Autor
Ladislav Tuhovčák
V druhém pokračování ankety je popsána situace v oblasti zásobování pitnou vodou od pana docenta Ladislava Tuhovčáka z Vysokého učení technického v Brně. Obdobné shrnutí pro oblast kanalizací přislíbil pan docent David Stránský, který však pro zdravotní indispozici příspěvek nestihl napsat. Dohodli jsme se, že jej napíše tak, aby mohl být otištěn v březnovém čísle. Věřím, že to situace panu autorovi dovolí a těším se na jeho hodnocení situace v oblasti odvádění odpadních vod. – VS
Když mě pan Ing. Stránský požádal, zda bych napsal pro Vodní hospodářství (VH) svůj stručný pohled na současnost a perspektivy vodárenského oboru u nás, nějakou chvíli jsem uvažoval, jak na tu nabídku reagovat. Musím zde konstatovat, že si se zájmem přečtu úvodníky pan inženýra v každém čísle VH a dospěl jsem k názoru, že svými myšlenkami a postřehy na mě působí jako člověk, který i v tom dnešním globalizovaném, přetechnizovaném a informacemi zahlceném světě si ještě zachovává svůj „selský rozum“. Proto jsem nakonec souhlasil.
Jde samozřejmě o subjektivní osobní pohled člověka, který se blíží do finále svého osobního i profesního života, i když naštěstí nevím, jak daleko je ještě cílová páska. Jako motto tohoto příspěvku si dovolím udělat variaci na slavný Sienkiewiczův román: Quo vadis, české vodárenství? Vždy, když se ptáme, kam jdeme, bychom si měli být také vědomi, kde jsme a odkud jdeme. Proto si dovolím rozdělit svůj příspěvek na tři části – minulost, současnost a budoucnost.
Minulost
V našem krásném oboru vodárenství se pohybuji přes 45 let a prakticky od ukončení studia v roce 1976 jsem jej neopustil. Převážnou většinu té doby jsem působil na mateřské univerzitě a podílel se tak na výchově části našich vodárenských odborníků. Měl jsem to štěstí potkat takové osobnosti oboru, jakými byli prof. Šerek, Ing. Bouchal, Ing. Vostrčil, Ing. Jánský a z těch současných doc. Hlaváče, doc. Dolejše, mohl bych jmenovat samozřejmě řadu dalších. Pamatuji si dobu 70.–80. let minulého století, kdy veškerá vodárenská infrastruktura byla státní, kdy u nás působilo 11 státních krajský podniků vodovodů a kanalizací, kdy kubík pitné vody stál 0,60 Kč, kdy specifická spotřeba vody na obyvatele dosahovala hodnot přes 330 l. obyv-1. den-1 a při návrhu nových vodárenských systémů nebo rozšiřování již vybudovaných se předpokládalo, že tato spotřeba ještě dál poroste. Byla to doba, kdy se především hledělo na kvantitu s cílem napojit co nejvíce odběratelů a zajistit vodu zejména pro budovanou KBV (Komplexní bytovou výstavbu), rozuměj dnešní sídliště. Výstavbu i provoz vodovodů financoval stát a na nějakou tu efektivitu i ochranu životního prostředí, a tedy i vodních zdrojů, se ještě moc nehledělo. Nebyly dnešní technologie, trubní materiály a armatury, měřicí, výpočetní a kopírovací technika, mobilní telefony. To byly časy!
Na konci 80. let minulého století ve Velké Británii vláda Margaret Thatcher realizovala i přes výrazný nesouhlas tamní veřejnosti (v uskutečněném referendu 75 % dotázaných bylo proti) kompletní privatizací oboru vodárenství v Anglii a Walesu. Skotsko a Irsko odmítly aplikovat model privatizace a ponechaly si veřejný model vodohospodářských služeb. Nové soukromé společnosti vznikly transformací původních 10 státních regionálních společností. Současně však vznikl pro tento privatizovaný obor nový regulační orgán OFWAT (Office for Water), který měl plnit roli ekonomického a environmentálního regulátora včetně garance ochrany veřejného zdraví. Angličané ho nazývali „watch dog“ – hlídací pes.
