Historie vodohospodářského plánování

První známý a doložený vodohospodářský plán byl zpracován před více než 3 700 lety v staré Babylonii, další takové plány byly zpracovány ve staré Číně, Mezopotámii a antickém Římě. Následně byly v Evropě zpracovány vodohospodářské plány po až více než 1 000 letech. Stavby rybníků za Karla IV. na Pardubicku a později za pánů z Rožmberka v jižních Čechách samozřejmě také vyžadovaly zpracování vodohospodářských plánů, stejně jako výstavba plavebních kanálů v době francouzského krále Ludvíka XIV., i první projekt průplavu Dunaj – Odra z roku 1700 za Ferdinanda III.

Skutečně velké vodohospodářské plány vyžadovala až výstavba Suezského a Panamského průplavu v 19. století. Většina průmyslově vyspělých zemí, ale i rozvojových zemí, koncem 20. století má již dlouhodobé vodohospodářské plány, výhledy, programy, koncepce i vládní směrnice.

Pojem „plánování“ vzbudil po roce 1989 u některých lidí, ale zejména politiků a novinářů, nepříjemné reminiscence na bývalé centrální direktivní plánovité řízení celé společnosti. Ale, zopakujme, plánování ve vodním hospodářství existuje v té či oné formě prokazatelně asi 4 000 let, v moderní podobě ve většině zemí světa již více než 50 let.

Dlouhodobé plánování ve vodním hospodářství u nás

Mimo již uvedené plány vodního hospodářství v daleké minulosti, v roce 1941 byl zpracován Ing. Bažantem „Moravský vodohospodářský plán“, v roce 1946 Janem Bartovským „Vodní cesty a vodohospodářské plánování v Čechách a na Moravě“ a v roce 1947 J. Bratránkem „Generální plán rozvoje vodního hospodářství v zemi České a Moravskoslezské jako základ soustavného plánování“. To je pouze výběr z řady dalších plánů, výhledů, programů, koncepcí i dalších materiálů plánovacího typu.

Státní vodohospodářský plán republiky Československé (SVP) z roku 1953

Tento SVP byl zpracováván letech v 1949–1953 (rešerše, místní šetření, studie…) a stal se prvním komplexním vodohospodářským plánem využití vodního bohatství naší země. V tištěné podobě pak vycházel v letech 1954 až 1956. Schválen byl vládou Československé republiky usnesením č. 75/1954 ze dne 8. ledna 1954 a podle ustanovení § 3 zákona č. 11/1955 Sb., o vodním hospodářství, se stal směrným plánem pro vodohospodářská opatření všech odvětví národního hospodářství a také pro územní plánování, přičemž:

–  SVP na základě podrobného místního průzkumu vyhodnotil možnosti využití vodních zdrojů pro budoucí potřeby, a to po jednotlivých povodích;

–  zahájil soustavné sledování a vyhodnocování příslušných vodních zdrojů, tzv. vodních bilancí;

–  poprvé u nás se věnuje problematice zásobování pitnou vodou a jakostí povrchové a podzemní vody;

–  stanovil hlavní směry budoucích potřeb povrchové a podzemní vody, úprav vodních toků i vodohospodářských poměrů celých oblastí povodí, přechod od místních a městských vodovodů k velkým skupinovým a oblastním vodovodům;

–  poskytl odborné technické podklady pro vydání zákona č. 11/1955 Sb., o vodním hospodářství, a pro řízení tehdejší Ústřední správy vodního hospodářství.

Tento SVP vycházel ze stavu kolem roku 1950, ale na druhé straně z časově blíže neurčeného dlouhodobého výhledu. Proto v dalším období bylo těžké srovnávat dlouhodobé výhledy, např. výstavba průplavního spojení Dunaj–Odra–Labe (D–O–L), s dalšími výhledy a koncepcemi. Navíc skutečný vývoj často předstihl představu autorů SVP, např. odběry pitné vody rostly daleko rychleji, než se předpokládalo, anebo po roce 1960 byla prakticky zastavena výstavba vodních elektráren, a ani splavňování nepokračovalo dle předpokladů. A zejména technická řešení odpovídající úrovni znalostí roku 1953 zastarala a byla často nepoužitelná.

