Padesát let podniků Povodí

1. Vznik Správ povodí a vývoj organizačních forem

Zákon o územním členění státu č. 36/1960 Sb., kterým vzniklo v Československé republice 11 nových krajů, které se členily na 108 okresů (v Českých zemích 7 krajů se 76 okresy), přinesl změny i do organizačního uspořádání vodního hospodářství. Krajské správy vodovodů a kanalizací a Krajské správy vodních toků a meliorací byly zrušeny a jejich činnost přešla do nově vzniklých Okresních vodohospodářských správ. Tím došlo k řízení vodního hospodářství správními orgány okresů v rámci jejich územního působení a vodohospodářské činnosti zabezpečovala vždy příslušná Okresní vodohospodářská správa, a to jak pro obor vodovodů a kanalizací, tak i pro obor vodních toků. Pro rozvojovou a investiční činnost bylo v každém kraji nově zřízeno Krajské vodohospodářské rozvojové a investiční středisko. Okresní vodohospodářské správy, s ohledem na omezená vybavení a prostředky, přednostně řešily zásobování pitnou vodou. Na provoz kanalizací příliš sil nezbývalo. Je však skutečností, že se již připravovaly a postupně budovaly městské kanalizační čistírny. Na potřebný provoz vodních toků nezbývaly ani síly ani prostředky.

V první polovině šedesátých let minulého století proběhly na Slovensku extrémní povodně, při nichž došlo k protržení dunajských hrází a následně k nedozírným povodňovým škodám. Celá řada odborníků z českých vodohospodářských organizací se zúčastnila pomoci přímo na místě při řešení přírodní katastrofy. Tento případ dokumentoval, že vodním tokům a objektům na nich není věnována potřebná péče. Po zhodnocení stavu přijala vláda ČSSR usnesení č. 57 ze dne 5. 1. 1966, kterým byly schváleny zásady organizačního uspořádání odvětví vodního hospodářství. Na jeho podkladě vznikl ke dni 1. 7. 1966 oborový podnik Ředitelství vodních toků v Praze, který byl řízen generálním ředitelem Ing. Oldřichem Vithou. Podřízenými jednotkami bylo 6 Správ povodí, které měly formu odštěpných závodů:

Správa povodí Vltavy a dolního Labe se sídlem v Praze – ředitel Ing. Jan Chytráček;
Správa povodí Labe se sídlem v Hradci Králové – ředitel Ing. Jan Žďárek;
Správa povodí Ohře se sídlem v Chomutově – ředitel Ing. Josef Šinták;
Správa povodí Berounky se sídlem v Plzni – ředitel Ing. Václav Janoušek;
Správa povodí Moravy se sídlem v Brně – ředitel Ing. Josef Jedlička;
Správa povodí Odry se sídlem v Ostravě – ředitel Ing. Bohuslav Schneider.
K Ředitelství vodních toků, o. p. (dále ŘVT) patřila dále:
Správa vodohospodářské výstavby a vodohospodářského rozvoje se sídlem v Praze – ředitel Ing. Jan Schwarzer.

Základ Správ povodí byl vytvořen delimitací činností a prostředků spadajících do oboru vodních toků od vodohospodářských organizací řízených národními výbory, to je Okresních vodohospodářských správ (dále jen OVHS) a Krajských vodohospodářských rozvojových a investičních středisek (dále jen KVRIS).

V r. 1968 byla provedena organizační změna, která spočívala v tom, že z oborového podniku Ředitelství vodních toků bylo vytvořeno oborové ředitelství, které po odchodu Ing. Vithy řídil Ing. Zdeněk Starý, a Správy povodí se změnily na podniky pro provoz a využití vodních toků. Správy povodí změnily své názvy do formy např. „Povodí Labe, podnik pro provoz a využití vodních toků“, který v podstatě dosud trvá, pouze se postupně měnilo označení organizační formy.

