Stránský: Začnu otázkou, od které se vlastně ostatní odvíjí: Vidíte na obzoru dobrý ekologický stav vodních útvarů podle Rámcové směrnice?
Brabec: Dosavadní výsledky ukazují, že ke zlepšování dochází jen velice pozvolna. Například u některých vod v ČR, které nedosahují dobrého ekologického stavu, stále nejsou zcela jasné vlivy a dopady lidské činnosti, navíc mnoho uskutečněných opatření se projeví až po několika, někdy až desítkách let. Proto se mi zdá dosažení dobrého ekologického stavu do roku 2027, jak uvádí Směrnice, málo reálné. Je to ale problém téměř všech členských států, takže Evropská komise připravuje přezkoumání Rámcové směrnice o vodách a navrhne změny, které budou určovat směr po roce 2027.
Brabec: Vzhledem ke stále častějšímu suchu a nedostatku vody obecně je recyklace a využívání odpadní vody jedním z řešení, jak šetřit vodou. Naše ministerstvo jako první nabídlo lidem dotační podporu tam, kde není efektivní budovat velké čistírenské systémy, ale zároveň se nedostatečné čištění odpadních vod či prosakující jímky a septiky výrazně podepisují na kvalitě vody. Z Národního programu Životní prostředí podporujeme decentralizované způsoby čištění odpadních vod vybudováním domovní čistírny. Na konci dubna jsme vyhlásili také nový program pro domácnosti Dešťovka, který umožní využívat srážkovou vodu v domácnostech, společně i s přečištěnou odpadní takzvanou šedou vodou, na splachování a zalévání. Využití vyčištěné odpadní vody se řídí zákonem o vodách a nařízením vlády. Pokud vyčištěná odpadní voda splňuje požadavky předpisů a vyhovuje hygienickým normám, není důvod bránit se jejímu dalšímu používání. Chtěl bych také apelovat na obce, města i vodohospodářské společnosti a úřady, aby na takovém řešení spolupracovaly, protože nedostatek vody bude stále větším problémem českého životního prostředí. Stránský: MŽP ČR podporuje výstavbu domovních čistíren odpadních vod budovaných obcemi. Je známo, že čím je čistírna odpadních vod menší, tím je choulostivější na nevhodné zásahy, např. řadu chemických látek běžně užívaných v domácnostech. Proč MŽP ČR nepodporuje označování výrobků pro domácnosti, vhodných i pro domovní čistírny odpadních vod, a jejich distribuci do obchodní sítě v místech odkanalizovaných přes tyto domovní čistírny odpadních vod?
Brabec: Ministerstvo takové značení má, je to ekoznačka Ekologicky šetrný výrobek a Ekoznačka EU. Obě pokrývají všechny běžně používané mycí a čisticí prostředky jako mýdla, šampony, kondicionéry, prací prostředky, univerzální domácí čističe, prostředky na nádobí – ruční i do myček, pro domácí i profesionální použití. Podmínkou pro udělení takové ekoznačky je splnění řady kritérií. Mezi ně patří omezení nebezpečných látek na technologické minimum tak, aby funkčnost výrobků zůstala stále na vysoké úrovni. Eliminace nebezpečných či potenciálně nebezpečných látek má pozitivní vliv i na provoz a životnost malých domácích ČOV. Již nyní jsou na trhu k dispozici jak výrobky označené přímo naším ministerstvem, tak výrobky označené Ekoznačkou EU v jiné členské zemi. Aktuálně také připravujeme na ekoznačení osvětovou kampaň pro veřejnost, která zvýší povědomí o obou ekoznačkách. To by mělo vést jak ke zvýšení poptávky po těchto výrobcích, tak zároveň i tlaku na výrobce, aby usilovali o získání ekoznačky. Stránský: Eutrofizace trápí české vodní toky a najmě nádrže. Aby věc bylo možné řešit, je třeba najít příčiny. Před nějakou dobou jsem slyšel jednoho odborníka, jak v nadsázce přirovnal předpokládané původce ke třem kačerům, kteří na sebe ukazují, kdože z nich je viníkem. Rybář ukazuje na čistírníka, ten na zemědělce a on zase na rybáře… Jak toto přirovnání odráží skutečnost?