Přišel rok 1989 a následná sociálně-ekonomická transformace celé naší společnosti. V roce 1991 byl schválen zákon o převodu majetku státu na jiné osoby a Ministerstvo zemědělství vypracovalo Zásady pro privatizaci státních podniků oboru veřejných vodovodů a kanalizací. Protože náš tehdejší premiér byl velkým obdivovatelem Margaret Thatcher, jeho vláda prosadila, že v roce 1993 stát převedl bezúplatným převodem majetek bývalých státních podniků včetně vodárenské infrastruktury na samosprávu a tím i odpovědnost za zásobování pitnou vodou na města a obce, včetně práva rozhodovat a řídit. Vznikly okresní akciové vodohospodářské společnosti (VHS) s omezením převoditelnosti jejich akcií a s vytvořením pravomoci tzv. Zlaté akcie ve vlastnictví státu. Ta měla být pojistkou proti možným pokusům dále privatizovat přirozený vodárenský monopol. Vlastnická struktura těchto vodáren byla relativně uzavřená a stabilizovaná. Okolo 90 % akcií všech VHS vlastnily města a obce a tento podíl byl převoditelný pouze mezi stávajícími akcionáři.
K 1. 5. 2004 vstoupila ČR do Evropské unie. Již v tomto roce mělo Ministerstvo životního prostředí od Evropské komise stanovisko, že EU nebude dotovat pro veřejný sektor nevýhodné privatizace vodáren. Od roku 2006 pak stát prostřednictvím MZe a Fondu národního majetku rezignoval na svůj vliv ve vodárnách. Dopustil zrušení tzv. Zlaté akcie bez ustanovení nezávislého regulačního oborového orgánu a bez vytvoření jakéhokoliv jiného funkčního instrumentu pro kontrolu vodáren a dění v nich. To umožnilo transformaci jednotlivých VHS na základě individuálních privatizačních projektů včetně vstupu zahraničního kapitálu. Došlo k vytvoření dvou základního typů vodárenských společností – smíšených, kdy vodárny vlastní a provozují vodárenskou infrastrukturu (např. SmVaK) a jsou odpovědné i za její obnovu, a tzv. provozních (např. Brněnské vodárny a kanalizace), kdy vodárny „pouze provozovaly“ pronajatý infrastrukturní majetek, který zůstal ve vlastnictví měst a obcí včetně povinnosti financovat jeho obnovu a rozvoj. Zahraniční kapitál prostřednictvím velkých zahraničních vodárenských společností (v té době hlavně francouzských) měl zájem především o vstup do provozních společností ve velkých městských a regionálních vodárnách. Tento vstup realizoval často přes prostředníky nákupem akcií vodáren od jejich akcionářů, zejména měst a obcí. Tato částečná privatizace přinesla obcím rychlé zisky v řádech desítek milionů korun. Bohužel dle mého názoru města, obce a jejich svazky nebyly v té době na tento proces naprosto připraveny a nedovedly často odhadnout dopady této transformace. Přesto zůstala řada vodárenských společností nadále – a někde až dosud – v majoritním vlastnictví měst a obcí.
V tomto období dochází postupně k výraznému nárůstů ceny vodného a stočného. Od roku 2005 má cena vodného plně pokrývat provozní náklady. Cena je věcně usměrňována a kontrolována Ministerstvem financí. Má zahrnovat „oprávněné náklady a přiměřený zisk“. V posledních letech přitom ceny vodného a stočného rostly více, než byla inflace. Průměrná cena vodného a stočného včetně DPH u řady vodárenských společností překračuje v roce 2022 100 Kč/m3. Podrobnější informace k cenovému vývoji vodného a stočného viz např. VH 12/2020. Za posledních 30 let budeme hledat u nás velmi obtížně komoditu nebo výrobek, který by u nás zdražila více jak 100krát. I to má podíl na výrazných poklesech specifických spotřeb vody až na dnešních cca 91 l. os.-1.den-1 pro domácnosti (viz obr. 1).
