránu dostal rýnský rybolov. Na populacích ryb se projevovalo omezení rozsahu a členitosti říčního prostředí, zejména ztráta rozmnožovacích stanovišť. Ústup lososů a jeseterů z vod Rýna byl i společensky zřetelně vnímaným problémem. V letech 1840 až 1885 vyvolal i řadu mezistátních ochranářských smluv mezi porýnskými státy. Ty však nevedly k úspěchu a lososi a jeseteři se již v Rýně nedočkali doby, kdy s tamním říčním rybolovem definitivně skoncovalo průmyslové znečištění vody. Tullovy úpravy zužovaly říční pás na šířku obvykle ne více než 150 metrů a způsobily, že horní Rýn ztratil 85 procent záplavové nivy. Následkem toho hlavně níže položené části rýnského údolí dodnes pociťují dědictví sebevědomého plukovníka ve zhoršeném průběhu extrémních povodní. Vliv podstatného zkrácení trasy řeky a omezení její členitosti byl později, v dobách silného znečištění vody, rozpoznán také ve zhoršení podmínek pro samočištění. Nastartované zahlubování překročilo v řadě úseků řeky meze únosnosti a projevilo se v nadměrném vysušení rozsáhlých území. Tullovy radikální řezy do říční krajiny vyvolaly dodnes nekončící sled korekčních opatření.
3. Zlatý věk
V severozápadních částech Německa zaujímaly významné rozlohy mokřiny v rozmezí souše a Severního moře a vnitrozemské mokřiny, z velké části rašelinné či slatinné. Lidé odedávna kultivovali tato území, jako zásadní krajinotvorný činitel se ovšem tyto snahy projevily ve druhé polovině 19. století. Tehdy v Německu pociťovaný nedostatek prostoru vyvolával potřebu intenzivnější vnitřní kolonizace území a technické vymoženosti, zejména využití páry k pohánění lodí i zemních strojů, přinášely nové možnosti. Rozsáhlá území byla hrázována a odvodňována. Průmyslového rozsahu nabyla těžba rašeliny, která měla dva důvody – získání paliva a obnažení úrodnějších vrstev půd. V rámci velkých státních projektů vznikaly celé nové „rašelinné“ či „slatinné“ vesnice. Součástí projektů odvodnění mokřin byla i výstavba plavebních kanálů, které sloužily ponejprv odvozu vytěžené rašeliny. V některých místech, kde nebylo efektivní rašelinu vyvážet, byla záměrně vypalována. Výsledky těchto projektů se již současníkům jevily jako nejednoznačné. Byla získávána nová zemědělská půda, ta se však velmi rychle vyčerpávala a řada nově založených vesnic již po několika letech upadala do bídného živoření. Přírodovědci a milovníci přírody nemohli přehlédnout, že uplatňované kultivační postupy jsou katastrofou z hlediska biodiverzity. Právě v reakcích na odvodňování mokřin ve druhé polovině 19. století je jeden z významných kořenů novodobého německého ekologismu. Někteří hydrologové začali v té době pozorovat známky plošného vysoušení krajiny, v literatuře se objevuje varovný pojem „Versteppung“ (proměna ve step).
V téže době nastal také velký rozvoj říční lodní dopravy, podporovaný obrovskými státními investicemi do technických úprav řek a výstavby plavebních kanálů. Syrový Tullův projekt prokopávání Rýna byl korigován výstavbou zdymadel, podobně byly upravovány další německé řeky. Z ekologického hlediska takto zesílil problém migračního zneprostupnění řek.
4. Stavba přehrad
Ke konci 19. století, s růstem měst a průmyslu, začal na některé oblasti Německa doléhat vážný nedostatek vody. Například v kritické oblasti Porúří odebíraly velké komunální a průmyslové vodárny z řek a niv taková množství vody, že četní drobní uživatelé byli přímo existenčně ohroženi. Vodárenské odběry a převody do jiných povodí zhoršovaly nedostatkem ředící vody katastrofální znečištění vody v některých průmyslových recipientech. Zastavování říčních niv a problematické úpravy řečišť zesílily riziko povodňových škod. Řešení těchto problémů bylo hledáno ve výstavbě přehrad, jejímž průkopníkem v Německu byl profesor Otto Intze (nar. 1843, zemř. 1904). Přehrady současně mohly sloužit využívání vodní energie. Jejich výstavba souzněla se sílícím německým nacionalismem, který ji vítal a podporoval jako jeden z projevů národní velikosti. Ve výsledku ovšem přehrady nenaplňovaly zcela všechny sliby, kterými na ně byly získávány prostředky z veřejných či soukromých zdrojů. Často zkrátka přicházeli majitelé malých mlýnů, pro něž nebylo uspokojivé vyrovnání průtoků, spojené s vydatnými odběry, a zemědělci, kterým se v řadě případů přístup k závlahové vodě ještě ztížil, ať už díky větším poplatkům za vodu nebo přímo zákazy odběrů z nádrží. Původní sliby všeřešících univerzálních nádrží se ukazovaly jako příliš zjednodušující, čehož příkladem je střet mezi zájmy protipovodňové ochrany a ostatními funkcemi nádrží, případně střety související s nastavením protipovodňové ochrany buď na menší a častější povodně, nebo na zřídka se vyskytující povodně extrémní. V dnešní době jsou citlivěji než dříve vnímány rozmanité problémové vlivy nádrží na splaveninový režim, na ekologický a morfologický stav řek. Specifickým příspěvkem k trvale aktuálnímu tématu bezpečnosti vodních děl byly na německé půdě destrukce Möhneské a Ederské přehrady při spojeneckém bombardování v roce 1943.
