Autoři
Tomáš Kvítek, Zbyněk Kulhavý, Petr Fučík
Ano, je to silně provokativní nadpis, ale je reakcí na článek v časopise Vodní hospodářství 11/2022 „Projekt revitalizace Sedmihorských mokřadů dokončen, socialistické meliorace pohřbeny“. A ani si nemyslíme, že to „kapitalistické“ v nadpisu naší reakce je v pořádku, dnes by se spíše dalo napsat socialisticko-dotační. Dále vysvětlíme souvislosti.
Považujeme část nadpisu V. Šťastného (dále jen VŠ) „socialistické meliorace pohřbeny“ za nadbytečnou a v podstatě snižující hned na začátku objektivitu přístupu autora. Přitom téma revitalizace mokřadů, jak je dále popisováno, zapadá do konceptu postupů revitalizace krajiny ve specifických místních podmínkách, jako jsou např. široké nivy řek, v minulosti odvodněné.
Je třeba si též vyjasnit pojem meliorace. Neustále narážíme na deformaci tohoto pojmu, a to i u vysokoškolsky vzdělaných odborníků. Co jsou to meliorace? Citace [6] „Korektně řečeno, v pravém slova smyslu o meliorace vůbec nejde. Ale v dobách, pro které bylo příznačné politicky motivované matení pojmů, se tak i v odborném tisku označovalo velkoplošné odvodňování pozemků“. Obsahová a pojmová deformace oboru tedy pokračuje i po konci socialismu v roce 1989. Vašků [6] konstatuje, že z „tohoto zorného úhlu jistě potom nepřekvapuje ani to, že těch cca 30 zúrodňovacích, vodohospodářských a kulturně-technických činností, které se běžně vyskytují v rejstřících prvorepublikových melioračních projekčních a stavebních firem (kromě odvodnění jsou zde uváděny např. závlahy, protierozní ochrana, rekultivace, pozemkové úpravy, stavba rybníků a malých vodních nádrží, úpravy malých vodních toků, odbahňování rybníků a kanálů, terénní úpravy, hrazení bystřin, stabilizace strží, budování polních cest, stavby mostků a propustků, zakládání pastvin a jejich zařízení, zřizování sadů, účelové výsadby dřevin v krajině, přírodně-krajinářské úpravy, stavby studní a vodovodních řadů, stabilizace svahů, konsolidace lavinových drah, stokování, slínování, vylehčování těžkých půd, sádrování, rekonstrukce hydromelioračních zařízení atd.) prakticky zdegradovalo na jednostranné plošné odvodnění trubkovou drenáží. Matoucí ostatně byl i název stálé rubriky Meliorace a závlahy odborného časopisu Úroda, který vydávalo tehdejší ministerstvo zemědělství a výživy ve Státním zemědělském nakladatelství v Praze“. Dále Vašků uvádí, „že cejch velmi špatné pověsti získalo odvodnění zemědělských pozemků až jako nástroj státního mocensko-politického aparátu při násilné kolektivizaci zemědělství. Tomuto funkčně silně účinnému zázračnému zúrodňovacímu opatření, kterým byl kdysi oprávněně doslova nadšen kníže Jan Adolf II. ze Schwarzenbergu, se za vinu kladou téměř veškeré negativní jevy, za které ale ve skutečnosti mohla nastoupená cesta direktivně řízené násilné koncentrace a intenzifikace zemědělské půdy. Tak např. od roku 1948 do konce osmdesátých let bylo v ČR rozoráno 270 000 ha luk a pastvin, 145 000 ha mezí (což odpovídá jejich úctyhodné délce nejméně 800 000 km), 120 000 km polních cest, 35 000 ha hájků, lesíků a remízků ve volné krajině a došlo k odstranění 30 000 km liniové zeleně.
