Autor
Jaroslav Zuna
Zalesněné svahy Savojských Alp se po smýcení staletých porostů, jejichž dřevo bylo využito pro stavbu válečných a obchodních lodí, změnily v průběhu XVIII. století v pusté, skalnaté horstvo. To zcela změnilo poměry odtoku vody z horských přívalových dešťů a vedlo k rozsáhlým povodňovým škodám. Přineslo to také zjištění, že hrozbu povodní, svahových sesuvů a pohybů obrovského množství splavenin, tedy zeminy, štěrku, valounů a balvanů, které ničily obce v podhůří a připravovaly jejich obyvatele o život, nepřináší jen stav koryt potoků a bystřin, ale především stav povodí těchto vodních toků.
Katastrofální přívaly, ke kterým došlo v důsledku snížení retence sběrných území, daly v druhé polovině XIX. století podnět k soustavnému zahrazování bystřin. První kroky byly učiněny ve Francii, kde byly v roce 1856 postiženy povodněmi zejména Savojské Alpy, a to v důsledku vytěžení lesů po předchozím vystěhování horského obyvatelstva do Alžíru a Tunisu. Eroze dosáhla v některých horských údolích hloubky až 40 m. Tehdy byly vydány dva zákony – Reboisement des montagnes (Znovuzalesnění horské půdy) v roce 1860, a Gazonnement des montagnes (Zatravnění horské půdy) v roce 1864. Tyto zákony daly základ cílevědomé a organizované činnosti v oboru hrazení bystřin ve Francii a staly se vzorem pro Švýcarsko a Rakousko.
V Rakousko-Uhersku byly koncem XVIII. století sanační práce v povodích bystřin a strží prováděny jen ojediněle, tato opatření neměla právní podklady, a tedy ani možnosti potřebných finančních prostředků. Překážkou byla i nevůle provádět nákladné zahrazovací práce v metropoli vzdálených pramenných oblastech bystřin.
První dokumentovaná přehrážka (dřevěná přehrážka v Trentu z roku 1537) [10]
Přehrážka podle příručky pro lesnictví – Bystřiny a laviny, jejich vlastnosti, postavení a hrazení [2]
V druhé polovině XIX. století došlo na území Čech a Moravy k mimořádným povodním. Např. v květnu 1872, po několikahodinové průtrži mračen v povodí Mže, Litavky, Kocáby a Rakovnického potoka, způsobila povodeň na rozsáhlém území obrovské škody, Po této povodni ustavila Česká lesnická jednota odbornou komisi lesníků, která posoudila retenční a stabilizační vliv lesa před, v průběhu a po katastrofálním dešti. Zpráva komise prokázala příznivý vliv lesa na odtokové poměry, což vedlo v českých zemích k rozsáhlým zalesňovacím pracím, které probíhaly několik desetiletí buď jako samostatné akce, nebo jako součást úprav pramenných částí vodních toků a jejich povodí
Katastrofální povodně v Tyrolsku a Korutanech dne 17. září 1882 vedly ke zřízení organizované veřejné služby, jejímž úkolem bylo předcházení povodňovým škodám a odstraňování jejich následků. Byly zahrazeny potoky Weissbach a Spitallahau u Brixenu v jižním Tyrolsku, a to odstupňováním nivelety přehrážkami ze zdiva na sucho. Většinou však byla prováděna ochrana území jen místy, především stabilizací břehů. Byly také zřizovány ojedinělé přehrážky k zadržení splavenin ve výústních profilech bystřinných úžlabin.
Podle výnosu vídeňského ministerstva orby z 5. června 1884 byla zřízena lesnicko-technická oddělení pro hrazení bystřin při zemských služebnách v Opavě a Klagenfurtu. Zemští technici, určení pro službu při hrazení bystřin, byli přeřazeni do nově zřízených sekcí v Těšíně a ve Villachu a převzali péči o hrazení bystřin od obecných lesních techniků. Sekce hrazení bystřin pak prováděly, kromě regulačních prací v korytech bystřin, také meliorační opatření v lesních porostech, výsadbu porostů s protierozní účinností, výsadbu a ošetřování břehových porostů, protilavinovou ochranu a stabilizaci strží.
V červnu 1884 vstoupily v platnost zákony o financování těchto činností (Zákon, aby zemědělství zvelebeno bylo stavbami vodními, ze dne 30. června 1884, č. 116 ř. z.) a o věcných náplních těchto činností (Zákon o opatřeních k neškodnému svádění horských vod, ze dne 30. června 1884, č. 117 ř. z.). Dále bylo vydáno Nařízení ministerstva orby o úpravě a předkládání povšechných projektů podniků k neškodnému svádění horských vod (ze dne 18. prosince 1885 č. 2/1886 ř. z.) a Zákon o přidělování státních orgánů ku projektování a správě staveb pro hrazení bystřin (ze dne 7. února 1888, č. 17 ř. z.).
