Autor
Tomáš Just
Použití pojmu „hydromorfologická opatření“ hned v nadpisu příspěvku má upozornit na to, že ke zlepšování morfologie vodních toků zdaleka nevedou jenom stavebně-investiční revitalizace.
Stav zlepšujících opatření
V minulosti bylo v naší krajině několik desítek tisíc kilometrů vlásečnic, potoků, říček a řek ekologicky a v důsledcích také vodohospodářsky degradováno technickými úpravami. Tehdy byly shledávány důvody vodní toky upravovat. Dneska je ale zřejmé, že se to dost přehnalo a degradovaný stav toků znamená katastrofu vodních ekosystémů a významně se podílí na neutěšeném stavu vodního režimu krajiny, včetně záležitostí sucha a povodní. Přinejmenším desítky procent rozsahu upravených toků by měly být vráceny do stavu aspoň částečně přírodě blízkého.
Revitalizace vodních toků se u nás provádějí, jde však o jednotlivé projekty stále spíše pilotního charakteru, schopné ročně v republice postihovat přinejlepším desítky kilometrů koryt. Správy vodních toků se postupně revitalizačně osmělují, některé více a některé méně, a posouvají se od plnění „ekologizačního bobříka“ jednotlivými revitalizačními akcemi k systémovějšímu úsilí. Bohužel se vyskytnou i případy, kdy „v jednom údolí“ je uloven zelený bobřík lokální revitalizací, a o nějaké údolí dál je proveden nějaký zásah opačného směřování, třeba zbytečná a vodnímu toku škodící prohrábka koryta v duchu minulého století. Nebo nikoliv nezbytná rekonstrukce staré technické úpravy, kterou by bylo lepší nechat rozpadnout nebo rovnou odstranit.
Významné příznivé efekty přináší racionalizace péče o vodní toky, spočívající v omezování údržby nepotřebných technických úprav. Zatím ji motivuje v první řadě snaha zbytečně neplýtvat prací a prostředky. Výraznější systémovost, založená na vizi celkového zlepšování stavu vodních toků, snad do této oblasti začíná výrazněji pronikat cestou vodohospodářského plánování. Alespoň současné návrhy nových plánů dílčích povodí v oblastech Vltavy a Labe, s nimiž je autor blíže obeznámen, se v oblasti morfologie nadějně propracovávají od stanovování jednotlivých návrhů opatření k formulaci představ o cílovém stavu sítě vodních toků. Zásadní význam mají „zásobníkové“ návrhy, vymezující úseky vodních toků, jejichž stav by se měl perspektivně zlepšit („úseky toků k revitalizaci nebo k renaturaci“). Nepředstavují konkrétní závazky provedení věcných opatření v daném období, ani neřeší vodoprávní stránku existence nepotřebných vodních děl, ale nepochybně se stávají pro správce toků systémovějším vodítkem pro rozhodování, kde omezovat údržbu starých úprav koryt nebo i nějak aktivně směřovat k ukončení jejich existence.
Drobnější opatření „přírodě blízkého stavitelství“ nebo opatření aktivní podpory renaturačních procesů jsou u nás spíše v začátcích.
Obr. 1. Sovětský meliorační stroj podle publikace Michaila Iljina: Přetvoření naší planety. Svět Sovětů, Praha, 1953. Nepotřebovali bychom, aby dneska krajinou s podobnou nesmlouvavostí jezdily nějaké „revitalizační stroje“?