V prvním odstavci článku VŠ je uvedeno, že „snahy odvodnění ve volné krajině obnovovat přetrvávají“. My jsme přesvědčeni, že v právním státu je běžné, že se zákony dodržují (v tomto případě zákon o vodách). Pokud je vůle kohokoli zákonem uložené povinnosti měnit, má k tomu možnosti: jednat s majitelem pozemku, využít institutu KoPÚ, změnit způsob využití pozemku a následně přistoupit k odstranění stavby atd. Pokud přesto majitel či uživatel tento typ vodního díla udržuje a opravuje (nemyslíme si, že se dnes odvodňovací stavby obnovují způsobem nové výstavby, která by nyní byla finančně velmi nákladná), má k tomu svoje důvody a právo i v případě, že existuje jiná skupina lidí, která s tím nesouhlasí. Pokud bychom v souvislosti s vodou v krajině spekulovali o naplnění veřejného zájmu vodu odvádět či zadržovat, opět vyvstává potřeba situaci individuálně posoudit v perspektivě obou protichůdných přístupů a pokusit se nalézt kompromisní řešení. Chybou podle našeho názoru je, že autor nerozlišuje kulturní plochy, potřebné pro existenci zemědělství na straně jedné, a plochy, plnící environmentální zájmy, na straně druhé. Poměr těchto ploch se však díky ochraně vlastnických vztahů k půdě (dané ústavními principy moderní společnosti a právního státu) mění jen obtížně.
Odborníci na revitalizaci odvodňovacích systémů poukazují, že pokud odvodňovací systém upravíme, tak můžeme např. zásadně snížit potřebu vody pro závlahu zemědělských plodin. V mnoha případech je totiž z pole odvedena voda, která pak při pěstování plodin chybí. Regulací odtoku lze uspořit až 70 % závlahové vody, kterou bychom na takové pole jinak dodávali například postřikem. Stát sice zadarmo poskytuje pro závlahu plodin vodu z řek, ale je třeba ji vůbec odčerpávat, když by stačilo neodvádět ji předtím z půdy? Navíc se tyto zdroje vody pro závlahu zmenšují.
Velkou principiální chybou autora je, že zaměňuje přístupy obecné za přístupy speciální. V jednotlivých případech (lokalitách) může být jeho názor správný, ale nelze jej považovat za obecně platný, protože nepřipouští právě opačné přístupy a názory. Bohužel se v posledních letech s touto chybou v oblasti vodního hospodářství krajiny setkáváme často. Tito šiřitelé se zaštiťují klimatickou změnou a potřebou tyto změny zmírňovat jen řešením jednoho ze dvou extrémů. Ještě v témže odstavci autor VŠ uvádí „A to po více než 30 letech od revoluce, kdy již dobře známe rizika s tím spojená.“ Rizika pro koho, pro co? Nevíme, co tím autor myslí, když hned poté se zabývá majetkem státu. Předpokládáme ale, že naráží na „rizika nadbytečného fungování odvodnění“. V této souvislosti je třeba připomenout, že známa jsou historicky (a nejen z doby socializmu, ale z období dávno předchozích – např. výstavba třeboňských rybníků na zamokřených a neobdělavatelných půdách, výstavba Zlaté stoky – i to jsou příklady meliorací) rizika vlivu nadměrného zamokření kulturního pozemku, a to od hledisek pedologických (destrukce sorpčního komplexu, tvorba kyselého humusu, rašelinění), přes zdravotní (rozvoj bodavého hmyzu) po hospodářské (snížení úrodnosti, snížení zpracovatelnosti půd a přístupnosti pozemků). To vše byly důvody, proč se v minulosti u nás (už od 60. let předminulého století /1860/) a samozřejmě i v zahraničí (Anglie, Německo a další evropské země) zemědělské odvodnění budovalo. Argumenty ve prospěch odvodnění kulturních ploch uvádí např. v r. 1957 prof. Jůva [2] (str. 23–35) v díle Odvodnění půdy, nebo dříve Ing. Václavík [5]; O rýhování čili nauka o kladení trativodů trubkových a prof. Kopecký [3]; Klasifikace půd pro meliorační práce drenážní. Autor zcela pomíjí, že existuje také jiný pohled na krajinu, nahlížený nejen optikou biodiverzity. Pravděpodobně do tohoto pojetí člověk nepatří.
