Přední odborník na vodárenství doc. Ing. Jaroslav Hlaváč, CSc., oslavil na sklonku loňského významné jubileum – narodil se 5. 10. 1940 v Brně. Tam i absolvoval veškerou výuku: základní vzdělání v Brně – Líšni, 1957 maturita na Jedenáctileté střední škole (gymnázium) v Brně – Židenicích, 1957–1963 Vysoké učení technické v Brně, Fakulta inženýrského stavitelství, po reorganizaci Fakulta stavební. V průběhu studia měl i praxi u různých firem (Moravské zeměvrtné závody, Zetor, Krajský podnik zemědělských a lesnicko-technických meliorací, Hydroprojekt, Ředitelství vodohospodářského rozvoje). Po absolvování byl v letech 1963–1964 zaměstnán v podniku Vodní stavby, n. p. Plzeň (přípravář, stavbyvedoucí), 1964–1993 Vodohospodářská správa města Brna, po reorganizaci Jihomoravské vodovody a kanalizace, po další reorganizaci Brněnské vodárny a kanalizace (provozní technik, technolog, samostatný inženýr specialista, vodohospodář, vedoucí vodohospodářského oddělení, vedoucí technickoprovozního útvaru, technicko-provozní náměstek), 1993–1996 Vysoké učení technické v Brně, Fakulta stavební, Ústav vodního hospodářství obcí (pedagogicko-vědecký pracovník), 1996–2013 Vodárenská akciová společnost, a.s., (technický náměstek generálního ředitele, generální ředitel, vedoucí kanceláře generálního ředitele). Do roku 2013 byl členem redakční rady časopisu SOVAK, dosud (do r. 2022) technický auditor zapsaný v seznamu Ministerstva zemědělství. Má přes 150 publikačních titulů, po dosažení tohoto počtu už další nebyly evidovány.
Jak jste se dostal k vodě a pitné vodě zejména?
Dalo by se říct, že shodou okolností a postupným vývojem. V rodinné tradici tato profese není, maturoval jsem v roce 1957, to mi bylo teprve 16 let a o budoucnosti jsem měl jen mlhavé představy. Jednou mi v té době otec řekl, že syn jeho kamaráda ze Sokola je hydrobiolog a že by to mohla být zajímavá práce. Později jsem se s tímto asi o 10 let starším hydrobiologem setkal v zaměstnání. Ale v době rozhodování o vysokoškolském studiu jsem považoval za perspektivnější zvolit technický obor a z důvodů praktických to vedlo na VUT v Brně, tehdejší Fakultu inženýrského stavitelství. Zvolil jsem obor hydrotechnika, který jsem taky vystudoval, i když po 2. ročníku jsme byli vyzýváni k přestupu na obor hydromeliorace, což byl tehdy trend. To jsem neakceptoval s tím, že pokud bych nemohl dokončit hydrotechniku, zvolil bych zdravotní inženýrství, ale na tomto oboru byl stav naplněn. Absolvoval jsem na začátku roku 1963, tehdy ještě byly umístěnky, jako jeden z úspěšnějších absolventů jsem si mohl vybrat a zvolil jsem významnou brněnskou projekční firmu. Ta však požadovala členství v KSČ, to jsem nesplňoval a nastoupil jsem do Vodních staveb, n. p., stavební správa Plzeň, kde jsem pracoval v přípravě výroby (mj. např. pro ČOV Sušice), brzy jsem však byl vyslán na tehdy rozestavěnou přehradu Skalka na řece Ohři u Chebu. Tam jsem pracoval jako dílčí stavbyvedoucí až do nástupu na vojnu.
Po vojně už byly významné vodní stavby v tomto regionu ukončeny a naskytla se možnost návratu do Brna, konkrétně do Vodohospodářské správy města Brna, což byla předchůdkyně Brněnských vodáren a kanalizací. Práce tam byla rozmanitá, lidé vstřícní, solidní a spolehliví. Tam jsem si uvědomil, že vodárenství je fascinující disciplína, mnohotvárná, krajně užitečná, perspektivní, stabilní i dynamická a že služba občanům města Brna a přilehlého regionu má nepochybně smysl. Stal jsem se celoživotním fandou oboru. V této firmě, která několikrát změnila název, ale nikdy obsah, jsem setrval 29 let a 5 dní. Měl jsem štěstí na výborné a tolerantní šéfy i spolupracovníky, mohl jsem při zaměstnání postgraduálně vystudovat obor životní prostředí na brněnské Přírodovědecké fakultě a následně absolvovat vědeckou aspiranturu na své „domovské“ Stavební fakultě VUT v Brně v oboru hydrologie a vodní hospodářství. Po roce 1989 mi bylo umožněno manažerské studium v Německu a několik stáží v Rakousku a v Německu. V roce 1993 se ve vedení firmy, jehož jsem už byl tehdy členem, rozdělily názory na privatizaci podniku, a přešel jsem proto na Ústav vodního hospodářství obcí Stavební fakulty VUT v Brně. Tam jsem se habilitoval pro obor vodní hospodářství a vodní stavby, učil vodárenství a management a bádal tam tři roky na plný úvazek a pak ještě několik let na částečný úvazek. V roce 1996 jsem byl povolán do managementu Vodárenské akciové společnosti, v této firmě jsem vydržel 16 let.
