Historie a současnost Labsko-vltavské vodní cesty

Článek stručně uvádí historický vývoj Labsko-vltavské vodní cesty (LVVC) a zaměřuje se na dokumentaci a prezentaci vybudovaných objektů za účelem jejího souvislého splavnění. Moderní úpravy vodní cesty začaly počátkem 19. století a zaměřovaly se zejména na regulační práce. V roce 1896 byla zřízena Komise pro kanalizování řek Vltavy a Labe v Čechách, která začala realizovat plán celoročního splavnění Labe a Vltavy výstavbou 34 zdymadel. V rámci našeho výzkumu byl podrobně dokumentován vývoj objektů na LVVC. Výsledkem je webová aplikace www.lvvc.cz, která současně slouží pro prezentaci technického dědictví široké veřejnosti. Databázové operace umožňují sdílení více informačních zdrojů kompetentními organizacemi v oblasti správy, provozu a údržby objektů na LVVC.

1. Úvod

V českých zemích jsou téměř všechny vody odváděny Labem a Vltavou. Oba vodní toky protékají již od středověku poměrně hustě osídlenou kulturní krajinou a byly na nich realizovány četné vodohospodářské úpravy. Tyto úpravy Labe a Vltavy byly motivovány snahou člověka využívat vodní zdroje pro svou potřebu, zajistit dobré plavební podmínky pro dopravu zboží a osob a ochránit svůj majetek před povodněmi. První úpravy vodních toků byly budovány k naplnění mnoha nejrůznějších účelů, mezi které patřilo využití vodní síly pro pohon mlýnů, pil a hamrů prostřednictvím výstavby pevných jezů již od 13. století. Dalším významným účelem bylo splavňování vodních toků, které významněji začíná za časů Karla IV. ve 14. století.

Systematický přístup k úpravám vodních toků a důraz na jejich víceúčelový charakter je kladen teprve od roku 1896, kdy byla zřízena Komise pro kanalizování řek Vltavy a Labe v Čechách [1]. Úpravy splavněných vodních toků a vzdouvací stavby na nich plní dodnes mnoho významných účelů, které souvisí kromě zajištění plavebních hloubek s ochranou přilehlého území před povodněmi, výrobou elektrické energie v průběžných vodních elektrárnách, zajišťováním odběrů povrchové vody pro zásobování obyvatelstva, průmyslu a zemědělství a rekreací. Výstavba LVVC byla nepochybně významným krokem pro rozvoj průmyslu a obchodu v Čechách od 19. století podobně jako v jiných Evropských zemích. Například v Anglii se dle Newmana [2] výstavba vodních cest významně zasloužila o úspěch počáteční fáze průmyslové revoluce na přelomu 17. a 18. století.

Článek popisuje vývoj Labsko-vltavské vodní cesty (LVVC) a zaměřuje se na dokumentaci a prezentaci vybudovaných historických objektů za účelem jejího souvislého splavnění. Výzkum byl realizován v rámci projektu „Dokumentace a prezentace technického kulturního dědictví na Labsko-vltavské vodní cestě“, který je řešen v rámci programu Národní a kulturní identity administrovaného Ministerstvem kultury České republiky. V rámci projektu vznikla webová aplikace www.lvvc.cz.