Brabec: Svým způsobem mají svůj díl pravdy všichni – všichni jsou totiž spoluviníky. Obecně je eutrofizace jevem, při kterém v důsledku některých lidských činností dochází k nadměrnému obohacování vod živinami. Podílí se na něm vypouštění komunálních a průmyslových odpadních vod do vodních toků (nečištěných či nedostatečně čištěných, prostřednictvím odlehčovacích systémů kanalizací), splachy, eroze a vyluhování živin z hnojených zemědělských ploch i intenzivní hospodářské využití vod, tedy krmení ryb, hnojení, příp. rybí exkrementy. V našich podmínkách představuje největší problém pro povrchové vody fosfor a pak dusík. Zdrojem eutrofizačně aktivního fosforu jsou zejména komunální odpadní vody, proto ho dle našich údajů zhruba 70 % pochází z obcí a měst, zatímco u dusíku je to přibližně 20 %. Zbývající podíl, tedy cca 30 % fosforu a cca 80 % dusíku, připadá na hnojení. S obojím lze něco dělat. Stránský: V otázce BATů je nyní klid zbraní. Jak vnímáte tento nástroj? Jak by se limity měly vyvíjet? Tedy na jakou úroveň by se mělo čistit, abychom za co nejméně peněz (a vedlejších obtížných produktů jako jsou kaly) získali co nejvíce muziky?
Brabec: Nejdřív to rozlišme, zkratka BAT je vyhrazena pro pojem „nejlepší dostupná technika“. To je kritérium vyjadřující pokročilost výrobní technologie u průmyslových výrob, mj. i s ohledem na znečišťování životního prostředí. Jde o celoevropsky platné minimální požadavky, které jsou následně promítnuty do limitů integrovaného povolení. Bez jejich dodržení není možné danou výrobu provozovat. Podle hodnot BAT se bude postupně regulovat veškeré vypouštění odpadních vod z průmyslových čistíren.
Oproti tomu nejlepší dostupná technologie pro čištění komunálních odpadních vod, tak jak ji dnes definuje příloha č. 7 NV 401/2015 Sb., je pouze český „termín“, to znamená, že nemá v evropském právu žádnou oporu a v praxi představuje umělou a omezující podmínku pro vodoprávní úřad při stanovení limitů pro vypouštěné znečištění.
Na rozdíl od BAT, které zvyšují ochranu životního prostředí, nejlepší dostupné technologie pro čištění komunálních odpadních vod jsou svým současným pojetím pro ochranu vod spíš krokem vzad. Neumožňují vodoprávním úřadům plně využít emisně-imisního postupu stanovení limitů pro vypouštění odpadních vod směřujícího k dosažení dobrého stavu vod tak, jak to vyžaduje Rámcová směrnice o vodách. Takže stávající nastavení, kdy lze za nejlepší dostupné technologie podle číselných hodnot prohlásit i technologie desítky let staré, které navíc ještě nemusí být využívány na plný výkon, nás za posledních 10 let dovedlo ke stavu, jenž je výhodný jen pro minimalizaci provozních nákladů provozovatelů ČOV. Což se, ironicky řečeno, ani nijak neprojevuje omezením růstu nebo dokonce snížením ceny stočného. Provozovatelé dokonce nejsou nuceni ani k maximálnímu využívání stávajících technologií, ani k investicím do moderních účinnějších technologií.
Je jasné, že takový stav není z hlediska ochrany vod ze strany MŽP přijatelný. Ale pokračujeme ve snaze o jeho nápravu. Jedním z problémů, se kterými se potýkáme, je například vyhodnocení reálných ekonomických dopadů přechodu na BAT. K tomu nám bohužel stále chybí relevantní data od vodoprávních úřadů, potažmo Ministerstva zemědělství. Stránský: Jak by měl být nastaven mix technických a environmentálních opatření při správě vodních toků a zadržování vody v krajině s ohledem na to, že je třeba čelit protichůdným extrémům – povodním i suchu?