Kdo byl Vaším vzorem?
Když tak nad tím přemýšlím, v dobách studentských to byli převážně matematici. Na druhém stupni základního vzdělání to byl obdivovaný učitel matematiky Jan Bartoš, který se později v mém zralém věku stal mým přítelem, na střední škole to byl tehdy mladý matematik Mgr. Růžeslav Hoda a také fyzik Vratislav Hlaváček. Na vysoké škole to v nižších ročnících byl opět matematik prof. Jiří Klapka, dále pak geolog prof. Miloš Pokorný, a statik prof. Ladislav Mejzlík, u něhož jsem dělal „pomvěda“. Ve vyšších ročnících pak nepochybně titánská osobnost prof. Jiřího Kunštátského, který učil hydrauliku a jezy, a pak i prof. Vilibald Bezdíček a jeho asistent (pozdější docent) Jaroslav Maleňák, hydrologové. V počátcích stavbařské praxe jsem vzory neměl, tam to bylo spíš o potýkání, ale v brněnském vodárenství byl mým prvním guru Ing. Věroslav Klimeš, můj nadřízený po cca 10 let, později pak chemik a polyhistor Ing. Jiří Hádek, od nějž jsem čerpal mnoho technologických znalostí. Ovšem člověk nežije jenom studiem a prací, takže si neodpustím jmenovat prof. Petra Skácela, u nějž jsem 7 let studoval výtvarné umění. Ale samozřejmě nejvíce každého zpravidla formují rodiče, také pro mne byli morální autoritou, i teď, kdy jsem sám dědečkem, si ve složitých situacích říkám, co by tomu řekl táta. Měl jsem štěstí, že jsem se ho mohl ptát až do svých 59 let.
Co zásadního se během Vaší profesní kariéry v oboru stalo?
Přes 50 let působení v oboru je dlouhá doba, takže není jisté, zda si na vše důležité vzpomenu. Především to bylo několikeré reorganizování odvětví vodního hospodářství a oboru vodovodů a kanalizací obzvlášť. Byli jsme svědky organizace oboru podle krajů, pak podle okresů, pak opět podle krajů (ale větších) a nakonec diverzifikace podle způsobů odstátnění, případně privatizace. Přitom vodárenství je ze své podstaty obor s dlouhodobým reprodukčním cyklem, zejména v oblasti stavební infrastruktury. Historie nám ukazuje, že i personální obsazení je málo dynamické, řada lidí tráví v oboru dlouhá období, jsou známy i celé vodárenské dynastie. Má to tu výhodu, že tito lidé překonají i různé organizační změny. V posledních letech, při nástupu nových technologií, zejména informačních, se personální dynamika zvyšuje.
V technické oblasti můžeme zaznamenat využívání moderních stavebních materiálů, sofistikovaných strojních, elektrotechnických, chemických i informačních celků. Zrychluje se tempo zavádění nových technologických zařízení. Také kvalita stavebních prací je v současné době v porovnání s dobou před přelomem století výrazně lepší. Za významné změny, které přinesla moderní doba, můžeme považovat vývoj v oblasti norem. Normy technické přestaly být obecně závazné, což na jedné straně otevřelo prostor pro realizaci inovativních řešení, která se nemusejí norem striktně držet, na druhé straně to klade vyšší nároky na kvalifikaci těch, kteří s normami pracují. Ovšem závaznosti některých norem lze v konkrétních případech dosáhnout, pokud na ně odkáže jiný závazný předpis nebo pravomocné rozhodnutí příslušného úřadu.
