Autor
Václav Alexandr Mazín
Předtím, než jsem přijal nabídku na diskusní příspěvek od šéfredaktora Vodního hospodářství Ing. Václava Stránského k článku Martina Dobeše „O nepovedených vodohospodářských stavbách“ z časopisu Vodní hospodářství 12/2024, přemýšlel jsem, jestli mé vyjádření může přinést trochu světla do složitého multidisciplinárního oboru pozemkových úprav a jeho institucializované podoby organizační složky státu v podobě Státního pozemkového úřadu (SPÚ).
Vyjadřovat se k nahodilému nálezu konkrétních vodohospodářských staveb bez znalosti širších okolností a na jejich příkladech hledat hlubší systémové chyby procesu pozemkových úprav je trochu zjednodušený přístup. Složité věci nejdou vysvětlovat jednoduše a pozemkové úpravy jsou vždy příběh lidí, obyvatel obce a jejich historického soužití s krajinou. Venkov má konzervativní povahu a současný svět chce vše rychle a hned spěchá k předčasným soudům. Po svolení šéfredaktora k širšímu pojetí příčin těchto událostí jsem nabídku do diskuse přijal. Kultivovaná diskuse přináší totiž poznání. Rád bych se vyjádřil k první zmíněné stavbě v k. ú. Chouzovy na okrese Plzeň jih.
Nejprve bych zmínil širší souvislosti, které je žádoucí zahrnout do diskuse. Základní metodou a principiálním přístupem k pozemkovým úpravám je jejich celost a soubornost navrhovaných opatření, které nabývají synergický efekt a naplňují návratnost vložených investic někdy až po deseti a více letech jejich postupné a systematické realizace a péče. V roce 1991 byly v geomorfologické jednotce dílčího povodí IV. řádu Olešenského potoka patřícího do povodí řeky Úhlavy zahájeny jednoduché pozemkové úpravy. Tehdy bylo jejich hlavním cílem umožnit hospodaření vlastníkům půdy, žijícím v tomto území.
Ale postupně, jak přibývalo nových hospodařících subjektů a žádostí obcí a vlastníků půdy, zahájil pozemkový úřad komplexní pozemkové úpravy se strategickým cílem realizace protierozních a protipovodňových opatření. Už v devadesátých letech byly zpracovány vodohospodářské studie odtokových poměrů se správcem Olešenského potoka, provedeny výpočty erozní ohroženosti, generely ÚSES a později po roce 2010 monitoring erozních událostí. Všechny studie a průzkumy potvrdily strategické dva cíle: snížit vodní erozi a zpomalit odtok povrchové vody. Tyto cíle souvisely s protipovodňovou ochranou malých obcí na protilehlých svazích údolí Olešenského potoka. Vzniklo tak modelové území šesti obcí a deseti katastrálních území, ve kterém se naskytla příležitost prostorově funkčního propojení jednotlivých realizovaných staveb a opatření ke zpomalení odtoku vody v dílčím povodí, zmírnění vodní eroze, zvýšení biodiverzity krajiny a propojení polních cest do funkční sítě.
Příčinou vyššího výskytu krizových míst v tomto dílčím povodí Olešenského potoka byla evidentně intenzifikace zemědělství v období všelidového vlastnictví půdy 1948–1989, kdy byly rušeny meze a polní cesty, prováděna regulace a zatrubnění drobných toků, systematické drenáže půdy, scelení pozemků do velkých půdních bloků a především rozorání vlhkých luk v místech hydrických řad. Byla tak zjednodušena krajinná struktura nad míru únosnosti, což se projevovalo nevratnou degradací půdy erozí, snížením mocnosti půdy až o 30 cm a odtokem při přívalových srážkách působícím škody na infrastruktuře území.
