Pojem do neoficiálního vodohospodářského slovníčku, který se nebude všem líbit: Povodňový paradox

Tímto pojmem si autor příspěvku dovoluje označovat případy, kdy situace po povodni je využito k získání prostředků, obvykle ne malých, na nějaké stavební činnosti, kterými se udělají vodohospodářské poměry v nějakém ohledu horšími, než byly před povodní. Známe hlavně příklady popovodňových a protipovodňových úprav koryt vodních toků, které zrychlují a koncentrují průběh povodňových vln, a hrází, které omezují povodňové rozlivy do dosud nezastavěných nivních území, a tím je činí zastavitelnými. Stavby typu „povodňový paradox“ nemají někdy daleko od staveb typu „nepříliš povedená protipovodňová ochrana“. Přece jen se však odlišují morfologicky a tím, že při jejich vzniku se obvykle menší měrou uplatňuje „nechtěné pochybení v dobré víře“. Původci zpravidla dobře vědí, co dělají.

Vytvoření atraktivní zakázky na regulační práce za každou cenu, schematické až dogmatické uplatňování regulací koryt vodních toků bez ohledu na jejich možné nepříznivé dopady, jednostranná ochrana třeba i druhořadých lokálních zájmů bez ohledu na zájmy v rámci povodí, zneužívání lokálních protipovodňových opatření k dosažení zastavitelnosti záplavových území. To jsou časté aspekty „paradoxních situací“. Nejlépe uvést některé problémové příklady, o kterých by nejspíš bylo užitečné diskutovat:

Litavka nad Berounem

(Viz obrázek v úvodu článku —  Litavka mezi Libomyšlí a Chodouní. Tvrdá úprava koryta byla kdysi zřízena hlavně jako protipovodňové opatření. Proti někdejší divočící řece ale postup povodní směrem k Berounu zřejmě nezpomaluje)
Podbrdskou Litavkou probíhají poměrně často povodně, ohrožující a poškozující protékaná sídla. Jen v 9. století vtrhly povodně do zástavby města Berouna nejméně desetkrát. Berounští nezvolili organické řešení, spočívající v přesunutí města z evidentně vodohospodářsky nevhodné polohy, a místo toho začali již v roce 868 žádat Zemský výbor, aby nechal na státní útraty upravit nebezpečnou Litavku. Po řadě dalších povodní skutečně v letech 905 až 93 proběhla regulace říčky. Ovšem nikoliv jen v problematických úsecích v obcích a v jejich blízkosti, ale zcela soustavně na 7 kilometrech délky od ústí do Berounky, tedy v Berouně, po obec Lochovice. Velmi živé štěrkové koryto, vyvíjející se mezi meandrujícím a divočícím typem vodního toku, dramaticky překládající svoje oblouky prakticky v celé šíři nivy, bylo nahrazeno napřímeným, relativně hlubokým prizmatickým korytem, stabilizovaným jednak technickým opevněním břehů, jednak sledem velmi solidních zděných stupňů či jezů. Úprava byla provedena na „menší povodně“, do cca 70 m3/s. Úřední zápis z roku 904 konstatoval: „Vystoupivší voda katastrofální bude se i v budoucnu po dně údolí rozlévati, jak až dosud se dělo, ovšem v míře značně nižší, a ponechána jí možnost, aby se při klesání stavu svého do řečiště v krátké době zase vrátila“. Tyto efekty prospěly hlavně majitelům zemědělské půdy v říční nivě – ti zkolonizovali jistou rozlohu někdejšího říčního pásu, získali ochranu polností před menšími povodněmi a lepší podmínky pro jejich odvodňování. Zřejmě však tehdy nebyl zcela doceněn nepříznivý vliv úpravy, obracející se proti hlavnímu povodňovému poškozenci, který se také nejvíce domáhal nápravných opatření, tedy proti městu Berounu. Úprava daleko nad Berounem sice místně chrání několik sídel, ale zároveň evidentně nezpomaluje postup větších povodňových vln k městu a nepodporuje jejich tlumení rozlivem do nezastavěných niv.

