Co mimo jiné zaznělo na 7. ročníku konference Podzemní vody ve vodárenské praxi

Myšlenka, která nás v roce 2014, v době 20. výročí vzniku většiny dnešních podniků vodovodů a kanalizací, vedla k rozhodnutí uspořádat první ročník konference Podzemní vody ve vodárenské praxi, vyplynula z z toho, že jsme nesdíleli „uspokojení“ většiny nad stavem zdrojů podzemní vody v ČR a chápali jsme „alarm“, který se ozýval v hlavách menšiny. Ti tušili, že období jisté nehybnosti vyplývající z poklesu spotřeby vody, z přebytku vybudovaných zdrojů vody, z existence technologických procesů, které se s primární jakostí surové vody obvykle nějak vypořádají, a z ekonomiky vodárenských společnosti nastavené v důsledku regulované ceny vody udržitelně, dříve nebo později skončí.

Důvodem alarmu bylo přesvědčení, že nově se vytvářející rovnováha v přírodním procesu tvorby podzemní vody, vyplývající ze snížení potřeby vody, je narušována nejen klimatickými vlivy charakteristickými nebývalou koncentrací extrémů odtokového procesu, ale i změnami ve využití krajiny, velkoplošnou aplikaci látek dříve v podzemní vodě nesledovaných, živelností ve výstavbě studní pro individuální zásobování, budováním vrtů pro využití tepelné energie narušujících přirozenou hydrogeologickou stratifikaci horninového souboru. Důležité bylo i pochopení, že péče o zdroje podzemní vody neodpovídá potřebám a především možnostem převratného rozvoje lidského poznání. Ochrana a využívání podzemní vody je totiž především otázkou myšlení: kdy by neměly rozhodovat emoce či politická zadání typu „neprší, bojujte proti suchu“ či „leje, rychle budujme protipovodňové hráze“, ale především informace a schopnost intuitivní orientace v přírodních procesech vodního ekosystému. Je nutno promyslet každou věc, kterou děláme, je nutno si uvědomit, že naše příroda v samém středu Evropy má své limity a my ty limity musíme znát a neustále je ověřovat. Proti nám totiž stojí civilizační expanze, která limity nemá. Proto musíme být společně připravení, je to naše profesní povinnost.

Cílem v roce 2014 zahájeného souboru odborných konferencí „Podzemní vody ve vodárenské praxi“ tedy bylo brát období dočasné stagnace ve spotřebě vody jako neopakovatelnou příležitost k nastartování procesu, kdy budeme mít čas důsledky našeho příštího konání v předstihu předikovat a v praxi verifikovat. Ta první konference v roce 2014 tedy byla jakýmsi průřezem problémů a nedostatků, především v oblasti jímání podzemních vod pro veřejné zásobování, které je třeba řešit okamžitě, a problémů, jejichž řešení bude dlouhodobým procesem, který je však nezbytné okamžitě nastartovat.

Mezi prvními úkoly se proto objevila nezbytnost pasportizace jímacích objektů podzemní vody, dokladů o odběrném množství a jejich dopadu na tlakové poměry využívaných zvodní, do kategorie druhé připadla péče o ochranu celého vodního ekosystému. Zanedbanost v řešení obou těchto úkolů byla sice značná, leč proces nápravy nedostatků již byl u těch zodpovědných nastartován. Další ročníky konferencí se již týkaly jednotlivých dílčích problémů, která před námi stojí a které byly reakcí nejenom na naše nedostatky v péči o zdroje vody, ale i reakcí na vlivy přírodní či antropogenní, které přírodní proces tvorby a využití podzemní vody ovlivňují. Jmenujme na jedné straně prohlubující se vliv klimatického sucha na stav zásob podzemní vody v hydrogeologických strukturách, na druhé straně expanzi hlubších sondážních prací do zvodnělých kolektorů nebo omezování ploch, kde může srážková voda do podzemí zasakovat.