Po obnovení Ústřední správy vodního hospodářství v roce 1965 a zřízení Správ povodí a Oborového ředitelství Vodní toky v roce 1966 se zásadně změnila i struktura vodohospodářských organizací a jejich rozvojových pracovišť.

Následující zákon o vodách č. 138/1973 Sb. převzal výše uvedená ustanovení, a tak se stal tento SVP základním plánovacím dokumentem ve vodním hospodářství až do zpracování nového SVP podle požadavků a metodik převzatých ze Směrnice EU pro Českou republiku.

Obrazový doprovod i s komentářem dodal Václav Stránský: Nevím, kolik se dochovalo kompletních SVP z padesátých let. Jednou sadou disponuji. Odkázal mi ji Vok Malínský. Nezapomenutelný vodohospodář. Určitě ho zmíním i v článcích mapujících 75 let existence Vodního hospodářství. Na této fotografii dokumentuji monumentálnost tohoto díla. Upozorňuji, že publikace jsou zčásti formátu A3 nebo A2. Tedy do hloubky zaujímají skoro půl metru.

SVP se skládal z textové části o formátu A4 popisující jednotlivá (sub)povodí a detailních mapových podkladů o velikosti až A1 složených do desek o formátu A3 Jejich seznam je zřejmý z přiloženého přehledu. Bohužel omezené možnosti skenování neumožní otisknout na ukázku aspoň jednu z map v jejich dokonalosti a podrobnosti. SVP vycházel v letech 1954 až 1956. Je zajímavé, že zpočátku, jak vidno na obrázku, byl dokument veden jako důvěrný později přešel pod režim „tajné“

Směrný vodohospodářský plán (SVP) 1975 – druhé vydání

V roce 1967 bylo proto i s ohledem na dikci tehdy připravovaného nového zákona č. 138/1973 Sb., o vodách, rozhodnuto o přepracování a aktualizaci Směrného vodohospodářského plánu a přípravě jeho druhého vydání. Příprava a projednávání metodiky trvalo tři roky v letech 1967 až 1970, vlastní zpracování proběhlo v letech 1970 až 1975. Gestorem zpracování byl odbor rozvoje vodního hospodářství Ministerstva lesního a vodního hospodářství ČSR a hlavním zodpovědným a vedoucím všech prací i následných projednávání byl Ing. Václav Plecháč, po odborné i organizační stránce vynikající vedoucí pracovník na tomto ministerstvu.

Vzhledem k prioritě, kterou tento SVP měl, získal za něj Ing. Václav Plecháč tehdejší státní vyznamenání.

Ve světle dnešní reality stavu vodohospodářské a rozvojové základny byl rozsah prací na druhém SVP skutečně impozantní. Podílelo se na nich plnou nebo částečnou kapacitou po 6 let přes 300 pracovníků z úseku rozvoje inženýrského podniku Vodohospodářský rozvoj a výstavba, který plnil funkci zpracovatele, Střediska rozvoje vodního hospodářství ve Výzkumném ústavu vodohospodářském jako hlavního oponenta prací, z hlavních spolupracujících organizací podniky Povodí, krajská rozvojová a investiční střediska, Český hydrometeorologický ústav, Hydroprojekt i řada nevodohospodářských výzkumných ústavů organizací dopravy, energetiky, zemědělství, lesního hospodářství a dalších.

Bylo odpracováno přes 1,5 mil. hodin, náklady přesáhly 90 mil. Kčs v tehdejší cenové úrovni. Práce na druhém vydání SVP byly prováděny ve dvou úrovních. Především zpracováním podkladových studií velkého rozsahu a následném zpracování vlastního SVP.

