Autor: Vojtěch Broža
Komise pro životní prostředí AV ČR se na semináři v květnu 2016 zabývala naší krajinou. Byl konstatován neuspokojivý stav, diskutovalo se o zásadách odpovědného nakládání s krajinou a připomínaly se v minulosti osvědčené postupy hospodaření na zemědělské i lesní půdě atd. Problematika žádoucích změn v krajině je výrazně zastoupena též v materiálech mezirezortní komise MZe a MŽP, zabývající se problematikou sucha.
Co by se tedy mělo dělat? O co komu jde? Co je reálné udělat?
I při současném stavu jsme v průběhu posledních let mohli zaznamenat vliv krajiny na aktuální odtokové poměry. V roce 2015 uvedl ČHMÚ více případů extrémních srážek, které za daného stavu sucha v dílčích povodích vodních toků vedly jen k nevýznamnému zvýšení průtoků. Při nasyceném prostředí by takové srážky vyvolaly velké povodně. Na tento jev se ostatně poukazovalo např. již v diskusích o Vltavské kaskádě v roce 1958.
Často se uvádí schopnost krajiny (bez vlivu nádrží, popř. dalších technických opatření) zadržovat vodu v zájmu omezení dopadů sucha, která je současným způsobem obhospodařování zemědělské a lesní půdy významně omezena, resp. narušena. K tomu je možno uvést konkrétní údaje, které naznačují, že tento efekt je ve srovnání s trváním extrémních suchých období relativně krátkodobý, možná je i přeceňován. Z let, kdy se používaly na polích jen lehké mechanismy tažené koňským spřežením, je např. na Berounce možno z hydrologických údajů vyčíst, že: • v roce 1904 došlo k poklesu průtoku z průměrného na minimální (3,4 m3/s) za 47 dnů,• v roce 1921 byl nadprůměrný průtok naposledy zaznamenán 3. 2. a pak pokračovalo suché období až do prosince, s minimem průtoku 2,4 m3/s 9. 8., avšak po srážkovém výskytu 34 dnů předtím,
• v roce 1934 došlo k poklesu průtoku z průměrného na minimální (2,7 m3/s) za 95 dnů a
• v roce 1935 nastal výskyt minima 4. 9. (2,3 m3/s) po devadesátidenním setrvalém poklesu průtoku. Poznámka: Údaje z Berounky byly vybrány proto, že uvedená historická minima průtoku jsme porovnávali s odpovídajícími hodnotami v roce 2015, popř. 2016 a s překvapením zjistili, že analogické průtokové deficity zdaleka nebyly změřeny. Vysvětlení spočívá v tom, že se tu projevil efekt hospodaření s vodou zejména nádrže Hracholusky na Mži, popř. dalších v povodí Berounky. Schopnost krajiny zadržovat vodu v období sucha je zřejmě krátkodobější, než se obecně předpokládá, což platí při obdobných geologických poměrech i jinde, tj. nejen v povodí Berounky. V první polovině 20. století se sice realizovaly některé projekty odvodnění, jejich rozsah však byl omezený, způsob obhospodařování vcelku odpovídal dnešním představám „krajinářů“, jak by to bylo správné.
Technická a krajině blízká opatření
Odhlédneme-li od často účelového dělení opatření proti negativním extrémním hydrologickým jevům v povodích na přírodě blízká a technická, dospějeme v souladu se zákonem zachování hmotnosti (jeho platnost snad není zpochybňována) k podstatě problému: vždy jde o objem určený, resp. disponibilní k zadržení vody v prostředí. Přitom je jedno, zda se jedná o údolní nádrž, objem pórů, kaveren či jiných prostorů v křídovém či jiném geologickém útvaru, póry v orné půdě, prohlubně v terénu, záchytné, resp. vsakovací příkopy či údolní nivy vodních toků. Naopak prostory trvale naplněné vodou pro jiné účely, např. rybníky, nelze započítávat (pokud nemají v manipulačních řádech zakotvenu povinnost hospodařit s vodou).