Míra realizace navržených společných zařízení v území v období 1991–2019 závisela nejen na aktivitě pobočky SPÚ, ale především na úrovni partnerských vztahů se samosprávou a dobrých vztazích uvnitř místní komunity, vlastnících a zemědělcích. V tomto směru jsou velké rozdíly v přístupu aktérů. V roce 2017 provedl a prezentoval SPÚ dlouhodobou bilanci procesu pozemkových úprav v povodí Olešenského potoka, v rámci které byla i připravovaná stavba, která je předmětem kritiky. Za toto období realizoval pozemkový úřad 3 zatravnění erozně ohrožených lokalit, 6 protierozních pásů s linií dřevin, 4 zasakovací průlehy, 4 protierozní meze, 14 biokoridorů ÚSES, 14 interakčních prvků ÚSES a 13 polních cest.
Výše uvedenými výsledky dlouhodobého procesu pozemkových úprav v území, kde se nachází Chouzovy a stavba dvou vodních nádrží, jsem chtěl potvrdit to, o čem se zmiňuje autor v úvodu článku, že totiž: …většina z realizací je dobře postavena. Ale musím přiznat, že zrovna v sousedícím k. ú Olešná byla v roce 1993 postavena první polní cesta s brodem přes Olešenský potok a ten brod odnesla velká voda, právě z důvodu poddimenzovaného profilu a nedostatečného opevnění koryta. Druhý brod postavený se zkušeností již obstál i při povodni roku 2002.
Dále se vyjádřím k samotné „Stavbě vodních nádrží VN 3 a VN 4 v k. ú. Chouzovy“, respektive přidám pár doplňujících informací. Podle metody rizikových míst bylo modelové území přehodnoceno Západočeskou univerzitou, Fakultou aplikovaných věd, katedrou geomatiky v Plzni a bylo vytipováno dalších 30 míst s potřebou nápravných a adaptačních opatření. Rizikové místo č. 21 (viz obr. 1) je předmětná lokalita v k. ú. Chouzovy, na které došlo opětovně k zaplavení místních komunikací, zahrad a zanesení požární nádrže splaveninami. Tato událost je evidována v Monitoringu eroze VÚMOP v. v. i., od číslem 81 z 3. 7. 2012. Sběrná plocha pro přívalovou srážku a erozní událost je výše položený dlouhý svah s širokou depresí využívanou jako louka a orná půda. Kritický bod je v místě silničního propustku na hranici s intravilánem.
Obr. 1. Metodou kritických míst byly identifikovány další lokality a kritické profily odtoku a vodní eroze v dílčím povodí a navržena adekvátní biotechnická opatření jako soubor se synergickým efektem
Plán společných zařízení schválený zastupitelstvem obce dne 13. 2. 2012 uvádí:
V katastru Chouzovy je v rámci protipovodňových opatření soustředěn návrh na zachycení přívalových vod z přilehlého povodí k. ú. Střížovice a k. ú. Chválenice, které v současné době zachycuje nad obcí Chouzovy zatravněná deprese se zatrubněným vodním tokem (viz TO 2-1). Tento trubní odpad z betonových rour Ø DN500 je vyústěn v obci Chouzovy do rozšířené vodní nádrže a pod silnicí, v zástavbě pokračuje voda otevřenou vodotečí až do Olešenského potoka. V období zvýšených atmosférických srážek trubní odpad svojí kapacitou nestačí na plynulé odvedení povrchových i podzemních vod, a tím působí poměrně velké škody, jak na pozemcích zemědělské půdy, tak na stavebních objektech. Za účelem omezení těchto vzniklých škod, zejména na majetku občanů i zemědělské půdě, zpracovatel vyhodnotil stávající odtokové poměry a předložil návrh dvou protipovodňových vodních nádrží (VN 3, VN4) a revitalizaci zatrubněné vodoteče na otevřený vodní tok, který v současné době odvádí stálý průtok vod z výše položených drenážních systémů. Nádrž je navržena jako kombinovaná vodní nádrž se stálým nadržením vody s krajinotvornou a ekologickou funkcí litorálním pásmem a s retenčním objemem vody po přelivnou hranu bezpečnostního přelivu, vymezeným od normální hladiny stálého nadržení o výšce 0,6 m ovladatelného prostoru. Tento prostor je určen k ochraně před účinky povodní. Neovladatelný ochranný prostor je vymezen od přelivné hrany Hn po maximální hladinu Hmax stoleté vody při transformované povodni a činí 0,4 m. Hlavním účelem retenčního prostoru je zadržování vody při povodni, a tím snižování a transformaci N-letých průtoků a zpoždění povodňové vlny. VN 4 je zahrnuta do systému společných vodních děl společně s nádrží VN 3 a revitalizací toku bývalých zatrubněných toků TO 2-1 až 3.