2. Regulační úpravy LVVC

První významné regulační úpravy na Vltavě a dolním Labi byly realizovány od počátku 19. století. Zahájení paroplavby na Labi i podpis plavebních aktů v roce 1844 zavázaly rakouský stát k vyhloubení mezinárodního úseku řeky Labe na předepsanou hloubku a k jejímu udržování. Bylo třeba odstranit říční ostrovy, rozebrat staré jezy a prohloubit a napřímit plavební koryto [3]. Zpevnění břehů bylo prováděno dlažbou z lomového kamene uloženou do štěrkopískového lože. Dlažba byla klínována a vyspárována travním drnem. Dlážděný svah byl zajištěn záhozovým tělesem z lomového kamene s korunou v úrovni dnešní hladiny odpovídající průtoku cca Q_180d. Při jednom břehu byla často zároveň s opevněním svahu břehu postavena potahová stezka pro koňské potahy táhnoucí dříve lodě proti proudu (obr. 1). Tyto stezky nyní slouží jako manipulační cesty správce vodního toku a jako cyklistické stezky. Stezky byly vybudovány v úrovni hladiny při průtoku Q₁ [4, 5]. V další etapě v letech 1880–1920 došlo k dalším regulačním úpravám. V místech širokého řečiště byly postaveny podélné soustřeďovací hráze spojené příčnými výhony s původním opevněním břehu. Hrázky jsou stejně jako břehové opevnění dlážděné z lomového kamene, zajištěné patou z urovnaného záhozu z lomového kamene. Prostor mezi soustřeďovacími hrázemi a břehem byl následně využíván pro ukládání vytěženého materiálu z úprav dna řeky a z těžení nánosů. Někde se tento prostor samovolně zanesl sedimenty po povodních. Příkladem je lokalita Svádov v Ústí nad Labem (obr. 2). Realizace úprav Labe v 19. století vedla místy k zúžení koryta až o 60 %, tedy z původních 200 m na dnešních 80–100 m. To se projevilo zvýšením plavebních hloubek při nízkých a středních průtocích o desítky centimetrů. Došlo také ke zvýšení rychlostí proudění o přibližně 30 %, a tím ke změně charakteru materiálu dna vodního toku, které je dnes v daném úseku štěrkovité až kamenité.

Obr. 1. Potahová stezka na Vltavě

Obr. 2. Soustřeďovací hráze na Labi u Svádova

V rámci výzkumu byly na základě studia archivních materiálů, projektových dokumentací a historických leteckých snímků z let 1938 až 1964 podrobně dokumentovány regulační práce na dolním Labi mezi zdymadlem Střekov a státní hranicí mezi Českou republikou a Německem. V tomto 40 km dlouhém úseku realizované regulační stavby dodnes plní svůj účel a částečně zlepšují plavební podmínky. Na obr. 3 je názorná ukázka vývoje podélných a příčných soustřeďovacích hrází od fáze projektu do současnosti v okolí obce Nebočady. V rámci projektu byla zpracována systematická evidence regulačních úprav dolního Labe, která vychází z původního členění, které připravili Ing. Jan Cvrk a Pavla Zajícová [6]. Podkladem pro výzkum bylo místní šetření v archivu státního podniku Povodí Labe ve Vaňově, které umožnilo prostudovat původní projektové dokumentace a dokumentace skutečného provedení soustřeďovacích staveb od roku 1894. Tyto historické projektové dokumentace byly digitalizovány a osazeny do map v systému JTSK pomocí rozhraní geografických informačních systémů (GIS). Současně byly do vytvořených mapových listů vloženy historické letecké snímky z období 1930–1946, z období 1950–1964 (ČÚZK) a současná ortofotomapa zájmového úseku Labe (ČÚZK). Z evidence regulačních úprav vyplývá, že v celém posuzovaném úseku dolního Labe od VD Střekov po státní hranici bylo koryto Labe v minulosti v naprosté většině své délky upraveno lidskou činností a nelze zde v žádném případě hovořit o přirozeném vodním toku. Na základě dnešního stavu koryta řeky a břehů je zřejmé, že antropogenní úpravy v podobě soustřeďovacích staveb vytvořily nová přírodní stanoviště, která jsou dnes považována za environmentálně velmi cenná. Z tohoto pohledu se jedná o vynikající ukázku souladu technických opatření realizovaných za účelem vytvoření vodní cesty v souladu se zájmy životního prostředí.

