Ing. Jan Foller. Specialista na ČOV.

Ing. Jan Foller (63 let), je specialista na ČOV, byť jeho původním zaměřením je analytická a fyzikální chemie. Již přes 35 let se věnuje chemické technologii a posledních 24 let biologickým ČOV. Specializuje se na automatizaci a řízení menších ČOV, využití čistého kyslíku v kalovém hospodářství ČOV (hygienizace kalů) a na dosahování nízkých odtokových koncentrací chemickým srážením fosforu. Je vedoucím skupiny pro „Řešení extrémních požadavků na čištění odpadních vod“ při CzWA.

Jak ses k vodohospodářskému oboru dostal? Vím, že to bylo trochu oklikou.

Mým životním prokletím byla už od 8. třídy základní školy chemie a nedovedu si vůbec představit, že bych mohl dělat v životě něco jiného. Takže bylo celkem přirozené, že jsem se musel dostat na SPŠCh v Brně a potom na VŠCHT v Pardubicích. Ale jak jsi řekl, k vodohospodářskému oboru to bylo trochu oklikou, přes zařazení na místo provozního chemika k chemické technologii, které se věnuji v různých obměnách už 35 let. Nejprve jsem se setkal s problematikou čištění a předčištění průmyslových odpadních vod (regenerace stříbra, srážení těžkých kovů ze speciálních galvanických lázní) a po zrušení mého předposledního pracoviště VVÚ ZVS, kde jsem končil ve funkci vedoucího chemického oddělení, jsem byl přijat na místo hlavního technologa čištění odpadních vod v JmVaK, nyní VAS, a.s., kde působím dodnes, už skoro 24 let. Během této technologické kariéry jsem stihl doplnit mezery ve svém vzdělání na VŠCHT Praha v oboru korozní inženýrství a nakonec v oboru technologie čištění odpadních vod tamtéž.

Kdo byl tvým vzorem?

Pominu-li Dr. Doolitla (v podání Rexe Harisona), který se učil řeči zvířat z vlastních knih, nebo Ing. Pencrofta, který na Tajuplném ostrově vyrobil z ničeho nitroglycerin a vždy si uměl poradit? Ale vážně. Myslím, že stále hodně dlužíme panu prof. Wichterlemu. Toho si asi vážím nejvíc. A z cizích? Snad Paracelsa, ale to nebyl přímo chemik. Možná „farmaceut“ v pojetí doby, co žil, a taky trochu alchymista.

Co zásadního se během tvé profesní kariéry v oboru stalo?

Z hlediska chemismu odpadních vod to asi byl od sedmdesátých let zvýšený důraz na omezování nebo zákaz emisí některých těžkých kovů, jako jsou například kadmium a rtuť. No a v legislativě to bylo především NV 171/1992 a NV 61/2003. Každá z těchto legislativních norem byla podle mě svým způsobem průlomová. To, že si je typicky po česku vykládal každý jinak, je už jen důsledek jejich nedotaženosti v době vydání.

Jaký vývoj ve svém oboru očekáváš v budoucnosti?

Myslím, že se v blízké budoucnosti stane každý „těžkým expertem na fosfor“. Ne. Teď vážně. Jsem přesvědčen, že nás omezený objem finančních prostředků a vážnost stavu našich vod konečně donutí i při řešení rekonstrukcí ČOV nebo při stavbě těch nových, i když to budou jen menší stavby, využívat obor „procesní inženýrství“. Chtěl bych věřit, že bude brzy pryč doba „betonových krabic s aerací“, prohlašovaných za ČOV vyhovující BATům, a že konečně budeme i menší ČOV považovat za „inženýrské dílo“ v pravém slova smyslu. Co se týká technologie, tak myslím, že dojde k většímu využívání membrán a snad budou preferovány technologie umožňující opakované využívání přečištěných odpadních vod, případně technologie zajišťující delší kontakt čištěné odpadní vody s biomasou, to kvůli hůře biologicky rozložitelným látkám v odpadních vodách. Něco se musí také stát v oblasti nakládání s čistírenskými kaly.