Rezervy revitalizačních projektů
Samotné revitalizační projekty mají někdy rezervy co do kvality a efektivnosti. Když se to zjednoduší, v podstatě dneska rámcově ovládáme zvlňování trasy koryta. Učíme se, jak to dělat hydromorfologicky správně, kde, v jaké podobě, aby se tomu dalo říkat zmeandrování, případně přírodě blízké rozvolnění koryta. Horší je to s navracením koryt, míněno hlavně v nezastavěných územích, k přirozeně malé průtočné kapacitě a k přirozeně nevelkému zahloubení běžných hladin vody vůči okolnímu terénu. To jsou ovšem záležitosti z hlediska efektů zlepšení zásadní. Přirozeně malá kapacita koryta někdy naráží na blok obavy ze „zhoršení průtokových poměrů“. Ve školách, kde se bohužel neučilo skoro nic o morfologii přirozených vodních toků, nám do hlav dost hluboko zasadili, že průtokové poměry jsou tím lepší, čím kapacitnější je koryto − ať je to kdekoliv. Právě ten nedostatek rozlišování, to je velká zátěž. A nasazení hladin vody v korytě přirozeně vůči okolnímu terénu stále jako by vyvolávalo hrůzostrašné představy zamokření a všech s tím souvisejících běd, od znemožnění orby po výskyt bludiček a chorobných bažinných miasmat. I z některých revitalizačních projektů je znát silnou nechuť ke zmenšování a změlčování koryt, a kde nejsou k dispozici zjevné věcné důvody, berou se na pomoc třeba vlastníci okolních pozemků… ať již požadavek zachování dosavadní kapacity koryta skutečně sami vyřknou, nebo je jim tak trochu vložen do úst. Když se pak třeba revitalizuje potok v lukách a je mu zachována kapacita na úrovni Q5, revitalizační dílo nezbytně přichází o důležitou část možných efektů, zejména pokud jde o tlumení průběhu větších vod. Ostatně, vyskytly se i případy matematického modelování, které došlo k tvrzením o skromném až nepatrném vlivu revitalizací na průběh povodní − ovšem s tím, že koryto bylo v modelu sice zvlněno, ne však zmenšena jeho kapacita a posílena jeho podrobná členitost.
Zvyšování běžných úrovní hladiny vody v korytech (je přesnější říkat to takto, než hovořit o změlčování koryt − i ve dně koryta s mělce zaklesnutou hladinou mohou být poměrně hluboké tůně), podporuje zadržování mělké podzemní vody. Takto ovlivnitelná množství vody nejspíš nepředstavují kvantitativně významnou položku vodní bilance krajiny. Velmi mnoho by muselo být revitalizováno, aby bylo dosaženo obnovy akumulace vody v zeminách niv, objemově srovnatelné se zadržením například v některé z údolních nádrží v pojetí Generelu území chráněných pro akumulaci povrchových vod. Mělká podzemní voda, o níž se zde hraje, však je, na rozdíl od vody v nádržích, v ploše území bezprostředně dostupná pro místní zdroje vody a pro přírodní i kulturní porosty a společenstva. A také má význam pro doplňování zásob hlubších podzemních vod. To jsou zásadní momenty, které by měl vzít v úvahu kdokoliv, než začne nerozumně mluvit o tom, že všechna opatření v ploše krajiny si můžeme strčit do kapsy, když postavíme nějakou údolní nádrž.
Práce s podrobnou členitostí koryt a jejich biotopovou nabídkou je dosud i v některých revitalizačních projektech slabá a ani správě našich vodních toků není dostatečně blízká. Technickým vodohospodářům se na jejich školách dostává v přírodovědných oblastech průpravy nedostatečné pro potřeby působení ve správě vodních toků a mnozí z nich se ani nenaučí vyhledávat spolupráci s přírodovědnými odbornostmi. Zvláště smutné je to v otázce říční morfologie, která se seriózně vyučuje na geografických směrech přírodovědeckých fakult − jejichž absolventi ale do vodohospodářské praxe příliš nepronikají.
Bude namítnuto, že nemusí být efektivní hrát si s detailní členitostí koryta, kterou pak vezme první větší voda. Většinou se ale špatná práce s detailní členitostí spojuje s nesprávným návrhem rámcových tvarů a rozměrů koryta a s problematickým výchozím přístupem k jeho stabilitě, tedy s vytvářením nedobrých dispozic i pro další samovolný vývoj koryta, včetně jeho podrobné členitosti. Problém je v tom, že jsme se stále dostatečně neodpoutali od modelů staticky stabilních, neměnných koryt, s jakými prakticky výhradně pracoval obor, zvaný úpravy vodních toků. Projevy toho, čemu hydromorfologie říká říční dynamika, byly v úpravách toků vnímány v podstatě jako závadové jevy, kterým je třeba čelit. Jistě, přístupy úprav toků se kdysi vyvinuly za určitých podmínek, za rozvoje zprůmyslňovaného využívání krajiny. Ale v konfrontaci s problémy dneška je třeba vnímat meze jejich použitelnosti. Nakolik to podmínky připouštějí, je dneska potřeba − hlavně mimo zastavěná území − navrhovat koryta, disponovaná k dalšímu přirozenému dynamickému vývoji, včetně vývoje členitosti a živého splaveninového režimu.