Obr. 3. Vývoj soustřeďovacích hrází v okolí obce Nebočady: a) projektová dokumentace (1906), b) letecký snímek (1938), c) letecký snímek (2018)

3. Kanalizační úpravy LVVC

V roce 1896 byla zřízena Komise pro kanalizování řek Vltavy a Labe v Čechách. Činnost Komise byla podpořena vydáním vodocestného zákona z roku 1901, který legislativně umožnil realizaci úprav vodních toků za účelem jejich splavnění. Komise začala realizovat plán kanalizačního splavnění LVVC výstavbou kaskády 34 jezových stupňů, které na sebe navazují svým vzdutím a zajišťují celoroční splavnost. Práce byly zahájeny na dolní Vltavě, kde poměrně rychle byly vybudovány tyto plavební stupně pod Prahou: Klecany (1899), Libčice (1900), Troja (1902), Miřejovice (1905) a Vraňany-Hořín (1905) – viz obr. 4. Realizace plavebních stupňů zpravidla obnášela výstavbu vzdouvací stavby v podobě jezové konstrukce a plavebního zařízení v podobě jedné, případně dvou plavebních komor [7].

Obr. 4. Plavební komora Hořín – vzpěrná vrata v dolním ohlaví během výstavby 1901 [8] (vlevo), pohled na dolní ohlaví se zámkem Mělník v pozadí (vpravo).
Zdroj: Povodí Vltavy, státní podnik

Konstrukce jezů byly ve většině případů tvořeny hradlovými jezy, které umožňovaly na tehdejší dobu poměrně moderní způsob regulace hladiny v jezové zdrži. Hradlové jezy (obr. 5) mají rozebíratelné členěné uzávěry jezových polí s ručním ovládáním. Sestávají ze tří základních prvků: z hradel, vytvářejících po šířce členěnou hradicí stěnu, z pouchových tyčí a ze slupic. Osazování a vyhrazování hradel bylo pro jejich počet velmi zdlouhavé a zvláště ve zhoršených klimatických podmínkách namáhavé a nebezpečné. Proto byly na celé LVVC původní hradlové jezy postupně v 70. letech 20. století nahrazeny moderními klapkovými a hydrostatickými uzávěry s automatickou regulací. Na některých objektech probíhají také v současnosti potřebné úpravy a modernizace, které musí často respektovat požadavky památkové ochrany, protože se jedná o nemovité kulturní památky. Příkladem je úprava ohlaví plavební komory Hořín, investičně zajištěná Ředitelstvím vodních cest ČR.

Obr. 5. Roudnice nad Labem – schéma hradlového jezu (vlevo) a fotografie z roku 1914 (vpravo) [9]

Následně v letech 1907 až 1913 bylo provedeno kanalizační splavnění v Praze. Nejprve byl vybudován nový Helmovský jez a dvě plavební komory u ostrova Štvanice. V další fázi byla doplněna Smíchovská plavební komora a plavební komora Mánes pro překonání Staroměstského a Šítkovského jezu. Na dolním Labi byla posléze vybudována zdymadla ve Štětí (1906), Dolních Beřkovicích (1907), Roudnici nad Labem (1910), Českých Kopistech (1913) a Lovosicích (1919). Zdymadlo Střekov v Ústí nad Labem bylo vybudováno v roce 1936. Podrobně dokumentuje výstavbu zdymadel na LVVC obr. 6.

Obr. 6. Časoprostorové schéma kanalizačních úprav na LVVC

Vývoj úprav na středním Labi popisuje Trejtnar [10]. Mezi Hradcem Králové a Mělníkem byly práce rozvrženy do pěti etap a většina prací byla zrealizována do konce druhé světové války. V rámci první etapy bylo na středním Labi provedeno nebo rozestavěno celkem 60 km úprav. Ze zdymadel byly dokončeny jezy s plavebními komorami v Mělníku a v Obříství. Jez Hadík v Mělníku byl v roce 1974 zrušen a zdymadlo v Obříství bylo modernizováno. Dále byly rozestavěny jezy v Nymburce, Poděbradech, Kolíně a Předměřicích. Stavba jednotlivých objektů v rámci první etapy byla zahájena po ukončení projekčních prací kolem roku 1906 po schválení zemského finančního příspěvku. Po dobu první světové války byla výstavba značně omezena a téměř došlo k jejímu zastavení.