Obr. 1. Spotřeba vody 1989–2020. Zdroj SOVAK
Současný stav
Z mého pohledu nešťastný a nepovedený způsob privatizace oboru se samozřejmě promítá i do současného stavu. Z oboru odtekly do zahraničí za uplynulých 15 let miliardy zahraničním akcionářům, v některých případech i zahraničním bankám za úroky z vydaných dluhopisů. Samozřejmě, že zahraniční akcionáři chtějí získat nejen investované prostředky zpět, ale i něco vydělat. Tyto peníze přitom mohly zůstat doma v oboru. V některých městech a vodárnách (např. Zlín) probíhají dodnes komplikované právní soudní spory. Stále se objevují snahy o další delimitace vodárenské infrastruktury (např. Jihlava), ale i kroky ke slučování a spojování vlastníků na základě propojování jejich infrastruktury.
Dnes se již pohled nejen veřejnosti, ale i některých politiků na privatizaci oboru výrazně mění. Některá města (i Praha) a svazky obcí hledají cesty, jak získat akcie vodáren od zahraničních akcionářů zpět. Například Svaz VKMO s.r.o., jehož jedinými společníky jsou dnes již výhradně svazky měst a obcí, se odkoupením akcií jedné z největších vodárenských společností u nás VODÁRENSKÉ AKCIOVÉ SPOLEČNOSTI, a.s. (VAS) od francouzského akcionáře SUEZ ENVIRONNEMENT SAS stal jediným akcionářem VAS. To vedlo mimo jiné k sjednocení provozních smluv a zesílení pozice svazků při jednáních s provozními divizemi VAS a k posílení přístupu k dotacím EU. Dokonce Ministerstvo zemědělství vypsalo v roce 2020 dotační program pro odkup vlastnických práv k vodohospodářské infrastruktuře za účelem jejího scelování a snížení vysoké atomizace vlastnické struktury oboru vodovodů a kanalizací.
Přesto máme aktuálně v ČR víc jak 7 000 právních subjektů, které jsou vlastníky nebo provozovateli vodárenské infrastruktury. Např. v Holandsku, které má cca 17,3 mil. obyvatel, je pouze 11 vodárenských společností. Přitom 50 největších českých vodárenských společností zásobuje víc než 90 % připojeného obyvatelstva. Právě malé obce, které vlastní nebo i provozují vodárenskou infrastrukturu, jsou na tom nejhůře. Nemají dostatečně kvalifikovanou obsluhu pro provozování vodovodů a plnění celé řady legislativně stanovených požadavků centrálních orgánů. Na řízení oboru se přitom aktuálně podílí několik centrálních orgánů.
Ministerstvo zemědělství – řídí obor odborně a metodicky a podporuje rozvoj vodovodů a kanalizací prostřednictvím státních investičních dotačních programů na podporu výstavby a technického zhodnocení infrastruktury vodovodů a kanalizací. Nově byl např. spuštěn podprogram „Podpora opatření pro zmírnění negativních dopadů sucha a nedostatku vody I“, jehož hlavní náplní je podpora výstavby, modernizace, rekonstrukce a obnovy za účelem zabezpečení vodárenských soustav. Jeho cílem je zajištění a zabezpečení dostupnosti pitné vody z vodovodů pro veřejnou potřebu s důrazem na nejvíce suchem ohrožené oblasti, regiony a okresy.
MZe však nepodporuje finančně obnovu stávajících vodovodů. V roce 2020 vydalo aktualizovaný metodický pokyn k jednotnému zpracování a dokládání realizace Plánu financování obnovy vodovodů a kanalizací (PFO) včetně každoročního vykazování tvorby a čerpání finančních prostředků na obnovu infrastrukturního majetku s cílem zajištění udržitelnosti vodovodů a kanalizací pro veřejnou potřebu. Bohužel zejména u malých vlastníků a provozovatelů je často nemožné generovat z vodného a stočného dostatečné finanční prostředky na obnovu tohoto majetku.