Častým problémem je nedostatečné rozlišování horizontální a vertikální stability − a stabilizace − koryta. Ještě se vyskytnou dokonce i revitalizační projekty, které bez zjevných důvodů omezují přirozený horizontální vývoj koryta opevňováním břehů. Je silně zakořeněný zvyk vkládat opevňovací prvky do nárazových břehů v obloucích trasy, protože „tak se to přeci dělalo vždycky − aby koryto nemohlo narušovat sousední pozemky!“. Takové postupy jsou ale v rozporu s případným cílem obnovit meandrující koryto přirozeného charakteru. A překvapivě se někdy přehlíží, že pokud by přírodě blízkému korytu mohlo něco opravdu uškodit, rozhodit jeho tvarový vzorec i na něj vázané průtokové i ekologické funkce, tak jeho souvislé zahlubování. V kontrastu k opevnění břehů se opomíjí vertikální stabilizace koryta, jakou přitom lze zajistit celkem jednoduše a přírodě blízkým způsobem nejspíše sledem dnových příčných pasů z kameniva. Ten nejen stabilizuje dno, ale také vhodně napodobuje sled brodů a tůní, respektive proudnějších a méně proudných pasáží, jaký je základem detailní členitosti přirozených koryt většiny hydromorfologických typů.
Autor příspěvku se přes dvacet let snaží sledovat vývoj řady revitalizačních staveb u nás i v blízkém zahraničí. Takto si troufá říci, že velké obavy z nestability přírodě blízkých koryt, jaké provázely hlavně počátky revitalizací, se obecně příliš nenaplňují. Kde už došlo v revitalizačním korytě k nějaké poruše, zpravidla nebylo třeba dělat z nápravy velkou vědu a problém se řešil tradiční metodou „Nasyp tam kamení“. Větší škody pro efekty a následný vývoj revitalizací obvykle přinášejí zbytečně opatrnická řešení, která důsledně nevyužívají místních příležitostí obnovit přirozené tvary, rozměry a míru členitosti a zapojit do služby přírodní síly. A řešení, která nejsou dostatečně přírodě blízká a následně nesoučiní s přirozenými hydromorfologickými dispozicemi vodního toku nebo s okolním zeminovým prostředím. Takto se příliš malé a mělké tůně ve dně koryta příliš rychle ztrácejí v usazeninách. Chudé instalace říčního dřeva se brzy rozpadají. Nepřirozená rozdvojení koryta s roztomilými ostrůvky zanikají. Tuhé stabilizační prvky, jako třeba různé stupně nebo prahy ve dně, zůstávají trčet do vzduchu. Pracné břehové sruboviny dávají korytu skromnou povrchovou členitost a omezují jeho vývoj. Nákladné, a přitom nedomrlé výsadby dřevin jsou doháněny a předháněny přirozeným náletem či náplavem ze semen a kořenících úlomků.
Vývoj přírodě blízkého vodního stavitelství poznamenávají i některé další problematické manýry. Rychle jsme si například zvykli řešit „ekologické“ aspekty existence příčných staveb ve vodních tocích nákladným budováním rybích přechodů, aniž bychom ovšem byli důslední v prosazování požadavků na jejich účinnost, eventuálně připustili, že řadu problémů, působených příčnými stavbami, prostě rybí přechody neřeší. Od narušení přirozené proudnosti a hydraulické členitosti přes narušení splaveninového režimu až třeba po ničení říční bioty v turbínách. Dodnes se nikdo moc nepozastavuje nad tím, když státní správa vodního toku za státní a evropské peníze rekonstruuje nějaký jez a staví k němu drahý rybí přechod, aby pak soukromý majitel elektrárny mohl vydělávat na tom, že vodnímu toku odebírá jeho energii….i když z hlediska vodního toku i veřejných financí by třeba líp vycházelo, kdyby se onen jez nechal spadnout nebo rovnou odstranil.
Dneska může jedna méně nápadná manýra postihnout nastupující vysoce pozitivní snahy omezovat účinky lesních odvodnění. Jde o přehrazování lesních odvodňovacích příkopů pracnými, a tedy drahými tesařskými přehrážkami i tam, kde by podmínky umožňovaly podstatně jednodušší a levnější zasypávání s využitím stavebních strojů. Bohužel tuto manýru podporují nejen hrazenáři, kteří hledají náhradu za svoje oblíbené splaveninové přehrážky, ale také ochrana přírody, když poněkud nevýběrově propaguje přehrážkování na základě speciálních zkušeností z horských rašelinišť.
