Autor:
František Kožíšek
Když skončila letošní konference Pitná voda v Táboře a já šel pěšky na vlak, nemohl jsem v parku před nádražím minout velký Bílkův pomník Jana Husa s mottem „Plameny ubírati se ku pravdě“. Je dobře, že žijeme v době, kdy se k pravdě nemusíme ubírat skrze plameny či podobná utrpení, ale ve svobodné diskusi.
Proto vítám, že moje příspěvky ve VH č. 1 a 2/2016 vyvolaly diskusi těch, kteří se cítili být mými názory osloveni, ale z různých důvodů s nimi, alespoň částečně, nesouhlasili. Protože ani já s nimi ve všem nesouhlasím, dovolím si v diskusi pokračovat. I když obě témata spolu volně souvisí, pro přehlednost je zde odděluji.
Dejvická havárie
Autoři reakce z PVK nesouhlasí s mým tvrzením, že náhrada výpusti hydrantem byla jedním z článků v řetězci příčin vzniku této havárie: „Vysazení hydrantu namísto výpusti do klenby kanalizace bylo tedy jediné řešení v daných prostorových podmínkách a v časově vymezeném termínu. Na příčině vzniku závady se tak v řešení proplachu hydrantem nebo výpustí nic nemění… Sám autor původního článku uvádí, že nedokáže posoudit, zda jiné řešení bylo či nebylo v daném čase možné: považujeme proto za korektní, aby se v tomto případě zdržel závěru, že něco přispělo nebo nepřispělo ke vzniku havárie.“ Zda bylo jiné technické řešení možné či ne a zda zvolené řešení přispělo ke vzniku havárie, jsou dvě různé věci. Jsem přesvědčen, že kdyby se PVK – po zjištění nečekané havarijní situace a s řádným vysvětlením – obrátily na příslušný úřad, že podmínky opravy jsou jiné, než bylo předpokládáno, v podstatě že vznikla havarijní situace, a že pro správné a bezpečné vyřešení situace je nutné jak rozšířit zábor, tak prodloužit dobu stavebního zásahu, že by vyhověl. Ale i kdyby nevyhověl a varianta hydrantu s vrchním napojením by byla jediná možná (nestydím se zopakovat, že toto jsem neověřoval), musela by se nově nastalá a nepříznivá situace vzešlá z dostupného řešení řešit provozně – způsobem proplachu. Zvolený systém proplachu na to ale nereagoval. Vysvětlení, že obousměrný proplach nebyl technicky možný (jednalo se o cca 12 metrů potrubí DN500) a že po otevření uzavírací armatury přiváděcího řadu bylo otevřeno 7 dalších hydrantů v pásmu za účelem proplachu, nepůsobí ani přesvědčivě, ani srozumitelně. Kdyby skutečně existoval úmysl koncový úsek řadu propláchnout, byl by problém začít částečným napouštěním opravovaného řadu DN500 od konce z řadu DN350 již v noci po opravě? Jednalo se o méně než 10 m3 vody, kterým by se koncový úsek 3x propláchl. Takové množství vody rozprostřené do více nočních hodin by nemohlo ohrozit tlakové poměry v pásmu.
Neměřitelně nízký obsah volného chloru u spotřebitele jako věc pro vzorkaře obvyklá a nehodná pozornosti? S tím lze souhlasit za běžných provozních podmínek, a to ještě ne pro všechna místa v Praze, nicméně pro Dejvice asi ano. Ovšem za situace, kdy se síť již 4 dny chloruje na povolené maximum (0,3 mg/l) a odběr se uskuteční na začátku spotřebiště, bych to za „normální nález“ nepovažoval. Vždyť pokud by PVK na efekt přechodného chlorování nahlížely tímto způsobem, pak by se to jevilo jako naprosto zbytečná činnost, která stejně nemá v podstatě žádný význam. (Mimochodem, některé vodárny ve velkých evropských městech udržují reziduum chloru v síti nikoliv z důvodu dezinfekce, ale jako citlivý a snadno sledovatelný indikátor toho, že se v síti něco neobvyklého děje.) Byl postup Hygienické stanice hl. m. Prahy (HSHMP) při prohlášení vody v Dejvicích opět za pitnou (odpoledne 28. 5. 2015) správný, nebo ne? Z hlediska litery zákona možná ano, z hlediska ochrany zdraví spotřebitele je to, myslím, sporné. Na základě četného vzorkování nebylo asi velkých pochyb, že voda v řadech po domovní přípojky je již v pořádku. Ale kdo mohl dát záruku, že všechny vnitřní vodovody již byly dostatečně propláchnuty? Nikdo! Mám dobře zdokumentován nejméně jeden případ (a slyšel jsem o několika dalších) člověka, který žije v Táboře a pracuje v Praze. Ve čtvrtek 28. 5. navečer přijel po více než týdnu nepřítomnosti do svého dejvického bytu, a protože na dveřích domu bylo vylepeno oznámení, že voda je již pitná, vysprchoval se, vyčistil si s ní zuby a trochu se jí večer i napil – a druhý den onemocněl stejnými příznaky jako tisíce jiných osob o předešlém víkendu. Právě kvůli takovým, sebelepším vzorkováním nepodchytitelným situacím bylo z preventivního hlediska vhodné, aby se sice dodávaná voda již za pitnou prohlásila, ale stejně se z uvedených důvodů odběratelům doporučilo ji několik dní ještě převařovat. Takto např. postupovala v srpnu 2015 KHS Libereckého kraje v případě havárie v Novém Boru. Rozhodnutí HSHMP ze dne 28. 