Vystudoval Fakultu stavební ČVUT v Praze, obor hydrotechnické a hydromeliorační stavby. V roce 1978 získal titul CSc. v oboru meliorace na FSv ČVUT, v roce 1991 titul docent v oboru ochrana půdy a meliorace. Po skončení školy nastoupil do Hydroprojektu Praha jako projektant. Od roku 1967 až do konce roku 2017 byl zaměstnán na Fakultě stavební, katedře hydromeliorací a krajinného inženýrství. V letech 1991–1994 a 1997–2007 byl vedoucím této katedry.
Na katedře přednášel předměty Rybníky a účelové nádrže a Revitalizace drobných vodních toků, vede diplomanty a je školitelem doktorandů. V letech 2008–2011 přednášel předmět Revitalizace krajiny na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích.
V roce 1998 získal autorizaci v oboru Stavby vodního hospodářství, je jednatelem firmy, která se zabývá projektováním vodohospodářských staveb, zpracováním vodohospodářských studií a konzultační činností.
Zastával funkci předsedy České společnosti krajinných inženýrů při ČSSI do roku 2010. Je místopředsedou zkušební komise pro autorizaci v oboru Stavby vodního hospodářství a krajinného inženýrství při ČKAIT. Předseda zkušební komise pro SZZ – FSv ČVUT Praha, LF ČZU Praha, FS VUT Brno, LF MZLU Brno, STU Bratislava. Člen komise pro rybí přechody při AOPK Praha.Jak jste se k svému oboru dostal?
Víceméně náhodou. Nikdo z mých předků nebyl vodohospodářem. Snad každé dítě má v dětství sen být něčím významným, můj zájem se ke konci základní školy krystalizoval na stavbu lodí nebo letadel. Přihlásil jsem se tedy na průmyslovou školu strojní v Hloubětíně, která měla i tyto obory. Netušil jsem, že v roce, kdy jsem měl na školu nastoupit, strojní průmyslová škola končila a na její místo nastoupila průmyslová škola stavební se zaměřením na dopravní a vodohospodářský obor. Nabídku nastoupit na tuto školu jsem přijal. Pak již bylo samozřejmostí pokračovat ve stejném oboru na Fakultě stavební, obor vodní stavby a vodní hospodářství.
Počátek šedesátých let byl charakterizován ve vodohospodářském oboru výstavbou přehrad, proto i odborníci této profese byly obecně našimi vzory. Převažovali vysokoškolští pedagogové s přirozenou autoritou tvořenou odborností, u menšiny pedagogů to bylo dáno jejich postavením daným politickou orientací. Vzory pro studenty tvořila známá jména profesorů – Ježdík, Čábelka, Votruba, vynikající hydraulik prof. Patočka. Co zásadního se během Vaší profesní kariéry v oboru stalo?
Během mé profesní kariéry (ale nejen mé) je možno určit dva významné mezníky, sice politické, ale s pochopitelným dopadem i na vodohospodářský obor – rok 1968 a období normalizace a rok 1989, období neskutečně velké svobody, možnosti cestovat do zahraničí, seznamovat se s odborníky i na Západě. Jaký vývoj ve svém oboru očekáváte v budoucnosti?
V hodnocení klimatické změny se pohledy odborníků liší, někdo probíhající změny hodnotí jako průběh skutečné klimatické změny, někdo jako pravidelné střídání suchých a mokrých period. Skutečností je, že teploty se zvyšují, zvyšuje se četnost klimatických a hydrologických extrémů (přívalové srážky, bleskové povodně, období dlouhotrvajícího sucha, větrné smrště apod.). Vývoj vodohospodářského oboru bude nutně reagovat na tyto extrémy ve všech podoborech – ochrana před regionálními a bleskovými povodněmi, řešení problematiky sucha, zajištění dostatečného množství kvalitní pitné vody a úprava splaškových vod před jejich navrácením do toků. Velkou část druhé poloviny 20. století u nás lze charakterizovat snahou o to, co nejrychleji odvést vodu z krajiny (odvodnění mokřadů, regulace vodních toků a vlastně i scelování pozemků). Tato snaha odpovídala tehdejším názorům odborníků, nebo to byla spíše politická rozhodnutí?