Obr. 2. Úprava potoka v obci, která zvlněním kynety imituje revitalizaci a dost možná byla prezentována/placena jako přírodě blízká protipovodňová úprava. Betonovými tvarovkami vymezený obdélníkový průřez kynety však je přírodě vzdálený. Aby se mohlo hovořit o skutečně přírodě blízké úpravě, bude nutné kynetu předělat. Nepochopení příležitosti, nepochopení základních principů
Obr. 3. Rozpačitá přestavba potoka sice naplňuje „revitalizační minimum“ odstranění technického opevnění, ale o mnoho dál už nedošla, přestože nejspíš mohla. Nevýrazné zvlnění „melioráku“ přináší jen skromné posílení tvarové členitosti, pro hydraulickou členitost se neudělalo prakticky nic, koryto je stejně hluboké a kapacitní, jako dříve, posílení akumulace vody v korytě a v nivě tedy prakticky nenastalo. Kameny by mnohem lépe posloužily v podobě dnových příčných pasů, než takto naskládány do břehů koryta. Na kraji obce sice nebyly podmínky pro plně rozvinuté přírodně autentické pojednání potoka, ale i tady se dalo udělat o dost víc
Nákladnost a efektivnost
Snad směřujeme k běžné praxi navrhování relativně málo nákladných, v hlavních aspektech důrazně účinných a co největší rozsah vodních toků pokrývajících hydromorfologických opatření. Dosud ale některé revitalizační a podobné stavby jako by se naopak snažily ukázat, jak na lokální ukázce prostavět co nejvíc peněz….a přitom třeba ani tolik moc nenarušit ty slavné průtokové poměry. Ne vždy souvisejí vysoké náklady s tím, že nechceme trabant, ale něco lepšího. Předražení revitalizačního projektu často pochází z nekvalitního a neobratného věcného řešení, což může souviset mimo jiné s nedostatečnou znalostí říční morfologie a soudobých způsobů navrhování přírodě blízkých koryt. Bohužel dotované činnosti, vytvářející výdělkové zakázky, také lákají k záměrnému předražování. V resortu životního prostředí pro kontrolu přiměřenosti výše nákladů dotovaných krajinotvorných projektů existují tabulky cenových limitů, zvané Náklady obvyklých opatření (NOO). Umožňují poměrně jednoduchým způsobem posuzovat kumulativní nákladové položky. Jsou stanoveny například mezní ceny revitalizace čtverečného metru koryta. Tento nástroj je ovšem dvojsečný − umožňuje identifikovat a odmítnout výrazně předražené záměry, ale také vede k tomu, že rozpočtové náklady projektů jsou cílevědomě „přiráženy“ až k úrovni − poměrně motivačně nastavených − limitů.
Obr. 4. Bagr právě v technicky upraveném korytě naplňuje „revitalizační minimum“ – odstraňuje opevnění polovegetačními tvárnicemi. Revitalizace Říčanky na dolním okraji Říčan, akce Povodí Vltavy, s.p., 2015
Obr. 5. Revitalizace Říčanky na kraji Říčan byla částečná, neboť z prostorových důvodů musela převážně vystačit s půdorysem dříve technicky upraveného koryta. Alespoň zde bylo dobře využito příležitosti vytvořit ve dně koryta, dříve opevněném polovegetačními tvárnicemi, o něco mělčí přírodě blízkou kynetu. Jako dobré budeme nejspíš vnímat takové částečně řešení, které plně využije omezených podmínek daného místa
Motivace ke zlepšování
Pro někoho překvapivě nebývají nijak dramaticky vytěžovány prostředky, alokované v dotačních programech na podporu jak revitalizačních, tak přírodě blízkých protipovodňových staveb. Ne že by jejich eventuální dočerpávání mohlo znamenat zásadnější posun v pokrytí sítě vodních toků zlepšujícími opatřeními, jde však o známku toho, že působí i jiné limitující vlivy, než finance. Často lze slyšet, že hlavním důvodem skromného rozsahu revitalizačních projektů je obtížná dostupnost potřebných pozemků. To je jistě závažný moment, zvláště pokud horujeme pro to, aby nebyla rehabilitována jenom samotná koryta, nýbrž byly obnovovány celé přírodě blízké říční pásy. Problém však je nepochybně komplexnější a za podstatnou nutno pokládat otázku motivace. Síla motivace a podpory ke zlepšování stavu toků, jaké se dostává státním správcům vodních toků ze strany jejich zřizovatele, odpovídá tomu, jakou důležitost stát a společnost tomuto tématu přikládají. A tu se zdá, když to trochu zjednodušíme, jako by sucha, povodní a rozvratu vodních ekosystémů ještě nebylo dost. Jistěže nejde jenom o to, jak jsou správci toků shora úkolováni, ale také jaké mají podmínky – mimo jiné pro to, aby mohli pokládat za perspektivní vkládat energii do dlouhodobějšího procesu získávání potřebných pozemků. Což sahá od celkové státní pozemkové politiky po otázku cen, za něž lze pozemky kupovat. Většina pracovišť správ toků dnes význam hydromorfologických opatření chápe, uskutečnila již řadu revitalizačních projektů a další připravuje. Ale systémová motivace a podpora tohoto snažení, včetně jeho rozšíření mimo rámec investičních revitalizací, zatím podle všeho není dostatečná.