Základní normou pro technický návrh je ČSN 75 2410 Malé vodní nádrže, která je pro daný objem přes 5 000 m3 závazná. Návrhová ochrana daného sídla činí dle údajů ČHMÚ Q100. Šířka koruny hráze činí 3,5 m, násyp hráze je dán plánovanou cestou. Dále je vymezen prostor retenční po úroveň přelivné hrany bezpečnostního přelivu na kotě Hret = 449,40 m. n. m od Hn. s objemem 3 156 m3 a prostor neovladatelný ochranný s kotou Hmax 449,80 m. n. m. s objemem 1 919 m3. Celkem objem nádrže je po Hmax 7 695 m3. Z hlediska přejezdnosti cesty a délky hráze je navržen sdružený objekt přelivu a požeráku s návrhem oboustranné přelivné hrany na Q100 .
Zatrubněný potok bude postupně odtrubněn na otevřený lichoběžníkový profil. Trasa vodoteče bude umístěna do nejnižšího místa stávajícího údolí. Otevřením toku bude v okolí koryta oboustranně vymezen interakční prvek, který bude technicky řešen malou meandrací za účelem snížení rychlosti odtoku povrchových vod, dále budou v korytě toku zhotoveny revitalizační prvky a případně malé tůňky a laguny.
V roce 2019 pozemkový úřad na základě specifikace plánu společného zařízení, který prošel posouzením Regionální dokumentační komisí Krajského pozemkového úřadu Plzeňského kraje, zadal veřejnou zakázku pro prováděcí dokumentaci stavby. Podle registru smluv vychází zadání ze schváleného plánu společných zařízení a v podstatě jej cituje: Vodní nádrže VN3 a VN4 jsou plánované retenční vodní nádrže o stálém nadržení vody. Vodní nádrž VN3 byla v PSZ orientačně navržena s výměrou cca 0,36 ha, objemem cca 4 339 m3 a délkou hrází cca 124 m. Vodní nádrž VN4 byla v PSZ orientačně navržena s výměrou cca 0,22 ha, objemem cca 2 620 m3 a délkou hráze cca 92 m a navíc s ovladatelným ochranným prostorem 3 156 m3, při výšce hladiny 0,6 m pod přelivnou hranou bezpečnostního přelivu. Funkce vodních nádrží VN3 a VN4 je plánovaná jako víceúčelová ochranná, retenční, protipovodňová, ekologická, krajinotvorná a estetická. Cílem těchto navržených protipovodňových a protierozních opatření nad obcí je zamezení vzniku negativního vlivu přívalových srážek, zadržení a zpomalení povrchového odtoku, ochrana půdního fondu před erozí, snížení kulminačního průtoku a následně snížení rizika vzniku škod v obci Chouzovy. Současně budou navržena přírodě blízká revitalizační opatření včetně břehové i doprovodné výsadby. Revitalizací toku, návrhem tůní, litorálu nádrží apod. budou vytvořeny podmínky pro obnovu oživení a zvýšení biodiverzity údolní nivy.
Jak vyplývá z výše uvedených dokladů, hlavní funkcí navrženého multifunkčního společného zařízení není revitalizace toku, ale protipovodňová ochrana zastavěné části obce (viz obr. 2). Tak bylo krizové místo posouzeno a vyhodnoceno v průzkumech a rozborech a tak bylo navrženo v plánu společných zařízení a podle toho byla zadána prováděcí dokumentace stavby. Snaha navrhování kategorie společného zařízení by měla směřovat k multifunkčnosti, ale vždy musí stavba plnit především hlavní funkci.