K hlavním výsledkům analytických a dokumentačních prací na druhém SVP patří:

–  Přešetření 581 možných přehradních profilů, ve kterých by byla možná výstavba vodních nádrží o celkovém objemu nádržních prostorů 14,7 miliard m³, to je skoro pětinásobek tehdejších objemů nádrží ve správě vodohospodářských organizací. Podrobněji bylo dokumentováno 286 vybraných profilů, s návrhem přehradní hráze ve třech různých výškách, aby bylo možné zjistit závislosti mezi velikostí nádržního prostoru, zatopenou plochou, vodohospodářským efektem – nadlepšovacím účinkem a orientačně i závislost na nákladech, vlivu na krajinu a vyvolané investice.

–  Prověření 45 přímých odběrů z vodních toků vhodných pro zásobování pitnou vodou a asi 200 možných vodárenských nádrží. Rovněž byly přehodnoceny významnější zdroje podzemní vody, především v 31 rozhodujících hydrogeologických rajónech o celkové ploše 8 760 km².

–  Individuální vyhodnocení očekávaného vývoje potřeb vody pro 618 měst a větších obcí a návrh koncepce jejich zásobování. Jednalo se v podstatě o předchůdce dnešních Plánů rozvoje vodovodů a kanalizací, zpracovávaných od roku 1993 pod záštitou a dle metodik Ministerstva zemědělství ČR.

–  Podrobné zhodnocení vodohospodářské bilance a napjatosti mezi potřebami vody a disponibilními vodními zdroji ve 172 profilech státní bilanční sítě.

–  Posouzení více než 600 větších bodových zdrojů znečištění včetně prognózy vývoje jejich produkce do r. 1985 a 2000 s návrhem potřebných opatření.

–  Prozkoumání potřeby úprav asi 3 600 vodních toků s povodím nad 5 km² o celkové délce 36 680 km. Jmenovité zhodnocení 212úseků vodních toků s většími inundacemi a potřeby ochrany území o rozloze 176 tisíc hektarů před povodněmi.

–  Hodnocení technických možností výstavby asi 1 200 km možných vodních cest, sledovaných již od schválení C. k. říšského zákona v roce 1901, potřeby rekonstrukce a modernizace stávajících vodních cest. Na základě „Generálního řešení D–O–L“ byla zahrnuta i výstavba průplavního spojení D–O–L.

–  Na úseku využití vodní energie přešetření celkem 70 lokalit vhodných pro výstavbu vodních elektráren s výkonem větším než asi 1 MW pro využití primárního potenciálu a 209 lokalit pro výstavbu přečerpávacích vodních elektráren. Lokality malých vodních elektráren nebyly sledovány.

–  Zpracování přehledu více než 2 500 vodohospodářských děl a zařízení, zhodnocení přes 1 400 odběrů povrchové a 2 500 odběrů podzemní vody.

–  V tehdejším plánovacím pojetí i zkoumání otázek investiční a provozní náročnosti navrhovaných opatření, vývoje nákladovosti vodohospodářských organizací, počtu jejich pracovníků, otázek jejich kvalifikace a výchovy atd.

–  Zahrnutí i problematiky legislativních, ekonomických, organizačních i jiných nástrojů, mezinárodní spolupráce.

Druhý SVP byl zpracován pro výchozí rok 1970 a vycházel ze zhodnocení vývoje let 1950–1970. Obsahoval ve své koncepční části výhled pro tři patnáctiletá období, do roku 1985, 2000 a u veřejných vodovodů až do roku 2015. Celá tato část prací byla však silně ovlivněna tehdejšími představami o dalším exponenciálním růstu potřeb vody, cíli rozvoje stanovenými pro jiné sektory (např. hesla o výstavbě 1,2 mil. bytů a výstavbě 1 mil. hektarů zemědělských závlah v ČSSR), i požadavky orgánů tehdejší samosprávy – národních výborů, které tak chtěly uplatnit své volební programy.