Podle uvedených zákonů, které platily v českých zemích až do roku 1955, postupně vznikly sekce hrazení bystřin podléhající ministerstvu orby. Umístění sekce v Těšíně nedostačovalo rostoucí potřebě zahrazovacích úprav v českých zemích, takže v roce 1888 bylo sídlo sekce přeloženo do Lanškrouna a později do Prahy – Královských Vinohrad. V roce 1906 vznikla expozitura této sekce v Opavě pro Slezsko a v roce 1909 expozitura sekce v Brně pro Moravu. Zakladatelská generace rakouských odborníků hrazení bystřin se tak postupně doplňovala českými hrazenáři, kteří se těm rakouským odborně zcela vyrovnali.
V letech 1897 a 1899 postihly přívalové deště oblast Krkonoš, byla zdevastována koryta Labe a úpy, včetně přítoků a přilehlých obcí. V roce 1897 při přívalech vody a splavenin zahynulo 120 lidí. Po přívalových srážkách v roce 1921 došlo v Jeseníkách k rozsáhlému sesuvu půdy pod Vřesovou studánkou, který měl za následek smrt devíti lidí a devastaci údolí bystřiny Děsné.
Otevřená retenční přehrážka v Obřím dole (Velká Úpa, prameniště, 1908) [11]
Otevřená retenční přehrážka se středovým otvorem (Býnovický potok, Velké Březno, 1909) [11]
V té době také probíhala na Rakovnicku intenzifikace zemědělství, rozšiřovala se orná půda a byly ve velkém zakládány chmelnice. Půda vzniklá na pískovcích a jílech, která je velmi náchylná k vodní erozi a snadno rozplavitelná, tak přišla o kryt souvislé vegetace a byla odnášena i při deštích nízké intenzity. Po rozsáhlém zornění luk pak po intenzivních přívalových deštích vznikla síť strží značných rozměrů o délkách až 3 km, které se mnohočetně rozvětvovaly. To zcela změnilo původní tvářnost krajiny a vedlo k velké ztrátě zemědělské půdy. Strže se neustále rozšiřovaly, a proto provedlo oddělení hrazení bystřin v Praze v letech 1892 až 1903 řadu rozsáhlých stavebně technických a biotechnických opatření, kterými byly vzniklé strže stabilizovány a zalesněny. Jednalo se o více než 300 stržových útvarů v celkové délce 70 km. Mimořádně pracná a finančně náročná opatření byla velmi úspěšná, jak o tom svědčí současný stav tohoto území.
Od roku 1948 byla služba hrazení bystřin začleněna do lesních oddělení krajských národních výborů, od roku 1952 působily v jednotlivých krajích Závody lesotechnických meliorací a od roku 1958 byly Závody začleněny do tehdejších Krajských podniků zemědělských a lesotechnických meliorací. Od roku 1962 byla činnost hrazení bystřin začleněna do krajských podniků Státních lesů a postupně splynula s ostatní investorskou, projekční a realizační činností státních lesů. Po roce 1992 přešly investorská složka a složka odborné správy vodních toků k podniku Lesy České republiky, s. p., v Hradci Králové.
Otevřená přehrážka ze železobetonu slouží ke třídění splavenin a propouští jejich část do dolní tratě bystřiny (Gemmersdorferbach, 1999) [7]
Roštová přehrážka na bystřině Niedersillern Mühlbach (Zell am See, Rakousko, před r. 1984) [10]
Detail průtoku vody středovým otvorem (Huntířovský potok, Splzov 2008) [9]
Následky povodně na bystřině ve spáleném Poříčí (Bradava), 1925 [6]
A hrazení bystřin dnes? Poslání oboru, kterým je protipovodňová ochrana sídel, pozemků, hospodářských objektů a technické infrastruktury, zůstává, mění se postupy a prostředky technicko-biologických opatření a také pohled na účinky těchto opatření a jejich hodnocení. Zatímco v minulosti byly účinky provádění zahrazovacích a zalesňovacích prací hodnoceny jako všestranně prospěšné, dnes jsou tyto účinky často kritizovány. Zejména se to týká říčního kontinua, které je stavbami hrazení bystřin narušováno v oblasti migrační prostupnosti a přerušením transportu splavenin.
Povodně na bystřinách jsou, vlivem vysoké intenzity a výšky horských přívalových srážek, velkých sklonů terénu a extrémní eroze koryt vodotečí a okolního území, velmi ničivé. Výrazné škody vznikají především v důsledku dynamických účinků splavenin transportovaných v korytě bystřiny a jejich ukládání na pozemcích, v intravilánech obci, v korytech vodních toků a v nádržích.
Cílem zahrazovacích úprav je ochrana obcí, jejich obyvatel a pracovního prostředí před účinky povodňové vlny a extrémního transportu a ukládání splavenin. K tomu slouží konstrukce v korytě a v úvalu bystřiny nebo horského potoka, působící snížení dynamické energie vodního proudu a trvalé zachycení vodou přinášených splavenin. Že množství splavenin, sedimentovaných za povodně, může být neuvěřitelně velké, potvrzuje stav intravilánů obcí po minulých i letošních povodních. A je zřejmé, že taková ochrana je nezbytná.
