RNDr. Josef V. Datel, Ph.D. (1963) a RNDr. Svatopluk Šeda (1946)

RNDr. Svatopluk Šeda absolvoval Přírodovědeckou fakultu UK Praha, katedru hydrogeologie a inženýrské geologie. V letech 1971 až 1992 pracoval ve Vodních zdrojích v Bylanech u Chrudimi, později transformovaných na Neptun Chrudim. Od roku 1992 do současnosti je svázán s Orlickou hydrogeologickou společností. Navrhl a vyhodnotil několika stovek jímacích objektů podzemní vody pro stovky tisíc obyvatel. Byl u návrhů několika desítek ochranných pásem vodních zdrojů podzemní vody velkých jímacích území. Spolupodílel se na mnoha metodikách České asociace hydrogeologů, externě vyučuje na Univerzitě Karlově v Praze a VŠB v Ostravě. Publikuje v odborném tisku, organizuje řadu seminářů a konferencí a je členem několika institucí.

Jak jste se k svému oboru dostali?

Šeda: Dětství jsem prožil ve východočeské Chocni, malebném městečku, kde příroda, živá i neživá, ukazuje svou mnohotvářnost. Západně a severozápadně od města se nacházejí štěrkopískové terasové sedimenty někdejších toků Loučné a Tiché Orlice, na nichž je vyvinut téměř souvislý lesní porost, táhnoucí se až do 35 km vzdáleného Hradce Králové. Na východě se terén prudce zvedá do Orlického podhůří, tvořeného převážně svrchnokřídovými opukami, jak místní lidé pojmenovávali zdejší písčité slínovce, a poté do zábřežské vrchoviny, tvořené krystalinikem. Kdo směřuje vlakem po hlavní trati z Prahy na Moravu či Slovensko, nemůže Choceň minout ani při spánku, protože rovina od Prahy po Choceň se hned za nádražím změní v systém prudkých zákrut, kde se trať musela probít údolími Tiché Orlice, Třebovky a Moravské Sázavy až do Zábřehu na Moravě, kde začíná nekonečná rovina moravských úvalů. A ten divoký, řekami rozbrázděný terén mezi labskou a moravskou rovinou, na hlavním evropském rozvodí, je pravým hájemstvím tvorby všech vod, povrchových i podzemních.

Moje maminka byla nádražačka, celá rodina měla tedy režijní průkazku, a tak téměř každou sobotu ve 12 hodin, když skončila tehdejší pracovní doba, jsme vyrazili vlakem do kopců, skal, lesů či k vodě, přespali někde ve stodole nebo pod stanem (takové to bylo malé áčko bez podlážky) a v neděli večer jsme se vraceli zpět. Záhy jsem se tak naučil vnímat taje přírody, trošku ji rozumět a milovat ji. A právě tady se patrně rodila má vášeň k přírodním jevům a k vodě zvlášť, i když mne tehdy fascinovala pouze její estetická a krajinotvorná funkce. Mnohem později, to již na střední škole, jsem nastoupil na brigádu do tehdejších Vodních zdrojů. V budově na Národní třídě 13 jsem potkal lidi, kterým voda také učarovala, jenže ti na rozdíl ode mne již věděli, že voda je nejen krásná, ale i potřebná a vyvolení mají schopnost ji z hlubin země získávat. Ti vyvolení nebyli nikdo menší než slavná éra hydrogeologů Vrba, Kamberský, Kněžek, Vrána, Plešinger, Čapek, Pištora, Svoboda, Žitný… a bylo jasno. Když jsem v roce 1965 dělal přijímací pohovory na Přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity v Praze, usiloval jsem dostat se právě na hydrogeologii, která již tehdy byla spolu s inženýrskou geologii samostatným studijním oborem. Brali nás šest, naštěstí jsem byl mezi nimi. U pohovorů jsem sice nevěděl, kdo byl předseda komunistické strany Argentiny, ale zase jsem pouze s jednou chybou nakreslil vodopisnou mapu Československa a přesvědčil zkoušejícího docenta Šilara, že ovládám trojčlenku. Tak začala má hydrogeologická éra, která trvá již téměř 50 let.