Smyslem práce čistírníka by měly být čisté recipienty. Jistě jsi v obraze, co se týče stavu vod. Že chemický a biologický stav vod je neradostný, je známo. Kde hledat příčiny? Jaká bys doporučoval opatření k nápravě?
Každý z nás se už asi smířil s tím, že vodu z potoka nebo řeky u nás mohli bez obav pít snad jen hrdinové z knihy Lovci mamutů. Automatické vnímání této skutečnosti u nás všech potom vede asi k lehkomyslnému přístupu ke zlepšování tohoto stavu. Vážím si práce druhých, a pokud se dočítám, že většina našich povrchových vod dosahuje podle mezinárodně uznávaných kritérií eutrofního nebo hypereutrofního stavu, tak to přece musí být důvodem k zásadním rozhodnutím. Laik si může dovolit luxus nevědět, ale odborník podle mě nemá právo váhat, odkládat řešení anebo je vnímat více z politického pohledu než z toho odborného. Odborník musí řešit podle mě to, co jde řešit, hned, bez odkladu a kompromisů (řešením je podle mne třeba i jen podrobný, ale reálný plán následných konkrétních kroků, rozvržených do delšího časového úseku, ale se závazkem jejich realizace bez vlivu politického prostředí v daném časovém úseku, který je odborníky stanoven tak, že odráží míru závažnosti). Zde mám na mysli řešení známých bodových zdrojů, ať už komunálních nebo průmyslových. Ty jsou přece jasně zřetelné a jejich vliv na recipient snadněji vyhodnotitelný. I tady je dost práce, tak proč čekat? Je však třeba vytvořit takové legislativní prostředí, aby vznikl ekonomický tlak na řešení těchto problémů. Ten spatřuji například v novele metody zpoplatnění za vypouštěné znečištění. Týká se to nás všech a debaty o sociálním dopadu těchto investic jsou pouze záminkou k nezodpovědnému odkladu řešení, podobně jako neustálé zpochybňování použitých a hledání nových modelů pro vyhodnocování „difuzních zdrojů“, Tím neříkám, že i tuto oblast není třeba řešit.

Hodně se diskutuje o BATech, tam zastáváš mezi čistírníky solitérní stanovisko. Mohl bys ho vysvětlit?

Tady bys měl vysvětlit, kdo je to „čistírník“. Nemyslím, že jsem se svými názory solitér. Provozním pracovníkům ČOV a těm, co se v oboru čištění odpadních vod skutečně orientují, jsou BATy nanic. Přece vím, co si pod pojmem BAT představit a tato moje představa se odvíjí od toho, jaký mám přehled v oboru. A hlavně je ze smyslu této zkratky jasné, že se jí popisovaný obsah v čase mění. Rychlost těchto změn může být různá v různých časových obdobích. Z tohoto důvodu jsem proti kodifikaci konkrétních popisů nebo tabulek BAT v legislativě. Ta má přece mít delší trvanlivost a především zjevnou koncepčnost, danou například rozumně stanovenými emisními standardy. Většina kritiků mnou prezentovaného stanoviska k BATům již od doby jejich uveřejnění, sleduje asi jiné cíle, než je technologické řešení staveb. Uvaž, že třeba od rozhodnutí o stavbě ČOV do kolaudace a uvedení objektu do trvalého provozu uběhne obvykle doba až tří let, a to neberu do úvahy napojení všech v projektu uvažovaných obyvatel a znečišťovatelů. Jak vypadá potom investor, který má sice vodoprávní rozhodnutí platné 10 let, ale už ví, že se zase chystá novela nějaké legislativní normy. Krásně je to vidět na stavu a rekonstrukcích ČOV navržených v duchu NV 171/1992, které se již v letech 2000–2004 většinou musely rekonstruovat, a měly původně uspokojivě plnit svoji funkci nejméně 30 let (připomínám, že už tehdy byl znám doposud platný cíl příslušné směrnice EU). I v textu NV 171/1992 již lze najít doporučení, která by ještě dnes uspokojivou funkci těchto staveb zajistila, ovšem při respektování projektantem. Tvrzení, že to byla otázka financí, neobstojí, stačilo vzít vážně tehdy platné naše normy, ale to by bylo na další článek. BATy, jak je také jejich obhájci prosazují, tedy jako pomůcku úředníkům při rozhodování, mohou být také chápány jako „vodění neznalých za ručičku“. Je potom otázkou, jak mohou takto vybavení úředníci vydávat důležitá rozhodnutí bez nutnosti se vzdělávat nepřetržitě jako my ostatní a především, jak mohou skutečně chránit třeba zdroje pitné vody? Myslím, že nikomu BATy nechyběly před rokem 2007, tak bychom se bez nich mohli obejít i v budoucnu. Nemalujme čerty na zeď!

