České vorařství se na konci minulého roku zařadilo do nehmotného dědictví UNESCO. Zasloužil se za to především spolek Vltavan Čechy. Je to Svaz vltavských spolků Praha, Davle, Štěchovice a Purkarec. Znaky jednotlivých spolků jsou v boxu níže. Na otázky odpovídal Václav Hodr – předseda spolku Vltavan v Praze. Na přiložené fotografii je první zprava. Doporučuji i navštívit jejich webové stránky (www.vltavan.cz), kde jsou další informace, které se v rozhovoru neobjevily.
Na fotografii je Václav Hodr první zprava
Stránský: Počátky vorařství sahají až do 14. století. Nebylo to jen plavení dřeva, ale zároveň sloužilo i k dopravě různých nákladů. Můžete udělat krátký historický exkurz?
Hodr: Dřevo se plavilo po řekách od nepaměti a Vltava se svými přítoky nebyla výjimkou. Byl to nejjednodušší způsob, jak jej dopravit do míst, kde se stavěly osady a města. První písemné záznamy jsou z 11. století, kdy král Vratislav I. udělil Vyšehradské kapitule privilegium výběru mýta z dovezeného dřeva do Prahy, tzv. „výton“, což bylo vytínání klády z každého vorového pramene, který připlul do Prahy. Později k tomuto účelu vznikla v pražském Podskalí budova celnice na Výtoni. Dalším písemným dokumentem o plavbě je privilegium Jana Lucemburského z roku1316 zachycující voroplavbu již v plném rozkvětu. V některých úsecích řeka klidně plynula, ale v některých byla prudká a dravá a pro plavbu nebezpečná. K takovým úsekům dravé a prudké řeky patřily takzvané Proudy, úsek Vltavy nad obcí Štěchovice jižně od Prahy, kde se řeka zařezávala do skalnatého masivu. Právě tento úsek řeky byl pro plavbu, a hlavně plavce velkým nebezpečím při plavbě s vorovými prameny dlouhými až 120 metrů. Mnoho vorů se zde poškodilo nebo úplně zničilo, a i nejeden plavec zde přišel k úrazu. Skály padaly prudce do řeky a v řečišti se objevovaly velké balvany, kterým se museli plavci vyhýbat. Před rokem 1640 se na řece prováděly jen drobné úpravy řečiště. Většinou to byli mlynáři, kteří stavěli jezy, aby zadrželi vodu pro své mlýny. I v nich však musely být propusti, tzv. šlajsny, aby nebránily ve volné plavbě vorům.
Teprve mezi lety 1641 až 1643 došlo k výraznější úpravě řeky, hlavně těch úseků pro plavbu nebezpečných. O splavnění řeky a financování úprav rozhodl císař Ferdinand III. A to především kvůli dopravě soli z Rakouska do Čech. Ke splavnění Proudů, tohoto nebezpečného úseku Vltavy, nemalou měrou přispěl opat strahovských premonstrátů Kryšpín Fuk. Dal odstranit kameny a další překážky z koryta řeky, aby nebránily plavbě. Na památku těchto úprav, které významně přispěly ke splavnění řeky v tomto obtížném úseku, byl na zbytku skaliska zvaném Sedlo vztyčen pískovcový monolit s rakouskou orlicí – tzv. Ferdinandův sloup. Později po blahoslovení Jana Nepomuckého v roce 1722 byla v blízkosti postavena ještě barokní socha toho světce a Proudy po něm získaly i svůj nový název, Svatojánské proudy. Po těchto úpravách byla řeka o něco bezpečnější, ale i tak to byl stále nejobtížnější úsek plavby z jižních Čech. Na vorech se do Prahy dováželo nejen dřevo, ale i různé potraviny, zemědělské produkty, a dokonce i sklo ze šumavských hutí. Po staletí voroplavba a obchod s dřevem prosperovaly. I řeka se postupně upravovala, aby plavba po ní byla bezpečnější. Většina dřeva plaveného po Vltavě končila svoji pouť v pražském Podskalí, kde se kolem budovy celnice rozrůstaly dřevařské ohrady a plavecké domy. V dnešní době je připomínkou této zašlé slávy plaveckého řemesla a voroplavby jen budova bývalé celnice na Výtoni.