Právní normy doznaly také řady změn. Už jen několikerá zásadní obměna vodního zákona, oddělení problematiky vodovodů a kanalizací do samostatného zákona, stále nové podzákonné normy, časté novelizace – to vše vyžaduje, aby vodárníci byli neustále ve střehu a kromě toho, že sledují technický, organizační a ekonomický vývoj oboru, je potřeba, aby se vyznali alespoň zčásti i v právní problematice.
Dalším významným mezníkem bylo odstátnění, organizační diverzifikace a částečná privatizace oboru v devadesátých létech. Ne vše se ideálně povedlo, ale vývoj se nezastavil a dnes můžeme porovnávat výhody, slabiny a efektivitu různých řešení. S tím souvisí i ekonomizace oboru, tj. postupný přechod na reálné ceny produktů. To vedlo na jedné straně k růstu cen, ale i k poklesu poptávky spojenému s omezením plýtvání. Vodárenství je přirozený monopol, který vyžaduje ze své podstaty regulaci, o jejíž formě a rozsahu se stále diskutuje.
Také jsme mohli pozorovat vývoj strategického plánování, které má v prostředí monopolu, kritické infrastruktury a dlouhého reprodukčního cyklu nepochybně význam. Od centrálního závazného Státního vodohospodářského plánu v padesátých létech (jedním z jeho autorů byl již zmíněný profesor Bezdíček) šel vývoj ke Směrnému vodohospodářskému plánu a postupně k plánům povodí a krajů. I když se daří tyto dokumenty naplňovat pouze zčásti, mají svůj význam v bilancování potřeb, možností řešení a zpracován dat.
Tím se dostáváme k vlivu rozvoje informačních technologií, které významně a kvalitativně zlepšily znalosti a orientaci v problematikách, které pracují s velkým množstvím dat. Nepřinesly sice nějaké masivní zlevnění a zefektivnění, protože samy o sobě nejsou levné, ale umožnily lépe využívat znalosti pro řízení provozu i v nerutinních situacích a pružně měnit dle potřeby nejen dokumenty, ale i metody ve všech oblastech managementu oboru.
V užším slova smyslu na poli vodárenství můžeme považovat za významné zejména rozšíření membránových technologií, ale i analytických metod, znalostí o kvalitě vod a jejím ovlivňování a již zmíněný pokrok v kvalitě materiálů a zařízení.
Jaká byla Vaše studentská léta a jak se díváte na dnešní vzdělávání na vysokých školách i jako vyučující, člen komisí pro obhajoby atd.?
V době mého studia na vysoké škole (1957–1963) byly akademické svobody do značné části symbolické, účast ve výuce se často kontrolovala i v případech, kdy to ve vyšších ročnících nebylo povinné, na druhé straně chyběly učebnice nebo byly obtížně dostupné, takže jsme si přenášky zapisovali, protože jsme věděli, že jejich obsah bude zkoušen. Považoval jsem to za efektivní, protože poznámky z přednášek objemu tištěných učebních textů málokdy dosahovaly. Kdo měl dobrou paměť a na přednášky chodil, měl přípravu na zkoušky hodně usnadněnu. Absolventi gymnázií měli v prvních dvou ročnících výhodu, měli lepší základy teoretických předmětů – matematiky, fyziky, chemie, deskriptivy a jazyků. S tím průmyslováci bojovali, karta se obrátila cca od 3. ročníku, kdy se gymnazisté museli naučit rýsovat a zvládnout větší rozsah odborných předmětů. Přednášející byli charakteristické figury, řada z nich byli ještě prvorepublikoví experti, to byli převážně džentlmeni, kteří nás trápili jen přiměřeně, i když na zásadních znalostech trvali, až na sadistické povahy, pro které byly zkoušky celodenní a často opakovanou záležitostí, kterou si užívali. S asistenty takové problémy byly výjimečné, byli nám věkově bližší a vyžadovali zpravidla jenom to, co bylo pro praxi užitečné. Ale v mládí jsou lidé zpravidla psychicky odolní, i když jsem zažil v ročníku 2 případy psychického zhroucení a cca 10 procent z nás studium nedokončilo. Taky jsem byl svědkem vyloučení dvou studentů z politických důvodů. V porovnání s dnešními studijními poměry se dá říci, že tehdy bylo studium sevřenější, studijní programy byly pevně dány, volitelné předměty ve formě nepovinných byly ojedinělé. Žádný bakalářský stupeň nebyl, profesní profil absolventů byl uniformní, ale i pro praxi dobře čitelný.