Další organizační změna byla provedena k 1. 1. 1971, kdy rozhodnutím ministra MLHV bylo zrušeno oborové ředitelství ŘVT a jím řízené podniky byly přímo podřízeny Ministerstvu lesního a vodního hospodářství v Praze. V období dvou výše uvedených organizačních změn došlo k přesunu dolního Labe z Povodí Vltavy do Povodí Labe, Povodí Berounky přestalo být samostatným podnikem, bylo včleněno do podniku Povodí Vltavy a stalo se jejím závodem, dále úsek vodohospodářského rozvoje byl převeden z podniku Vodohospodářská výstavba do Výzkumného ústavu vodohospodářského.

Obdobné uspořádání bylo provedeno i na Slovensku, kde v roce 1966 vznikly Správy povodí jako odštěpné závody Ředitelství vodních toků Bratislava, později podřízené generálnímu ředitelství vodních toků Bratislava. Od 1. 1. 1971 podléhaly přímo Ministerstvu lesního a vodního hospodářství SSR podniky povodí:

Povodí Dunaje, se sídlem v Bratislavě;
Povodí Váhu, se sídlem v Piešťanech;
Povodí Hronu, se sídlem v Banské Bystrici;
Povodí Bodrogu a Hornádu, se sídlem v Košicích.

Zřizovací listina stanovila základním předmětem činnosti podniků Povodí tyto oblasti:
a) Správu, provoz a údržbu vodních toků a vodohospodářských děl a zařízení na nich, popřípadě sloužící pro ně.
b) Zajišťování dodávek vody z vodních toků a jiného jejich využití v rozsahu udělených vodohospodářských povolení, zabezpečování provozu, údržby vodních cest.
c) Sledování jakosti a množství vody v souvislosti s hospodářskou činností, uvedenou v předchozím bodě a uplatňování iniciativy k jejímu zvyšování.
d) Zajišťování rozvoje podniku a zpracování státního vodohospodářského plánu povodí.
e) Příprava a zajišťování výstavby vodohospodářských děl a zařízení.
f) Stavební a montážní práce.
g) Zajišťování prací na ochranu proti povodním.
h) Péče o čistotu vod.
i) Zabezpečování využití vodní energie.
j) Zabezpečování úpravy toků pro plavbu.
k) Pozorování a měření na přehradách a jiných vodních dílech.
l) Inženýrská činnost.
m) Výkon dalších činností, potřebných k provádění základních činností.
n) Zajišťování úkolů stanovených dalšími předpisy nebo stanovených ve prospěch veřejných zájmů ministerstvem lesního a vodního hospodářství.

Po společenských změnách, které započaly koncem r. 1989, došlo ke zrušení Ministerstva lesního a vodního hospodářství, které řídilo podniky Povodí od 1. 1. 1971, to je 19 let. Šlo o období, kdy vodní hospodářství procházelo intenzivním rozvojem. Tým odborníků na vodohospodářském úseku MLVH pod vedením náměstka ministra Ing. Josefa Vančury úzce spolupracoval s vedením podniků Povodí při řešení značného množství složitých úkolů. Je vhodné při této příležitosti vzpomenout Ing. Vladimíra Okrouhlického, ředitele odboru rozvoje, Ing. Zdeňka Starého, ředitele ekonomického odboru, Ing. Evžena Řehoře, ředitele provozního odboru, a v neposlední řadě Ing. Jiřího Bornu, který se vždy snažil najít cestu, jak získat zdroje a limity potřebné k realizaci naléhavých investičních potřeb podniků Povodí.

Počátkem roku 1989 převedl poslední ministr MLVH Ing. Jaroslav Boček podle zákona č. 88/1988 Sb. podniky Povodí na státní podniky, přičemž jejich ředitelé byly voleni.

Po převedení státních podniků Povodí pod Ministerstvo životního prostředí, potvrdil v červnu 1990 ministr RNDr. Bedřich Moldan, CSc., s využitím zákona č. 111/90 Sb. organizační formu státního podniku a současně potvrdil ve funkci dosavadní ředitele státních podniků Povodí.

