Autor
Tomáš Just
Ve VH 7/8 glosoval pan docent Jaroslav Hlaváč anketu k hydrotechnickým stavbám. Zmínil při tom, že revitalizace vodních toků patří do volné krajiny, ne však do intravilánu. Takový pohled na věc se občas objevuje. Snad jde jenom o pojmoslovnou neujasněnost, a ne o názor, že snahy o zlepšování morfologie vodních toků se nemají týkat zastavěných území. To by byl nesprávný názor.
Revitalizace toků v nezastavěné krajině mají vrátit úseky, které byly v minulosti technicky upraveny, zase blíže přírodnímu stavu. To obvykle znamená v rámci možností obnovit přirozené trasování koryta, přirozeně malé průtočné kapacity a přirozeně malé zaklesnutí běžných hladin vody proti okolnímu terénu. Co nejvíce obnovit tvarovou a hydraulickou členitost koryta, umožnit obnovu přirozené dynamiky a vývoje vodního toku. Ideálně pak obnovit i přirozený rozsah a charakter celého říčního pásu. Po stránce ekologické je snahou obnovit podmínky pro existenci ekosystému říčního prostoru, po stránce vodohospodářské jde zejména o podporu rozlivové retardace odtoků, zmiňovanou též panem docentem, a o zmírnění zbytečného odvodňování říčního území nepřirozeně zaklesnutými koryty.
Jistěže omezené podmínky zastavěných území neumožňují zdaleka takový „revitalizační rozlet“ jako volná krajina. Ale i v sídlech je potřeba morfologii úseků vodních toků v rámci možností zlepšovat. Intravilánové revitalizace lze pokládat za zavedený jak pojem, tak typ vodohospodářské činnosti. „Intravilánové revitalizace“ se často používají jako snáze vyslovitelný ekvivalent pojmu „přírodě blízké protipovodňové úpravy koryt vodních toků v zastavěných územích“. Nikdo se zatím, naštěstí, nesnaží zahustit a znepřehlednit vodohospodářskou odbornost tím, že by mezi těmito pojmy vyhledával nějaké obsahové, organizační nebo právní odlišnosti. Ovšemže revitalizace v nezastavěné krajině a v zastavěných územích se liší podmínkami, cíli a metodami. V sídlech a v jejich blízkosti platí priorita – zajištění určité úrovně ochrany zástavby před povodňovými průtoky a před nestabilitami koryt. Takto v blízkosti zástavby obvykle nepřipadá v úvahu zmenšování průtočné kapacity vodního toku, intravilánové revitalizace naopak většinou hledají příležitosti k jejímu zvětšování a bývají spojeny i s technickými protipovodňovými opatřeními. Intravilánové revitalizace také mají velmi omezené možnosti, pokud jde o obnovování přirozené dynamiky a horizontálního vývoje koryt – což je mimo zastavěná území nosné revitalizační téma. V zástavbě se může omezovat nejspíše jenom na některé úseky koryt, řešené vložením přírodě blízké kynety do pevně stranově vymezeného hlavního koryta. Lidově řečeno, intravilánové revitalizace jsou součástí snah o to, aby vodní toky v zastavěných územích byly dostatečně kapacitní a stabilní, při tom však vypadaly a fungovaly ne jako kanály, ale jako potoky a řeky. Aspoň na úrovni jakéhosi „ekologického minima“, které bude moci veřejnost posuzovat například podle viditelné schopnosti vodního toku držet základní zarybnění. (Obnova migrační prostupnosti, přiměřené vodnímu toku dané velikosti a charakteru, je dnes pokládána za samozřejmou náležitost intravilánových revitalizací.)
Jistěže to s intravilánovými revitalizacemi nebývá snadné v podmínkách, kde lidé v minulosti dosahovali zásadně protichůdných cílů – maximalizace průtočné kapacity a minimalizace půdorysného prostoru vodního toku, resp. říčního pásu – právě budováním velmi zahloubených a velmi hydraulicky vyhlazených kanálů. Často jsou možnosti intravilánových revitalizací velmi omezené, nicméně přínosem může být například jenom využití dílčí příležitosti k přírodě blízkému stranovému rozvolnění koryta nebo vytvoření přírodě blízkého dna koryta i v takovém úseku, který musí být z prostorových důvodů opatřen břehovými zdmi. Lze říci, že obnova přírodě blízkého dna koryta, v co největším jeho půdorysném rozsahu, je základním heslem intravilánových revitalizací. Běžně zavodněné přírodě blízké dno je ekologicky mnohem cennější než jalové svahy zemních břehů koryta, opevněné nějakými pohozy či rovnaninami, nebo nějaké suché bermy. Proto se v řadě intravilánových úseků smíříme se svislými zdmi podél koryta, pokud to umožní vytvořit mezi nimi co nejširší přírodě blízké dno. (V otázce šířky dna se často naráží na obavy z nadměrného ukládání usazenin nebo zarůstání koryta. K tomu lze říci, že s těmito obavami se to často dost přehání. Ekologická hodnota vodního toku má také přednost před pohodlnou údržbou a když už, tak prostě bude udržována za cenu vyššího „údržbového intravilánového nadstandardu“.)