Samovolné renaturace a jejich podpora
Rozhodující práci na rehabilitaci technicky upravených úseků koryt odvádějí a budou odvádět samovolné renaturace. Tedy přirozené procesy rozpadu a odeznívání funkcí technických úprav. Stále víc lidí ve správě vodních toků chápe jejich význam i to, že renaturace není proces, který bychom startovali až nějakým administrativním rozhodnutím o zrušení úpravy koryta jako vodního díla, nýbrž − naštěstí − děj, který se stále ještě řídí hlavně pravidly fyziky, chemie a biologie. Zatím však správa toků postrádá lepší podmínky a motivaci pro to, aby s renaturacemi pracovala aktivněji, plně jich využívala a podporovala je. Možná ale zatím není dost využíváno všech možností platné právní úpravy k překonávání „starých“ motivací, směřujících k potlačování renaturací a ničení jejich výsledků. Když dojde na renaturace, bývá namítáno, že správce technické úpravy toku je povinen o ni pečovat jako o vodní dílo a o majetek. Je užitečné podívat se, jak přesně o těchto věcech hovoří právní úprava − aspoň v oblasti správy vodních toků. Zákon 254/2001, Sb., o vodách, § 47, pojednává o provozování a udržování vodních děl v rámci povinností správy vodních toků. Přesná dikce příslušné pasáže, tedy odst. (2), písm. c), zní: Správou vodních toků se rozumí povinnost…. provozovat a udržovat v řádném stavu vodní díla v korytech vodních toků nezbytná k zabezpečení funkcí vodního toku, popřípadě vodnímu toku převážně sloužící, která správci vodních toků vlastní, případně je užívají z jiného právního důvodu. A tady můžeme konstatovat, že současná převažující praxe správy vodních toků tuto formulaci dostatečně nevytěžuje. Podle všeho běžně nejsou vylišována vodní díla, která nejsou nezbytná k zabezpečení funkcí vodního toku. Přitom z dikce zákona plyne, že na taková by se povinnost udržování neměla vztahovat. Metodické rozpracování postupů takového vylišování, které by nejspíš mělo probíhat v součinnosti správců vodních toků a příslušných vodoprávních úřadů, by mohlo být například dobrou příležitostí, jak nějakým užitečnějším obsahem vyplnit dosud vcelku vágní vyhlášku o správě vodních toků. Lze mít za to, že vodní díla typu podélných technických úprav koryt, která budou naznána nikoliv nezbytnými k zabezpečení funkcí vodních toků, mohou pak být odstraněna nebo dále ponechána renaturaci. Jako nikoliv nezbytné by logicky mělo být uznáno nejen dílo pozbyvší funkčnost nebo dílo ve špatném technickém stavu, ale také dílo, které neúčelně či neúměrně zhoršuje ekologický stav a funkce vodního toku.
Významná část vodních děl − technických úprav koryt – se ovšem nalézá na pozemcích vlastněných jinými subjekty než správci vodních toků. Těchto subjektů se § 47 zákona o vodách netýká a případné náležitosti jejich péče o jimi vlastněné stavební objekty se odvozují z obecných stavebních předpisů. Nakolik současná právní praxe vede k tomu, že vodní díla jsou shledávána majetkem vlastníků příslušných pozemků, rozsah odpovědnosti správců vodních toků za úpravy koryt jako vodní díla se zmenšuje.
Nový pozitivní prvek přinesla novela vodního zákona, vstoupivší v platnost v roce 2021 zákonem 544/2020 Sb. Konkrétně jde o doplnění písmene c) do § 15 zákona o vodách − umožňuje odstraňovat neužitečná vodní díla v korytech drobných vodních toků mimo zastavěná území, zřízená před rokem 2002, na základě ohlášení vlastníka vodoprávnímu úřadu. Snad již brzká budoucnost přinese zkušenosti, nakolik je tato úprava přínosná a nakolik třeba může přispívat i k řešení majetkového aspektu starých úprav koryt − k eliminaci inventáře starých technických úprav koryt, aniž by jej bylo nutné vykupovat, třeba i zcela nesmyslně státem od státu.