Pro ocenění účinku potenciálně disponibilních objemů v povodích je dále nutno stanovit jednak zákonitosti naplňování těchto objemů v časových i prostorových souvislostech, jednak podmínky odvádění akumulované vody, zejména možnost regulování odtoku. Jako příklad je možno uvést křídový geologický útvar o rozloze 200 km2, kde stačí uvažovat mocnost vodonosné vrstvy několik desítek m (při fiktivní pórovitosti kolem 35 %), a vyjde nám disponibilní objem kolem dvou miliard m3. Ovšem srážky za rok (po odečtení výparu) na stejnou plochu zajistí pouze řádově menší „přítok“. Zkušenost ukazuje, že vyrovnávací efekt takové podzemní nádrže může být víceletý, podmínky pro akumulaci vody tu jsou velmi vhodné, podmínky „odtoku“ jsou neregulované (s výjimkou realizovaných odběrů vody). Rovněž objem volných pórů v orné půdě je celostátně několik miliard m3. Významnou předností tohoto „objemu“ je obecný územní výskyt, nevýhodou naopak, že schopnost naplňování se mění v průběhu roku (i při optimálním obhospodařování) a hlavně velmi omezená možnost odtok z „nádrží“ tohoto typu účinně regulovat. I v době opakovaného výskytu mimořádných povodní od roku 1997 setrvali vodohospodáři v přesvědčení, že v našich podmínkách jsou závažnější, z hlediska dopadů a možných opatření proti škodám, extrémně suchá období. V tom je navíc utvrzovaly závěry různých studií zaměřených na možné dopady změny klimatu na odtokové poměry u nás, mj. výrazné snížení reálně možných odběrů vody z dříve vybudovaných nádrží. Sucho v roce 2015 s pokračováním v roce 2016 prokázalo, že vybudované nádrže významně pomohly řešit hospodářské, společenské i environmentální problémy nedostatku vody. Přesto jsou hodnoceny často jako megalomanské, narušující ekologický potenciál vodních toků atd. Dnes společnost bere jako samozřejmost vyšší průtoky v korytech vodních toků (jde o stovky kilometrů), které jsou nádrže povinny vypouštět bez ohledu na to, jakému účelu slouží, a ani si neuvědomuje, že díky výparu vody z hladin nádrží v extrémně teplých letních dnech dochází k reálnému (nejen pocitovému) snížení teploty ovzduší i v širším okolí. Nové vodní plochy v krajině prosazoval ostatně i Karel IV. Poznámka na okraj: Podle ČHMÚ jen v povodí Vltavy byl výpar z hladiny nádrží v extrémně horkých letních dnech roku 2015 více než 3 m3/s, což převedeno na energii znamená zhruba 70 % výkonu celé elektrizační soustavy ČR!!! Vodní nádrže jsou schopny vytvářet státní rezervy vody i pro případ dlouhodobého sucha a také sloužit jako trvale funkční preventivní i okamžitě použitelné opatření z hlediska změny klimatu. Jako optimální by zřejmě mělo být kombinovat reálně použitelné prostředky pro zadržování vody v rámci území s tím, že nádrže by „nastoupily“ s jistým časovým posunem po vyčerpání možností jiných opatření. Vodohospodáři proto doporučují výstavbu víceúčelových vodních nádrží v zájmu budoucích nároků na vodu, ochrany před povodněmi i environmentálních potřeb. Jsou si vědomi negativních dopadů jejich realizace v přírodním prostředí, včetně nezbytných hydromorfologických změn úseků vodních toků. Nemohou však souhlasit s tvrzením typu „S výskyty extrémního sucha si neporadí další megalomanské stavby (vodní nádrže, plavební kanály), ale hlavně obnova přirozených rezervoárů vody v podobě mokřadů v horních částech povodí a regenerace přirozené funkce niv podél vodních toků. (P. Petřík, bulletin č. 9/2016 AV ČR s. 20.) Ostatně ani prohlášení typu, že „zelená infrastruktura zabrání povodním a suchu“, jaké je možno si přečíst v materiálech EK, nelze z odborného hlediska brát vážně. Vodní nádrže jako zásoba vody pro období sucha jsou pro nás nezbytností, protože kromě srážek nemáme jiné zdroje vody. Navíc z oblastí s největšími srážkovými úhrny (Jizerské hory, Jeseníky, Beskydy) voda odtéká krátkou cestou. Nemáme ani kousek mořského pobřeží, nepřitéká k nám žádný významný vodní tok, navíc geologické poměry ČR neumožňují zadržovat vodu v žádoucím objemu a s významným zdržením. Pokud se jako bezprostřední reakce na výskyt extrémního sucha objevily studie nových nádrží, tak reakce Agentury pro ochranu přírody a krajiny (AOPK) – pokud nebyla rovnou záporná – byla vždy v tom smyslu, že souhlasí s nádržemi bez trvalého nadržení vody, a navíc byl vznesen požadavek na propojení vodního toku přes vzdouvací stavbu ve dně údolí dostatečně naddimenzovaným průchodem pro zajištění poproudní i protiproudní migrace ryb a dalších živočichů (navíc s požadavkem osvětlení). Tento požadavek v zásadě omezuje použití nádrží na vodních tocích nejvýše jako jednoúčelových – pro zmírnění povodňových škod. To je z vodohospodářského hlediska nepřijatelné. Pro protipovodňovou ochranu většinou existuje více možností, k vytváření objemů schopných zadržovat vodu a dodávat ji trvale pro různé potřeby jsou v našich hydrologických podmínkách nezbytné nádrže, hospodařící s vodou podle stanovených pravidel.Rozpor hospodaření s vodou a ochrany přírody
Existuje tu zřejmý rozpor mezi veřejným zájmem hospodaření s vodu a veřejným zájmem ochrany přírody. Tu pak je prostor pro tzv. politická rozhodnutí, která ovšem bývají pod různými tlaky. Lepší by zřejmě bylo hledání kompromisu v rámci odborné problematiky navrhovaných opatření, což ovšem vyžaduje ochotu a pochopení pro jednání o rozporných problémech.
