V dnešní době člověka nijak nepřekvapí opravy a přepisování dějin novodobými manipulátory. Setkáváme se s tím denně. Cílem manipulace bývají také odborné dovednosti našich předků, zejména z období po druhé světové válce až do politické změny na konci 80. let. S tím souvisí znevažování díla nejen v oblasti umění, architektury atd., ale i technických děl a práce v oblasti zlepšování kulturní krajiny nazývaných melioracemi. Vzhledem k tomu, že negativní postoj veřejnosti k této prospěšné činnosti v krajině vychází z mediálních informací, opírajících se o některé negativní realizace staveb, které však často vycházely z politických rozhodnutí tehdejší doby, je postoj veřejnosti snadno manipulován těmito autory především z neznalosti komplexní problematiky hospodaření s vodou v krajině. Je proto přímo povinností odborné veřejnosti poskytnout objektivní informace, na základě kterých bude možné pokračovat ve zlepšování kulturní krajiny, již dávno započatém, v některých etapách však různými vnějšími tlaky deformovaném.
V souvislosti s nedostatečnými vodohospodářskými funkcemi krajiny se zjednodušují příčiny nedobrého stavu a nejčastěji se opakují výtky proti odvodňovacím stavbám v krajině, poukazuje se na jejich jednostrannost při odvádění vody. Lidé, kteří komentují odvodňovací stavby, však zapomínají na historické souvislosti při utváření kulturní krajiny a při formování celého vodního hospodářství. Odvodnění k nám přišlo přes Německo z Anglie a již v roce 1842 se na území Čech a Moravy tato praxe ujala. Tehdy umožňovalo odvodnění zemědělsky využívat i pozemky dosud zamokřené, tedy z těchto příčin málo úrodné nebo zcela neúrodné. Problém zadržování vody nebyl tak zásadní, neboť v krajině stále významně převažovaly přírodní principy retence. Současně si však naši předkové uvědomovali, že oboustranná regulace vlhkostních režimů je pro zemědělství výhodná a že je třeba ji uplatňovat také vhodnými technickými způsoby. Například v Ratibořicích (povodí Úpy) na panství Viléma Schaumburg–Lippe byl v letech 1842–1848 vybudován důmyslný systém přeronových polí, propustí, přivaděčů a sběrných – odvodňovacích struh. Ten umožňoval vlhkost půdy podle potřeby libovolně měnit. Systém zachycoval i vodu, přitékající na pozemky při povodních. Tento systém je velmi podobný tomu, kterým bychom v dnešní krajině potřebovali disponovat, tedy nikoli provozovat pouze dílčí opatření, ale ucelený, vzájemně provázaný, regulovatelný systém dílčích opatření.
V počátcích odvodňovacích prací se dařilo zlepšovat vodní režimy zamokřených pozemků, což bylo prokazatelně pozitivní. S velmi intenzivním odvodňováním se pak setkáváme po roce 1960, kdy byl prosazován program „Soběstačnost ve výrobě obilovin“. Nebyla však současně věnována odpovídající pozornost kompenzačním opatřením, umožňujícím naopak zadržování vody v těch částech krajiny, kde zamokření již nebylo vnímáno škodlivě. Přestože se periody sucha vyskytovaly, vodní hospodářství nebylo vystaveno takovému tlaku jako v současnosti, závlahy zemědělských plodin byly provozovány v exponovaných oblastech s podporou státu provozem velkoplošných závlahových systémů.
Kde je tedy problém odvodnění a retence vody nyní? Tomuto funkčně silně účinnému zúrodňovacímu opatření, kterým byl kdysi doslova nadšen kníže Jan Adolf II. ze Schwarzenbergu, se za vinu kladou téměř veškeré negativní projevy v zemědělské krajině, aniž by se pojmenovaly příčiny a souvislosti. Odvodňování bylo „zneužito“ k ideologickým cílům díky svojí účinnosti při podpoře efektivního zemědělství, bylo však jen jedním z řady nástrojů. Není větší chybou, že se např. od roku 1948 do konce osmdesátých let v ČR rozoralo 270 000 ha luk a pastvin, 145 000 ha mezí, 120 000 km polních cest, 35 000 ha hájků, lesíku a remízků ve volné krajině a došlo k odstranění 30 000 km liniové zeleně [6]?