V řadě ohledů však jsou jak současná právní úprava, tak obvyklé způsoby její interpretace nadále dost poplatné proběhnuvšímu století technických úprav toků a na dnešní problémy přiměřeně nereagují. Stále silně a bez ohledu na jejich aktuální užitečnost jsou ochraňována existující vodní díla, v první řadě právě technické úpravy koryt vodních toků. Sice je právně možné ukončovat jak vodoprávní, tak fyzickou existenci nepotřebných nebo přímo škodlivých úprav koryt, ovšem dynamika takových postupů není srovnatelná s nasazením, s jakým byly kdysi v minulosti vodní toky regulovány a kanalizovány a při těchto procesech také prostorově redukovány. Lze tedy soudit, že takové procesy postrádají dostatečnou systémovou podporu. Dosud převážně uplatňované interpretace právní úpravy velmi silně chrání existující vodní díla a takové aspekty jejich existence, jako je poskytování neplacených služeb majitelům a uživatelům okolních pozemků, a to zejména ochranou před zamokřením, před častějším zaplavováním menšími povodněmi a před dynamickým vývojem koryt a říčních pásů, přestože mnohdy taková praxe neodpovídá celospolečenským zájmům na zlepšování vodního režimu krajiny atd. Naproti tomu se může zdát, že podpora oněch obecných zájmů, jakými jsou dobrý ekologický stav vodních toků, akumulace vody v krajině nebo přirozené tlumení vzniku a průběhu povodí, bývá tak nějak odkazována „až na to, co zbyde“. Svatou věcí jsou podmínky stávající držby pozemků v říčních územích, jakkoliv její vývoj během uplynulého více než století technických úprav se děl do značné míry na úkor přirozeného prostorového rozsahu a funkcí říčního prostředí. Toto jsou závažné výzvy − ovšem praktická správa vodních toků nemůže jenom čekat, jestli se někdy projeví ve změnách právní úpravy.
Obr. 6. Mohan u Ebensfeldu byl v 19. století upraven částečným zjednodušením trasy s lichoběžníkovým průřezem, břehy byly opevněny dlažbou. V naší době Vodohospodářský úřad v Kronachu po řadu let postupně získával dílčí pozemky kolem řeky, a tak se chystal k „revitalizačnímu skoku“. Ten nastal kolem roku 2010. V disponibilních pozemcích byly strženy svrchní úživné půdy a zeminy a byla provedena přírodě blízká rozvolnění kynety, celkově působící dojmem, jako by řekou právě prošla velká povodeň. Významným ekologickým přínosem je obnažení příbřežních štěrkových povrchů, jaké podél „kultivované“ řeky v zemědělské krajině chybějí. Úřad se vědomě snaží obnovit samovolný dynamický vývoj řeky. Moderní, v rámci pozemkových možností rázné a efektivní hydromorfologické opatření. (Foto Vodohospodářský úřad v Kronachu, poskytl Dipl. Ing. Severin Hajer)
Obr. 7. Nové revitalizační koryto Říčanky pod Lítožnickým rybníkem (akce hl. města Prahy, 2019) − revitalizace hyromorfologicky důsledná a zřejmě efektivní. Koryto není povodňově kapacitní, od toho je zde celá niva, vlastněná městem. Je ploché, zvlněné, v brodech stabilizované dnovými pasy z kameniva. Ty byly zřizovány až po zavedení vod potoka do koryta, což umožnilo nastavit běžné polohy hladiny blízko úrovni okolního terénu. Může nastávat ekologicky příznivé plošné zamokření nivy. Příležitosti podpořit akumulaci i retenci vody v nivním prostoru bylo dobře využito
Co ještě doporučit pro navrhování hydromorfologických opatření?
- Významná zjednodušení a úspory na stavbě revitalizačního koryta přinese investice práce a peněz do získání prostoru pro obnovu celého říčního pásu.
- Pro větší efektivnost by se měla revitalizační a podobná opatření v průměru navrhovat razantněji a odvážněji − bez zatěžujících příkras, v co největších délkách koryt, tvrdě směřující k zásadním efektům. Těmi jsou vyzdvižení běžných poloh hladin vody k úrovni terénu, znásobení velikosti běžných hladinových ploch a délek koryta a jeho břehů, výrazné posílení tvarové a hydraulické členitosti koryta i celého říčního pásu.