Současné vysokoškolské studium je pružnější, přizpůsobilo se světovému trendu, o nedostatku učebnic, resp. obecně informačních zdrojů nemůže být řeč, k úkolům pedagogů přibyla potřeba orientovat studenty v kvalitě informací, jichž je někdy spíše přebytek. Jistě záleží i na konkrétní fakultě, pracovní, studijní i kolegiální ovzduší se může lišit, kromě VUT jsem měl možnost působit několik let i na Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity a okrajově i na Mendelově univerzitě, ČVUT, STU Bratislava a dokonce i na civilní větvi předchůdkyně Univerzity obrany. Zkušenosti říkají, že vždy záleží na vůdčích osobnostech oboru, ti mohou studenty zaujmout, nadchnout nebo naopak demotivovat. Osobní příklad je důležitý. Za přínos považuji jednoznačně mezinárodní výměnu informací, ať již formou studijních pobytů nebo hostování zahraničních expertů či spolupráci na různých grantech a výzkumu.
Mám-li se vyjádřit k tomu, zda současní studenti jsou jiní než před 50 lety, musím říci, že se liší málo. Pořád jsou to mladí, dynamičtí, převážně bystří a pracovití lidé, ti dnešní mají situaci usnadněnu dostupností znalostí, ale i ztíženu nároky na samostatnost. Ovšem výjimky se najdou vždycky. Dlouhodobě platí, zejména pro technické obory, že absolvent bakalářského i magisterského studia není pro praxi bezvýhradně připraven, to mu umožní teprve zkušenosti, je-li bystrý, nadaný a motivovaný může zkušenosti získat během relativně krátké doby. U absolventů doktorandského stupně je to trochu jiné, jsou to vyzrálejší osobnosti a dle mých zkušeností se v praxi orientují docela rychle a bývají pro svoje pracoviště přínosem.
V té souvislosti mě i napadá: jak pohlížíte na distanční výuku, konference na dálku, jednání na dálku…?
Určitá distance byla na vysokých školách vždycky. Jsou známy případy (nejen ze studentského humoru), že si před zkouškou student musel nechat od kolegů ukázat, kdo ho bude zkoušet. Ale vážně – rozvoj komunikačních technologií je obdivuhodný, s minimálním vybavením je možné absolvovat přednášky a diskuse na dálku, ušetří se tím čas a náklady na cestování a pro běžné situace je to dost často postačující. Co se nedá na dálku tak snadno zajistit, jsou např. laboratorní rozbory, měření v terénu, zpracování či realizace choulostivých částí stavebních i technologických projektů. Na druhé straně jsem zmínil důležitost osobního příkladu při výuce, to se dá plnohodnotně realizovat jen při osobní komunikaci, byť by byla časově či tematicky omezená. Mám zkušenost, že prozkoumání problému v terénu (na místě) je přínosné i tehdy, když bychom to předem nepředpokládali. V praxi pak, jak známe ze zkušenosti, se řada problémů vydiskutuje lépe u kávy nebo pracovního oběda, kromě toho, že se tím posilují kolegiální a někdy i přátelské vazby.
Jaké bylo Vaše nejzajímavější dílo či realizace ve vodárenství?
Tak tato otázka je útok na skromnost. Při habilitaci už v roce 1996 jsem dokládal nějakou tu desítku významných realizací, tím samozřejmě vývoj nekončil, musíme však vnímat to, že skutečně významné realizace nebývají dílem jednotlivce. Příkladně bych uvedl dva významné projekty.
Ke konci osmdesátých let vyvstala naléhavá potřeba modernizace ochrany vodního zdroje Březová nad Svitavou. S ohledem na důležitost tohoto zdroje pro Brno a další obce a města, rozsáhlé povodí s komplikovanými hydrogeologickými poměry a znepokojivý vývoj po stránce kvalitativní i kvantitativní to byl úkol odpovědný, ale i zajímavý, měl charakter výzvy. Výhodou bylo, že existovaly velmi solidní geologické podklady a dlouhodobá měření hydrologická i sledování kvality vody. Co chybělo, bylo zmapování povodí po stránce antropogenních aktivit, které vodní zdroj ovlivňují. Bylo třeba je popsat, zbilancovat a kvantifikovat jejich působení. Na to pak navázala opatření včetně metodiky jejich hodnocení. To nemělo ve své době precedens, což vedlo k vyhledání, odzkoušení a aplikaci matematických metod, zpočátku jednodušších korelačních a vícerozměrných regresních výpočtů, přes neuronovou síť až k vektorové a diferenciální analýze. Byla to práce nepočetného týmu, který jsem měl čest řídit, ale také řady externích spolupracovníků a konzultantů. Vedlejším výstupem byla úspěšně obhájená disertační a později i habilitační práce a řada publikovaných textů.