Brabec: Povodně i sucho jsou dvě strany jedné mince, většina opatření má tedy pozitivní efekt na oba extrémy. Nejde o jeden konkrétní a jediný správný poměr, ale o to, že pestrá paleta vhodně zvolených opatření může důsledky klimatické změny zmírnit. Optimální rozdělení záleží např. na velikosti povodí, způsobu využití krajiny aj. Rozdílné přístupy se uplatňují uvnitř obce, kde je na prvním místě ochrana lidí a majetku, a jiné v extravilánu, kde případný rozliv nepůsobí tak velké škody. V intravilánu může být přírodě blízkým opatřením např. členité, drsné dno koryta, které poskytne dost úkrytů pro vodní organismy. Další možností přírodě blízkého opatření ve městě mohou být tzv. povodňové parky, které slouží k rozlivům vody při povodni. Naopak mimo obce je třeba věnovat se přírodě blízkým opatřením v maximální možné míře. Pro sucho to platí dvojnásob, protože přírodě blízká opatření lépe zvyšují odolnost ekosystému vůči suchu. Patří sem např. revitalizace vodních toků a niv, protipovodňová opatření, obnova přirozených rozlivů, výstavba poldrů a protipovodňových hrází odsazených od vodních toků aj. A nesmíme zapomenout ani na ochranu zemědělského půdního fondu. Půda je totiž v současnosti schopna zadržet o 40 % méně vody než před r. 1950, tedy před systematickým odvodňováním krajiny a nástupem intenzivního zemědělství. Stránský: Před nedávnem obdržel Stockholm Water Prize americký expert na mezinárodní vodní právo Stephen McCaffrey. Byl iniciátorem Convention on the Law of Non-navigational Uses of International Watercourses. Až dosud je nejdůležitějším mezinárodním právním řádem upravujícím sdílení vodních zdrojů mezi sousedními státy. Proč tuto dohodu dosud nepodepsalo ani Česko, ani Slovensko a naopak ho podepsalo Německo i Maďarsko? To může vzbuzovat různé konsekvence…
Brabec: V tom s vámi nesouhlasím. V Česku je mezinárodní spolupráce v oblasti vod řešena na velmi dobré úrovni. Není důvod, proč transformovat do národní legislativy další dohodu, když je tato velmi podobná úmluvě, které je ČR již členem. Navíc je členství v úmluvách vždy spojeno s novými finančními závazky, které musíme řádně obhájit.
Spíše než přistupovat stále k novým a novým mezinárodním úmluvám, je podle mě lepší soustředit se na stávající závazky. Česká republika v r. 2000 ratifikovala Úmluvu Evropské hospodářské komise OSN (EHK) o ochraně a využívání hraničních vodních toků a mezinárodních jezer (Úmluva o vodách). V rámci Úmluvy o vodách v ČR začala již v r. 1990 fungovat spolupráce při ochraně Labe podle Dohody o Mezinárodní komisi pro ochranu Labe. V téže době se začala připravovat Dohoda o Mezinárodní komisi pro ochranu Odry před znečištěním a později i Úmluva o spolupráci pro ochranu a únosné využívání Dunaje. Tyto tři mezinárodní komise dnes dobře zajišťují spolupráci při ochraně vod ve třech mezinárodních povodích, do nichž ČR geograficky patří. Experti ze smluvních zemí zde spolupracují v oblasti povodní, havarijního znečištění, výměny dat atp.
Kromě toho ČR dlouhodobě spolupracuje v otázce hraničních vod se všemi sousedními státy (Polsko, Rakousko, Slovensko a Německo), s nimiž máme uzavřené mezistátní či mezivládní smlouvy a dohody. Ale zpět k Vaší otázce. Úmluva OSN o využívání vodních toků k neplavebním účelům z r. 1997, kterou ČR nepodepsala, se vzájemně doplňuje s Úmluvou o vodách, jejímiž členy jsme. Úmluva o vodách od úprav v r. 2003 umožňuje zemím mimo EHK OSN stát se členy Úmluvy o vodách, čímž se vlastně stala úmluvou globální. Stránský: Mnozí vodohospodáři poukazují, že program Dešťovka jen minimálně pomůže vodohospodářské bilanci…
Brabec: Náš pilotní program pro občany Dešťovka má nastartovat cestu k nakládání s vodou jako cenným zdrojem, který už běžně funguje v západních zemích. Tam je chytré hospodaření se srážkovými i odpadními vodami běžným standardem a naším cílem je zavést tento standard i do českých domácností. Náš program by měl lidi vzdělávat, motivovat a také jim přinést úsporu pro jejich peněženky. Tím, že budou domácnosti ve větší míře využívat dešťovou vodu např. na zálivku zahrady nebo jako vodu užitkovou, můžou za rok uspořit nemalé peníze. Podle našich propočtů by díky systémům na udržitelné hospodaření s vodou mohla domácnost ročně ušetřit až 100 000 litrů pitné vody. To může být úspora 6–10 000 Kč ročně a to není málo. Dalším důvodem, proč jsme se rozhodli do toho jít, je také absolutní dostupnost vody. S ohledem na probíhající klimatickou změnu se zdroje vody budou ztenčovat. Program by měl tedy zajistit i větší dostupnost vody zejména pro ty domácnosti, které byly v uplynulých třech letech (zejména v suchých letních měsících) odkázány na dodávku vody z cisteren. Stránský: Masivní blokování hájení lokalit pro výstavbu případných vodních děl někdy, nikoliv v blízké budoucnosti k zadržení vody pro zásobování, považuji za nedomyšlené. Naopak za návrat do začátku 20 století považuji úvahy o kanálu Dunaj-Odra-Labe. Jak se k tomu staví MŽP?