Vlastníci vodárenské infrastruktury musí kromě celé řady dalších legislativních požadavků podle pokynu MZe vést a prostřednictvím vodoprávních úřadů i každoročně aktualizovat v elektronické podobě a ve stanoveném formátu Vybrané údaje majetkové evidence (VÚME) a Vybrané údaje provozní evidence (VÚPE). Velké vodárny k tomu již využívají nejrůznější informační systémy, zejména pak Geografický informační systém (GIS), Zákaznický IS, Technický IS a Ekonomický IS. To pak vyžaduje nejen sofistikované HW a SW řešení, ale i kontrolní mechanismy pro činnost lidského faktoru. Problémem přitom je oceňování vlastněného majetku. Stát a jeho orgány tím pak získávají celkem podrobné informace o rozsahu, struktuře a ocenění vodárenské infrastruktury.
Ministerstvo financí – garantuje cenovou regulací oboru. V roce 2021 zveřejnilo nový výměr o regulaci cen v oboru vodovodů a kanalizací pro období 2022–2026, který nabyl účinnosti 1. ledna 2022. Po loňském snížení DPH na vodné a stočné z 15 % na 10 % nastavilo ministerstvo také nová pravidla pro náklady, které mohou být zahrnuty v ceně vody, s deklarovaným cílem jednoznačněji definovat oprávněné náklady v cenové kalkulaci vodného, aby spotřebitel zaplatil pouze tolik, kolik je nutné. Pokud společnost vybere ve vodném a stočném více, než měla, bude tyto prostředky v následujících letech vracet spotřebitelům formou nižší ceny. Specializovaný finanční úřad bude provádět kontroly dodržování pravidel cenové regulace.
Ministerstvo životního prostředí – zajišťuje a řídí dotační prostředky EU většinou prostřednictvím Státního fondu životního prostředí (SFŽP) a jeho operačních programů. Městům a obcím jsou poskytovány finanční prostředky např. na:
- výstavbu a modernizaci úpraven vody a zvyšování kvality zdrojů pitné vody včetně výstavby a modernizace systémů pro ochranu zdrojů pitné vody v jejich bezprostřední blízkosti sloužících veřejné potřebě;
- výstavbu a dostavbu přivaděčů a rozvodných sítí pitné vody včetně souvisejících objektů sloužících veřejné potřebě.
Zejména mezi komunálními politiky je o získání těchto dotačních prostředků velký zájem. Bohužel ne vždy jsou tyto prostředky využívány efektivně. Na takto financovaných projektech chce samozřejmě něco vydělat zprostředkovatel dotace, projektant, dodavatelé stavebních a technologických částí. Z těchto dotačních prostředků byla již modernizována řada úpraven vod a dalších vodárenských objektů.
Ministerstvo zdravotnictví – v rámci zákona o ochraně veřejného zdraví se zaměřuje prostřednictvím svých podřízených instituci na sledování kvality vody. Požadavky na pitnou vodu jsou stanoveny vyhláškou č. 252/2004 Sb. včetně četnosti a rozsahu kontroly pitné vody. Kvalitu vody v ČR jsou povinni ze zákona sledovat všichni provozovatelé veřejných vodovodů a veřejných studní. Jejich povinností je zajistit pravidelné rozbory vzorků vody a laboratorní výsledky poskytovat příslušným krajským hygienickým stanicím. Výsledky jsou jim poskytovány elektronicky v jasně definovaných a popsaných tvarech. Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR (UZIS) spravuje celostátní informační systém PiVo, který funguje jako nástroj hygienické služby pro sledování kvality vody v České republice. Národní referenční centrum pro pitnou vodu Státního zdravotního ústavu (SZÚ) zpracovává na základě údajů z PiVo roční zprávy o kvalitě pitné vody v ČR (http://www.szu.cz/tema/zivotni-prostredi/kvalita-vody/monitoring-pitne-vody). Kromě toho poskytuje vlastníkům a provozovatelům i metodickou podporu pro zpracování „posouzení rizik“. Novela zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, zavedla posouzení rizik do české legislativy jako povinný nástroj pro provozovatele vodovodů a dalšího zásobování pitnou vodou pro veřejnou potřebu. Posouzení rizik musí být od roku 2023 přílohou provozního řádu každého vodovodu a schvaluje jej příslušné pracoviště Krajské hygienické stanice.