Proces „technizování krajiny“ v podstatě začíná již po druhé světové válce zaváděním kolektivizace zemědělství. Podkladem bylo scelování pozemků, rušení mezí, vytváření velkých celků s monokulturami. Tato rozhodnutí byla ryze politická, ovlivněná obdobným procesem v tehdejším Sovětském svazu a postupně přejímaná ve většině zemí tehdejší RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci). Hlavním cílem bylo zajištění soběstačnosti ve výrobě potravin, a proto se prosazoval převod všech ploch na zemědělskou velkovýrobu. Plánované hospodářství tak v pětiletých plánech určovalo výměry pozemků, které musí být odvodněny nebo pod závlahou, součástí odvodnění ploch byla i úprava toků tak, aby bylo možno gravitačně odvést vodu z odvodněných ploch. Na plochách, vyžadujících opravdu odvodnění, byly postupně odvodňovací systémy zrealizovány, proto se přecházelo na plochy, které buď nebyly výrazně zamokřeny, nebo vyžadovaly pouze sporadické odvodnění. Pro projektanty a dodavatelské firmy však byly rozhodující plochy odvodnění, proto se téměř všude navrhovalo plošné odvodnění pozemků. Dále se budovaly rozsáhlé závlahové soustavy, a to zejména vzhledem k systémům náročným na závlahovou vodu, v lokalitách podél významných vodních toků (Vltava, Labe, Ohře), na jižní Moravě byla významným zdrojem závlahové vody soustava Novomlýnských nádrží. Jak se k těmto stavbám stavěli odborníci? Oborníci zpracovávající koncepce vodního hospodářství byli většinou poplatní své politické orientaci, projektanti a dodavatelské firmy vítali meliorační stavby jako pracovní příležitosti. Údobí povodní vystřídala sucha. Co je podle Vás příčinou tohoto rozkolísání? Jinak řečeno: Je změna klimatu způsobena najmě skleníkovými plyny, nebo změnou charakteru krajiny, nebojím se říci její devastací?
Nejsem přesvědčen, že dochází k přechodu od období povodní k obdobím sucha. Tyto extrémy probíhají souběžně a právě, když píšu tento příspěvek, byly po období dlouhotrvajícího sucha zasaženy jižní Čechy extrémní přívalovou srážkou s vysokou intenzitou, ale současně poměrně dlouhou dobou trvání. Odpovědět seriózně na důvod vzniku extrémních klimatických a hydrologických situací není jednoduché, jedná se totiž o kombinaci příčin – roční úhrny srážek se v podstatě nemění, mění se rozložení srážek v roce, regionální srážky jsou nahrazovány lokálními srážkami s vysokou intenzitou, tyto srážky postihují menší oblasti a vytvářejí bleskové povodně; půda je po období sucha vysušena, na povrchu se vytváří krusta, snižuje se infiltrační schopnost půdy vlivem utužení podorničního horizontu, tím se zvyšuje odtokový součinitel. K povrchovému odtoku vody na zemědělských pozemcích dochází i vlivem nepřerušených dlouhých sklonitých pozemků, navíc v řadě případů krytých erozně náchylnými plodinami (kukuřice, brambory). Výsledkem je extrémní rozvoj erozních procesů a transportu půdních částic, zpravidla zasahujících intravilány přilehlých obcí a měst. Velký vliv na odtokové poměry a likvidaci možnosti infiltrace vody do půdy má např. výstavba rozsáhlých průmyslových komerčních a logistických center, dopravní infrastruktury a rozšiřování obytných ploch na původních zelených plochách v krajině. Jaká opatření by měla být přijata, aby došlo k aspoň jistému stupni nápravy? Měly by to být spíše zásahy v oblasti urbanismu, agrotechniky nebo zásahy vodohospodářské? A ty vodohospodářské by měly být spíše rázu technických opatření, nebo přírodě blízkých řešení?
Jak jsem již uvedl, jednoduchá a jednoznačná odpověď, jak vzniklou situaci řešit, není. Vždy se jedná o kombinaci opatření a přístupů ve všech oborech lidské činnosti ovlivňující (pozitivně či negativně) proces zrychleného odtoku vody z krajiny. Zmínil jsem již výstavbu rozlehlých hal, k nim přiléhajících zpevněných ploch, dopravní infrastruktury, bytové výstavby apod. Druhou oblastí je agrotechnika, kde se jedná opět o řadu opomíjených faktů – jde o vhodné umísťování plodin na pozemky z hlediska protierozní ochrany, využívání ochranných pásů na souvratích, používání techniky s malým specifickým tlakem na půdu, využívání protierozních technologií. Z hlediska klimatických extrémů je potřeba navrátit funkčnost vybudovaným melioračním stavbám (odvodnění a závlahy) v lokalitách, kde je to účelné. Zde je to nejen otázka technická, ale i legislativní. Odvodnění bylo v rámci restitucí vráceno vlastníkům pozemků a údržba a zajištění jeho funkčnosti přešly na tyto vlastníky. V řadě případů je dnes již odvodňovací soustava nefunkční, dochází k nadměrnému zvýšení úrovně hladiny podzemní vody, a tím se snižuje infiltrační kapacita půdního profilu. Závlahové stavby jsou na mnoha místech nepoužitelné, trubní rozvody jsou nefunkční, závlahové akumulační nádrže mimo provoz, čerpací stanice devastovány, technologická zařízení rozkradena. Obnova těchto zařízení bude nejméně stejně náročná jako jejich původní výstavba. Malé vodní nádrže byly též vráceny vlastníkům v restitucích, hodně těchto nádrží je využíváno pro intenzivní chov ryb, bez výdajů na opravy. Všechny nádrže jsou více či méně zaneseny sedimentem z erozních procesů, odstraňování sedimentů je technicky, finančně i legislativně vysoce náročné. Hlavně se jedná o odstraňování důsledků a příčina (erozní procesy v povodí) se řeší sporadicky. Jak se stavíte k možnosti výstavby nových přehrad?