Brabec: V tom s Vámi částečně souhlasím. Kanál DOL je značně rozsáhlý projekt, který by mohl mít zásadní dopady na přírodu. Současně jsem nikdy neviděl ekonomickou studii přínosu takového projektu. Zatím nejsou k dispozici vůbec podklady, na základě kterých by se daly srovnat veřejné zájmy. Dokud něco takového nevznikne, nelze o tom vůbec uvažovat. Ale co se týká tzv. generelu, tedy seznamu 65 různých území po celé České republice, která jsou aktuálně vymezena pro potřeby vybudování velkých přehrad, tak ten je myslím v pořádku. Určitě musíme mít po republice lokality, kde by případně přehrady mohly v budoucnu vzniknout, pokud dojde opravdu na nejhorší, totiž že opravdu dojde voda. Původní seznam čítal přes 200 lokalit, dnes jsme na třetině. Navíc jsou to lokality, které jsou geologicky i odborně prozkoumané, tzn. případná výstavba je tam opodstatněná. Na druhou stranu čas od času je nutné seznam aktualizovat. Bohužel se v něm objevují i místa, která jsou zcela unikátními přírodními fenomény u nás nebo mají i nějaký jiný význam, třeba pro naši historii. Nedokážu si osobně představit, že by někdy vyrostla přehrada v údolí Oslavy, na Berounce v kraji Oty Pavla atp. Ale opět, je to otázka vyhodnocení a porovnání veřejného zájmu ve chvíli, kdy se můžeme dostat do opravdové krize. Stránský: Ústředními orgány v oblasti vod jsou dvě ministerstva. Jaké jsou klady a zápory tohoto uspořádání? Pokud zápory převládnou, nemělo by se uvažovat o sloučení?
Brabec: A dokonce pokud se podíváme na cenu vody, tak do toho vstupují ještě i další rezorty, což není vůbec šťastné. Právě cena vody, rozvoj a údržba vodovodů a kanalizací, a současně dostupnost pitné vody, která s tím souvisí, jsou asi nejmarkantnějším problémem tohoto uspořádání. Už jsem o tom nedávno mluvil v nějakém jiném rozhovoru, právě tady bych si dokázal představit, že toto celé odvětví přejde pod nezávislého regulátora. Kvalita vody by pak logicky měla zůstat pod MŽP. Co by mělo ministerstvo zemědělství řešit hlavně, je využití vody v zemědělství. Stránský: Zástupci vysokých škol poukazují na to, že MŽP podporuje výzkum a vývoj převážně institucionálně (ČHMI, VÚV). Ale i jinde jsou fundovaní odborníci. Neměla by se podpora výzkumu a vývoje více otevřít i dalším subjektům?
Brabec: Naše rezortky, které jste zmínil, ale žádné peníze na další výzkum neodčerpávají, to je zcela jinak. Jsou to instituce založené za určitým účelem (mnohdy právě na poli výzkumu), k jehož naplnění MŽP uvolňuje potřebné finanční prostředky.
MŽP bohužel chybou v minulosti přišlo o finance na výzkum. Zatím tedy, pokud jde o oblast výzkumu a vývoje, dáváme témata TAČRu, ta jsou zveřejňována a vypisována ve veřejných soutěžích. Pokud jde o vývoj nových metod či legislativních předpisů, k nim ministerstvo zřizuje pracovní skupiny, kterých se účastní zástupci vysokých škol a odborných institucí.