Druhým za zmínku stojícím dílem je první česká elektronická učebnice vodárenství. Původně byla zamýšlena jako vnitrofiremní příručka pro pracovníky působící v oblasti jímání a úpravy vody. Využila sice četných citací z existujících knižních učebnic, ty však byly vydány již před delší dobou, takže bylo třeba sáhnout i k různým firemním podkladům i poznatkům ze zahraničí. Podařilo se sestavit početný tým renomovaných expertů a autorů zcela původních pasáží. CD, na němž byla učebnice vydána, bylo použito při výuce a různých přednáškách mimo firmu, vzbudilo velký zájem. Ohlasy z praxe i další nové poznatky z oboru vedly k aktualizovanému 2. a 3. vydání. Produkt byl mj. distribuován (myslím, že v roce 2006) i jako příloha časopisu Vodní hospodářství a ze 3. vydání z roku 2012 čerpala též Příručka provozovatele úpravny pitné vody vydaná sdružením SOVAK.
Jaký vývoj ve svém oboru očekáváte v budoucnosti?
Odpověď na tuto otázku by vydala na samostatný článek. Ostatně názor na část strategických problémů je uveden v příspěvku na konferenci Pitná voda Tábor, která je už opakovaně odložena kvůli mimořádnému stavu. Takže stručně:
Zdroje pitné vody jsou ohroženy dvěma hlavními faktory, a to vývojem klimatu a růstem antropogenních aktivit. Oběma se dá čelit velmi obtížně, pokud vůbec. Po stránce kvantitativní to směřuje k akumulaci vod, pokud možno v málo zasažených oblastech s dostatečnými srážkami a jejich ochraně, to se týká jak povrchových, tak i podzemních vod. Není vyloučeno, že ve vzdálenější perspektivě bude zapotřebí hledat zdroje i mimo území státu, které je celkem malé. Po stránce kvalitativní můžeme předpokládat, že preventivní opatření budou mít v exponovaných a intenzivně využívaných územích jen omezený účinek. Perspektivnější se jeví alokace zdrojů do odlehlejších lokalit a tam spojit jejich ochranu s aktivitami ochrany přírody.
Technologie úpravy vody bude muset zvládnout stále náročnější požadavky spojené též s rozvojem poznání o polutantech. Dá se očekávat rostoucí důraz na procesy založené na membránové filtraci, sorpci a jiných technologiích, schopných zachytit i takové kontaminanty, které klasická úprava propustí. Tradiční technologie ovšem budou i nadále používány, potenciál separace suspenzí není vyčerpán a můžeme tam sledovat stále další inovace.
V distribuci vody se nelze vyhnout propojování vodárenských soustav, dopravě vody na velké vzdálenosti a s tím spojené akumulace v distribučních sítích včetně péče o kvalitu vody ovlivněnou dopravou. Progresivní výběr používaných materiálů potrubí, vodojemů a ostatních objektů bude klást stále větší důraz na nezávadnost interakce s pitnou vodou. Lze očekávat další rozvoj fyzikálních metod pro hygienické zabezpečení vody.
Dispečerské řízení, automatizace, telemetrie a telemechanika spojená též s bezpečnostními prvky je na rozsáhlých systémech nezbytná a její význam dále poroste. S tím je spojená digitalizace provozní dokumentace s možností komunikace z terénu do úložišť prostřednictvím vyspělých komunikačních technologií a nástrojů.
V oblasti spotřebišť jsme svědky na jedné straně koncentrace do velkých aglomerací, na druhé straně potřeby řešit i malá rozptýlená spotřebiště. Městské systémy mnohdy svou složitostí a náročností jsou srovnatelné s regionálními vodárenskými soustavami, tento trend bude pokračovat. Na druhé straně se dá očekávat i rozvoj spotřebišť mimo velké aglomerace jako důsledek hledání klidnějšího usídlení s možností práce na dálku ze strany určité části městské populace. Specifická spotřeba vody klesá, to by mělo pokračovat nebo se stabilizovat, je empiricky zjištěno, že čím je organoleptická kvalita vody horší, tím víc se jí spotřebuje. Neměl by být pominut efekt substituentu (vlastních zdrojů odběratele), bude i nadále využíván tam, kde není použití pitné vody nezbytné. Koncept dvojího (pitného a užitkového) vodovodu se zdá být v našich podmínkách opuštěn, ale fenomén balených vod a doúpravy ve spotřebišti bude okrajově přetrvávat.