Hodně se nyní mluví o xenobiotikách, odlehčovacích komorách…

Jedna věc jsou xenobiotika a možnost jejich odstraňování z odpadních vod. Jsou granty, probíhá výzkum, ale ve světle řečeného v předchozích odstavcích se ptám: „Má v našich podmínkách a s tolik prosazovaným akcentem na sociální dopady takový výzkum vůbec cenu?“ Jako zdroj příjmu pro zainteresované vědce, tedy ze sociálního hlediska, určitě. Jaká je však šance třeba i konkrétní výsledky těchto prací využít, když se vodohospodářská elita nedokáže shodnout na nezbytnosti realizace kroků již ověřených a daleko jednodušších řešení, vedoucích ke zlepšení stavu vod v již dlouho sledovaných makroparametrech a je schopna z tohoto pohledu kvůli banalitě – BATům zdržovat nebo stále měnit pravidla. Jsem zastáncem pokroku a sleduji vše, co se znečištěním vod souvisí, ale mám pocit, že v případě xenobiotik nemáme ani solidní monitoring rizika a výzkumné práce jdou zatím spíše do „šuplíku“.

Co se týká stokových sítí, hospodaření se srážkovými vodami, jestli jsi i tohle měl na mysli, tak zde ubývá podle mě v čase použitelných legislativních pravidel, kterých by se mohl zodpovědný hospodář – investor držet. Důkazem je technická „zvrácenost“ systémů kombinace oddílných a jednotných kanalizací v jedné lokalitě bez povinnosti řešit právě otázky odlehčení, která se v poslední době z „úsporných“ důvodů objevuje. Jde o technicky a především investičně náročný problém. Kde jsou ty doby, kdy se stokování bralo vážně (stavby kanalizací ve velkoměstech) a s nadhledem. Zde bych chtěl vidět alespoň v návrhu BATy. Toto je však mnohem složitější problém a rozhodně ne tak atraktivní. K jeho řešení bude třeba silné ekonomické motivace. Dovedeš si představit ty boje? Kanalizace většinou tvoří asi 85–90 % investic v lokalitě. ČOV, i ta perfektní, bývá za ten zbytek. Je to dluh z minulosti. Odkládání, neřešení – vybydlování.

Chystá se novela Vodního zákona. Má se týkat především financí v oboru. Jaké úpravy ve financování bys doporučil ty?

V žádném případě nemám ambice doporučovat nějaké finance nebo poplatky, ale když jsem na prezentaci MŽP v říjnu minulého roku viděl návrh novely Vodního zákona zaměřený na poplatky za vypouštění odpadních vod, znečištění a odběr vod, řekl jsem si, že to je v principu krok správným směrem – motivuje zodpovědné ke zlepšování stavu, pokud se to podaří obhájit. Nejsem asociál, ale pokud se poplatky neměnily 16 let, tak alespoň z tohoto důvodu to už musel každý reálně uvažující provozovatel, znalý stavu věci, očekávat. Zachování metodiky, kdy pro zpoplatnění vypouštěného znečištění musí současně platit koncentrační a bilanční limit, je podle mne také v pořádku. Vezmeme-li konkrétní hodnoty v návrhu, tak mohou při dosažení mezních hodnot na dusík celkový platit ČOV s kapacitou nad asi 8–10 tis. EO, amoniakální dusík s kapacitou asi nad 2 000–3 000 EO a fosfor s kapacitou asi nad 8–10 tis EO. Většina těchto objektů v ČR, pokud jsou postaveny podle platných norem na kanalizaci, která také odpovídá platným normám, musí být vybaveny rozumným řízením a s výjimkou fosforu by neměly mít problémy s koncentračním limitem, je-li dodržován také kanalizační řád. Když jsem provedl orientační výpočet poplatků za vypuštěné znečištění v uvedených položkách pro všechny naše ČOV nad 10 tis. EO, dle výsledků roků 2014 – 1. pol. 2015 (13 objektů), tak mi vyšel nárůst poplatků o 0,62 Kč/m3. Samozřejmě je to bez započtení poplatků za objem vypouštěných vod a dalších. Co k tomu dodat?
No a dosažitelnost stavu bez poplatků? Zde je problémem především fosfor. V návrhu zákona uvedená limitní hodnota zpoplatnění může být při aplikaci simultánního srážení v mnoha případech i u běžných komunálních vod nedosažitelná. Řešením je dobudování terciálního dočištění, které však sníží celkové náklady na chemii a zvýší stabilitu i u ostatních parametrů znečištění. Tady však nebudeme projektovat. Už více než 10 let se této problematice intenzivně věnuji se svými kolegy v naší odborné skupině OS REP, výsledky průběžně publikujeme (bez větší odezvy u „autorit“ oboru), na našich konferencích v Blansku a na webu.
K ceně za fosfor mohu říci jen to, že když běžně stojí 1 kg odstraněného fosforu na chemikáliích asi 150–190 Kč, tak je současný poplatek 70 Kč/kg, za vypuštěný fosfor demotivující a k smíchu. Víc už raději nebudu k poplatkům říkat.