Chotýšanka

Povodí říčky Chotýšanky na Benešovsku vyprodukovalo v červnu roku 906 katastrofální povodeň, která usmrtila kolem dvaceti lidí a ve sledu postižených vesnic úplně zlikvidovala několik desítek stavení. Všem bylo tehdy jasné, že zásadní skutečností bylo protržení kaskády rybníků v povodí. Nicméně vedle obnovení rybníků, již v technicky bezpečnějším provedení, došlo také následně na podélnou regulaci Chotýšanky.

Soustavná úprava postihla asi 8 kilometrů říčky nad Postupicemi, mimo dvou vesnic všechno v polích a v lesích. Původní přírodní koryto bylo nahrazeno korytem napřímeným, relativně kapacitním, opevněným kamennými dlažbami, se sledem stupňů. Tato úprava byla provedena kvalitně, takže v zásadě morfologicky degraduje Chotýšanku dodnes. Tehdy úpravě všichni hodně věřili, rok po povodni se dokonce na její podporu konal jakýsi tábor lidu. Ještě v naší době zakončoval chotýšanský kronikář svůj pamětní spis ke stoletému výročí povodně větou „Zbývá jen doufat, že nebezpečí opětné katastrofy bylo navždy odvráceno!“ Autor tohoto příspěvku se však domnívá, že regulace Chotýšanky tehdy znamenala – řekněme uhlazeně – problematické použití prostředků, uvolňovaných pod dojmem povodně. Regulace kilometrů koryta mezi poli a lesy nemohla přispět k ochraně zástavby vesnic, spíše naopak, vytvářela podmínky pro to, aby další podobné povodně postupovaly údolím rychleji a koncentrovaly se do vyšších kulminačních úrovní. Za to, že se za sto let na Chotýšance podobné škody neopakovaly, lze děkovat lepšímu stavu rybníků a ohrožené zástavby, ale ne regulaci koryta mimo vesnice. Povodní nejvíc utrpěli, vedle mlynářů, chudší chalupníci, jejichž domy stály na nejhorších místech u vody. Jejich ztráty na majetcích a životech nepochybně byly nejviditelnějším impulsem k provádění následných staveb. Regulací bylo ovšem nejvíc pomoženo majitelům nejlepší nivní zemědělské půdy, které přibylo redukcí potočního pásu, která byla ochráněna před menšími povodněmi a kterou bylo možné účinněji odvodňovat.

Labe nad Pardubicemi

V letech po povodni roku 2002 bylo v rámci programů protipovodňové prevence posíleno těsně přisazené hrázování Labe na několika kilometrech nad Pardubicemi.

Obr. 4. Cyklostezka na labské hrázi nad Pardubicemi. Vpravo kanalizované Labe. Vlevo pole, louky, háje. Je účelné a správné chránit takové území před povodňovými rozlivy?

Na vysoké hrázi nad pravým břehem řeky jede člověk na kole po noblesní cyklostezce ke Kuněticům a hledí na hektary a hektary polí a luk, sem tam nějaké staré rameno Labe, sem tam nějaká chata, to vše je hrázemi chráněno před rozléváním Labe. Nejméně po úroveň Q20, možná víc. (Vesnice tu byly historicky zakládány až se zhruba kilometrovým odstupem od řeky.) Kontrolní otázka tu zní, zda ohrázování velkých nezastavěných území nad Pardubicemi může nějak přispívat k ochraně zástavby města. Tedy k ochraně té jeho zástavby, která již stojí. Zda nemá chránit až novou zástavbu, kterou by v místě dnešních polí a luk někdo rád viděl růst. Pokračuje samozřejmě otázka, zda se zúžení říčního povodňového perimetru těsně přisazenými hrázemi nemůže nepříznivě projevovat ve zrychlení postupu povodňového proudění do dalších částí povodí.