V rámci druhé etapy úpravy středního Labe v letech 1919 až 1930 existovala tendence ke sdružování původně naplánovaných jezových zdrží do jejich menšího počtu s vyššími výškami vzdutí. Hlavními odpůrci sdružování jezových zdrží byli zemědělci, kteří se obávali nepříznivých účinků vysokých jezů na hladinový režim podzemních vod a velkých záborů zemědělské půdy v okolí Labe. Myšlenka sdružování jezových zdrží byla zamítnuta až v roce 1928 a do té doby byly stavební práce cíleně omezovány, aby se předešlo výrazným koncepčním změnám hotových zdymadel. V rámci druhé etapy byl důraz kladen na realizaci vodních elektráren v rámci projektovaných zdymadel. Během druhé etapy se zejména dokončila rozestavěná zdymadla v Poděbradech (1923), Nymburce (1924) a Kolíně (1925). Současně bylo zrealizováno zdymadlo v Přelouči (1927). Pozornost byla však zejména zaměřena na realizaci nových úprav Labe v úseku mezi Mělníkem a Kolínem, kde bylo celkem upraveno 65 km říční trati. Do provozu byly uvedeny vodní elektrárny v Poděbradech, Nymburce a Přelouči a téměř byla dokončena vodní elektrárna v Kolíně.

Největší činnost byla v rámci třetí etapy soustředěna v letech 1931 až 1938, kdy byla dokončena zdymadla v Lobkovicích (1932), Kostelci nad Labem (1932), Lysé nad Labem (1935), Brandýse nad Labem (1936) a dále v Čelákovicích (1937), Kostomlátkách (1937) a v Srnojedech (1937). Zdymadlo v Klavarech bylo dokončeno v roce 1939. Současně bylo rozpracováno a téměř dokončeno 35 km říčních úprav. Po roce 1943 se prováděly pouze nejnutnější práce pro zahájení plavby mezi Mělníkem a Kolínem.

Čtvrtá etapa úprav středního Labe probíhala v období let 1945 až 1963. Tato etapa je charakteristická určitým útlumem v důsledku obnovy hospodářství po druhé světové válce. V roce 1946 byly obnoveny práce na úpravách Labe v okolí Čelákovic, v úseku Drahelice–Nymburk, Osek–Klavary, Smiřice–Černožice. Ze zdymadel byl dokončen jez a plavební komora ve Velkém Oseku a v roce 1954 bylo dokončeno zdymadlo v Hradišťku.

Poslední, pátá etapa úprav středního Labe počíná od roku 1963. Vybudováno bylo nové zdymadlo v Obříství (1974), které nahradilo původní stupně Hadík v Mělníku a zastaralé zdymadlo v Obříství. Vybudováno bylo nové zdymadlo v Pardubicích (1972), nová plavební komora u jezu ve Veletově (1975) a nové zdymadlo v Týnci nad Labem (1977). Současně byly provedeny úpravy Labe v úseku Veletov–Přelouč, Brozany–Opatovice. Realizovány byly dále dosud neprovedené úpravy ve zdržích jezů Čelákovice, Hradišťko, Veletov a Týnec nad Labem. K významnému rozvoji úprav v rámci páté etapy došlo výstavbou tepelné elektrárny ve Chvaleticích a jejím zásobování uhlím vodní dopravou po Labi. Na Vltavě bylo vybudováno zdymadlo Modřany (1987).