Agentura ochrany přírody a krajiny má zřejmě oporu v tzv. Společné implementační strategii (CIS) k Rámcové směrnici o vodě EU. V ní se pozornost mj. zaměřuje na silně ovlivněné vodní útvary, se zřejmou snahou je postupně omezit, resp. odstranit. Vše v zájmu posílení ekologického potenciálu vodních toků.
Jak dál?
Racionální východiska je třeba hledat ve změně přístupu zodpovědných institucí. V AOPK jistě pracují odborníci, kteří mohou kvalifikovaně posoudit problematiku i z hlediska vodohospodářských potřeb. V Bruselu by mělo být z naší strany jednoznačně prohlášeno, že společná implementační strategie není v našich podmínkách reálná, hlavně proto, že do budoucna ohrožuje zajištění vody pro společenské i environmentální potřeby.
Pozornost je nutno věnovat proveditelnosti navrhovaných konkrétních opatření. Tu vedle prokazatelných přínosů adekvátních vynaloženým nákladům nastupuje množství dalších hledisek, které realizaci konkrétních projektů komplikují, popř. znemožňují. Pokud se jedná o nové vodohospodářsky významné vodní nádrže, pak to, že jsou hodnoceny jako silně ovlivněné vodní útvary tím, že působí významné hydromorfologické změny a narušují ekologický potenciál, je výrazně znevýhodňuje. Navíc jsou dnes z hlediska společenského zájmu propracovány techniky, jak tyto projekty líčit jako zavrženíhodné z hlediska ochrany přírody, o využívání v rámci politických střetů v boji o vliv a moc nemluvě. Ovšem ani taková řešení, jaká uváděl P. Petřík, nemají z hlediska proveditelnosti na růžích ustláno. Dnes vlastníci zemědělské půdy sami často na ní nehospodaří, propachtovávají ji podnikatelským subjektům. Pro ty je rozhodující realizace zisku; pokud to pro ně nebude zajímavé, budou podnikat jinde. Kdo ale bude pečovat o nevyužívanou půdu v krajině? Pro realizaci jakýchkoliv projektů v oblasti vod jsou velmi závažné přístupy vlastníků pozemků. Tu se setkáváme převážně s nezájmem je prodat, popř. s nesouhlasem při omezování užívání půdy. Stanoviska představitelů obcí jsou většinou pozitivní v případě opatření proti povodňovým škodám, proti vodohospodářsky významným nádržím často protestují. Občanské iniciativy jsou zásadně proti, média jejich postoje vždy ochotně rozšiřují. Jaký bude výsledek? Pravděpodobně takový, že materiál, který projednala vláda, bude snaha naplňovat, v případě, že zaprší, naléhavost realizace opatření se utlumí. Možná se rozvinou některé výzkumné programy. A tak to může pokračovat až do výskytu dalšího mimořádně suchého období. Pak někdo jiný bude požadovat protikrizová opatření – pokud možno ihned.Jenže u vodohospodářských projektů to „ihned“ trvá desítky let, a to i v případě, že nedostatek vody bude podstatně hlubší, než jsme zažili v posledních dvou letech.
Vojtěch Broža
Katedra hydrotechniky
Stavební fakulta ČVUT v Praze
vojtech.broza()fsv.cvut.cz