V roce 2018 spatřila světlo světa nová aktivita s názvem Renesance vodárenské hydrogeologie. Kromě péče o zdroje vody, tedy jímací objekty podzemní vody, směřovala tato aktivita k péči o vodní zdroje, tedy masu pozemní vody, která je sice skryta našemu přímému pozorování, ale přesto máme dostatek průzkumných metod a podpůrných prostředků, jak základní zákonitosti její tvorby, oběhu a akumulace poznávat v míře potřebné pro řešení ochrany tohoto nenahraditelného zdroje vody pro lidskou potřebu. Jenže každá lidská činnost v dnešní rozvinuté společnosti musí mít určitá pravidla a limity. Jak si dále ukážeme, naše současné vodní právo tyto limity, co se týká ochrany vod, do značné míry postrádá, a tak dochází k excesům, které důvěryhodnosti našich výstupů právě při řešení ochrany vody nepřispívají. Proto dvakrát odložený 7. ročník konference Podzemní vody ve vodárenské praxi se mj. zabýval standardy v ochraně vodních zdrojů podzemní vody, tedy té přírodniny, která zajišťuje přibližně polovinu vody jímané v ČR pro potřebu našich obyvatel. Podívejme se proto nyní zkráceně na jednu z prezentací a na výzvu, kterou účastnící konference na její závěr přijali.

Standardy ochranných pásem vodních zdrojů podzemní vody

ČR v době svého vzniku v roce 1993 převzala do svého vínku ochranu podzemní vody legislativně řešenou zákonem č. 138/1973 Sb. [1] a metodicky směrnicí MZdr známou pod označením směrnice č. 51/1979 [2]. Ve smyslu těchto dokumentů bylo na území ČR, především v období let 1980–1985, v podstatě jednotnou metodikou navrženo mnoho set ochranných pásem (resp. PHO) vodních zdrojů podzemní vody a víceméně unifikovaný byl i soubor zákazů či limitujících činností, vztahujících se na území ochranných pásem. V praxi to znamenalo, že kolem každého jímacího objektu bylo taxativně vymezeno „PHO 1. stupně“, pro vymezení „PHO 2. stupně – vnitřní část“ byl většinou využit výpočet nebo odhad tzv. 50denního zdržení vody v horninovém prostředí a do „PHO 2. stupně – vnější část“ bylo zahrnuto infiltrační povodí vodního zdroje, případně jeho část. Platnost těchto pásem byla buď časově limitovaná nebo neomezená, a proto značná část z těchto ochranných pásem je dosud platná. Hlavním nedostatkem takto vymezených ochranných pásem často byla značná míra nejistoty dat, na základě kterých byla tato pásma stanovena. Tato nejistota vyplývala z reálného nedostatku potřebných údajů nebo z neodbornosti zpracovatele. Byla vymezena a dosud jsou stanovena ochranná pásma odpovídající přírodním podmínkám, ale také pásma neodůvodněně rozsáhlá nebo víceméně centricky stanovená, která nerespektovala to nejzákladnější – směr přítoku podzemní vody k jímacímu území. Jen ve výjimečných případech bylo při návrzích těchto pásem uplatněno kritérium kvantitativní ochrany nebo ochrany tlakových poměrů předmětných zvodní.