Rozhodnutím z prosince1990 zrušil ministr RNDr. Moldan k 31. 12. 1990 státní podniky Povodí a současně zrušil platnost opatření, kterým byli pověřeni výkonem funkce ředitele státního podniku dosavadní ředitelé. Návazně zřídil k 1. 1. 1991 státní příspěvkové organizace Povodí a pověřil jejich řízením dosavadní ředitele státních podniků, a to až do nástupu ředitelů jmenovaných na základě konkurzního řízení. Konkurzní řízení proběhla počátkem ledna 1991 a do konce tohoto měsíce byli jmenováni noví ředitelé státních příspěvkových organizací Povodí. Stali se jimi:

Ing. Petr Hudler, CSc., u Povodí Vltavy, s. p. o.;
Ing. Tomáš Vaněk u Povodí Labe, s. p. o.;
Ing. Ladislav Novák u Povodí Ohře, s. p. o.;
Ing. Stanislav Novotný, CSc., u Povodí Moravy, s. p. o.;
Ing. Jiří Šašek u Povodí Odry, s. p. o.

V této podobě vstoupily organizace Povodí do transformačního procesu, v jehož průběhu byly k 1. 1. 1994 transformovány na akciové společnosti se stoprocentní účastí státu. Akciové společnosti měly tříčlenné představenstvo, které bylo totožné s mana­gementem. Předseda představenstva byl současně generálním ředitelem. Tuto funkci vykonávaly výše uvedené osoby, které prošly konkurzním řízením.

Zákonem č. 305/2000 Sb. byly akciové společnosti převedeny na státní podniky a v této formě jsou dosud.

Důležitým rozhodnutím MZe bylo zrušení Zemědělské vodohospodářské správy, která vykonávala odbornou správu na zemědělských tocích. Správa těchto vodních toků byla převedena k 1. 1. 2011 na příslušné s. p. Povodí a na LČR., Státní podniky Povodí provádějí odbornou správu na 16 269 km významných vodních toků a 43 443 km drobných vodních toků.

2. Delimitace, budování technicko–provozní základny a získávání kvalifikovaných pracovníků

Výsledky delimitace při vzniku předchůdců Povodí v roce 1966 nebyly příliš povzbudivé. Bylo to způsobeno jednak tím, že obor vodních toků byl u OVHS i KVRIS v pozadí důležitosti, takže nedisponoval potřebnými prostředky a vybavením, dále pak organizace, od nichž se delimitovalo, měly přirozený zájem na tom, aby od nich bylo odčerpáno co nejméně pracovníků, majetku a prostředků. Rozsah výstavby a oprav na vodních tocích byl v době delimitace malý. Chyběly jak finanční prostředky, tak i stavební kapacity. Nejhorší situace byla v technicko-provozním zázemí. Nebyly k disposici kanceláře, sociální zařízení, dílny, sklady, garáže ani dopravní prostředky a mechanizace. Do této oblasti bylo třeba zaměřit mimořádnou pozornost a úsilí.

Budování technicko-provozní základny naráželo nejen na omezené finanční možnosti, ale především na výrazný nedostatek stavebních kapacit. Vodní toky a objekty na nich, dlouhá léta zanedbávané, naléhavě vyžadovaly stavební zásahy, a to jak charakteru údržby, oprav, rekonstrukcí, tak i investic. Nezbývalo, než budovat vlastní stavebně-montážní kapacity.

Již od vzniku Správ povodí v r. 1966 bylo zřejmé, že dobré fungování těchto nových organizací závisí též na rychlosti, s jakou se podaří zajistit potřebné kvalifikované pracovníky. Podmínky v tomto ohledu se u jednotlivých správ Povodí značně lišily. Jedna z nejhorších situací byla u Správy povodí Ohře. Průmyslová oblast severozápadních Čech s vysokými exhalacemi z tepelných elektráren byla pro kvalifikované pracovníky z jiných krajů republiky neatraktivní. Byl proto přijat program pro trvalou spolupráci se středními a vysokými odbornými školami, poskytování podnikových stipendií, vytváření zajímavých bytových podmínek a dále pak možností pro rodinné vyžití ve volném čase.