Putovní výstava o vorařství procestovala velkou část republiky. Tento záběr je z Jindřichova Hradce. Zhlédnout ji mohli zájemci i například v Senátu, na Ministerstvech kultury a zemědělství, nebo i na ředitelství Povodí Vltavy
Replika voru zvolna pluje Vltavu. Bylo tomu v roce 2017, kdy jsme si připomínali 120 let od vzniku spolku Vltavan Davle
Stránský: Jaká byla hierarchie mezi voraři? Jak moc se to dědilo, případně mohl se někdo do této komunity nějak dostat?
Hodr: Plavecké řemeslo se z velké části dědilo z otce na syna, ale plavily celé rodiny, viz bratři Sypalové, Husové, Ambrožové, Józové a jiné plavecké rody. Nováček do komunity plavců přišel jen tehdy, když se za něho někdo z plavců zaručil a doporučil ho. Ale i plavci zůstávali dlouhá léta jenom plavci, předákem a vedoucím voru se mohl stát jen ten, kdo složil vrátenské zkoušky před odbornou komisí a obdržel tzv. „Vrátenský patent“, který ho opravňoval k vedení vorů na určitém úseku řeky. Vrátenské patenty byly omezené a jen málo vrátných mělo patent až do Hamburku, většinou to byli právě plavci z Prahy.
Stránský: Jak to bylo ekonomicky? Kdo za organizací stál, jak na tom byli vlastní voraři? Kolik stálo plavení toho dříví?
Hodr: Většinou si majitelé lesů a poraženého dřeva najímali plavce na splutí dřeva do určitého místa a za to dostávali plat. Kolik peněz dostávali, záviselo na množství a kvalitě dřeva, protože i na vorech se ještě převáželo jako náklad dřevo. Tyto peníze vyjednával většinou právě vrátný a ten potom peníze rozděloval.
Stránský: Pokud jsem zjistil, tak dřevo se plavilo především z jižních Čech, méně už třeba z hor v severních Čechách nebo na Moravě. Má to nějaký důvod?
Hodr: Důvod je asi jediný; na Vltavě se podle dostupných informací začalo plavit dřevo vázané do vorů již v 11. století, kdy udělil Vratislav I. Vyšehradské kapitule privilegium výběru mýta z dovezeného dřeva do Prahy. A proto je také nejvíce dokumentů právě z plavby a dopravy zboží po Vltavě a jejích přítocích do Prahy, jako královského města. Jsou dokumenty i z plavby na menších tocích, ale vždy se jedná o přítoky Vltavy. Další důvod je asi ten, že na Vltavě v Praze v r. 1871 vznikl první plavecký spolek, který sdružoval plavce, pobřežné a rybáře, „Spolek Vltavan v Praze“ a později i ostatní spolky na Vltavě, a tyto spolky právě shromažďují dokumenty, nářadí a fotografie z plavby na Vltavě. Nemáme žádné dokumenty o tom, že se plavilo dřevo ze severních Čech po Labi, nebo Jizeře, i když věřím, že se dřevo plavilo i tam, ale máme dokumenty, že pražští plavci plavili dřevo až do Hamburku.
Stránský: Jak vlastně vznikla myšlenka požádat UNESCO o zařazení vorařství do nehmotného dědictví UNESCO?
Hodr: Tato myšlenka v podstatě byla dána vývojem situace. V roce 2015 byl zapsán jako první spolek na seznam nehmotného kulturního dědictví hl. m. Prahy Spolek Vltavan v Praze, postupně se přihlásily k zápisu na krajské seznamy i ostatní vltavanské spolky, v Davli, Štěchovicích a v Purkarci. V té době přišly spolky z Německa, které byly již zapsány na národní seznamy, s myšlenkou, že by bylo dobré se spojit a zkusit podat žádost o zapsání vorařství a dopravu dřeva na evropských řekách na seznam UNESCO. A tak začala tříletá příprava této nominace, postupně se přidávaly i ostatní spolky sdružené v Mezinárodní vorařské asociaci IATR, hledala se cesta nejvhodnějšího kandidáta na podání této žádosti. Po této tříleté přípravě, kdy se musely všechny dokumenty přeložit do anglického jazyka, byl vybrán jako podávající polský spolek a ministerstvo kultury Polské republiky. Nominace byla podána v březnu roku 2021. A 1. prosince roku 2022 byl v marockém Rabatu návrh nominace přijat a doprava dřeva na evropských řekách pod názvem „Timber rafting“ se dostala na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. Na přípravě nominace se podílelo Německo, Rakousko, Španělsko, Lotyšsko, České republika a Polsko, které návrh podávalo.