V rámci samostatné ČR došlo k první změně až po vydání zákona č. 14/1998 Sb., resp. vyhlášky MŽP č. 137/1999 Sb., která však současně zrušila směrnici MZdr č. 51/1979. Této změně předcházela etapa pilotních projektů z roku 1997 realizovaná z iniciativy MZe na vodních zdrojích v západních Čechách [3], ve východních Čechách [4] a na jižní Moravě [5], tedy v území krystalinika, křídových pánevních struktur a kvartérních fluviálních sedimentů.  Pilotní projekty nastínily celou řadu problémů, z nichž některé se podařilo vyřešit výše komentovanou změnou vodního zákona (zákon č. 14/1998 Sb.) a prováděcí vyhláškou (137/1999 Sb.), některé problémy, jako ochrana tlakových zvodní v pánevních strukturách nebo ochrana infiltračních území vodních zdrojů podzemních vod, však zůstaly nedořešeny. V odborné veřejnosti se tak dodnes diskutuje o tom, zda tyto rozsáhlé infiltrační oblasti chránit formou ochranných pásem nebo jiným institutem (např. plány oblasti povodí, územními plány apod.) a v míře absolutně nedostatečné jsou dosud chráněny tlakové poměry pánevních struktur, kde se přitom vytvářejí ty naše nejbohatší „zásobárny“ vody určené pro lidskou potřebu. Zásadní změnou vyplývající ze zákona č. 14/1998 Sb. a následné vyhlášky č. 137/1999 Sb. byla redukce ochranných pásem pouze na dva stupně a dále vznik institutu individuálního posouzení jak rozsahu ochranných pásem, tak návrhů omezujících činností s tím, že obojí budou odvozeny především od analýzy rizika ohrožení vydatnosti, jakosti nebo zdravotní nezávadnosti vodního zdroje. Což byl záměr určitě dobrý, ale bez nějakých limitů vedl jednak k nejednotnosti, a především k možnosti bezbřehého vnímání ochrany ze strany pravověrců, neboť pojem „ohrožení“ je sám o sobě, bez limitů, pojem relativní, do značné míry subjektivní a pod pláštík „předběžné opatrnosti“ se pak dalo schovat jakékoliv omezení lidské činnosti.

Poslední změna nastala po vydání zákona č. 254/2001 Sb. a jeho novel, kdy se stanovení ochranných pásem vodních zdrojů stalo veřejným zájmem. K zákonu však dosud nebyla přijata prováděcí vyhláška o ochranných pásmech, jak předpokládá § 30, odstavec 13 uvedeného zákona, takže nadále platí se zákonem ne zcela kompatibilní původní vyhláška č. 137/1999 Sb.

Není proto divu, že 7. ročník konference Pozemní vody ve vodárenské praxi, mající podtext Standardy vodárenských jímacích objektů a ochrany jímané vody se k situaci v ochraně podzemních vod v několika příspěvcích nejenom vyslovil, ale protože se jedná o problém stále aktuální, stále závažnější, a přitom stále centrálně neřešený, přijali účastníci v závěru konference výzvu adresovanou MŽP, v jejíž gesci ochranná pásma vodních zdrojů jsou. Tak se pojďme podívat na to nejdůležitější, co na konferenci zaznělo.

Co musíme znát?

Máme-li chránit vodní zdroj podzemní vody, tedy masu vody nacházející se pod povrchem území, musíme mít k dispozici tři základní informace:

–  znát geometrii vodního tělesa které máme chránit;
–  znát území, kde se tato voda tvoří;
–  a znát cesty podzemní vody z místa její tvorby do místa její akumulace a identifikovat rizika, která jí v území tvorby, komunikace a místa její akumulace hrozí.