V oboru působí dále Sdružení oboru vodovodů a kanalizací SOVAK, které hájí zájmy provozovatelů vodárenské infrastruktury a sdružuje desítky zejména větších společností VaK. Připomínkuje veškeré legislativní návrhy pro obor a dnes jde o velmi silné zájmové sdružení. V uplynulých letech byly ve vedení SOVAK výrazně zastoupeny zejména vodárenské společnosti se zahraničními vlastníky, které celkem úspěšně dokázaly hájit zájmy svých zahraničních akcionářů.
Toto vícekolejné řízení oboru a neexistence jednoho řídícího centrálního orgánu přináší vlastníkům a provozovatelům vodárenské infrastruktury řadu problémů spojených s výrazným nárůstem administrativy a neustále různé nové resortní legislativní požadavky. Velké vodárny se to snaží řešit co nejvíce s využitím svých informačních systémů. Pro malé provozovatele to však představuje značnou zátěž, a celou řadu těchto aktivit proto pro ně pak často zajišťuje externí subjekt. V roce 2015 byl na základě usnesení vlády ustanoven Výbor pro koordinaci regulace oboru vodovodů a kanalizací jako nezávislý koordinační subjekt pro obor vodovodů a kanalizací. Jeho hlavním cílem je „zvýšení efektivnosti regulačních mechanismů zajišťující dlouhodobou udržitelnost sektoru vodovodů a kanalizací a zlepšení ochrany spotřebitelů při zachování sociálně únosných cen pro vodné a stočné“. Složení tohoto výboru včetně zápisů z jeho jednání je dostupné na https://eagri.cz/public/web/mze/voda/vodovody-a-kanalizace/vybor-pro-koordinaci-regulace-oboru/.
Samozřejmě se dnes v oboru již prosazují a využívají nové technologie, např. při úpravě vody: ozonizace, flotace, filtrace přes granulované uhlí), nové armatury (měkce těsnící šoupátka, tlakové redukční ventily), trubní materiály (tvárná litina), nová měřicí a regulační technika včetně různých informačních a řídicích systémů s vysokým nasazením výpočetní techniky a webovských softwarových aplikací.
Budoucnost aneb kam kráčíš, obore?
Pokud se budeme zajímat o budoucnost, vždy bychom si měli definovat časový horizont, ke kterému se hodláme zaměřit. Čím dále se budeme do budoucnosti dívat, tím větší míra neurčitosti nás bude provázet. Bylo by samozřejmě vhodné udělat si optimistický i pesimistický scénář předpokládaného vývoje a vymezit si tak intervaly ukazatelů a scénářů, které hodláme sledovat (obr. 2).