Současně se musíme zamyslet i nad větou autora VŠ „Existují místa v zemědělské krajině, kde lokální odvodnění může mít smysl, ale plošné odvodnění krajiny (Pozn.: spíše by mělo být použito slovo „pozemku“) je prostým pozůstatkem z doby …“ Jedná se přesně o opačné pojetí! Autor hovoří o zemědělské krajině (4,2 mil ha ZPF), ve které připouští místa s odvodněním, ovšem pokud by se díval na věc pohledem zemědělce (hospodařícího v zemědělské krajině), musel by přístup obrátit a připustit, že i v zemědělské krajině mohou být místa, kde není funkce odvodnění žádoucí.
Jinak autor popírá stanoviska zemědělců na podporu existence odvodnění, jak vyplynula z řady našich šetření (viz např. [7]) – o zrušení stavby neuvažuje 86 % respondentů z řad vlastníků, resp. 99 % z řad uživatelů; vyhodnoceno celkem 190 odpovědí) a v mezinárodním měřítku např. z evidence ICID (www.icid.org/world-drained-area.pdf).
K větě VŠ dáváme následující vyjádření „…bych zde rád polemizoval s těmi, kteří plošné odvodnění krajiny (pozn.: Nikdo neuplatňuje plošné odvodnění krajiny; rozlišujme krajinu a zemědělsky využívaný pozemek) i v dnešní době podporují, ať už aktivně nebo pasivně z prosté setrvačnosti, třeba například již zmíněnou údržbou HOZ“. Hlásíme se k aktivní podpoře, pasivní – myslí tím autor strpění? Údržbu HOZ ukládá správci (převážně Státnímu pozemkovému úřadu – SPÚ) zákon. Státní podniky Povodí mají též dle zákona povinnost se o tyto stavby starat, pokud se nacházejí na jimi spravovaných pozemcích. Nedodržování údržby způsobuje škody majitelům pozemků sousedních, kteří se zpravidla o svá práva hlásí (býváme o těchto věcech často informováni) a požadují po správci nápravu. Téma fungování právního státu jsme diskutovali již dříve.
Eliminaci stavby odvodnění v podmínkách, které se týkají např. i Sedmihorských mokřadů, je postup korektní a je ze strany MŽP podporován – viz metodika z roku 2013 (www.mzp.cz/cz/prirode_blizka_opatreni). Podporován je i v navazujícím programovém období. Zde nejsme v rozporu. Náročnosti přípravy takového projektu jsme si vědomi, a pokud je prováděn podle správných zásad, nemáme k němu námitky; naopak, řady návrhů i realizací dílčích a opodstatněných eliminací staveb odvodnění se aktivně účastníme či je konzultujeme.
Považujeme tvrzení o „zatvrzelosti … a neochotě řešit tento zásadní problém krajiny,… ke vzdání se podpory starých odvodňovacích zařízení“ za silně emoční, nerealistické bez změny zákonů (pro to je třeba něco udělat, mít znalosti, podklady, důvody široce přijaté jak zemědělskou, vodohospodářskou, tak i přírodovědeckou komunitou) a lze vyvodit, zda nebyly tyto organizace tlačeny do nedodržování legislativy a porušování zákonů. Že je třeba motivovat i zemědělce k šetrné praxi a tak ke zmírňování dopadů změn klimatu, se snažíme také, stále však respektujeme potřebu podpory zemědělství coby producenta potravin. Vidíme potravinovou krizi v souvislosti s boji na Ukrajině a myslíme si, že reálně uvažující člověk nemůže přemýšlet o snižování rozsahu zemědělské půdy. Nehledě na to, že zemědělská půda je výrobním prostředkem zemědělců, jejich zdrojem živobytí. Rušit někomu něco bez jeho souhlasu, je totalitní způsob, řadou z nás zažitý v minulosti. Potravinová bezpečnost státu je pravděpodobně více, než se dnes domýšlíme. Doufáme, že nikdy nedojde k tomu, že nebude chleba díky malé rozloze obhospodařovatelné zemědělské půdy.