Řada historických objektů na LVVC se řadí mezi významné kulturní památky. Na Vltavě v Praze se u zdymadla Štvanice vyjímá secesní vodní elektrárna, která byla postavena v letech 1913–1914 podle návrhu architekta Aloise Dlabače ve stylu francouzské zámecké architektury. Před soutokem Vltavy a Labe je umístěna další kulturní památka: Vraňansko–Hořínský plavební kanál, který již v době svého vzniku byl technickým unikátem. Na středním Labi je architektonicky zajímavý a unikátní Masarykův most v Kolíně, navržený architektem Františkem Roithem. Mezi jeho mostními pilíři je umístěn jez, vodní elektrárna a plavební komora. Vodní elektrárna a jez v Poděbradech, které jsou navrženy v duchu modernismu architektem Antonínem Engelem, jsou národními kulturními památkami. Z dolního úseku řeky Labe je bezesporu nejvýznamnější kulturní památkou architektonicky i technicky zajímavé zdymadlo Střekov, které je dosud posledním plavebním stupněm na českém úseku Labe. Zdymadlo Střekov bylo navrženo architektem Františkem Vahalou a patří k největším zdymadlům na LVVC a ve své době patřilo k nejmodernějším v Evropě. Tuto skutečnost technického dědictví a vlasteneckého cítění vyjadřuje původní výzdoba plavebních komor, a to dvěma mohutnými kvádrovými bloky s vytesaným českým lvem.

4. Současné účely LVVC

Úpravy splavněných částí Labe a Vltavy byly od počátků zaměřovány na zajištění plavebních podmínek a na ochranu přilehlých záplavových území před povodněmi. Ve 20. století přibývaly další účely v podobě využití vodní energie a zajištění odběrů povrchové vody pro průmysl a zemědělství. V současné době je třeba počítat s nezanedbatelným rekreačním potenciálem splavněných toků. Od počátků osídlování Polabí byl tehdejší život soustředěn zejména na rozvoj významných královských měst v okolí řeky. Ve druhé polovině 19. století sužovaly českou kotlinu časté povodně. Z důvodu nízkých břehů a malého spádu docházelo každoročně k povodňovým situacím, které měly zpravidla dlouhé trvání, protože voda zůstávala v četných tůních a opuštěných ramenech v okolí řeky. To v blízkosti sídel představovalo hrozbu šíření infekcí a znemožňovalo využívání zemědělských ploch. Polabské obce měly tehdy velký zájem na realizaci regulace Labe z důvodu každoročních povodní. Realizované úpravy vodních toků tak přispěly k ochraně přilehlého území před povodněmi. Současně došlo v kanalizovaném úseku dolního a středního Labe a na Vltavě od Prahy po Mělník ke zpomalení odtoku vlivem výstavby systémů jezových zdrží a dotaci podzemních vod břehovou infiltrací do kvarterních zvodní v okolí řek.

Nákladní vodní doprava v České republice má relativně malý podíl na přepravních výkonech (necelé jedno procento z celkového objemu nákladní přepravy). Potenciál využití vodní dopravy je však podstatně vyšší. Nejvýznamnějším důvodem je nedostatečná spolehlivost plavebních podmínek na regulovaném úseku Labe pod Ústím nad Labem, která činí pouze 54 %. LVVC zajišťuje zbožovou obslužnost významných hospodářských oblastí České republiky a ostatních států Evropy. Vodní cesty mají významný vliv v oblastech, v nichž je situován zpracovatelský a výrobní průmysl a dále pak v zemědělství.

Významným účelem zdymadel na LVVC je také využití vodní energie. Téměř na všech zdymadlech byly vybudovány vodní elektrárny, které produkují obnovitelnou energii. Celkový instalovaný výkon vodních elektráren na Vltavě mezi přehradou Slapy a Mělníkem je 115,1 MW, na středním Labi mezi Pardubicemi a Mělníkem je celkový instalovaný výkon 30,2 MW a na dolním Labi mezi Mělníkem a Ústím nad Labem 43,6 MW.