- Úseky toků, zatížené nějakými obtížně překonatelnými omezeními, bude často vhodné bez většího přešlapování vynechat nebo řešit jenom částečně, jak podmínky dovolí.
- I v těch nejhorších „melioračních kanálech“, kde není šance získat jiné pozemky pro obnovení přirozených tvarů koryta, lze obvykle odstranit ekologicky zcela nevyhovující technické opevnění a nahradit je přírodě bližšími strukturami z kameniva. Když není zbytí, provede se to tak, že je zachováno vodní dílo i se svým základním návrhovým parametrem − průtočnou kapacitou (když se chce, jisté rozvolnění příčného průřezu, které bude kompenzovat vliv větší drsnosti nového povrchu koryta na průtočnost, se obvykle podaří provést). Ovšem pokud se podaří současně právně zrušit vodní dílo, čímž se koryto stane z právního hlediska přirozeným, bude jen dobře… další kroky budou na přírodě.
- Hlavně mimo zastavěná území je potřeba využívat faktorů přirozené dynamické stability (koryto přirozeně málo kapacitní, mělké a velmi členité) oproti umělým stabilizacím a opevněním. Projektant, který má navrhovat přírodě blízké koryto, nemusí za každou cenu propočítávat teoretické hydromorfologické modely, nalezené v zahraniční literatuře. Základní znalosti říční morfologie by ale měl mít a zejména by měl důsledně vytěžovat dostupné informace o tom, jak daný úsek toku vypadal před technickou úpravou, a využívat srovnání s podobnými úseky téhož nebo podobného toku, které se dosud uchovaly v přírodním stavu.
- Na stranu hydraulické a hydromorfologické bezpečnosti (koryto se především nebude dál zahlubovat a tvarově zjednodušovat, nýbrž se bude dál vhodně vyvíjet v intencích daného hydromorfologického typu) se návrh revitalizace dostane tím, že koryto bude ještě méně kapacitní, hladiny vody v něm budou ještě méně zaklesnuté proti terénu a trasa bude ještě více zvlněná, než by odpovídalo teoreticky odvozenému hydromorfologickému vzoru. S případnou úpravou takto pojednaného koryta směrem k „hydromorfologickému normálu“ si vodní tok obvykle sám dobře poradí.
- Budou používány jednoduché a relativně laciné, přírodě blízké stabilizační a členící prvky – nejčastěji prosté, ale dostatečně mohutné dnové pasy z kameniva v přechodech mezi oblouky trasy, kombinované s hlubokými tůněmi v obloucích.
- Velké možnosti zlepšování stavu málo členitých koryt, a to i bez nároků na další pozemky, dává jejich hloubková diverzifikace − hloubení tůní ve dně.
- Kde se tím nezpůsobí nějaká škoda na přírodě (připomeňme si potřebnost přírodovědeckého zázemí vodohospodářských projektů!), lze dynamiku vodního toku obnovovat rozvolňováním koryta, spočívajícím v někdy i na pohled brutálním odstraňování úživných zemin z dílčích úseků břehů. Rozvolňování koryta střídavě zprava zleva obnovuje vlnění trasy.
- Drahé a často nepříliš prosperující výsadby dřevin lze velkou měrou nahrazovat podporou samovolné vegetační obnovy. To nejdůležitější je jednoduché − co největší rozsah zeminových povrchů podél koryta ušetřit staré praxe „ohumusovat a osít“. Na syrových, málo úživných površích říčních štěrků, písků, jílů a hlin dobře uspívá přirozený nálet a náplav semen a zakořenitelných částí dřevin.
- Pečlivé zarovnávání a uhrabávání břehů a vůbec staveništních povrchů je často kontraproduktivní, drsné povrchy se stopami pojezdů pásové techniky nabízejí žádoucí členitost a udržují povrchovou vodu.
- Tvorba členitosti koryta a nabídky stanovišť a úkrytů vodní živěně bude vždycky jenom polovičatá bez bohaté aplikace říčního dřeva. To je ovšem vhodné používat v co nejpřirozenějších formách – raději jednoduché instalace kmenů nebo raději celých neodvětvených stromů do břehů koryta, než nějaké pracné a ve výsledku třeba méně účinné tesařské konstrukce.