Co to v praxi znamená? Pomocí nejrůznějších průzkumných metod umět se podívat pod povrch území, sestavit konceptuální model proudění podzemní vody, optimálně formou geologického řezu nebo prostorového blokdiagramu od území infiltrace až do místa jejího jímání, případně až do místa její přirozené drenáže a pokusit se identifikovat veškerá rizika, která ji ohrožují na povrchu infiltračního území její cestou podzemím, nebo v místě její akumulace. A to jak z hlediska jakosti vody, tak z hlediska jejího množství nebo tlakových poměrů. V ČR je vyčleněno 174 vodních útvarů podzemní vody, tedy útvarů, které zákon o vodách v § 2 odstavci 7 charakterizuje jako „vymezené soustředění podzemní vody v příslušném kolektoru nebo kolektorech“ s tím, že „Kolektorem se rozumí horninová vrstva nebo souvrství hornin s dostatečnou propustností umožňující významnou spojitou akumulaci podzemní vody nebo její proudění či odběr“. To je první „záludnost“, protože tomuto kritériu v důsledku složité geologické stavby ČR vyhovují snad tisíce vodních útvarů podzemní vody. Umět je identifikovat je věc mimořádně odborně náročná, ale pro řešení ochrany podzemní vody je to přitom ta nezákladnější věc. Podívejme se například na jeden z řezu hydrogeologickým rajonem základní vrstvy na jihozápadním úpatí Orlických hor (obr. 1), kde vodárensky mimořádně významný kolektor B, vázaný na puklinově propustné pelitickopsamitické sedimenty bělohorského souvrství, je kryt slabě propustnými sedimenty jizerského souvrství (kolektor C). Na povrchu je téměř rovný terén, pod povrchem terénu je složitá vrásová struktura, kde například ochrana podzemní vody kolektoru B před hlubšími vrtnými pracemi (těch jsou v současnosti potenciálně minimálně desítky) vyžaduje mimořádné znalosti.

Obr. 1. Geologický řez v okolí Opočna pod Orlickými horami (sestaveno ve spolupráci s firmou G-servis Praha, spol. s r.o.)

Jestliže máme identifikovaný vodní útvar podzemní vody, který chceme chránit, nastupuje druhý úkol, tj. specifikovat, kde se podzemní voda tvoří, tedy kde atmosférické srážky dopadají na zemský povrch a vsakují do podzemí. V případě indukovaných zdrojů je třeba zjistit, v kterém úseku povrchového toku se voda infiltruje do podzemí (obr. 2).

Obr. 2. Pohled na jímací území Ostrožská jezera s vyznačený a kvantitativně oceněnými indukovanými zdroji vody z Moravy v úsecích 3, 4 a 5. Sestaveno ve spolupráci s firmou Progeo, s.r.o.

Následuje třetí předpoklad úspěšného a funkčního návrhu ochrany podzemní vody, tím je důkladná znalost rizik, které jakost nebo množství podzemní vody ohrožují. Vodní zákon 254/2001 Sb. v § 30 odstavci 10 říká: V opatření obecné povahy o stanovení nebo změně ochranného pásma vodního zdroje vodoprávní úřad stanoví, které činnosti poškozující nebo ohrožující vydatnost, jakost nebo zdravotní nezávadnost vodního zdroje nelze v tomto pásmu provádět, jaká technická opatření jsou v ochranném pásmu povinny provést osoby podle odstavce 12, popřípadě způsob a dobu omezení užívání pozemků a staveb v tomto pásmu ležících. Vyhláška č. 37/1999 Sb. v § 2 bodu C říká, že je třeba zpracovat analýzu rizik ohrožení vydatnosti, jakosti nebo zdravotní nezávadnosti vodního zdroje zahrnující údaje o:

1. ohrožení vodního zdroje vlivem přírodních poměrů,
2. množství a jakosti podzemních a povrchových vod, které se nacházejí v blízkosti vodního zdroje a mohou ovlivnit jeho vydatnost, jakost nebo zdravotní nezávadnost,
3. odběrech vody, nakládání s vodami včetně povolení k nakládání s vodami, které mohou ovlivnit přirozené hydrologické poměry vodního zdroje,
4. charakteristice zástavby a hospodářského využívání území,
5. bodových a plošných zdrojích znečištění a z nich vyplývající možnosti vlivů na jakost nebo zdravotní nezávadnost vodního zdroje, jakož i činnostech, které mohou ohrozit jeho vydatnost, jakost nebo zdravotní nezávadnost…