Zásobování vodou je dalším důležitým účelem vodohospodářské infrastruktury na LVVC. Z analýzy hlavních odběratelů vody vyplývá, že největší podíl připadá na odběry pro energetiku – 65,7 %. Následuje průmysl s 17,1 %. Odběr povrchové vody pro vodovody pro veřejnou potřebu činí cca 14,3 % z celkového odebraného množství. Odběry pro zemědělství tvoří zatím pouze 1,7 % a na odběry pro potravinářský průmysl připadá cca 1,2 %.

V posledních letech v okolí LVVC dynamicky narůstá rekreace a turistika, které výrazně zlepšují ekonomiku přilehlých měst a obcí. S vyšším cestovním ruchem vzniká potřeba zajistit zázemí pro rekreanty a široké spektrum volnočasových aktivit. U LVVC jsou využívány aktivity spojené s plavbou po řece, kulturní akce, turistika a poznávání přírodních krás v okolí.

5. Webová aplikace

Výsledky výzkumu historického vývoje objektů na LVVC byly zpřístupněny veřejnosti na adrese www.lvvc.cz formou webové aplikace. Jedná se o původní aplikaci, která je přístupná on-line přes webové rozhraní, což umožňuje zejména její dostupnost, nezávislost na počítačové platformě a snadná možnost aktualizace. Uživatelsky je aplikace rozčleněna do tří úrovní, kdy v základní veřejné úrovni jsou přehlednou formou dostupné informace o jednotlivých objektech všech 34 zdymadel LVVC. Součástí aplikace je i základní vícekriteriální vyhledávání v připojené databázi. Druhá úroveň je určena odborné veřejnosti zejména z řad organizací podílejících se na správě LVVC a institucí zabývajících se památkovou ochranou. Ta zpřístupňuje kompletní obsah databáze včetně prohlížení historických dokumentů, rozšířené vícekriteriální vyhledávání a data o mostech a přístavech. Třetí uživatelská úroveň je určena pro administrátora systému. Funkčně je aplikace rozdělena na dvě hlavní časti (serverovou část – backend a klientskou část – frontend), viz obr. 7. Serverová část je vytvořena ve skriptovacím jazyku PHP a stará se o chod celé aplikace, komunikuje s klienty, zpřístupňuje a provádí veškeré operace nad databází v jazyce SQL a také zprostředkovává propojení do externích databází. Klientská část je koncipována jako klasický HTML web funkčně rozšířený pomocí skriptů v jazyce JavaScript, které zprostředkovávají výměnu dat se serverem a zobrazení geografických dat.

Obr. 7. Funkční schéma webové aplikace o LVVC

Důležitou částí aplikace je databáze, která je vytvořena na platformě MS Access a s aplikací je propojená prostřednictvím jazyka SQL umožňujícím víceuživatelské sdílení. Jedná se o relační databázi, která umožňuje uchovávat také časoprostorové hledisko rozvoje celé LVVC.

Uživatelsky důležitou součástí webové aplikace je lexikon základních technických pojmů využitých při výkladu objektů na LVVC. Lexikon je zpracován jako výkladový slovník do abecedně řazeného seznamu hesel. Účelem lexikonu je snaha o porozumění technickým termínům použitých v rámci prezentace objektů na LVVC laickou veřejností. V současné podobě obsahuje lexikon přes 200 hesel, u kterých je připraven podrobný slovní výklad doplněný o funkční schémata a fotografie objektů vyskytujících se na LVVC.

Na přípravě LVVC i na její výstavbě se podílela řada význačných architektů, stavitelů i konstruktérů z různých oborů. Webová aplikace uvádí jmenný rejstřík osobností včetně uvedení jejich životopisů a díla. Jmenovat lze například průmyslníka a stavitele lodí Vojtěcha Lannu, vynálezce Františka Křižíka, architekty Františka Sandera a Kamila Roškota a profesora Jaroslava Čábelku. Prezentace historických objektů na LVVC obsahuje také odkazy na různé turistické cíle, a to v podobě hradů, zámků, kostelů, klášterů, rodných domů významných osobností českých dějin, ale i dalších turistických cílů a stezek.