Diskutovat chceme i následující citace ze závěru článku VŠ: „…čekáme na pochopení a podobný přístup v této problematice institucemi v gesci českého MZe, … tak složitá administrativa … jasné podpory … MZe …“. My, fungující v různých institucích v působnosti MZe (VÚMOP, v.v.i., Povodí Vltavy, státní podnik), se snažíme o změny legislativy, umožňující úpravy a modernizace staveb odvodnění (při jejich zachování), nikoli tedy jen o jejich systematické (a bezhlavé) rušení. Autor pravděpodobně zamýšlí uvolnění možností kdekoli, dle uvážení „kompetentních“ osob, podobně jako on smýšlejících o „škodlivosti meliorací“, tyto stavby plošně likvidovat. Nejsme však přesvědčeni, že na kulturních plochách by takový přístup byl tím správným a obáváme se takových změn legislativy, které by to umožnily.
V závěru článku se vracíme k nadpisu. Současné nárůsty teploty vzduchu, tedy i zvýšení transpirace zemědělských plodin a lesních porostů, v důsledku vyššího objemu CO2 v atmosféře, a tedy i vyšší produkce plodin, zvýšení výparu z vodní hladiny a celkově evapotranspirace, způsobují zvýšení množství vodních par ve vzduchu.
Pro představu a pro názornost současného stavu uvádíme obr. 1 Průměrného denního výparu v období květen až říjen v letech 1957–2018, tj. za 60 let z práce [1]. Výpar se zvýšil za dobu 60 let z hodnot 2,0–2,5 na hodnoty 3,0–3,5 mm/den. Tedy o 1 mm za období 60 let. Tak pro představu, co to znamená pro současnost, pro 1 km2 plochy, kde se mohou vyskytovat rybníky, mokřady a vodní plochy nebo zemědělská půda. Jeden km2 = 1 000 m x 1 000 m = 1 000 000 m2 x 1 mm/den = zvýšení výparu o 1 mil. l/den oproti roku 1957, tj. 1000 m3/jeden kilometr čtvereční/den. Za období květen až říjen, tj. za 185 dní x 1 000 m3 = 185 tis. m3 vody za vegetační období z 1 km2. Zdá se to jako malé zvýšení? 1 km2! V celém objemu, nejen rozdíl proti roku 1957, se jedná o 3,5krát více vody, která se vypaří. Tedy 555 tis. m3 vody za vegetační období z 1 km2. Dle atlasu podnebí se pohybuje evaporace v úhrnech 250–700 mm (tj. 0,68–1,92 mm/den za V.–IX.). Roční úhrny ET pak jsou nižší (do 400 mm/rok), tudíž i sezonní budou pod 2,0–2,5 mm/den.
Obr. 1. Průměrný denní výparu v období květen až říjen v letech 1957–2018
V odborné literatuře [4] je popisováno vysušování české krajiny, resp. ztráta hydrodiverzity (rozmanitost vodních stanovišť i způsobů, jak s vodou zacházet) již celá desetiletí. Autoři uvádějí „ztráta vody v naší současné krajině je podobně jako u půdy způsobena jednak ničením hydrodiverzity a snižováním půdní retence, jednak klimatickými změnami. Ty však samotné nelze vinit za současný stav, protože déle měřené srážkové úhrny jsou pro území ČR téměř beze změny“. Ano, s tím lze souhlasit, taková jsou naměřená data ČHMÚ. Připomínáme, že změny rozdělení intenzit srážek, tedy vyšší četnost výskytu extrémních srážek, může být též podstatná pro bilanci vody v půdě, neboť se mění schopnost půdy srážku infiltrovat a v konečném důsledku tedy ovlivňuje retenční schopnost půdy. Pouze štěrky dokáží vstřebat 50–100leté intenzivní srážky bez povrchového odtoku. Autoři uvádějí tyto příčiny: ztráta retence, tedy schopnosti krajiny zachytit srážky, ale zároveň je nezbytné, jak píší autoři, promyslet ztrátu vyrovnávacích prvků hydrodiverzity. Na základě změn teploty vzduchu a výpočtů vodohospodářských odborníků jsme přesvědčeni, že změna intenzity územního výparu, resp. evapotranspirace v celé ploše krajiny, tedy i na vodních, zemědělských a lesních plochách, se zdá být zcela zásadní pro současné vysušování krajiny. To, že odvodnění odvedlo přebytečnou vodu z půdy, nerozporujeme. Bylo to v časech přebytku vody v půdě i ve srážkách, bylo to v časech menší evaporace, menších výnosů plodin a zcela historicky v časech potřeby zvýšení efektivity a intenzity zemědělství, viz [5]. Bylo to z pohledu zabezpečení potravin pro výživu obyvatelstva po roce 1948 nejrozumnější ze všech špatných řešení. Nebyl zde globální trh, kdy lze dovést kdykoliv cokoliv. Kdo nepoznal, neporozumí. Rušení mezí, remízků a další zeleně bylo důsledkem konfiskace půdy a vytváření velkých půdních bloků totalitním režimem po roce 1948, a je z dnešního pohledu neobhajitelné.