K profesi vodohospodáře, který se zabývá vodními toky, patří správně rozeznávat různé podmínky a potřeby různých prostředí, včetně náročných přechodových pasáží mezi zástavbou a volnou krajinou, v nichž se mohou přístupy k řešení různě kombinovat. Kulturně-hydrotechnická řešení, vhodná pro zastavěná území, by neměl zatahovat do volné krajiny a naopak v zastavěných územích by neměl tlačit zpřírodňování někam přes hranice účelnosti a efektivnosti.
Lze shrnout některá specifika intravilánových revitalizací:
- obvykle (na rozdíl od revitalizací ve volné krajině) nezmenšují velikost a kapacitu koryt, naopak se snaží průtočnost zvětšovat;
- využívají i drobných, dílčích příležitostí k rozvolnění koryta, resp. říčního prostoru a k obnově jeho členitosti;
- snaží se o co nejúčelnější a nejefektivnější kombinace technických a přírodě blízkých přístupů a řešení protipovodňové ochrany (vnímat přírodě blízkou a technickou PPO jako nějaké neslučitelné protiklady by bylo nešťastné a neprofesionální – což jistě platí pro obě možné strany pohledů);
- řeší situace náročné z hlediska památkové péče a urbanismu, vodohospodáři při nich víc než jindy spolupracují s architekty, krajinnými inženýry nebo sadovníky….a o jejich práci se silně zajímají činovníci věřejné správy, případně také různá občanská sdružení a iniciativy (tu je vodohospodářovo zvládnutí přírodě blízkých aspektů oboru dobrým předpokladem udržení vzájemné komunikace v odborných, konstruktivních polohách);
- vodní tok často řeší jako „živou osu“ návštěvnicky intenzivně využívaných ploch sídelní zeleně, které jsou obvykle pojímány jako tak zvaný povodňový park (zatímco u revitalizací v nezastavěné krajině bývá většinou lepší, když do nich lidé spíš jen zlehka nakukují);
- oproti revitalizacím v nezastavěné krajině bývají nákladnější na pořízení (při jejich výstavbě obvykle nejde používat nákladových standardů – tzv. Nákladů obvyklých opatření, zavedených v resortu životního prostředí pro „obyčejné“ revitalizace) a mívají větší nároky na následnou údržbu;
- mezi revitalizací v zastavěném území a ve volné krajině nebývá nějaké ostré rozhraní – a doufejme, že se nikdo nebude snažit vytvářet nějaké zbytečné a život komplikující umělé rozhraní ve vodoprávním či administrativním pojímání těchto činnosti, v nastavení jejich dotačních podpor a podobně.
V souvislosti s následnou údržbou lze zmínit, že někteří kolegové vodohospodáři si pletou různé typy revitalizací i v tom smyslu, že přestavu revitalizací ve volné krajině spojují s obavami z náročné údržby, jaká by odpovídala zastavěnému území. To by ovšem nemělo nastávat. Říční krajinu mimo zástavbu je třeba revitalizovat do stavu s co nejmenšími nároky na údržbu. (Říkáváme: „Když tam někomu vadí neposekaná tráva, nejspíš mu nikdo nebude bránit, aby si vzal kosu a hrábě….“) Naproti tomu intravilánový poříční park obvykle chce mít příslušná obec v jakémsi kulturním stavu, což znamená větší nároky na údržbu. Pak se jako rozumná nabízí dohoda mezi obcí a správcem toku v tom smyslu, že správce toku bude zajišťovat údržbu na úrovni běžné péče o tok ve volné krajině, zatímco tíži „intravilánového nadstandardu údržby“ ponese obec.
Revitalizace Litovického potoka v Hostivicích, akce města Hostivic z roku 2015, podpořená v rámci operačního programu Životní prostředí. Pohled na „potoční park“ pod hostivickým náměstím v první sezóně po dokončení výstavby
Intravilánová revitalizace (zdeúředně „přírodě blízká protipovodňová úprava“) Blanice ve Vlašimi. Stavba Povodí Vltavy, s.p., z roku 2014, podpořená v rámci osy 1 operačního programu Životní prostředí. Zde úsek koryta na úrovni historického středu města, pohled na jaře 2022
Ing. Tomáš Just
Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, regionální pracoviště Střední Čechy
tomas.just()nature.cz