V této souvislosti je třeba připomenout, že k trvalému zachycení splavenin dochází také nad každým jezem a v každé průtočné nádrži, včetně dnes všeobecně doporučovaných suchých retenčních nádržích. Retenční nádrž zachytí při každé povodni většinu přinášených splavenin a zatímco voda odteče, splaveniny zůstanou. A žádná další povodeň tyto splaveniny neodnese.
Protože nerušený pohyb splavenin v korytech vodních toků je předpokladem přirozeného vývoje vodopisné sítě a přerušením tohoto pohybu se změní charakter takto ovlivněných úseků vodotečí, je trvalá retence splavenin z ekosystémového hlediska nežádoucí.
Řešení této kontroverze? Zřejmě je ve stanovení místních priorit, protože asi nestačí pouze prohlásit, že stavby hrazení bystřin jsou minulostí. V národních parcích a v některých částech chráněných krajinných oblastí asi bude prioritou ochrana ekosystémů, V hustě osídlených a hospodářsky využívaných oblastech pak asi bude prioritou ochrana území před účinky povodní. A tyto priority nemohou stanovit učenci, úřady ani poučené metodiky, budou to obyvatelé a uživatelé území bystřinných povodí, kteří nakonec o té prioritě rozhodnou.
Horní část obce Baltschieder po povodni na bystřině Baltschiederbach – 200 000 m3 splavenin, (Švýcarsko, říjen 2000) [5]
Město Manfredonia po povodni v roce 1972 [2]
Literatura
[1] Bartoš, M.: Největší povodeň v Krkonoších 1897, Správa KRNAP, Vrchlabí, 1997. [2] Bisantino T. et al.: Integrated debris flow analysis in south Gargano watersheds (South Italy), sborník symposia Interpraevent, díl 1, Trient, 2004. [3] Förster, G. R.: Wildbäche und Lawinen, deren Wesen, Entstehung und Verbauung, Handbuch der Forstwissenschaft, I. Band, 2. Abteilung, Tübingen, 1887. [4] Gotthalmseder, P.: Die Französische Wilbach und Lawinwnverbaung – Historische Felssturgebiete in den Zentrapyrenäen – Wildbachverbaung in Cauterets, Wildbach und Lawinenverbau, č. 134, Villach, 1997. [5] Jäggi, M. et al.: Die sedimentkatastrophe von Balttschieder , sborník symposia Interpraevent, díl 3, Trient, 2004. [6] Kocourek, F. et al.: Katastrofální déšť a povodně dne 11. srpna 1925 v Čechách, Sborník prací a studií hydrologických, Státní ústav Hydrologický v Praze, č. 2., 1926. [7] Länger, E.: Die Entwicklung der Wildbachverbaungstätigkeit der WLV in Österreich, Wildbach und Lawinenverbau, č. 139, Villach, 1999. [8] Veselý, V.: Hrazení bystřin. Učební text, SNTL, Praha 1956. [9] Zuna, J.: Hrazení bystřin, Učební text ČVUT Praha, Fakulta stavební, Praha, 2008. [10] 100 Jahre Wildbachverbauung in Österreich, Bundesministerium für Land – und Forstwirtschaft, Wien, 1984. [11] Třetí zpráva o činnosti zemské komise pro úpravu řek v království českém 1908 až 1909, vlastním nákladem, Praha, 1910. [a] Bartoš M.: Největší povodeň v Krkonoších 1897, Správa KRNAP, Vrchlabí, 1997 [b] Bisantino T. et al.: Integrated debris flow analysis in south Gargano watersheds (south Italy), sborník symposia Interpraevent, díl 1, Trient, 2004 [c] Förster G. R.: Wildbäche und Lawinen, deren Wesen, Entstehung und Verbauung, Handbuch der Forstwissenschaft, I. Band, 2. Abteilung, Tübingen, 1887 [d] Gotthalmseder P.: Die Französische Wilbach und Lawinwnverbaung – Historische Felssturgebiete in den Zentrapyrenäen – Wildbachverbaung in Cauterets, Wildbach und Lawinenverbau, č. 134, Villach, 1997 [e] Jäggi M. et al.: Die sedimentkatastrophe von Baltschieder, sborník symposia Interpraevent, díl 3, Trient, 2004 [f] Kocourek F. et al.: Katastrofální déšť a povodně dne 11. srpna 1925 v Čechách, Sborník prací a studií hydrologických, Státní ústav hydrologický v Praze, č. 2., 1926 [g] Länger E.: Die Entwicklung der Wildbachverbaungstätigkeit der WLV in Österreich, Wildbach und Lawinenverbau, č. 139, Villach, 1999 [h] Veselý V.: Hrazení bystřin. Učební text, SNTL, Praha 1956 [i] Zuna J.: Hrazení bystřin, Učební text ČVUT Praha, Fakulta stavební, Praha, 2008 [j] 100 Jahre Wildbachverbauung in Österreich, Bundesministerium für Land – und Forstwirtschaft, Wien, 1984 [k] Třetí zpráva o činnosti zemské komise pro úpravu řek v království českém 1908 až 1909, vlastním nákladem, Praha, 1910
doc. Ing. Jaroslav Zuna, CSc.
zuna.cifa()seznam.cz