Na základě velmi jednoduchých výpočtů se tedy proto ptáme provokativně, kdy pohřbíme mokřady, z důvodu nedostatku vody? V příspěvku do rubriky Ohlasy k diskusi F. Havíře kontra J. Koutného jsou uvedeny další poznatky z článku [1] (www.vtei.cz/2019/08/ztrata-vody-vyparem-z-volne-vodni-hladiny/). V průběhu let se budeme muset pravděpodobně rozhodnout (pokud bude pokračovat nárůst teploty vzduchu a výparu), zda chceme vodu více zasakovat pro zvýšení hladiny podzemní vody, a tedy i větší (z dlouhodobého hlediska stabilnější) vydatnost vodních toků, mimo jiné i pro zásobování obyvatel pitnou vodou, nebo ji předávat do ovzduší? Již teď jsou registrovány poklesy hladin podzemní vody, méně vody je v pramenech. Pokud je zajištěn stabilní přítok vody do celého systému mokřadů i pro další léta, nejedná se o žádný problém (snad se situace se srážkovými úhrny v budoucnu nezmění…) a přejeme těm mokřadům, které mají dostatečné zdroje vody, dobrou funkci. Budoucí problém vody v krajině však nevyřešíme pomocí mokřadů. Mokřady jsou ve své podstatě lokalizovány na stanovištích, kde existuje nepropustné podloží. Jinak by nemohly vzniknout a voda by zasakovala do nižších vrstev půdy a dále do horninového prostředí. Podstatu dostatku vody v krajině a v povodí vidíme jinde. Vodu musíme umět zasakovat v celé ploše krajiny, abychom měli (optimálně/přiměřeně) vysokou hladinu podzemní vody, tedy dostatek vody, která bude někde vyvěrat, nebude rychle odtékat po povrchu, bude sytit prameny, toky, mokřady a podporovat další různé funkce vody v krajině. Voda v podzemí se nevypařuje a její běh pod terénem se měří na měsíce a roky. Tato voda je schopna bez úhony přestát i delší období sucha. Pokud vytvoříme funkční systémy zasakování vody, bude jí dostatek i pro delší období sucha, a to i pro mokřady. Komplexní projekty Povodí Vltavy, státní podnik, ve spolupráci s VÚMOP, v.v.i., SWECO, VRV, Aquatisem, ČVUT jsou zahrnuty v Plánech dílčích povodí Vltavy jako Listy opatření a jsou zaměřeny na celý systém oběhu vody v povodí. Tedy i na mokřady, ale nejen na ně. Nejsme ti, kterým by byl lhostejný nedostatek vody v krajině. Ale oběh vody v krajině vidíme jako systém, nevytrháváme jednotlivosti bez souvislostí, a tvoříme i s odkazem vážícím si díla našich předků. Odkaz na uvedené projekty je zde: https://atlaspvl.vumop.cz/.