Datel: V letošním roce to bude 30 let, kdy jsem jako čerstvý absolvent naší alma mater – Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze – vykročil vstříc dobrodružství zvanému hydrogeologie. Tomu ale předcházely mnohé události, které mě nasměrovaly k podzemním vodám. Od dětství jsem měl vztah k přírodě, přírodním vědám a exaktnímu pohledu na okolní svět. Byla tam ale i romantika – hltal jsem různé cestopisy, dobrodružné knihy, rád jsem cestoval… Myslím, že bylo proto celkem logické, že koncem základní školy jsem měl ve svém budoucím směřování „jasno“ – půjdu studovat zeměpis a stanu se cestovatelem. Tato – z dnešního pohledu jistě úsměvná – představa mě držela až do 3. ročníku gymnázia, kdy jsem se začal zabývat otázkami, jako je osobní uplatnění nebo užitečnost toho, co budu jednou dělat.

V mém rozhodování určitě hrála roli i moje rodinná situace, kdy po smrti táty mě vychovávala máma. S blížící se dospělostí jsem čím dál tím více chtěl dělat něco, čím bych mohl být užitečný, a samozřejmě aby mě to také bavilo a dobře uživilo. Zde určitě zafungovala moje pragmatická povaha, která mě provází celým mým profesním životem, která se občas dostává do rozporu s původními touhami a přáními, které mě – musím se trochu neochotně přiznat – doposud ne zcela opustily.

Naprosto zásadní roli ve volbě studijního oboru sehrál pan docent Ctibor Votrubec. Byl to geograf, afrikolog. Já ho poznal na základní škole jako manžela naší zeměpisářky. Protože jsem byl tehdy fakt hodně zapálený do zeměpisu, paní učitelku Votrubcovou jsem si trochu „zprivatizoval“ a často jsem s ní diskutoval o různých geografických tématech, časem jsem se vnutil i k nim domů, kde jsem se seznámil s jejím manželem, s nímž jsem pak často vedl dlouhé rozhovory na různá témata. Musím velmi ocenit jeho trpělivost, se kterou se věnoval cizímu puberťákovi a jeho bláznivým nápadům a myšlenkám. Během studia na gymnáziu se začaly naše diskuse čím dál více stáčet na problematiku vody, vodních zdrojů, nedostatku vody ve světě apod., což byla témata, se kterými se můj tutor na svých cestách po Africe velmi často setkával, a uvědomoval si zásadní důležitost vody pro vývoj společnosti. Jemu vlastním taktickým a nenápadným způsobem mě tak postupně přitahoval k této problematice, dával mi číst různé články, půjčoval knihy, zval na různé přednášky, přírodopisné filmy apod.

Na podzim ve 4. ročníku gymnázia v roce 1980, kdy jsem vyplňoval přihlášku na vysokou školu, mi už bylo naprosto jasné, že to bude něco o vodě. Preferoval jsem ale stále studium geografie, tehdy už zúžené na studium hydrologie. Asi měsíc před odevzdáním přihlášek zafungovala další náhoda – milý pan docent mě pozval na promítání přírodovědných filmů v jednom kině na Václavském náměstí, které pořádala tehdejší vědeckotechnická společnost, odborná skupina Podzemní vody. Tehdy tuto skupinu vedl pan dr. Karel Sarga z katedry hydrogeologie a inženýrské geologie Přírodovědecké fakulty, který byl v kině také přítomen a komentoval promítané naučné filmy. Dodnes nevím, zda to bylo jeho přičiněním, nebo kvalitou těch filmů, mně tehdy po tom odpoledním promítání bylo jasné, že to je to, co chci dělat – zabývat se vodou, která je skrytá v podzemí, vyhledávat nové vodní zdroje, řešit nedostatek vody pro lidi v různých zemích, a současně pracovat v oboru, který dává i velký prostor fabulaci a fantazii. Dodnes si vybavuji, jak mě vlídně vyslechl, když jsem se odvážil ho oslovit po promítání, jak mi jednoduše předal informaci, že na Přírodovědecké fakultě mohu studovat obor hydrogeologie, o kterém jsem do té doby vůbec nevěděl.