Nejednotnost v posuzování, stanovování, rozhodování

Přestože by to mohlo být pro kvalifikovaného předkladatele odborného návrhu na stanovení ochranného pásma vodního zdroje a pro vzdělaného úředníka vodoprávního úřadu jasné, vznikají několikanásobné až řádové rozdíly ve velikosti ochranných pásem vodních zdrojů, přestože podmínky tvorby, oběhu a akumulace podzemní vody jsou srovnatelné. Na obr. 3 jsou porovnány dvě přibližně stejně velké vodárenské soustavy, a to Vodárenská soustava Východní Čechy s povoleným odběrem podzemní vody ve výši přes 1000 l/s a Skupinový vodovod Olomouc s povoleným odběrem cca 800 l/s. První s celkovou plochou ochranných pásem cca 450 km², druhý s celkovou plochou ochranných pásem v rozloze cca 100 km². Měrná velikost ochranného pásma pro 1 l/s povoleného odběru se tak pohybuje od 50 ha/l po 1200 ha/l.

Obr. 3. Měrná velikost ochranných pásem pro 1 l/s povoleného odběru

Ano, hydrogeologické podmínky obou soustav jsou rozdílné, a mohlo by se tedy zdát, že logické jsou i rozdíly ve velikosti ochranných pásem. Ale vezměme si například dvě jímací území v české křídové pánvi. Královédvorská synklinála s povoleným odběrem 108 l/s má plochu ochranného pásma 141 km² a Březová nad Svitavou s povoleným odběrem 1 180 l/s má plochu ochranného pásma pouze 51 km². Tedy v přepočtu na plochu OPVZ potřebného k ochraně na 1 l/s podzemní vody 30násobný rozdíl!

Obdobně tomu je s limity činností, které poškozují nebo ohrožují vydatnost, jakost nebo zdravotní nezávadnost vodního zdroje. Jímací území Nebanice v západních Čechách s 250 l/s využitelných zdrojů má limity specifikovány na cca 80 řádcích, jímací území Ostrožská Nová Ves rovněž s 250 l/s využitelných zdrojů má limity zpracovány na cca 260 řádcích. Nejde ale jen o kvantitativní stránku stanovených ochranných pásem, ale i o stránku kvalitativní, kdy jednotlivé limity nebo zákazy mají charakter až lidové tvořivosti. V některých rozhodnutích se požaduje území zatravnit, v jiných založit trvalý travní porost, v některých je zakázáno skladovat látky, které mohou ohrozit jakost nebo zdravotní nezávadnost vod bez udaných množstevních limitů, přestože území OPVZ zahrnuje zastavěnou část obce, kde každý má doma čikuli nebo benzin do sekačky, v jiných jsou naopak vyjmenované zakázané chemikálie se specifikací limitních množství, některé obsahují limity pro činnosti ohrožující vydatnost chráněného vodního zdroje, například studny, vrty pro tepelná čerpadla či energetické piloty, jiná rozhodnutí tato rizika a z toho plynoucí ochranná opatření vůbec nezmiňují, přestože i tam je toto riziko evidentní. Pokud by to byl cár papíru, který skončí někde v šupleti, jako tomu bylo v případně mnohých dříve stanovených pásmech hygienické ochrany, budiž! Ale dnes v době, kdy se cena 1 m² plochy území pohybuje ve stovkách až tisících Kč, a na druhou stanu kdy 1 m³ vody stojí mnoho desítek Kč, a zároveň v době, kdy si každý pozemek zahrnutý do ochranného pásma nese tuto „pečeť“ v katastrálním operátu jako ve veřejné listině, měli bychom setsakramentsky vážit, které pozemky do ochranných pásem a s jakými limity pro hospodářskou či jinou činnost začlenit.  Přesto se v řadě Opatření obecné povahy, tedy v opatření platící pro každého, objevuje například tento limit: „V OPVZ II. stupně je přípustná pouze výstavba zařízení související s jímáním, čerpáním a úpravou podzemní vody“. To logicky znamená, že výstavba jakýchkoliv jiných zařízení, v daném případě v intravilánu obce, v území vzdáleném až několik set metrů od jímacího objektu podzemní vody, je zakázána. Může snad výstavba plotu, reklamních či informačních zařízení, opěrných zdí do výšky 1 m, veřejného osvětlení, ale třeba i staveb na bydlení, kde není ve větší míře zacházeno se závadnými látkami a kde jsou odpadní vody odvedeny mimo OPVZ, ohrozit vodní zdroj, a proto je jejich výstavba nepřípustná?