Obr. 2. Možné scénáře vývoje
V nejbližší budoucnosti se obor musí připravit na implementaci nové směrnice EU o pitné vodě. Oficiálně se jmenuje Směrnice Evropského parlamentu a Rady EU 202/2184 ze dne 16. prosince 2020 o jakosti vody určené k lidské spotřebě. Směrnice vstoupila v platnost 12. 1. 2021 a členské státy mají lhůtu dvou let na její transponování do národní legislativy, tedy do 12. 1. 2023. Směrnice obsahuje celou řadu nových požadavků, které dosavadní směrnice Rady 98/83/ES neobsahovala. Jde např. o nový článek 16, který požaduje, aby členské země „přijaly nezbytná opatření ke zlepšení a zachování přístupu k pitné vodě pro všechny, zejména pro zranitelné a marginalizované skupiny“. Členské země (to znamená provozovatelé vodovodů) budou muset sledovat ztráty vody v síti a pravidelně o nich informovat EK. Směrnice přitom doporučuje pro výpočet ztrát vody metodu založenou na Infrastructure Leakage Index (ILI), s kterou mají zatím naše vodárny minimální zkušenost. Pokud jde o kontrolu kvality vody a zajištění její bezpečnosti, směrnice již činí povinné „posouzení a řízení rizik“. Tento požadavek již naše legislativa obsahuje, avšak nová směrnice EU jej výrazně rozšiřuje. Například na provádění posouzení a řízení rizik části povodí souvisejících s místy odběru surové vody a také posouzení rizik domovních rozvodných systémů tzv. prioritních budov. Které budovy (nemocnice, školy, domovy pro seniory atd.) budou zařazeny do seznamu prioritních budov, si má rozhodovat každá země sama. Směrnice obsahuje celou řadu dalších požadavků, většinou doporučujících. Již teď je však zřejmé, že při transpozici této směrnice bude nutno novelizovat zákon o ochraně veřejného zdraví, zákon o vodách, zákon o vodovodech a kanalizacích a zřejmě i další právní předpisy. Lze předpokládat, že to přinese pro vlastníky a zejména provozovatele nárůst nových povinností, a tedy i nárůst nákladů s dopadem do ceny vody.
V nejbližších letech bude zajímavé sledovat dopady nárůstů cen energií, materiálů a celkové inflace na hospodaření vodáren. To se zákonitě musí promítnout do ceny vody s návazným dalším předpokládaným poklesem odběrů vody. Obor se rozhodně bude rovněž potýkat s adaptací na změny klimatu prostřednictvím různých vyhlašovaných programů a opatření. Ne všechna navrhovaná a doporučovaná opatření přitom musí být pro obor přínosem. Osobně jsem třeba skeptický při implementaci většího rozsahu recyklace pitné vody a prosazování většího využívání šedých vod. Pro provozovatele vodovodů by to mělo dopady na další snižování odběrů vody z veřejných vodovodů. Již tak předimenzované přiváděcí řady a distribuční systémy postavené v druhé polovině minulého století budou pak převádět ještě menší množství vody. To se zákonitě projeví v době zdržení vody v těchto distribučních systémech na cestě od zdroje ke spotřebiteli a tím zákonitě i na kvalitě dopravované vody. Musíme si uvědomit, že vodovod je vlastně svého druhu fyzikálně-chemicko-biologický reaktor. Bude zapotřebí zpracovat příslušnou legislativu, která zajistí, že samotná recyklovaná voda bude pro uživatele zdravotně bezpečná, a současně zajistit, že provozem recyklačního systému nebude negativně ovlivněna kvalita pitné vody nejen ve vodovodní síti, ale nebude to mít negativní dopady ani na kanalizační síť a na čistírny odpadních vod.
Podle mého názoru budou muset provozovatelé vodárenské infrastruktury nutné řešit i problematiku kybernetické bezpečnosti. Ve světě jsou již známé případy napadení vodárenských systémů. Informační a řídicí systémy (SCADA) jsou v posledních letech stále více propojovány a dostupné ze vzdálených počítačů. I v ČR jsme již měli případ, kdy byly napadeny informační systémy okresní vodárny. V prosinci 2020 zveřejnila Evropská komise návrh revidované směrnice pro kybernetickou bezpečnost – NIS 2 Directive. Zatím není známo, v jaké podobě bude návrh směrnice schválen a jaká bude její výsledná podoba po transpozici do české národní legislativy. Lze však očekávat, že hranice velikosti vodárenských systémů, které budou součástí kritické infrastruktury, bude výrazně posunuta směrem dolů, možná až k hranici 50 tis. zásobovaných obyvatel. To by znamenalo, že většina skupinových vodovodů by se stala kritickou infrastrukturou a bude se muset začít řešit zabezpečení proti kybernetickým útokům.