Problém tkví také v necelistvosti vnímání účinků těchto staveb v celém systému hospodaření s vodou v krajině. Opatření v ploše povodí, která přitom mají největší účinnost (odvodnění mezi ně patří), jsou nahrazována snadněji realizovatelnými a provozovanými opatřeními až v dolních částech povodí. Neexistuje totiž jednotný systém podpory komplexní péče o všechny vodohospodářské stavby, odvodnění zemědělských pozemků nevyjímaje, což má za následek zanedbávání údržby a problémy při správě těchto staveb.
Vašků [6] konstatuje, že z tohoto zorného úhlu jistě potom nepřekvapuje ani to, že cca 30 zúrodňovacích, vodohospodářských a kulturně-technických činností, které se běžně vyskytují v rejstřících prvorepublikových melioračních projekčních a stavebních firem (kromě odvodnění jsou zde uváděny např. závlahy, protierozní ochrana, rekultivace, pozemkové úpravy, stavba rybníků a malých vodních nádrží, úpravy malých vodních toků, odbahňování rybníků a kanálů, terénní úpravy, hrazení bystřin, stabilizace strží, budování polních cest, stavby mostků a propustků, zakládání pastvin a jejich zařízení, zřizování sadů, účelové výsadby dřevin v krajině, přírodně-krajinářské úpravy, stavby studní a vodovodních řadů, stabilizace svahů, konsolidace lavinových drah, stokování, slínování, vylehčování těžkých půd, sádrování, rekonstrukce hydromelioračních zařízení atd.), prakticky zdegradovalo na jednostranné plošné odvodnění trubkovou drenáží, nazývané navíc nesprávně meliorace.
Od roku 1948 byly v České republice vychovány generace odborníků – vodohospodářů, kteří by mohli a také chtěli komplexně tvořit krajinu, zvyšovat její retenční a akumulační funkci! Výsledek? Stále se komplexní vnímání souvislostí nepodařilo ve vodohospodářské praxi prosadit. Odděleně se řeší dílčí témata – povodně, sucho, vodní eroze, odděleně se nastavují dotační tituly, oddělené je také, což je hlavní problém, vlastnictví a užívání pozemku vodohospodářské stavby. Copak není patrné, že právě vlastníci a uživatelé půdy sedí na téže větvi, kterou si pod sebou klidně řežou? Je poměrně zřejmé, že tato zemědělská praxe chce zásadní změnu [2]. V rámci ucelených dílčích povodí je třeba chránit více složek přírodního prostředí najednou, než jen půdu na půdním bloku.
Při výpočtech odtoku vody z dílčích povodí nebo intenzity vodní eroze půdy vychází, že již při dvouleté a vyšší srážce je odnos zeminy a odtok vody ze současné krajiny takový, že je možno jej zadržet pouze technickými opatřeními. Co je třeba velmi rychle diskutovat při projektování těchto opatření v krajině, je otázka, jakou návrhovou ochranu si zaslouží retence a jakost vody?
Důvody pro ekonomické řešení (např. N = 20) jsou finanční zdroje státu. Důvody pro zvýšenou ochranu (např. N = 100) jsou však následující:
• Extremita srážek vzrůstá – zvýšené je také riziko sucha a povodní!
• Dochází ke změně distribuce srážek v průběhu ročních období!
• Oprávněná je předběžná opatrnost – aplikace látek v zemědělství předbíhá o 1–2 roky monitoring jakosti vody. Jak si tedy ceníme zdraví obyvatel?
• Těžba sedimentů a skládkování – obojí značně zvyšuje provozní náklady!
S ohledem na neoddiskutovatelné veřejné zájmy při zajišťování správy krajiny je třeba uplatňovat následující zásadu: „Ze zemědělského povodí by měla odtékat, i za extrémních hydrologických podmínek, voda v dobré kvalitě a v neškodném množství [3]. Dále je podstatné, aby při návrhu opatření byl uplatněn komplexní systém opatření, nikoli pouze jednotlivá, svými účinky oddělená, opatření. Jedná se o následující jevy, které je třeba takto koncepčně řešit: kulminační průtoky i celkové odteklé množství vody ze zemědělského půdního fondu, odnos zeminy z eroze půdy, množství sedimentů ukládaných v tocích, rybnících a nádržích, nevyhovující jakost povrchové a drenážní vody, sucho všech kategorií a s tím související i problematika nízké infiltrace, retence a akumulace vod. Spojovacím článkem všech těchto negativních jevů je rychlý odtok vody ze zemědělského půdního fondu.