Karlín, Libeň, Troja v Praze

Povodňový paradox na pokračování. Silný impuls k regulaci Vltavy v Praze dala, vedle zájmů na splavnění, povodeň v roce 890. Ve středu Prahy byla regulace vzhledem k rozvoji a fungování města nevyhnutelná a dříve nebo později by k ní došlo tak jako tak. Je otázkou, zda byla vhodně provedena regulace řeky v okrajových částech města, zda i tam bylo nutné řeku tak drasticky zjednodušit. Úprava soustředila řeku do hlavního řečiště, některá stará ramena rovnou zlikvidovala, z některých udělala ramena postranní a z velké části je odsoudila k postupnému zániku. Vlastně sto let pak probíhalo všelijaké nekoncepční a spíše devastující hospodaření – nehospodaření v nivě. Objevovaly se v ní rozmanité skládky, navážky, stavební dvory, provizoria. Některá stará ramena byla postupně zasypávána, neptejte se čím vším. Tak nakonec úplně zmizelo kdysi pěkné rameno, oddělující od Troje Holešovický ostrov. Tento pojem je dneska skoro neznámý, jednalo se o pravobřežní území mezi dnešním mostem Barikádníků a trojským zámkem.

Co je však zajímavé, za celých těch sto let se nikomu nepodařilo pražské povodňové nivy, natož pak plochy někdejších říčních ramen soustavněji pokrýt trvalou zástavbou. Musela přijít až povodeň roku 2002, a to je ten povodňový paradox, aby se odněkud vzaly velké peníze na výstavbu hrází, které ovšem důmyslní obecní starší nenechali postavit na vnějším okraji zaplavitelných niv, jak by napadlo naivního našince, pamatujícího prvoplánového hesla „řekám prostor“. Hráze v Karlíně, v Libni a v Troji byly vedeny zhruba prostředkem nivního území, a jeho vnější části se tak staly zastavitelnými. Čehož se dnes také využívá! Jistěže někdo přesvědčivě spočítal, že průtokově je všechno v pořádku, ba mnohem lepší než dříve. Ale stejně se nelze zbavit pochybností o tom, jak rozhodování o využití městského prostoru v nivě dopadlo. Již nikdy nezažijeme kolem pražské Vltavy „povodňové parky pro milion Pražanů“, o nichž nám jako studentům před více než třiceti lety novátorsky vyprávěl pan profesor Gabriel. Bylo to v době, kdy se ani na „vodě“, na naší stavební fakultě, protipovodňová ochrana souvisleji nevyučovala, nejspíš proto, že se hodně spoléhalo na ochranu přehradami. Do části nivních ploch se z karlínské strany šíří dost obludné městečko prosklených administrativních velkokrychlí, libeňská ramena zarůstají jakousi výběrovou sídelní rezidencí (podobně jako již zarostl přístav v Holešovicích), bývalý Holešovický ostrov v Troji (jak jsme kdysi zazlívali ošklivým komunistům, že ho chtěli zaplnit areálem světové zahradnické výstavy!) v podstatě zabraly komunikace, související s tunelem Blanka, a samotná protipovodňová hráz, která je tak rozložitá, že už vedle ní ani moc dalšího místa v bývalé nivě nezbývá.

A cože je to ta „nepříliš povedená protipovodňová ochrana“? Například ochranné hráze nebo stěny, u nichž se zapomnělo na zahrázové vody, případně na odvádění povodňových vod, které byly při překročení návrhové kapacity přelity. Hasiči pak obvykle dost pracně odčerpávají cosi nepříjemně zahnilého. Nebo případy otvorů v ochranných liniích, které mají být za povodní zahrazovány dnes tak moderními a hlavně mezi zástupci obcí oblíbenými mobilními prvky. Avšak vzhledem k malé vzdálenosti území, schopného vyprodukovat povodeň, to celé časově poněkud nehraje. Patří sem i případy ne zcela přiměřené výstavby nákladných objektů k ochraně ploch, jejichž ochrana není zcela průkaznou prioritou – zahrad, chatových osad, zahrádkových kolonií, hřišť apod.

Ing. Tomáš Just
vodohospodář
Praha 7

Obsah článku Tomáše Justa je (jako ostatně skoro vždycky) silně polemický a provokativní, proto jsem ho poslal paní Jaroslavě Nietscheové, aby k němu přičinila poznámky z hlediska vodního práva. Děkuji ji za rychlost, se kterou se úkolu zhostila. Ta umožnila, že může tento názor být hned vedle původního sdělení, a ne až v následujícím čísle. Věřím, že to čtenářům pomůže si udělat názor. Ohlas naleznete zde.

Budu také rád, pokud i vy napíšete své zkušenosti v této často diskutované oblasti vodního hospodářství. Příspěvky prosím posílejte na stransky()vodnihospodarstvi.cz.