Ve své prognostické a koncepční části SVP 1975 vycházel z těchto zadaných cílů do časové úrovně roku 2000:

–  dosáhnout 90 % podílu obyvatel zásobovaných z veřejných vodovodů a roční výrobu pitné vody 1 660 mil. m³, k roku 2015 pak 95 % zásobovaných obyvatel při průměrné celkové specifické potřebě na obyvatele 512 litrů za den (z vody vyrobené). Průměrný podíl nefakturované vody se tehdy předpokládal 20 %;

–  podíl obyvatel bydlících v bytech připojených na veřejnou kanalizaci do roku 2000 se měl zvýšit na 84 %;

–  umožnit odběr asi 4,7 miliardy m³ povrchové vody ročně a k tomu účelu vybudovat dalších 70 vodních nádrží;

–  v podstatě odstranit (výrazně snížit) znečištění na úsecích vodních toků ve IV. třídě znečištění vod podle tehdejší klasifikace tak, aby znečištění vod odpovídalo maximálně III. třídě znečištění podle tehdejší klasifikace;

–  zvýšit ochranu před povodněmi asi o 70 tisíc hektarů pozemků;

–  zvýšit využití vodní energie především výstavbou přečerpávacích vodních elektráren asi o 5000 MW (reálné možnosti výstavby vodních elektráren s větším využitím primárního energetického potenciálu se ukázaly jako neprůchodné);

–  umožnit zvýšení přeprav na Labsko-vltavské vodní cestě asi na desetinásobek úrovně roku 1970 a zahájit výstavbu průplavu D–O–L;

–  umožnit rekreaci u vody v letní špičce až 4 milionům obyvatel.

K uskutečnění těchto cílů byla navržena investiční výstavba v období let 1971–2000 ve výši 191,6 miliard Kč, z toho v oboru vodovodů a kanalizací 135,8 miliard Kčs v cenách roku 1970. Po přepočtu na současné ceny by to asi převyšovalo 1 bilion Kč, ve vodovodech a kanalizacích asi 700 miliard Kč. I z toho je vidět reálnost navrhovaných cílů a opatření. Podle tehdejší praxe byly však požadavky zpravidla 2–3x nadsazovány, aby alespoň něco se do plánu dostalo, a nikoho nepřekvapovalo, když první návrh požadavků na pětiletku vystačil na investice i v dalších 5–10 letech.

Z uvedených (ze značné části nereálných a překonaných) cílů a návrhů SVP 1975, i když byly částečně redukovány Sborníkem SVP 1985 vydaným v roce 1987, vyplývá i malá využitelnost těchto materiálů i dalších doplňků a změn vydaných do roku 1990. Podrobné pozdější analýzy zpracované v rámci přípravy Vodohospodářského sborníku SVP 1995 v letech 1996–1997 prokázaly, že se jedná o historicky překonanou etapu plánování vodního hospodářství v podmínkách centrálního direktivního řízení celého národního hospodářství i tehdejší společnosti. Dokumenty SVP 1975 a jeho doplňky jsou dnes především cenným podkladem na úseku faktografie a popisu skutečného vývoje do roku 1990, zhodnocením technických možností využití vodního bohatství státu, které ve své době sehrály ve vývoji vodního hospodářství významnou roli. Nebyly v nich však důsledně hodnoceny závažné ekonomické a ekologické vazby a důsledky navrhovaných opatření.

Vedle SVP republiky byly jeho výsledky podrobněji rozpracovány v SVP šesti povodí dle organizačního členění při zahájení prací k r. 1970: povodí horního a středního Labe, povodí Berounky, povodí Vltavy, povodí dolního Labe, povodí Moravy a povodí Odry. V roce 1977 byl pak vydán společný materiál s názvem Směrné vodohospodářské plány ČSR a SSR.