Jak se rozšiřuje naše poznání a naše vědomosti, přibývá problémů a požadavků s ochranou vod v důsledku antropogenních činností. Již teď se zabýváme problematikou pesticidů, jejich metabolitů, polyfluorovanými látkámi (PFAS), zbytky léčiv, genotoxickými látkami a dalšími mikropolutanty, které se dostávají do vodního koloběhu. Zatím je naše poznání o dopadech a účincích těchto kontaminantů na lidské zdraví prakticky v počátcích. Často je nejsme ani schopni s dostatečnou přesností zatím detekovat. Přesto se již přijímají memoranda na ochranu vodních zdrojů s cílem eliminovat v nich koncentrace těchto mikropolutantů s principem předběžné opatrnosti.
Co obor čeká v delším časovém horizontu, je obtížné predikovat. Kdo z nás před necelými třemi roky počítal, že přijde taková epidemiologická situace, která se promítne prakticky do všech oblastí našeho života a bude mít takové dopady do ekonomiky? Náš obor má dvě nevýhody:
1) Většina naší infrastruktury je budována a využívána desítky let a její výstavba probíhala nerovnoměrně. Již teď zejména malá města a obce nejsou schopny generovat dostatečné finanční prostředky na její obnovu. I některé větší vodárny vydávají na obnovu a rekonstrukci ročně méně než jedno procento ze současné hodnoty vlastněného majetku. Při uvažované teoretické životnosti vodovodních řadů cca 100 let by to krátkodobě nemusel být problém. Vzhledem k tomu, že výstavba této infrastruktury však probíhala nerovnoměrně a v určitém časovém období (předválečné období, 60. a 70. léta minulého století) byly vybudovány výrazně vyšší rozsahy přiváděcích řadů a vodovodů, než je průměr. V důsledku tohoto, jak já říkám, „dvouhrbého velblouda“ může dojít k posunutí teoretické životnosti, a tedy k potřebě obnovy ročně až v řádech procent. Proto by zejména větší vodárny, které provozují skupinové vodovody a vodárenské soustavy, měly mít dlouhodobé plány nebo scénáře obnovy (15–20 let) vlastněného a provozovaného majetku.
2) Většina naších vodovodních řadů je vedena pod zemí a případné poruchy a jejich špatný technický stav, pokud není doprovázen únikem vody na povrchu, není na první pohled vidět. A dokud teče voda z kohoutků, tak se může zdát, že je vše v pořádku. Když jedeme po rozbité silnici nebo vidíme poškozené budovy, tak si všichni uvědomujeme, že to chce opravit. Bohužel u vodovodů, které nevidíme, se to často začne řešit až se objeví významné nebo četné poruchy. Proto je důležité pro vlastníky a provozovatele znát přesný technický stav své infrastruktury.
Co říci závěrem? Není tady prostor alespoň okrajově zmínit další výzvy, které nejen vodárenský obor čekají: digitalizaci, nasazování všeho „chytrého“, nejen u vodoměrů, a řadu dalších změn. I přes nastíněné problémy je možno konstatovat, že naše vodárenství je v celosvětovém měřítku na velmi dobré úrovni. Bereme jako samozřejmost, že si můžeme kdykoliv a prakticky kdekoliv otevřít kohoutek (vodovodní baterii) a pustit si doma, v práci, na rekreaci a jinde pitnou vodu. Když se v posledním ročníku ptám našich studentů na přednášce, jestli ví, kolik je stojí měsíčně provoz mobilního telefonu, zvednou ruku prakticky všichni. Když se jich však zeptám, jestli ví, kolik zaplatí měsíčně za spotřebovanou pitnou vodu, tak jsou to jen jedinci. Pořád tedy máme rezervy v propagaci a prezentaci toho našeho krásného oboru. Bohužel se tento handicap v posledních letech projevuje i v počtu studentů, kteří jej chtějí studovat. Takže potenciálně další problém.
Ladislav Tuhovčák
Ústav vodního hospodářství obcí
Fakulta stavební VUT Brno
tuhovcak.l()fce.vutbr.cz