Stránský: O zapsání do seznamu UNESCO žádala skupina zemí napříč Evropou. Překvapilo mě, že tam nejsou nějaké země, třeba Slovensko, naopak Finsko je pro mě zemí nížinatou bez řek s dostatečným proudem. Mohl byste ten výběr osvětlit?
Hodr: Nominaci podávaly země a spolky sdružené v Mezinárodní vorařské asociaci IATR, a Slovensko v této asociaci není. Naopak Finsko, i když se zdá, že nemá tolik řek, po kterých se dalo dřevo plavit, ano.
Stránský: Za udržováním tradice vorařství je spolek Vltavan. Vznikl před 150 lety jako, dalo by se říci, cechovní sdružení, jak to bylo s jeho dalším osudem?
Hodr: Jak již jsem zmínil, Spolek Vltavan v Praze vznikl v pražském Podskalí 11. června roku 1871. Spolek sdružoval plavce, pobřežné (to byli lidé pracující na náplavkách a v dřevařských ohradách) a rybáře. Původní charakter spolku byl charitativní, členové platili do spolkové pokladny příspěvky a když se stalo, že byli nemocní a nemohli se plavit, dostávali od spolku příspěvek na živobytí a v případě úmrtí dostávali vdovy a sirotci pohřebné. Tak to fungovalo až do první světové války, kdy musela velká většina plavců narukovat. Po válce se pokračovalo v této tradici dále, spolek žil nejen z příspěvků, ale pořádal i různé kulturní akce, plesy a různé zábavy a těmito akcemi obohacoval spolkovou pokladnu. Po druhé světové válce krátce fungoval ve stejné činnosti. V roce 1952, kdy se rušily všechny spolky, se Vltavan přidružil k ČSPLO jako závodní klub, postupně se stěhoval pod křídla dalších organizací, až skončil jako závodní klub Pražské paroplavby. Od roku 1990 je opět samostatným spolkem a v roce 2021 oslavil již 150 let nepřetržité činnosti, jen jeho náplň činnosti se změnila z charitativní na vlastivědnou, udržující tradice plaveckého řemesla.
Poslední vor plavený partou Bohumila Sypala v roce 1971 z Vyššího Brodu
Ukázka vázání střihu mezi jednotlivými vorovými tabulemi
Stránský: Chystáte na letošek nějaké akce, kterými chcete vorařství připomenout?
Hodr: V letošním roce oslaví Spolek Vltavan Štěchovice 125 let své činnosti. Při té příležitosti se bude ve Štěchovicích stavět vorová tabule, jako připomínka vorařského řemesla. Bohužel bude umístěna v parku na podstavcích, a ne plující na řece. Dále se připravuje druhé kolo zkoušek oboru Vorař – stavitel vorů pod odborným dohledem Střední odborné školy na Jarově. Uskuteční se další Den s Purkareckými voraři v Purkarci a Vorařský den v Jílovém u Prahy, který pořádá Vltavan Davle. Muzeum v Roztokách u Prahy připravuje na letošní léto výstavu o vorařství a plavbě na řece a při té příležitosti se, když všechno dobře dopadne, bude také vázat ukázková vorová tabule a bude možné se projet replikou šífu, který vozil výletníky ve Svatojánských proudech po řece Vltavě. Tuto repliku nechal postavit Vltavan Čechy s přispěním sponzorů v roce 2018 ke 100. výročí vzniku Československa.
Ing. Václav Stránský