Vodohospodářský sborník SVP 1995

Po roce 1990 bylo zřejmé, že dokumenty SVP z doby před r. 1990 nelze již považovat při rozhodování vodohospodářských orgánů ani za závazné, ani za směrné, zejména z důvodů změny hospodářského a politického systému, změn majetkoprávních vztahů, přístupů světové veřejnosti k vodnímu hospodářství, přechodu od odvětvového k ekosystémovému pojetí, zásadních změn všech rozhodujících trendů vývoje ovlivňujících hospodaření s vodou a využívání vodních zdrojů, a v nemenší míře i mezinárodních závazků a smluv přijatých po roce 1990 nejdříve ČSFR a pak ČR, i v souvislosti s přípravou vstupu do EU.

V roce 1992, kdy byl vydán pravidelný Sborník SVP 1990, obsahoval pouze I. díl – část faktografickou, shrnující údaje o vývoji hlavních ukazatelů vodního hospodářství v letech 1986–1990, případně i jejich hodnocení. Vzhledem k naprosté neznalosti budoucího vývoje nemohl být zpracován i II. díl – prognostická a koncepční část. V návaznosti na účast ČSFR a pak ČR v mezinárodních říčních komisích na ochranu Labe, Dunaje a Odry začaly v roce 1991 práce na Projektu Labe, později pak i na Projektu Morava a Projektu Odra. Tyto práce však pokračovaly podle samostatných metodik, s přihlédnutím k požadavkům příslušné mezinárodní komise. Nebyl zajištěn ani jejich jednotný obsah, ani zaměření a míra podrobnosti zpracování jejich jednotlivých částí. Přinesly však řadu cenných poznatků, zejména zmapování vodohospodářské situace v polovině devadesátých let, i řadu návrhů konkrétních opatření. Ukázaly zejména, že pro rozhodování vodohospodářských orgánů již nestačí původní materiály druhého SVP ani jeho doplňky zpracované do r. 1990.

Bylo zřejmé, že je nutné připravit nový podklad shrnující výsledky prací na projektech Labe, Morava a Odra i na ostatních výzkumných a koncepčních pracích po roce 1990, při promítnutí současných světových ekosystémových přístupů a pojetí vodního hospodářství, vyjasnit i pojetí vodohospodářského plánování v současných podmínkách a postavení SVP, možnosti i limity jeho využití.

Při zadání úkolu v roce 1995 bylo zřejmé, že není možné počítat se zpracováním „třetího vydání SVP“, jak se uvažovalo ještě v roce 1988, a to z mnoha důvodů:

–  Zpracování „druhého vydání SVP“, vydaného v roce 1975, si vyžádalo včetně příprav metodiky, vlastního zpracování, projednání a publikování v období 1967–1975 celkem devět let. Na práce bylo vynaloženo v dnešních cenách přes 400 mil. Kč.

–  Zpracování podkladů SVP 1975 se tehdy zúčastnilo plnou nebo větší částí své kapacity na 300 pracovníků řady vodohospodářských i jiných organizací po dobu zhruba šest let.

–  Důvodem byl i stav příprav vstupu do Evropské unie, která připravuje jednotné směrnice pro zpracovávání vodohospodářských plánů s původně předpokládaným rokem platnosti 2000. I když později došlo ke zpoždění v harmonogramu projednávání a schválení této směrnice, brzy po roce 2000 bylo nutné zpracovávat tyto plány podle jejích směrnic a metodik.

–  Podpůrným důvodem byla i skutečnost, že nebylo možné zpracovat „třetí SVP“, který by plnil literu § 3 zákona o vodách nebo § 8 zákona o státní správě ve vodním hospodářství. Po roce 1990 neexistovalo již „odvětví národního hospodářství“ v direktivně plánovacím pojetí jako v roce 1975, kdy zákony nabyly účinnosti, ani jejich „dlouhodobé výhledy“ nebo „perspektivy jejich rozvoje“.