3. Význam a podíl vlastních stavebně-montážních kapacit v období od r. 1966 do r. 1990

Jak je výše uvedeno, byl v době vzniku Správ povodí stav vodních toků a objektů na nich velice zanedbaný. Jenom zlepšení údržby nemohlo tento stav změnit. Bylo zapotřebí provádět opravy, rekonstrukce i nové investiční zásahy. Brzy se ukázalo, že i v případě finančních možností vázne realizace na výrazném nedostatku stavebních kapacit. Pouze u velkých vodních děl nebo v ojedinělých případech, kdy např. přeložka vodního toku podmiňovala průmyslový (centrálně podporovaný) rozvoj nebo komplexní bytovou výstavbu, byl dodavatel určen centrálními orgány. Nezbylo, než hledat řešení v budování vlastních stavebně-montážních kapacit, což v tehdejší době bylo však velice obtížné, neb mechanizační a dopravní prostředky byly centrálně bilancované a získat bilanci bylo téměř nemožné. I přes to se mnohé podařilo, cesty k úspěchu měly někdy románový charakter. Obdobná situace byla i ve stavebních materiálech. Znamenalo to soustavné objíždění cementáren, kamenolomů (případně pořízení vlastních) apod. Zde je nutno zdůraznit, že v té době nebylo možné si práci mechanizace či dopravy objednat, neboť každý dodavatel ji zcela využíval na svých stavbách a externě ji neposkytl. Musela tedy být vlastní stavebně-montážní složka vybavena vším, co bylo k výstavbě zapotřebí, včetně vlastních pracovníků. Byly to diametrálně odlišné podmínky, než je tomu dnes, kdy je stavebních kapacit nadbytek. Bez vlastních kapacit by se stále prohlubující špatný stav vodních toků a objektů na nich nejen nezastavil, ale dále by se prohluboval.

Obdobná situace jako ve stavební oblasti byla i u strojně-technologických částí vodních děl. Snaha nejen o udržení jejich provozuschopnosti, ale i zlepšení jejich funkcí si vyžádala vybudování dílenských kapacit jak v oblasti strojní, tak i elektrotechnické.

4. Rozsáhlá výstavba nových vodohospodářských zařízení a vznik vodohospodářských soustav

Tuto etapu lze zhruba zarámovat do období padesátých až osmdesátých let minulého století. Z toho od vzniku podniků Povodí v r 1966 bylo realizováno velké množství vodohospodářských staveb v oboru vodních toků. Pro názornost je možno uvést alespoň některá velká vodní díla (přehrady):

Je třeba uvést, že jde převážně o přehradní nádrže s hlavní funkcí pro zásobování vodou. Na příklad v roce 2012 činily odběry povrchové vody (bez započítání odběrů do 6 000 m3 za rok nebo 500 m3/měsíc) 1 461,3 mil. m3. U podzemní vody činily odběry ve stejném roce 379,4 mil. m3. Z toho je zřejmé, že odběry z povrchových zdrojů představují zhruba 80 % celkových odběrů.

Nově vybudovaná vodní díla společně s již dříve vybudovanými a dalšími vodohospodářskými stavbami postupně vytvářela vodohospodářské soustavy, které umožňují optimálně hospodařit s vodou. Vzhledem k tomu, že od r. 1990 docházelo k poklesu odběrů povrchové vody, byly manipulační řády některých soustav upravovány tak, že u některých nádrží byly sníženy zásobní prostory ve prospěch ovladatelné retence, aby se dosáhlo vyšší protipovodňové ochrany. Řízení vodohospodářských soustav již nešlo provádět intuitivně, proto se přistoupilo k budování vodohospodářských dispečinků. Šlo o velice náročný úkol, protože řízení vodohospodářských procesů v tak rozsáhlých systémech nebylo ani ve vyspělém světě běžné.