Obr. 2. Lokalita deprese v linii soustředěného odtoku vody po stavbě polyfunkčního zařízení dvou malých nádrží, třech tůní a revitalizovaného trubního kanálu. Kritický profil na hranici se zastavěnou částí obce (intravilánem) je vpravo pod dolní vodní nádrží
Toto krizové místo je typickým příkladem hydrické řady, která byla podle map bývalého katastru nemovitosti využívaná jako vlhká louka s potůčkem, ve které vedla polní cesta sloužící pravděpodobně jako trativod při silnějších srážkách. Následovala akce odvodnění a zatrubnění vodoteče v období všelidového vlastnictví půdy. Takto „zúrodněných“ míst dráh soustředěného odtoku vody se vyskytuje v území více. Proto ty opakované lokální povodně v Chouzovech a výskyt dalších náhlých erozních událostí v povodí Olešenského potoka evidovaných v Monitoringu eroze SPÚ.
Projektant samotné stavby jako autorizovaná osoba spadá svojí odborností podle ČKAIT SVO2-Stavby vodního hospodářství a krajinného inženýrství – stavby hydrotechnické a je vázaný postupovat podle příslušných norem a předpisů, které se co do výpočtu sběrných ploch a dimenzace objektů po roce 2002 zpřísnily. Je možné diskutovat o tom, zda Q100 není příliš, ale příklady náhlých erozních událostí a přívalových lokálních povodní v podmínkách vrchovin a pahorkatin české kotliny nás varují. Právě v povodí Olešenského potoka je jich zaznamenáno za poslední období více (viz Monitoring eroze). Je to dané morfologií krajiny a její svažitostí a vysokým podílem zornění v nadměrných půdních blocích.
Na půdě pozemkových úprav a časopisu Pozemkové úpravy, ale i Agrární komory a Ministerstva životního prostředí proběhla před několika lety diskuse na téma budování tůní jednou neziskovou organizací, která ve velkém rozsahu nabízela obcím rychlé řešení problematiky zemědělské krajiny pomocí vybagrování jam do zemědělské půdy bez jakýchkoliv výpočtů a dimenzace v krajině, vlastnických práv a povolení. Ale po široké mezirezortní diskuzi byla tato občanská aktivita pod záštitou Ministerstva životního prostředí usměrněna. Tůně je vhodné používat v přírodě blízké krajině, ale v přeměněné kulturní krajině pahorkatin a vrchovin jsou rizikové. Vždy je totiž problém vážnější a souvisí s necitlivým konáním „zúrodňovacích akcí“ v 60.–90. letech minulého století. Jsou to totiž stavby pod zemí a musí se respektovat. Krajinní inženýři jsou od Rakouska-Uherska vodohospodáři a stavitelé. Těžko lze posoudit, zdali by soustava tůní ustála stoletý průtok v tomto místě. A propos, několik tůní, myslím tři, bylo ve sdruženém objektu stavby realizováno…
Proto druhou část diskusního příspěvku týkající se soustavy zemních tůní a zemního koryta se záhozem v konkávních březích koryta s dimenzací jen Q30 nebo Q1 ponechám erudovaným osobám autorizovaných inženýrů ve vodohospodářství.
A systémová chyba v procesu pozemkových úprav? Jistě by se našla, jako ve všech organizačních jednotkách státu a obcí s přenesenou působností státní správy. Dědictví všelidového vlastnictví půdy si neseme dodnes všichni. Nejlepší by bylo, kdyby navržená a majetkoprávně připravená společná zařízení pozemkových úprav budovali sami vlastníci půdy se zemědělci a sdružili se do melioračních družstev, tak jako za první republiky. Ve sbírce zákonů tento zákon najdete. Bylo by to bez dotací a především levnější pro nás všechny. Ale nikdo to nechce.
Ing. Václav Alexandr Mazín, Ph.D.
alexvenca()seznam.cz