Ale od té doby, co jsem nastoupil, se snažíme vrátit výzkum znovu pod střechu MŽP. Od příštího roku by už snad mohlo dojít ke změně. Stránský: Nyní máme zase žluté Česko od řepky. Často slýchávám o tom, že dotace na různé akce neplní svoji úlohu, naopak, že mohou škodit (nedávno jsem v souvislosti s ochranou ZPF slyšel bonmot: dotace na devastace). Poskytnuté dotace jsou i předražené. Před léty jsem u piva jednomu konzultačnímu odborníkovi položil otázku: Za kolik bych postavil padesátimilionovou čistírnu, kdybych si ji stavěl za své a každou korunu si hlídal? Odpověděl, že za méně než polovinu… Nebo: nedávno mi jeden manažer povídal o tom, jak se přihlásili jako subdodavatelé do jedné zakázky, do které se hlásily dvě velké stavební firmy. Oběma firmám nabídli vodohospodářskou subdodávku za 50 milionů. Obě firmy v soutěžní nabídce ve „vzácné“ shodě zdvojnásobily. To je 100% marže! Je to v pořádku?
Brabec: Není myslím pochyb o tom, že dotace do zemědělského sektoru je nezbytně nutné zrevidovat a více provázat s dalšími, zejména environmentálními opatřeními.
Zároveň je asi nutné říct, že získání dotací probíhá podle platných českých zákonů i unijních předpisů a postupy jsou jasně dané. Poskytnutí dotace je podmíněno zadávacím řízením na výběr zhotovitele projektu, které musí respektovat požadavky zákona o zadávání veřejných zakázek, to znamená principy transparentnosti a nediskriminace. Ale pokud někdo ví, nebo má podezření na zneužívání dotací, měl by se ihned obrátit na Policii ČR a takovou věc oznámit, aby se prošetřila. Stránský: Pane ministře, já jsem spíše zelený než technokrat, ale tvrdím, že fanaticky nesnáším fanatismus a nemám rád ani šílené zelené, ani šílené betonáře. Když jste nastupoval do funkce, tak mnozí zelení říkali s ohledem na to, že pocházíte z oblasti chemického průmyslu, že se kozel stal zahradníkem. Podle mého se tak nestalo. Udělal jste v technické ochraně životního prostředí i obecně v ochraně přírody velký kus práce. Co by se podle Vás mělo řešit, ať bude ministrem po volbách kdokoliv?
Brabec: Děkuji, snažil jsem se, přesto ty čtyři roky uběhly neuvěřitelně rychle a osobně bych chtěl mít více času, je toho tolik, co bych mohl a chtěl ještě udělat. Každopádně nový ministr bude mít daleko snadnější start. Především proto, že se nám podařilo stabilizovat jak MŽP, tak SFŽP, který je klíčový pro rozdělování dotací do oblasti životního prostředí. Určitě se nikdo nemusí bát, že by teď byly evropské dotace ohroženy, protože obě instituce fungují na plný plyn. A to považuji za klíčové. Podařilo se nám přijmout opravdu klíčové zákony, jak třeba novelu zákona o ochraně přírody a krajiny, tak novelu zákona o ochraně ovzduší nebo třeba novelu zákona EIA, podařilo se snížit kriminalitu v oblasti kovů, rozjet nově programy jako NZU, kotlíkové dotace nebo Dešťovku, vrátit na MŽP ekologickou výchovu a mnoho dalšího. Za klíčové pro další období považuji řešení sucha, tzn., prioritní by měla z mého pohledu být nadále voda ve všech směrech – jak její kvalita, tak dostupnost vody v ČR. Za další prioritu bych považoval samozřejmě odpady. Musíme se připravit na oběhové hospodářství. To bez přijetí nového zákona o odpadech, který je připravený a nová vláda se s ním může ztotožnit a poslat ho rovnou do Sněmovny, opravdu nepůjde. A bude potřeba pohlídat i realizaci programů zlepšování kvality ovzduší v ČR a udělat pro jejich naplnění maximum, ovzduší považuji stále za největší problém našeho životního prostředí.
Ing. Václav Stránský