Při této příležitosti stojí za zmínku, že při každé větší povodni je možno ve sdělovacích prostředcích zaznamenat otázky typu: Kdo povodeň zavinil? Kdo je odpovědný za povodňové škody? Proč nejsou přehradní nádrže prázdné, aby mohly povodeň zachytit? apod. Následuje pak vyčíslení povodňových škod. Zatím jsem nezaregistroval, že by se někdo zabýval otázkou, jaké škody by vznikly při nedodání vody. Vzpomínám si, že při jednom jednání, které proběhlo v osmdesátých letech minulého století mezi vedením Povodí Ohře a vedením Chemického kombinátu v Záluží u Mostu, byla položena otázka, jaká škoda by vznikla při nedodání vody tomuto kombinátu. Odpověď zněla 25 mil. Kč za každý den nedodání vody. Převedením na současnou cenovou úroveň by to představovalo cca 250 mil. Kč/den. Jsem přesvědčen, že nedodání vody ve velkém rozsahu by mohlo způsobit nedozírné ztráty.

5. Transformace v devadesátých letech minulého století

Po převedení státních podniků Povodí pod Ministerstvo životního prostředí, potvrdil v červnu 1990 ministr RNDr. Bedřich Moldan, CSc., s využitím zákona č. 111/90 Sb. organizační formu státního podniku. Rozhodnutím z prosince1990 zrušil ministr k 31. 12. 1990 státní podniky Povodí a návazně zřídil k 1. 1. 1991 státní příspěvkové organizace Povodí.

Státní příspěvkové organizace Povodí byly zařazeny do druhé vlny privatizace. Na Slovensku byla cesta odlišná, neb podniky Povodí k privatizaci určeny nebyly. Privatizační projekty nabízely k privatizaci objekty, které nebyly bezprostředně zapotřebí k provozu vodních toků a vodních děl. Šlo o nevelký počet objektů o relativně malé pořizovací hodnotě. Nakonec se ukázalo, že o některé není zájem, takže ty se pak vrátily do hmotného investičního majetku příspěvkových organizací Povodí. Pokud jde o převážnou část stavebně-montážních kapacit, došlo k jejich oddělení od příspěvkových organizací a jejich postupné privatizaci. Nastala složitá otázka, jak naložit se státními příspěvkovými organizacemi Povodí. Jejich zpětné převedení na státní podniky bylo považováno za nereálné, jelikož v té době ještě dosluhující zákon o státním podniku byl připravován ke zrušení a současně se uvažovalo, že po privatizaci státní podniky nebudou již existovat. Hledaly se možnosti i podle zahraničních vzorů a určitá analogie byla nalezena v Kanadě. Po rozsáhlé přípravě rozhodl tehdejší ministr životního prostředí Ing. Benda o transformaci státních příspěvkových organizací na akciové společnosti se stoprocentní účastí státu a to k 1. 1. 1994. Tak vznikly akciové společnosti Povodí, které měly jediného vlastníka, tím byl český stát. Na valné hromadě vystupoval jako akcionář příslušný ministr, nejdříve životního prostředí, později zemědělství. K převodu akciových společností z MŽP na MZe došlo v roce 1997. V době, kdy funkci akcionáře vykonávalo MŽP, je vhodné vzpomenout Ing. Jaroslava Kinkora, ředitele odboru ochrany vod, s kterým probíhala velmi dobrá spolupráce. Po převedení na MZe lze ocenit výbornou spolupráci s vrchními řediteli vodního hospodářství, nejdříve Ing. Janem Plechatým a dále pak s jeho pokračovatelem RNDr. Pavlem Punčochářem. Řídicím orgánem akciové společnosti bylo představenstvo, od založení v r. 1994 až do r. 2000 ve stejném složení, jako bylo složení managementu.