5 2015, že voda v Dejvicích je opět pitná, bylo navíc z odborného hlediska lehce zpochybnitelné, protože se opíralo o dva hlavní argumenty:a) PVK odhalily příčinu kontaminace – ve skutečnosti se jednalo o pouhou teorii „slepého ramene“, která se již druhý den (29. 5.) ukázala jako mylná. b) Ve vzorcích odebraných ve středu 27. 5. již nebyly zjištěny žádné viry – to je sice pravda, ale jednalo se o vyšetření vzorků o objemu méně než 100 ml. Standardně je na přítomnost virů v pitné vodě potřeba přefiltrovat (vyšetřit) desítky nebo spíše stovky vzorků vody, aby bylo vyšetření průkazné. Potřebné zařízení a metoda na filtraci tak velkých objemů vody ale nebyly tehdy k dispozici. V závěru svého příspěvku autoři volají po aktivnějším přístupu odborných a akademických institucí v otázce prevence, konkrétně v případě metod rychlejší detekce mikrobiologické kontaminace pitné vody by přivítali „větší podporu tohoto tématu ze strany odpovědných orgánů“. Použití různých rychlometod k detekci nežádoucích bakterií je typicky provozní záležitost, která nemusí a neměla by být regulována státními orgány. Zde jsme opět u problému, na který jsem poukazoval v příspěvku „Proč je české vodárenství v krizi?“: české vodárenství nemá žádné vlastní odborné zázemí (výzkumné pracoviště), které by na zakázku provozovatelů, SOVAKu nebo z podnětu ministerstva zemědělství systematicky a koncepčně řešilo provozní otázky výroby a distribuce vody. Dnes jsou čeští provozovatelé vodovodů odborně odkázáni na nabídky komerčních firem, které mohou, ale také nemusí být optimální a pro danou situaci vhodné, ovšem není zde nikdo, kdo by nabídku na trhu odborně a nestranně hodnotil, a není, kam by se provozovatelé mohli v takovém případě obrátit pro nezávislou konzultaci. Tato diskuse na stránkách odborného časopisu jen chabě supluje diskusi, která měla probíhat na úplně jiné platformě již před rokem. Bohužel, jak jsem již také psal, nebyl zde nikdo, kdo by měl kompetence a ochotu havárii a její příčiny a dopady objektivně vyšetřit a navrhnout, co je potřeba v systému českého vodárenství změnit, aby se situace neopakovala. Zpráva, kterou si objednal pražský magistrát, byla strčena do šuplíku, asi aby ji už nikdo nikdy neviděl (?). Aby mi bylo rozuměno: pokračováním této diskuse nevolám po potrestání někoho z PVK, jako někteří obyvatelé Dejvic. Jestli má mít trest výchovný účel, tak si myslím, že zde není potřeba, protože všichni zaměstnanci PVK se poučili dostatečně. Jde mi o to, aby se podobné havárie a epidemie neopakovaly jinde, aby se na tomto konkrétním případě poučili všichni provozovatelé v ČR. Poté, co můj článek o dejvické havárii vyšel, se na mě obrátilo několik pracovníků různých vodáren s poděkováním, že nyní konečně pochopili, k čemu tam došlo, protože z prezentací na konferenci SOVAKu Provoz vodovodů a kanalizací v listopadu 2015 jim to jasné nebylo.
Je české vodárenství v krizi?
Autoři reakce z technického ředitelství Veolia ČR popisují, co všechno vodárenské firmy v rámci této společnosti na mezinárodní i národní úrovni dělají pro zajištění kvality vody, a svůj příspěvek končí slovy: „Ve věci správné výrobní praxe a zavádění water safety plan (WSP) se v případě provozních společností skupiny Veolia pan doktor Kožíšek pokouší rozrazit již otevřené dveře.“ K tomu bych dodal následující:
1) Popisoval jsem situaci v celém sektoru v ČR, kam nepatří jen provozovatelé ze skupiny Veolia, ale i mnoho (dokonce většina) jiných, včetně neprofesionálních provozovatelů. Legislativa se dělá pro všechny provozovatele, i pro ty, kteří by jinak sami od sebe k zavedení rizikové analýzy (WSP) nikdy nepřistoupili.2) Veolia sice zavedení WSP plánuje, protože prohlásit, že to je nepotřebná hloupost, by bylo pro její profesní pověst odbornou sebevraždou. Ale jde o to, aby to neplánovala (a neprovedla) za 30 let, ale v časovém horizontu historicky příznivějším.
3) Čteme-li výčet popisovaných aktivit, seznamy kvalitativních norem a o vzniku center excelence, nabízí se otázka, co je přání (ideální představa v hlavách top manažerů) a co je realita (jak skutečně bezchybně funguje provoz vodovodů na té nejnižší úrovni), zda mezi nimi není ještě mezera a jak velká? Není možná náhodou, že dvě největší české kvalitativní havárie v roce 2015 vznikly právě ve skupině Veolia.
4) Omlouvám se proto, ale ať se dívám, jak se dívám, ty otevřené dveře nevidím.
František Kožíšek
Státní zdravotní ústav, Praha
voda()szu.cz