Vidím však v návrhu zákona jiný, ale významný problém. Podobně jako předcházející verze, neřeší ani nový návrh při tvrdém zpoplatnění vypouštění nečištěných odpadních vod jednoznačně metodiku kvantifikace vlivu různých typů objektů na kanalizaci (odlehčovací komory, vírové separátory, dešťové zdrže na síti i na ČOV, bezpečnostní přepady na čerpacích stanicích a na oddílných kanalizacích). Bez dořešení tohoto problému by snad nemělo k zavedení poplatků pro tyto objekty ani dojít. Má-li v této době někdo kanalizaci bez ČOV na konci stokové sítě, ať platí. Zde je situace jednoznačná. V ostatních případech to tak nevidím.

Co si myslíš o vztahu mezi vodohospodáři a ekology?

Myslím, že nic nebrání těm rozumným, aby se měli rádi. Moje alma mater vydala kdysi skripta „Ekologické dopady chemických výrob“. Byla vedena myšlenkou, že pouze vzdělaný specialista v daném oboru může při seriózním přístupu ke své práci odhadnout škodlivost svého konání vůči přírodě. A to podle mě musí platit pro všechny obory. Kdybych měl na profesi „ekolog“ klást stejný nárok na znalosti jako u chemika, tak by to nezvládli ani polyhistorové, jako byl Leonardo da Vinci, H. G. Wells, Ludvík Souček nebo prof. MUDr. Vondráček, všichni mimořádně vzdělaní muži s obrovským rozhledem. Ekologie není podle mne jednoznačně definovaný vědní obor, a tedy ani ekolog nemůže být univerzálním odborníkem na všechno. Za ekology se považují například i romantici, kteří se rozpláčou nad pošlapaným blatouchem na louce (obrazně řečeno), dobrovolníci, kteří sbírají žáby na silnicích, když přichází doba jejich migrace, ochránci přírody různých profesí obecně, ale žádný z nich nemůže mít o životním prostředí a jeho zákonitostech globální informace. Ekologicky – šetrně vůči přírodě může myslet každý ve svém oboru. Ekolog, rozuměj „podnikový ekolog“, zase může být každý, kdo tu pracovní příležitost dostane na základě pohovoru. Stačí potom jen dohlížet na plnění legislativních norem u své firmy podle příslušných tabulek.

Vodohospodář je také příliš široký pojem. Může to být technolog provozovatele vodohospodářských zařízení, jako jsou vodovody a kanalizace, správce toku, ale taky pracovník firmy, jehož funkce je požadována legislativou, tedy úředník. Pokud máš na mysli i vědce zabývající se vodou v širším měřítku, nevidím důvod, proč by nemohli být všichni ve shodě a v přátelském vztahu. Problémy asi nastávají, když se mají mezi sebou dělit o stále se zmenšující balík peněz, bráno z pohledu nezlepšujícího se stavu v kvalitě vod a prostředků na jejich ochranu. Nechtěl bych být v tomto utkání rozhodčím.

Dovol mi, abych vyjádřil svůj obdiv k tvému nezávislému a kritickému myšlení. Myslím, že je ho dnes obecně třeba a ve vodním hospodářství pomůže zlepšení stavu našich vod. Doufám proto, že ještě spoustu dalších let se budeme moci setkávat s tvými názory na konferencích, ale i na stránkách Vodního hospodářství. Děkuji za tento rozhovor. Byl pro mě poučný a věřím, že tak tomu bude i u našich čtenářů.