Anebo co třeba takový limit, že „Zásahy, jimiž se narušuje půdní vrstva a zmenšuje mocnost krycích vrstev, zemní práce porušující půdní pokryv, těžba zemin a provozování zařízení, která mohou ovlivnit režim zvodnělých vrstev, musí posoudit vodoprávní úřad, na základě vyjádření hydrogeologa a kladného stanoviska provozovatele vodního zdroje“. Já jsem se asi mylně domníval, že vodoprávním rozhodnutím jako individuálním správním aktem nelze rozšiřovat pravomoci subjektů nad rámec zákona, tedy že rozhodnutí o výše uvedených činnostech náleží výhradně orgánům státní správy a tuto pravomoc nelze rozhodnutím delegovat na vlastníka zdroje vody!

Ale aby bylo jasno: já nekritizuji něco, co je nějak limitováno, vždyť i tyto limity jsou v praxi porušovány. Já kritizuji to, že plošný rozsah ochranných pásem vodních zdrojů nemá v ČR žádné limity. Právě tak chybí jakékoliv limity pro činnosti, které mohou vodní zdroj po kvalitativní nebo kvantitativní stránce ohrožovat. Protože pouze kritizovat nestačí, předložil jsem na 7. ročníku konference Podzemní vody ve vodárenské praxi jako člověk s padesátiletou praxí ve funkci terénního hydrogeologa tento návrh řešení:

Volám po nastavení standardů v ochranných pásmech vodních zdrojů. Začali jsme na nich s mými kolegy pracovat již před téměř deseti lety, a i dnes vidím nutnost postupného řešení v těchto krocích:

–  nejprve bude třeba se v odborné veřejnosti shodnout na rámcovém obsahu závazné metodiky pro stanovení ochranných pásem vodních zdrojů podzemní vody;
–  v intencích této směrnice upravit vyhlášku č. 137/1999 Sb.;
–  a v konečné fázi bude třeba upravit zákon č. 254/2001 Sb. tak, aby umožňoval plné uplatnění principů uvedených v aktualizované vyhlášce č. 137/1999 Sb. a postupů stanovených v budoucí metodice pro stanovení ochranných pásem vodních zdrojů podzemní vody.

Na závěr jsem konstatoval následující: zákon č. 254/2001 Sb. v § 30 odstavci 1 říká, že stanovení ochranných pásem je vždy veřejným zájmem. Člověk by řekl, že když je něco veřejným zájmem, tak by měl být tento veřejný zájem uplatňován jednotně, systematicky a na potřebné odborné úrovni, odpovídající soudobým poznatkům přírodních procesů a činitelů tyto procesy ovlivňujících. Pokud bych chtěl charakterizovat současný stav v ochraně vod v ČR, asi bych použil slovník antonym a hledal slova opačného významu k pojmům jednotný, systematický, odborný. Nebo diplomaticky řešeno: je co zlepšovat a síly je třeba spojovat. Proto jsme si na závěr 7. ročníku konference Podzemní vody ve vodárenské praxi dovolili vydat výzvu, která je otištěna v níže uvedeném boxu.

Literatura

RNDr. Svatopluk Šeda
Fingeo s.r.o.
Litomyšlská 1622
565 01 Choceň
seda()fingeo.cz

PS. Navrhnout ochranné pásmo vodního zdroje a dokázat projít správním řízením až do fáze nabytí účinnosti Opatřeni obecné povahy dnes, kdy máte proti sobě stohlavý dav inteligentů a i těch druhých, je řehole. A tak se nelze divit, že uspějí, byť s vypětím všech sil, jen ti zvlášť odolní. Tragédií ale je, když to pak nefunguje…