Obr. 8. Potok, v minulosti degradovaný technickou úpravou, se vrací k přírodě cestou samovolné renaturace. To, že správa toku do tohoto procesu nezasahuje, by mohl někdo vnímat jako „zanedbávání péče o vodní dílo“…pokud tu ještě v právním a majetkovém smyslu nějaké vodní dílo existuje. Z hlediska stavu a fungování potoka jde ale zřetelně o racionální a efektivní přístup, který, chceme−li to říci vznešeně, prospívá „naplňování cílů rámcové směrnice o vodní politice“, tedy zde cíli zlepšení ekologického stavu vodního toku. Uživatel sousedního pole v suchých letech spíš ocení, že se koryto změlčuje a jeho pozemek tolik neodvodňuje. Kdyby tu chtěl správce toku renaturační proces ještě podpořit, mohl by například do koryta přidávat víc říčního dřeva….rozpadávající se topoloví kříženci se nabízejí přímo v místě
Obr. 9. Renaturační novinka posledních let − zatápění technicky upravených koryt vlivem bobřích hrází. Problémy mohou nastávat a bude třeba je řešit − zatápění pozemků někoho, kdo si to nepřeje, ovlivňování blízkých komunikací a podobné. Ale rámcově bobří hrázování představuje pozoruhodný renaturační potenciál, se kterým bychom neměli tupě a bez rozmyslu bojovat. Šikovné hlodavce lze dávat za příklad v tom, jak se staví ke žhavým společenským výzvám k zadržování vody v krajině
Následný vývoj a údržba
Diskutuje se o následné údržbě revitalizovaných nebo jinak zpřírodněných koryt, kde správci toků cítí riziko budoucího zatížení. Tu je třeba říct, že obecným cílem hydromorfologických opatření v nezastavěné krajině není vytvářet prostředí se zvláštními nároky na údržbu, ale spíše naopak. (Případné speciální projekty ochrany přírody, spojené třeba s následnou údržbou nějakých společenstev sečením, nebudou prostorově významné, a pokud se již vyskytnou, jejich nadstandardní nároky nejspíš budou hrazeny ze zvláštních zdrojů.) Obvyklá revitalizace nevytváří ani botanickou zahradu, ani park, ani Krakonošovu zahrádku, nabitou zvláště chráněnými druhy živočichů a rostlin. To by se mělo brát v úvahu i při následném hodnocení úspěšnosti opatření. Pokud by třeba měl někdo estetický dojem, že by se v prostoru revitalizace měla následně sekat tráva, nejspíš mu nikdo nebude bránit, aby si vzal kosu a hrábě a šel na to…..ale podmínkou správy zpřírodněného území obvykle sekání trávy nebude.
Největší nároky na údržbu mohou představovat korekce, zamezující nevhodnému vývoji koryta, hlavně zahlubování, a péče o výsadby zeleně. A tady nepochybně platí, že nároky následné údržby významně ovlivňuje kvalita návrhu a provedení. Vývoj hydromorfologicky správně navrženého přírodě blízkého koryta nejspíš nebude potřeba moc korigovat. Výsadby zeleně, třeba v menším rozsahu, ale na nejvyšší úrovni kvality návrhu i provedení, budou mít menší nároky na údržbu, než výsadby rozsáhlé, ale mizerné. Pokud se podaří revitalizovat celý říční pás, nikoliv jen koryto, nejen se zjednoduší stavba vlastního koryta, ale to pak má větší volnost v následném vývoji a menší nároky na nějaké korekce. Podmínky následného vývoje koryta a jeho údržby by měl přiměřeně pojednávat projekt revitalizace, aby se jednou nevydávaly prostředky na korekce jevů, které jsou ve skutečnosti přijatelné, a aby se vědělo, jak postupovat při eventuálním vybočení vývoje z nějakých mezí (= „nasyp tam kamení“).
Více údržby vyžadují přírodě blízké úpravy vodních toků v zastavěných územích, které zpravidla vytvářejí říční pásy parkového rázu. V těchto situacích lze doporučit jakousi dohodu mezi správcem vodního toku a příslušnou obcí, kterou je péče o říční prostor rozdělena na standard, odpovídající běžné údržbě toku v nezastavěné krajině, a nadstandard, plynoucí ze zvláštních požadavků na stav sídelního prostředí. Správce toku pak zajišťuje standard, zatímco obec ponese břemeno takového intravilánového nadstandardu, o jaký stála a jaký jí slouží k užitku.
Ing. Tomáš Just
Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky
Regionální pracoviště Střední Čechy, Praha
tomas.just@nature.cz
