Níže přinášíme doslovný přepis článku, který byl roku 1888 otištěn v časopise Živa. Antonín Frič v příspěvku podává vysvětlivky k Rybářské mapě Království českého, kterou sám vydal. Tuto mapu jsme otiskli v únorovém Vodním hospodářství jako doplněk k medailonku o Antonínu Fričovi, uveřejněnému v lednovém čísle časopisu. Věříme, že oba historické dokumenty mohou vhodně doplňovat Fričův obraz a zaujmout i dnešní čtenáře.
Zprávy rybářské.
Rybářská mapa království českého s vysvětlivkami o rozšíření ryb od prof. Dr. Ant. Friče vyšla nákladem vlastním pomocí sněmu českého a komitetu pro výzkum Čech. V komissi kněhk. Frant. Řivnáče. Cena 3 zl. – Prof. dr. Frič uveřejnil v archivu pro výzkum Čech r. 1871. v přehledu obratlovců země české též rozdělení ryb dle jednotlivých pásem říčních, potočních a rybničných stanoviv pět pásem: pstruhové, parmové, sumcové, mřenkové a línové. Věc ta došla souhlasu v Německu a na rybářské výstavě v Berlíně vystavil již Max. šl. Borne mapu Německa, na níž tato pásma byla různými barvami vyznačena. Brzy na to vydal prof. Nowický podobnou mapu Haliče. I přikročil proto prof. dr. Frič též ku sestavení podobné mapy pro Čechy, což se po mnohých překážkách a mnoholeté práci podařilo potud, že mapa ta správná ve svých hlavních rysech bude pro podrobnosti vzorem, dle něhož jednotlivé rybářské spolky sestaviti mohou podrobné mapy svých obvodů, které by pak při 2. vyd. této zemské mapy rybářské ku její doplnění přispěly. – Pro zajímavosť věci uvedeme tuto z vysvětlivek mapy část, týkající se rozdělení ryb v řekách našich.
„Pět pásem, dle nichž ryby jsou rozšířeny, osvědčilo se ve hlavních rysech, jak jsem je původně pojal, tuto však chci vyložiti své novější zkušenosti pro podrobnější jejich vyznačení.
A. pásmo pstruhové, jež označeno jest na mapě zelenými čarami, zaujímá zejmena horské naše potoky. Jsem přesvědčen, že původně mnohem větší díl menších potoků a řek náležel pásmu pstruhovému nežli nyní a že teprve, když potoky pokračujícím odlesňováním vždy více se oteplovaly a vždy více humosních kalů obsahovaly, staly se pro pstruha nevhodnými. Ve větších zahnízdila se pak štika a parma, v menších udržela se skoro jen mřenka.
Barvou zelenou nemá býti stanoveno, že by touto dobou ve všech tak označených vodách pstruh skutečně ještě přicházel, nýbrž tím ukázáno jen na povahu jejich, dle které pro pstruha vhodny jsou, který tam chovem opět může býti zaveden, kde byl vypleněn. Lze tu rozeznati tři stupně: stupeň pstruha skalního, stupeň pstruha potočního a stupeň pstruha lososového.
Stupeň pstruha skalního, v němž zahrnuty jsou malé, chladné, hustě zastíněné potoky horské, v nichž pstruh pro nedostatek potravy a nízkou teplotu vody tak malým zůstává, že jen zřídka nejmenší zákonné míry 20 cm dosahuje. Temné zbarvení jeho je následkem stinné polohy horských potoků, pročež nemožno míti pstruha skalního za zvláštní samostatný druh, nýbrž pouze za místní plemeno pstruha obecného.
Stupeň pstruha potočního zahrnuje větší potoky, jež v nižším pohoří světlejšími lesy tekou a vodu teploty poněkud vyšší mají. Zde nalézá pstruh potravu hojnější, vyrůstá proto lépe a je pestřeji zbarven.
Zde druží se k němu již lipen, zde zakládá dospělý losos svá trdliště, zde žije též mladý losos (strdlice) a tu je i nejvhodnější místo ku vypouštění vychovaných strdliček. Štika nevyskytuje se zde nikdy.
Stupeň pstruha lososového nalézáme tam, kde potoky pstruhové spojily se již v říčky, v nichž je dostatek potravy.
Zde bývají pstruzi až 3 kg těžcí a maso jejich bývá i krásně červené jako lososové. Přes to není pstruh lososový v těchto polohách zvláštním druhem, neboť v kostře souhlasí zcela s menšími, výše v proudu přicházejícími pstruhy, potočními i skalními. Zbarven je jasněji a pestřeji ještě nežli pstruh potoční.