Velký význam akciových společností je možno spatřovat především v tom, že i když akciové společnosti vlastnil stát, veškerý majetek vlastnily jednotlivé akciové společnosti, takže jej nebylo možno dále privatizovat, srozumitelně řečeno, vyváděním ekonomicky zajímavého majetku provádět tunelování, jehož důsledkem by byla destrukce funkčních systémů – vodohospodářských soustav, a tím ohrožení dobré funkce celého oboru vodních toků. Po různých tlacích, jak zájmových skupin, tak i v politické rovině, rozhodla vláda a Parlament ČRo zpětném zestátnění akciových společností Povodí speciálním zákonem č. 305 ze dne 4. 8. 2000, o povodích, na formu státního podniku s platností od 1. 1. 2001, která trvá dosud.

Z pohledu řízení lze formu akciové společnosti považovat za nejlepší, jakou organizace Povodí ve své historii měly. Poskytovala představenstvu (managementu) dostatečné pravomoci, umožňovala snadnější podnikání, nebyla administrativně náročná, s akcionářem se řešily jen zásadní a významné otázky – to byly hlavní důvody, proč se představenstva snažila tuto organizační formu zachovat.

Na Slovensku nebyly v devadesátých letech minulého století podniky Povodí do privatizace zahrnuty, dokonce ani regionální podniky vodovodů a kanalizací. Rozhodli se, že všechny vodohospodářské organizace zůstanou v majetku státu a podřídili je Ministerstvu pódohospodárstva SR, pouze v oboru vodních toků provedli organizační změnu tím, že zřídili v roce 1997 Slovenský vodohospodárský podnik, s. p. Banská Štiavnica, a z původních podniků Povodí se staly odštěpné závody. Tento stav platil zhruba do roku 2000. Po tomto datu došlo ke změně, která spočívala v tom, že zakladatelem Slovenského vodohospodárského podniku, s. p., se stalo Ministerstvo životného prostredia a organizace vodovodů a kanalizací byly transformovány na akciové společnosti.

Závěrem se dá konstatovat, že zařazení vodohospodářských podniků v České republice do privatizace nebylo řádně promyšlené, svědčí o tom i to, že státní podniky Povodí se nejdříve privatizovaly a pak zase zestátňovaly. Za největší neštěstí by bylo možno považovat, kdyby některá z vlád si zahrávala s myšlenkou prodat vodní zdroje nějaké zahraniční společnosti.

Ing. Ladislav Novák
lnovak35()centrum.cz
foto: archiv autora a jednotlivých podniků Povodí

Poznámka redakce: Děkujeme panu Ing. Ladislavu Novákovi za zpracování příspěvku. Že jsme zvolili osobu kompetentní, která vlastně celý svůj profesní život věnovala vodohospodařině a správě povodí zvláště, svědčí následná profesní data autora:
1954–1959 ČVUT Praha, fakulta inženýrského stavitelství, směr vodní hospodářství;
1968–1970 ČVUT Praha, fakulta stavební, postgraduální studium;
1973–1975 VŠE Praha, fakulta řízení, postgraduální studium;
1959–1960 Stavoprojekt Ústí nad Labem, projektant;
1960–1966 Okresní vodohospodářská správa Chomutov, vedoucí proj. a invest. odd.;
1966–1975 Povodí Ohře Chomutov, vedoucí investičního odboru;
1975–1985 Povodí Ohře, závod Karlovy Vary, ředitel závodu;
1985–1994 Povodí Ohře Chomutov, ředitel podniku;
1994–2000 Povodí Ohře Chomutov, a. s,, předseda představenstva a generální ředitel;
2000 – dosud důchodce a OSVČ, činnost soudního znalce a autorizovaného inženýra v oboru vodohospodářských staveb.
Budu potěšen, pokud se ozvou pamětníci se svými vzpomínkami, budu rád, pokud i dnešní povoďáci (a nejen oni) řeknou svůj názor na současnou správu vodních toků, vlastně správu celého povodí a kam by se Povodí měla ubírat v budoucnu, na jaká témata se soustředit.

Ing. Václav Stránský

Literatura