Cena vody bude i v budoucnosti hlavním faktorem regulace potřeby vody, ovšem za předpokladu průběžného sledování sociální dostupnosti tohoto produktu.
Jak hodnotíte dnešní organizaci vodního hospodářství a specificky systém organizace firem věnující se zásobování pitnou vodou?
Dnešní organizační stav je velmi diverzifikovaný jako důsledek vývoje už v devadesátých létech, kdy se zpočátku kladl důraz na privatizaci a otevřenost zahraničním akvizicím. To odpovídalo tehdejší politické situaci založené především na velmi liberálním přístupu. Nebyly tehdy všeobecně známy a uplatňovány poznatky moderního pojetí managementu veřejného sektoru, zejména důraz na veřejný zájem, regulace přirozeného monopolu a řídící role spotřebišť v celém systému.
Moderní pojetí ekonomiky a řízení technické infrastruktury uvedené zásady využívá s přihlédnutím k tomu, že veřejná ekonomie má určitou tendenci k neefektivnosti. To však není důvod ji odmítnout, ale důsledně zajišťovat zpětnou vazbu cestou jak regulace, tak i otevřenosti veřejné kontrole. Ve veřejném sektoru (ale nejen v něm) platí, že smyslem podnikání není jen zisk, ale hlavně uspokojování zákazníků, vlastníků i zaměstnanců.
Z tohoto zornéhu úhlu není organizační forma prioritní, neboť uvedené cíle, konkretizované podle místních a regionálních podmínek, lze naplnit při různých organizačních i vlastnických formách. Důležitý je odborně zdatný, morálně vyspělý a motivovaný management a důvěryhodný a svého úkolu si vědomý vlastník. Organizační forma a do určité míry i vlastnická struktura se může měnit, co je stabilní, je infrastruktura vyžadující odbornou péči z hlediska spolehlivosti a rozvoje.
Co by pomohlo zavádění novinek a inovací ve vodárenství?
Jednoznačně vzdělávání, a to i celoživotní, komunikace a motivace. Vzdělání je úplně nejnutnějším předpokladem, čím důkladnější, tím lepší. Jako základ by mělo být formální odborné vzdělání, ať již vodohospodářské, chemické, či jiného technického nebo přírodovědného směru, na to by mělo navázat vzdělávání následné a průběžné. Součástí vzdělávání jsou i zkušenosti. Významný je i multidisciplinární přístup, inspirace pro inovace se často najdou v jiných oborech. S tím souvisí komunikace, jak uvnitř oboru, tak i mezioborová a mezinárodní. To předpokládá i přiměřené jazykové vybavení, nejméně dva cizí jazyky můžeme považovat za minimum. Také významnou roli hrají různé platformy, odborná sdružení a jejich nástroje – časopisy, odborné konference i prostá kolegiální rozprava. Nepominutelná je motivace pro zavádění inovací. Je potřeba nejen vědět, kde inspiraci získat, případně jak něco přínosného vymyslet, ale také mít motivaci, což může být např. odborná prestiž, častěji pak vyřešení konkrétního problému a zejména ekonomické zajištění. Bez toho se nákladnější inovace zpravidla neobejdou.
Co si myslíte o vztahu mezi vodohospodáři a ekology?
Všechno záleží na konkrétních lidech. Jako vodohospodář mám pro ekology značné pochopení, možná i jako jeden ze zakládajících členů Českého svazu ochránců přírody, i když jsem později tento spolek opustil, i jako absolvent vůbec prvního postgraduálu zaměřeného na životní prostředí na brněnské Přírodovědecké fakultě, kde vznikly kontakty na tehdejší spolužáky – geology, chemiky, biology, meteorology, geografy a další odborníky. Důležitý pro vztahy mezi ekology a vodohospodáři je vzájemný respekt a otevřená diskuse s korektní argumentací, bez vyhrocených emocí a s vůlí po nalezení konsenzu. Je třeba dávat přednost odborným jednáním, zapojování laické veřejnosti je sice ve svobodné zemi možné, někdy i žádoucí, ale je potřeba jí vysvětlovat problémy srozumitelně, zajímavě, z oboustranného pohledu a hlavně pravdivě při zohledňování lokálních a regionálních potřeb.
Ing. Václav Stránský
