Autor
Vladimír Šámal
Není týdne, abychom se v médiích nesetkali s komentáři k problému sucha. Odborníci se předhánějí v rozborech příčin a souborech opatření, státní instituce vytváří strategie a koncepce. Posledním „hitem“ Ministerstva zemědělství je podpora malých vodních nádrží, jejichž vliv na retenci vody v krajině je pouze lokální a jejichž výstavba je převážně závislá na iniciativě soukromých osob a obcí.
Za povšimnutí stojí, že ministerstvo životního prostředí často poukazuje na nevhodné zastavování krajiny, zapomíná však dodat, že je zároveň pověřeno výkonem státní správy v ochraně zemědělského půdního fondu a přímo se podepisuje pod zábory ZPF nad 10 hektarů. O zásadní novele zákona o ochraně ZPF, starého 27 let, se nemluví. Halasně propagovaný program „dešťovka“ určitě postupující nevratné ničení půdy a přirozených zasakovacích ploch nevykompenzuje. Stejným mlčením ze strany ministerstva zemědělství je zahaleno neplnění opatření koncepčních plánů dílčích povodí, kde je jen v Jihočeském kraji navrženo 38 revitalizačních a renaturačních opatření na vodních tocích, které by významně přispěly k zpomalení odtoku a zvýšení hladiny mělkých podzemních vod. O reálné podpoře retence vody v krajině ze strany státních institucí vypovídají tři skutečné příběhy z osobní zkušenosti autora příspěvku.
Příběh první – vytěžené rašeliniště
Nezisková organizace dlouhodobě se zabývající obnovou krajiny usiluje o revitalizaci bývalého rašeliniště na břehu vodní nádrže Lipno, které bylo dříve plošně odvodněno a z velké části vytěženo. O významu rašelinišť pro retenci vody v krajině jistě není třeba se rozepisovat, záměrem projektu je zrušení odvodnění přehrážkami, zvýšení hladiny podzemní vody a obnova rašeliništní vegetace na ploše 38 hektarů. Z hlediska vodního režimu by došlo k zvýšení hladiny mělké podzemní vody o 1,5 metru a jejímu postupnému uvolňování v období sucha (na rozdíl od malých vodních nádrží). Soukromý vlastník části pozemků vychází stavebníkovi plně vstříc bez finančních nároků, v případě ostatních pozemků ve vlastnictví státu a správě státního podniku Povodí Vltavy nastává problém. Za tyto pozemky je podle závazné interní směrnice požadován nájem. Přes veškerou snahu pracovníků závodu Povodí Vltavy vyjít stavebníkovi vstříc by částka činila 1,5 milionu korun. Protože není v silách neziskové organizace nájem uhradit, hledají se další cesty k vypořádání pozemku, které jsou natolik administrativně složité, že hrozí promarnění posledních výzev pro podání žádosti do Operačního programu životní prostředí.
Příběh druhý – regulovaný potok
Vlastník větší zemědělské farmy na Šumavě se rozhodl poskytnout 20 hektarů pozemků podél regulovaného toku a podpořit jeho revitalizaci v délce 7 kilometrů. V současné době je tok napřímený, zahloubený na 1,2–1,5 metru a opevněný prefabrikáty. Cílem revitalizace je vytvoření přírodního, rozvlněného a mělkého koryta. Protože úroveň hladiny v toku vždy koresponduje s hladinou mělké podzemní vody na přilehlých pozemcích, došlo by k zvýšení této hladiny průměrně o 1 metr na 20 hektarech. Situace, kdy vlastník dává k dispozici pozemky pro tento účel, je naprosto výjimečná.
Základní problém je tedy vyřešen, pak přichází fáze jednání se správcem toku – Lesy České republiky, s.p. Zde se dozvídáme, že stavebník si musí objednat a zaplatit znalecký posudek na hodnotu opevnění koryta, následně ho od státu vykoupit. Tím je samozřejmě celý záměr ukončen. Jinými slovy: to co v podhorských oblastech nevratně poškodilo vodní režim krajiny a nyní v podstatě fyzicky dožívá, je státem nadále vedeno jako majetek s velmi dlouhou dobou odpisu. Ministerstvo zemědělství dokonce vytváří dotační titul pro drobné vodní toky, kde je možné čerpat dotaci mimo jiné na: „Rekonstrukci a opravy drobných vodních toků za účelem stabilizace odtokových poměrů a zlepšení vodního managementu krajiny (!). Podporuje se zejména: Zvýšení kapacity a průtočnosti koryt vodních toků a zvýšení stability dna, břehů a souvisejících objektů vodního toku“. Jinými slovy, podporují se nadále opatření pro zvýšený odtok vody z krajiny. Vítejme v roce 1980.
Stropnice před a po revitalizaci
Příběh třetí – lesní vodní nádrže
Vlastník většího lesního komplexu, který je ohrožen suchem, se rozhodl pro výstavbu malých vodních nádrží do 1 ha plochy na lesním půdním fondu s podporou z programu Ministerstva zemědělství. Po podání žádosti o stavební povolení se dozvěděl, že výstavba je v rozporu s územním plánem, neboť se jedná o stavby v nezastavitelném území lesního půdního fondu. Nejprve je nutné vyčkat nového územního plánu a pak vyjmout dotčené pozemky z lesního půdního fondu. Ministerstvo zemědělství naopak podmiňuje dotaci ponecháním zátopy nádrží v lesním půdním fondu a naplněním nádrží na pouhých 10 % z celkového retenčního objemu.
Z uvedených příběhů vyplývá závěr, že stát není schopen z různých důvodů realizovat komplexnější opatření pro retenci vody v krajině, snahu jiných subjektů úspěšně likviduje nesmyslnou byrokracií.
Myslíme to opravdu s prevencí sucha vážně?
Vladimír Šámal
ekoporadenstvi()centrum.cz