5. Rasa a kultivace půdy
Nacistická ideologie dost stavěla na schopnosti německého národa, resp. lidí „vyšší rasy“ kultivovat, využívat a chránit krajinu, kteréžto nazírání vedlo v praxi k rozpornému vývoji. V Německu pokračovaly po roce 1933 velké projekty odvodňování mokřin, výstavby vodních cest a regulace řek. Zároveň však nacismus ponechával jistý prostor rozvoji ochrany přírody a krajiny. Říšský zákon o ochraně přírody z roku 1935 byl na svoji dobu v celosvětovém měřítku velmi pokročilý a jeho základy sloužily ještě dlouhá léta v obou poválečných německých státech. Nacisté ovšem předpokládali, že kolizi mezi ochranou a exploatací domácí krajiny budou řešit expanzí na východ. Hovoří se o imperialistickém modelu ochrany přírody – na území vlastního Německa se mělo v budoucnu více dbát vzorů starogermánských posvátných hájů, zatímco na východě se Němci chystali realizovat svůj „zdravý instinkt pro osídlování“, kterým se měli lišit zejména od slovanských národů, „neschopných opustit svět neodvodněných bažin“. V počátcích válečného tažení na východ vznikaly grandiózní projekty kultivace dobývaných území, které měly vytvořit krajinu zcela nového typu, tvarově i funkčně podřízenou nejpřísnější centralizaci. Tyto projekty zahrnovaly silné vodohospodářské aspekty. Z největších záměrů byl například projekt odvodnění Pripjaťských bažin – v nichž mimo jiné někteří nacističtí teoretici tušili kolébku méněcenného slovanského osídlení východní Evropy. Rozsáhlé vodohospodářské, meliorační a komunikační projekty také měly přispět k řešení problému původního obyvatelstva dobytých území – měly je „spotřebovat prací“. V důsledku válečného vývoje se nacistické plány neuskutečnily, nicméně zahájené projekty odvodňování bažin nebo výstavby silnic stály spousty lidských životů. Takto mohl jeden z citovaných pamětníků hovořit – byť ne zcela geograficky přesně – o Osvětimi jako o „nejzazším odvodňovacím místě německého světa“. Osvětim nebyla jenom místem zprůmyslněného vyvražďování lidí, ale také dějištěm rozsáhlého projektu odvodňování a zemědělské kultivace mokřin.
6. Krajina a životní prostředí v poválečných německých státech
Zatím poslední dějství vnitřní kolonizace se odehrálo po válce v západní části Německa, když bylo třeba umístit značná množství lidí z východu. Například v Dolním Sasku kolem roku 1950 zakládání imigrantských slatinných osad dokonalo rozpad někdejší mokřadní krajiny, z níž pak zbylo jenom několik izolovaných ostrovů. V této době pokračovala výstavba přehrad a vodních cest. S prudkým rozvojem průmyslu a chemizací zemědělství nastala na západě i na východě kvalitativně nová, nepříznivá situace v oblasti kvality vody. Poněkud literárně lze říci, že ekosystémy řady vodních toků se v důsledku znečištění dostávaly do terminálního stádia. To dopadalo zpátky na oblast zásobování vodou, do značné míry závislé na povrchových zdrojích. Vodní hospodářství se primárně snažilo tyto problémy řešit, v souladu se svými zažitými zvyklostmi, kvantitativně. V Západním Německu však od 70. let 20. století muselo zejména při snahách o výstavbu dalších nádrží čelit opozici tak silné, jako nikdy předtím. Například protesty proti zesplavňování Mosely v letech 1956 – 1964 byly ještě slabé, nesoustředěné a do jisté míry podvázané dřívějšími vazbami některých ochranářů na nacistický režim. Za dvacet let však v západoněmecké společnosti proběhl podstatný vývoj a v interpretaci Willyho Brandta jako spolkového kancléře a Hans-Dietricha Genschera jako ministra vnitra se řešení ekologických problémů stalo jedním z nosných bodů vládní politiky. V sedmdesátých letech leží i počátky dnešních rekonstrukčních přístupů ve vodním hospodářství, tedy revitalizací.
Přírodě bližší vodohospodářské přístupy se po roce 1989 začínají více uplatňovat i ve východní části Německa. Příkladem může být území, v němž líčení profesora Blackbourna začíná – v nivě Odry na pomezí dnešního Německa a Polska. Po extrémní povodni roku 1997 se tam hledají moderní vodohospodářská řešení. Zájmy uživatelů půdy a dosti konzervativní přístupy z polské strany (snahy o vyšší přisazené hráze a radikální bagrování řečiště Odry) dávají výsledným řešením kompromisní charakter. Nicméně pod tlakem evropských peněz, které zajímají i Poláky, se zde objevují řešení, pro konzervativně založené vodohospodáře poněkud znepokojivá, jako odsazování protipovodňových hrází dál od řečiště a zpřírodňování obnovovaných záplavových území.
Tomáš Just