Zde žije s ní též lipen a povyrostlejší trdlice, avšak sem přichází též již štika, z kteréž příčiny není tu místa pro vypouštění losůsků.
Dolní hranice pásma pstruhového mění se dle různých okolností, tak např. při vyšší vodě vnikají štika i jiné ryby výše do proudu, s dostavivším se však normálním stavem vody táhnou zase zpět.
Proto nelze konec pásma pstruhového a počátek pásma parmového na mapě přesně ohraničiti.
B. Pásmo parmové, které na mapě čarami rumělkově červenými je označeno, zaujímá menší řeky, které mají vodu pro pstruha již příliš teplou a líně tekoucí, a v nichž vystupuje parma, štika a bělice v širším smyslu slova.
V Čechách vystupuje v tomto pásmu vysoko proti proudu cejn velký neboli pražma
(Abramis brama), jímž nemožno u nás vyznačiti pásmo sumcové, jako se to činí v Německu.
C. Pásmo sumcové, jež na mapě žlutými čarami je znamenáno, obsahuje velké proudy, v nichž žije sumec a do nichž i jeseter vystupuje, pokud mu v tom velké jezy nezbraňují.
Výjimkou přichází prý sumec v některých rybnících jihočeských, do nichž byl bezpochyby nasazen. Na Vltavě vyskytuje se až k jezu pražskému, v Labi jde až za Hradec Králové, v Orlici až k Týništi, v Ohři až k Libochovicům.
D. Pásmo línové není na mapě zvlášť označeno, poněvadž při malém měřítku mapy to nebylo lze provésti. Zaujímá pásmo to mrtvá ramena říční, jež jen při vyšší vodě po nějaký čas s hlavním proudem souvisí, obyčejně však jen vodu stojatou mají. Zde žije karas s línem, perlínem a ploticí.
Taková místa nalézáme na Berounce u Zbraslavě, na Labi mezi Mělníkem a Pardubicemi, na Tiché Orlici mezi Chocní a Ústím. Kdyby udržovalo se spojení jejich s hlavním proudem, byla by místa ta výtečnými trdly.
E. Pásmo mřenkové, kteréž na mapě karmínovými čarami je vyznačeno, záleží z bývalých potoků pstruhových, které následkem odlesňování a vzdělávání rovin povahy své pozbyly a nyní skoro jen mřenkou jsou oživeny. Z ústí jejich do větších řek vystupují do nich někdy větší druhy bělic.
V posledních desetiletích bylo ve většině jich vše živé zničeno výtoky z cukrovarů, pivovarů a vinopalen, tak že v zapáchající vodě vidíme jen na černém, plyny vyvinujícím bahně kamení, bílými vlákny plísňovými povlečené.
F. Pásmo rybničné neměl jsem při sestavování této mapy blíže na zřeteli, neboť bylo mně nemožno zjistiti, kterých rybníků na mapách vyznačených dosud ještě stává. Jediná oprava, jež jsem provedl bylo vynechání vypuštěných rybníků pardubických.
Označení ryb tažných. Jeseter naznačen je na mapě černými rovnými šipkami, dle nichž je zjevno, že jen jezy brání dalšímu jeho do řek vystupování.
Losos o tahu svém z moře naznačen je šipkami zelenými, dle nichž vidíme, že vystupuje až do malých potoků pásma pstruhového, aby se zde třel.
Strdlice naznačena jest oranžovými body jen na místech, kde se z mládí stále zdržuje, nežli k moři spěchá.
Úhoř naznačen je hadovitými černými šipkami jen při hlavních ústích řek. To připomíná okolnosť, že přicházeje z moře u velikosti zdélí prstu vniká do všech menších potoků, aby, když vyrostl, do moře se vrátil.
„Mimochodem budiž poznamenáno, že za vyšší vody podzimní vystupuje též nosen (Coregonus oxyrrhynchus) do Vltavy až ke Kralupům.“
Na konec vypočteno je 16 ústavů pro líhnutí ryb, které přispívají též ku výchovu lososů pro české řeky a na mapě jsou vyznačeny. Při jednotlivých uvedeno, jakou mají vodu a mnoho-li lososů ročně vypouštějí. Připojen pak tabelární přehled ryb českých dle rozdělení jich v jednotlivých pásmech, který časem tuto též otiskneme.
Antonín Frič