Nejsme si jisti, zda podobné články, velmi kontroverzní, emotivní a bez korektního doložení použitých argumentací, mohou přimět odbornou veřejnost znovuotevřít diskusi podmínek existence vodních děl typu zemědělského odvodnění, ač by byla nanejvýš žádoucí. Spíše takovéto články vidíme jako kontraproduktivní, místo toho, aby byly konsenzuální. Článek na příkladu jedné úspěšné a vhodné revitalizace mokřadu pro danou lokalitu, resp. nivy, v minulosti zjevně nevhodně odvodněné intenzivní systematickou drenáží, argumentuje potřebou úplného zatracení melioračních staveb v zemědělské krajině obecně a prosazování pouze jednoho, více či méně bezohledného pohledu na věc. Taková argumentace a způsob řešení, zobecněný jako plošně uplatnitelný, nemůže obstát. Takové zobecnění totiž není korektní jak z odborného, tak legislativního ani majetkoprávního hlediska. Na druhou stranu, zástupce melioračního a vodohospodářského výzkumu v gesci MZe ČR může těšit, že v článku představené postupy identifikace hydromeliorací a jejich revitalizace, jimi vyvinuté před řadou let, docházejí stále většího praktického uplatňování a dostávají se též do dotačních podpor (nový Operační program životního prostředí, nebo chystaný ochranný management organozemí v rámci DZES).
Přesto však děkujeme šéfredaktorovi časopisu Vodní hospodářství Václavovi Stránskému, že tento článek uveřejnil, neboť i on při té příležitosti „napovídá“ – ctěme slova velikána Voltaire: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit vaše právo to říkat“. Tento citát a další verze tohoto sdělení se nenachází v žádném Voltairově spisu nebo dopisu. V roce 1906 byl vydán anekdoticky psaný životopis Voltaira The Friends of Voltaire [Přátelé Voltaira], který napsala anglická spisovatelka Evelyn Beatrice Hall(ová). Je v něm i věta „I disapprove of what you say, but I will defend to the death your right to say it“; autorka chtěla touto větou vyjádřit Voltairův postoj k nesnášenlivosti, nešlo o citát z nějaké Voltairovy písemnosti, ale věta začala být citována jako slova Voltairova. S další verzí („Pane abbé…“) přišel roku 1963 Norbert Guteman v knize A Book of French Quotations; tvrdil, že tuto větu napsal Voltaire v dopisu abbému Le Riche z 6. 2. 1770. Ve zmíněném dopisu však taková věta není. Zdroj: Marjorie B. Garber, Quotation marks, Routledge, 2003, (ISBN 0-415-93746-9), s. 20. Zdroj: https://citaty.net/citaty/271328-voltaire-nesouhlasim-s-jedinym-slovem-ktere-rikate-ale-na/.
Literatura
[1] Beran, A.; Kašpárek, L.; Vizina, A.; Šuhájková, P. Ztráta vody výparem z volné vodní hladiny. Vodohospodářské technicko-ekonomické informace, 2019, roč. 61, č. 4, str. 12–18. ISSN 0322-8916. [2] Jůva, K., 1957: Odvodňování půdy. SZN, Praha, 532 s. [3] Kopecký, J., 1899: Klasifikace půd pro meliorační práce drenážní. Zemědělská rada pro Království české. Praha. [4] Ložek, V.; Cílek, V.; Lisá, L.; Bajert, A. Geodiverzita a hydrodiverzita. 2022. Nakladatelství Dokořán., 232 s. [5] Václavík, F., 1863: Praktické naučení o rýhování čili nauka o kladení trativodů trubkových s obšírným poučením o tom, kterak se luka srovnávají a podhánějí. Knihtiskárna Dr. E. Grégra v Praze [6] Vašků, Z., Zlo zvané meliorace, 2011. Vesmír 90, 440, č. 7. [7] Kulhavý, Z.; Pelíšek, I. Podmínky udržitelnosti staveb zemědělského odvodnění. Vodní hospodářství, 2017, str. 14–18, ISSN 1211-0760
prof. Ing. Tomáš Kvítek, CSc.
Povodí Vltavy, státní podnik
doc. Ing. Zbyněk Kulhavý, CSc.
VÚMOP, v.v.i.
Ing. Petr Fučík, Ph.D.
VÚMOP, v.v.i.