Součástí aplikace je databáze historických a současných dokumentů, plánů, map, výkresů a schémat jednotlivých vodních děl LVVC. Historické dokumenty uceleně dokládají tehdejší vize a záměry pro ekonomický a sociální pokrok s využitím soudobé technologie. Historické mapy zobrazují v širším kontextu vodní díla a na ně navázaná lidská sídla tehdejší doby. Historické výkresy jsou odrazem projektové preciznosti tehdejších vizionářů, která vedla k úspěšné výstavbě a mnohaletému provozu vodních děl i vodní cesty. Po dlouhá desetiletí je LVVC plně funkční a po modernizacích některých vodních děl je navíc efektivnější a bezpečnější, což je zdokumentováno v současných podkladech k vodním dílům a vodní cestě. Nedílnou součástí databázového systému jsou plavební mapy Státní plavební správy, které umožňují vůdcům plavidel bezpečně se orientovat na vodní cestě. Pro laickou i odbornou veřejnost jsou v systému umístěny přehledné řezy a situace jednotlivých vodních děl. Vzhledem k povaze projektu – přiblížení historického technického kulturního dědictví široké veřejnosti – jsou publikovány mapy odborné, specializované i se zájmovým zaměřením.

6. Závěr

Článek stručně představil historický vývoj LVVC, kde byly od počátku 19. století realizovány rozsáhlé regulační úpravy s cílem zajištění dostatečných plavebních podmínek pro rozvoj vodní dopravy. Od počátku 20. století byly řeky Vltava a Labe splavněny kanalizačně výstavbou 34 zdymadel, která zajišťují v jejich vzdutí celoroční splavnost. Realizované úpravy byly od počátku budovány s ohledem na jejich víceúčelové využití. Vybudované stavby tak plní kromě dopravní funkce celou řadu dalších účelů, mezi které se řadí ochrana přilehlého území před povodněmi, výroba obnovitelné vodní energie, odběry vody pro zemědělství a průmysl a rozvoj turistického ruchu v okolí vodní cesty. Specifickým rysem všech těchto objektů je jejich kulturně historická hodnota.

V rámci výzkumu bylo nashromážděno značné množství historických dokumentů, map a výkresů, které byly systematicky utříděny a prezentovány široké veřejnosti formou přehledné webové aplikace, jejíž udržitelnost je zajišťována pracovníky Katedry hydrotechniky Fakulty stavební ČVUT v Praze ve spolupráci se správci vodní cesty.

Poděkování: Článek vznikl na základě podpory řešení projektu
č. DG18P02OVV004 s názvem „Dokumentace a prezentace technického kulturního dědictví na Labsko-vltavské vodní cestě“ v rámci programu NAKI II financovaného Ministerstvem kultury ČR. Zvláštní poděkování patří externím spolupracovníkům ze státního podniku Povodí Labe (Ing. Ivan Beran, Mgr. Veronika Dolenská, Ing. Lukáš Drahozal a Jan Kučera) a Povodí Vltavy (Ing. Markéta Komárková a Ing. Miroslav Bartoň).

Literatura/References

doc. Dr. Ing. Pavel Fošumpaur (autor pro korespondenci)
Ing. Martin Hladík
Ing. Martin Horský, Ph.D.
Ing. Tomáš Kašpar
Ing. Martin Králík, Ph.D.
Ing. Jitka Kučerová, CSc.
Ing. Petra Nešvarová Chvojková, Ph.D.
Ing. Milan Zukal, Ph.D.

ČVUT v Praze, Fakulta stavební
Katedra hydrotechniky
Thákurova 7, 166 29 Praha 6
fosumpaur()fsv.cvut.cz