Principy a zásady ochrany množství a jakosti vody jsou následující:
1. Je třeba zachytit vodu ještě na zemědělských pozemcích, nejlépe v jejich horních nebo středních částech, například pomocí záchytných liniových technických prvků (záchytné příkopy, záchytné průlehy) s pásy trvalých travních porostů. Zde dojde k sedimentaci a infiltraci vody. Tato technická opatření musí mít minimálně pasivní systém regulace odtoku vody, aby nebyla po zachycení rychle odváděna do vodních toků, rybníků a nádrží. U drenážních systémů pak uplatňovat možnost jejich rekonstrukce na dvoufunkční systémy s možností regulace odtoku [5, 1].
2. Navazujícím opatřením musí být čištění zachycené vody v půdě, ve vodních nádržích, v mokřadech apod. Toto se týká i požadavků na vyústění drenážních systémů.
3. Následně je možné akumulovat vodu k jejímu dalšímu využití. S tím souvisí i problematika zasakování vody do hydrogeologické struktury, různé formy závlah, včetně podzemní závlahy podmokem, popř. jiné její využití.Je třeba řešit příčiny zrychleného odtoku vody z krajiny, nikoli pouze zpomalovat odtok v hydrografické síti. Je třeba se zaměřit na přijetí celostátního, přesně cíleného a dlouhodobého programu obnovy retence a akumulace vody v krajině [3, 4]. Program by měl být zaměřen na komplexní ochranu množství a jakosti vody, ale i na cílenou údržbu realizovaných retenčních opatření. Je důležité, aby finanční zdroje ze Společné zemědělské politiky, směřující do programu retence vody v krajině, tedy k tvorbě biologických a k výstavbě technických opatření a jejich údržbě, směřovaly přímo k investorovi, a tím je zemědělec. Tak jako se každá obec, město stará o své cesty, parky, pozemky, osvětlení, sběr odpadu, tak by ani zemědělec neměl pouze zajišťovat zemědělskou produkci, ale měl by mít starost také o všechny mimoprodukční funkce zemědělství, tedy i o aktivity, související s retencí vody v krajině. Za tuto péči by měl dostat zaplaceno.
Je třeba navázat na tradice, kdy majitelé, individuálně nebo sdruženi do Vodních družstev, byli investory vodohospodářských děl, která sloužila k odvodnění, závlahám, k ochraně před povodněmi. Pak by slovo meliorace nebylo dehonestací celého vědního oboru, ale slovem, které by poukazovalo na obor, který má v Čechách dlouholetou a váženou tradici.
Česká akademie zemědělských věd
Těšnov 65/17, 110 00 Praha 1
Odbor vodního hospodářství
Tomáš Kvítek, Zbyněk Kulhavý,
Ladislav Koutný, František Toman
Literatura
[1] Kulhavý, Z. a kol.: Rekonstrukce staveb odvodnění s uplatněním principu regulace drenážního odtoku. Certifikovaná metodika, 58 str., 2015. ISBN 978-80-87361-47-4.[2] Kvítek, T.: Povodně a příliš rychlá voda. Hospodářské noviny, 25. 7. 2013.
[3] Kvítek, T.: Povodně, sucho, eroze, jakost povrchové a podzemní vody, hladiny podzemních vod a společný ukazatel – malá retence vody v krajině. Pozemkové úpravy, 12/2015.
[4] Sklenička, P.: Chytrou krajinou proti suchu, Lidové noviny, 19. 12. 2015.
[5] Soukup M. a kol.: Způsoby regulace odtoku z odvodňovacích systémů. Metodická příručka, 68 str., 2000. ISSN 1211-3972.
[6] Vašků, Z.: Zlo zvané meliorace, Vesmír 90, 440, 2011/7.