Za této situace volilo Ministerstvo životního prostředí pravděpodobně jedinou možnou formu, jak překlenout přechodné období – zpracování Vodohospodářského sborníku SVP 1995 jako jeho II. dílu s obdobně koncepčně výhledovým zaměřením, jako byl II. díl Sborníku SVP 1985. Vodohospodářský sborník byl vydán v roce 1997 jako doprovodná publikace SVP č. 44. Obsahoval nejen souhrn současných znalostí o stavu a variantách možného budoucího vývoje ochrany a využívání vod, ale i současně metodické návody o ekosystémových přístupech k vodnímu hospodářství, pojetí a specifikaci očekávaných problémů a rámcové návrhy na jejich řešení. Byla vymezena i tzv. „bílá místa“ v našich znalostech a vytyčeny směry dalších prací, a to i s ohledem na budoucí účast ČR v EU.

Práce na Vodohospodářském sborníku 1995 byly omezeny časovým limitem vydání publikace v roce 1997 tak, aby údaje vycházející z časové úrovně roku 1995 byly ještě aktuální. Novější údaje byly pak publikovány ve Věstnících SVP 1996 a 1997. Na práce spojené se Sborníkem bylo uvolněno na léta 1996–1997 celkem 6 mil. Kč, pro srovnání asi 1,5 % nákladů na „druhé SVP 1975“ a desetina nákladů vynaložených na projekty Labe, Morava a Odra. Mohlo se tedy jednat jen o shrnutí výsledků disponibilních prací a pohotových materiálů z let 1990–1997 a o jejich doplnění zejména o prognostické a shrnující stati. Prací na Sborníku se zúčastnili většinou své kapacity jen tři pracovníci, dílčí částí při zpracování jednotlivých kapitol a podkladů asi 15 pracovníků VÚV TGM a asi 20 externích spolupracovníků, včetně autora. Využity byly přitom i podklady a materiály zhruba 80 organizací, včetně mezinárodních. Je pochopitelné, že úroveň jednotlivých částí Sborníku závisela do značné míry na úrovni, odbornosti a zkušenostech jejich zpracovatelů.

Vodohospodářský sborník 1995 vycházel důsledně z ekosystémového pojetí vodního hospodářství, uvedeného výše. V časových úrovních se opíral o rok 1950 (úroveň prvního SVP 1953), rok 1970 (úroveň druhého SVP 1975), rok 1985 (Sborník SVP 1985), dále pak rok 1990 (Sborník SVP 1990) a rok 1995 (Sborník SVP 1995 – I. díl). Současný stav byl ilustrován rokem 1997, pro výhled byly pak využity úrovně 2005 a 2015, aby bylo možné porovnání s dřívějšími koncepcemi a prognostickými materiály, které by mohlo napomoci při analýzách příčin změn proti dříve předpokládaným trendům budoucího vývoje.

Přínos Vodohospodářského sborníku 1995 pro nové přístupy k vodnímu hospodářství, přechod k jeho ekosystémovému pojetí i ke snaze přizpůsobit vodohospodářské plány současným potřebám a podmínkám, a tím i k budoucím potřebám plánování v rámci EU zřejmě bude možné ocenit až po určitém časovém odstupu.

Závěr

Nové plánování vodního hospodářství se řídí podle současně platného zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, respektive jeho ustanovení § 23 až § 26, a to ve znění pozdějších předpisů.

Řídí se plně legislativou EU, zejména Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2000/60/ES z 23. října 2000 ustavující rámec pro činnost Společenství v oblasti vodní politiky a také zásadami stanovenými v Evropské chartě o vodě.

Ale to již není historie, nýbrž současnost, tedy další kapitola plánování vodního hospodářství.

Literatura

Ing. Michal Krátký
specialista útvaru generálního ředitele
Povodí Vltavy, státní podnik