Období výstavby přehradních soustav jako byla Vltavská nebo Vážská kaskáda, je samozřejmě minulostí. Kladně hodnotím již delší dobu snahu Ministerstva zemědělství o vytipování lokalit akumulace povrchových vod (LAPV), kde bylo cílem určit možné lokality pro výstavbu přehrad, zejména pro zajištění pitné vody. Dlouhotrvající diskusí s ekology a samosprávou dotčených obcí došlo k redukci lokalit z původních 204 na 65, ačkoliv se jednalo primárně o ochranu těchto lokalit před znemožněním případné výstavby nádrže, a tím v podstatě o zachování přírodního rázu lokality. Vzhledem k tomu, že již dnes jsou úvahy o důvodu možných dalších válek (přesun priorit od ropy k vodě), donutí nás zvyšující se význam suchých období k akumulaci povrchových vod pro jejich další využití – zdroj pitné vody, závlahy, zajištění minimálních průtoků v toku apod. Jsem přesvědčen, že pro zachování života bude výstavba přehrad v blízké budoucnosti nutností. Vzhledem k době přípravy, projednávání a dalším administrativním úkonům je potřebné již nyní zahájit přípravné práce pro jejich realizaci (pro příklad, výstavba významného protipovodňového opatření přehrady Nové Heřminovy se připravuje již cca 25 let). Jakou roli mohou podle Vás hrát nově budované rybníky? Měly by mít funkce k zadržení vody, ovlivňování mikroklimatu, k rozvinutí biodiverzity, dočištění vody, nebo i při chovu ryb? Intenzivní podoba rybnikářství má mnohé nežádoucí dopady…
Raději použiji termín malé vodní nádrže než rybníky, které navádějí k jejich prioritnímu využití (chov ryb). Historicky byl na území naší republiky cca dvojnásobek malých nádrží (dnes se odhaduje, že je v České republice 23 až 24 tisíc malých vodních nádrží). Malé vodní nádrže mohou působit příznivě na mikroklima oblasti, vytvořit prostor pro živočichy, rozvinutí biodiverzity a vytvořit zásobu vody pro krátkodobé zajištění minimálního zůstatkového průtoku v toku pod hrází. Naopak, někdy uváděný argument vytvoření retenčního prostoru pro zachycení povodně je zpravidla u malých nádrží zcela bezpředmětný. Využití malých vodních nádrží pro intenzivní chov ryb s přikrmováním a hnojením ovlivňuje negativně kvalitu vody, proto je finanční podpora tohoto typu nádrží např. z Operačního programu životní prostředí vyjmuta. Jak přistupovat k rybničním sedimentům a jejich možnému dalšímu užití?
Odstraňování sedimentů z nádrží je velice složitá záležitost. Jak z hlediska technického, tak zejména z hlediska legislativního. Přitom se jedná o vysoké objemy sedimentu, který je v nádržích zachycen, a každoročně se tento objem zvyšuje. Technicky se odstraňování sedimentu provádí převážně tzv. suchou cestou, po vypuštění vody a alespoň částečně odvodněném sedimentu; tzv. mokrá cesta (sací bagry) je použitelná u větších nádrží, vyžaduje velké plochy lagun pro odvodnění zvodněného sedimentu. Legislativa pro uložení sedimentu se stále upravuje, vyžaduje řadu rozborů odebraných vzorků sedimentu, a i v této fázi se jedná o poměrně nákladnou záležitost v rámci tisíců korun. Finanční podpora např. z Operačního programu životní prostředí je cca 450 Kč na m3 vytěženého sedimentu (těžení, odvoz, uložení), což nepokrývá ani náklady na nejjednodušší způsob uložení sedimentu na zemědělskou půdu. Uložení sedimentu na skládku (na povrch terénu) vyžaduje i poplatek za uložení a pokud se jedná o sediment s nadlimitním obsahem sledovaných prvků, jsou náklady tak značné, že zpravidla stavebník od záměru ustoupí. V řadě případů také není součástí záměru odstranění sedimentu řešení protierozních problémů v povodí, takže se proces zanášení nádrže sedimentem opět opakuje. Co si myslíte o vztahu mezi vodohospodáři a ekology?
Nemám rád, když někdo používá vyhraněné termíny pro definici těchto skupin – technokrati či betonová lobby na jedné straně a ekoteroristi či jiné hanlivé termíny na straně druhé. Já osobně spolupracuji s řadou ekologů a jedná se skutečně o spolupráci, nikoliv přetlačování jedné či druhé strany. Jsem přesvědčen, že taková spolupráce je velice nutná a pro obě strany i přírodu přínosná. Nepadla tu nějaká otázka, která tu padnout měla? Pokud ano, tak si ji sám položte a odpovězte.
Myslím, že v rámci vymezeného prostoru byly otázky i odpovědi vyčerpávající. Problematika vodní hospodářství je však tak rozsáhlá a složitá, že by se o ní dalo diskutovat velice dlouho a pro obor, který jsem si zvolil nejen já, ale i moje dcera a vnučka, bych přínosné diskuse jen vítal.
Ing. Václav Stránský