Na poslední chvíli jsem tak přepsal přihlášku ke studiu, a jsem vděčný své neskonale dobrotivé mámě, že mi plně důvěřovala v mém rozvažování a směřování a že mě v tomto bez výhrad podporovala. Na podzim roku 1981 jsem se tak ocitl na staroslavné Univerzitě Karlově. Dodnes mi není plně jasné, jak se obyčejnému klukovi z vesnice mohlo podařit vybrat si tak úžasný obor (jak jsem zjistil samozřejmě až mnohem později), úspěšně ho dostudovat (a že to nebylo vždycky úplně snadné, svědčí to, že jsem musel druhý ročník opakovat), setkat se s báječnými učiteli, zapálenými kolegy a poté i s nadšenými studenty, a snad v něm za posledních 30 let udělat i kus užitečné práce.

Kdo byli vašimi vzory?

Šeda: S profesními vzory to byl tak trošku problém, protože jsem hned po škole, v roce 1971, nastoupil na tehdejší výrobní správu n.p. Vodní zdroje v Bylanech u Chrudimi, podniku se zhruba 150 zaměstnanci, kde 3–4 hydrogeologové lítali mezi 8 vrtnými soupravami, stejným počtem čerpacích osádek, k tomu návštěvy Geofondu v Praze (údaje o vrtech a geologických mapách byly tehdy pouze tam a jen v papírové formě), psaní projektů a zpráv, takže jsem dost dobře ani nevěděl, co dělali mí kolegové, téměř nebylo s kým se poradit. Začátky byly následující: „Doktůrku,“ povídal tehdejší vedoucí výrobní správy Jaroslav Čmelík, „zajedeš do dětského tábora v Klášterci nad Orlicí, nemají tam vodu, tak něco najdi a my tam hned pojedeme vrtat.“ To se řekne „najdi“, ale jak, když do země není vidět, a přitom všichni čekají, jak rozhodnu! K čemu mně byly platné znalosti geologie od Šumavy k Tatrám, diferenciální rovnice, entalpie, entropie a bůhvíco ještě. Zachránil mě technik Josef, řka: „Šoupnem to pod tu skalku, tam se dá zajet a něco tam určitě bude!“ Jen jsem pípl: „Jak asi hluboko si myslíš, že bude voda?“ „Dáme třicítku, ať si něco vyděláme!“ Dali jsme třicítku (rozuměj vrt o hloubce 30 m), voda tam byla. Já jsem se jen trošku styděl, že jsem tomu moc nepomohl. Takže můj první profesní vzor – přípravář Josef. Na ty další jsem si musel nějakou dobu počkat, až když jsem se po několika letech dostal ke složitějším akcím a projekty i závěrečné zprávy jsem musel obhajovat před „pražskou komisí“ vedenou Zdeňkem Pištorou na podnikovém ředitelství na Národní třídě. Jel jsme tam vždy nadšený, jak jsem to vymyslel, a prakticky vždy jsem se vracel zpráskaný jako pes. Byli prostě lepší, mnohem lepší, snad tedy vzory, ale spíše zkušenější kolegové…

Pak jednou, to jsem obhajoval svůj první projekt do Komise pro klasifikaci zásob nerostných surovin, Regionální průzkum Turnov-Nudvojovice, jsem odjížděl radostněji. A stačila k tomu jedna věta šéfa komise: „Pánové, poslouchejte, máte prostřednictvím našeho mladého kolegy skvělou množnost pochopit blokovou stavbu severočeské křídy…“

Mám-li však mluvit o opravdovém profesním vzoru, byl to můj učitel přírodopisu na tehdejší Střední všeobecně vzdělávací škole ve Vysokém Mýtě (dnes Gymnázium Vysoké Mýto), profesor Miloš Kroulík. Vzděláním přírodovědec, ovládající biologii, chemii, zeměpis i geologii, jak se tehdy přírodní vědy v tomto spektru vyučovaly. S perfektními znalostmi v jednotlivých oborech, ale hlavně s vnímáním spojitosti živé a neživé přírody jako vzájemně provázaného a ovlivňujícího se souboru jevů. A co je hydrogeologie? Multidisciplinární věda, kterou může dobře dělat pouze ten, který provázanost přírodních dějů chápe, umí je pozorovat, využívat například indicií rostlinného pokryvu k detekci místní geologické stavby, puklin ve skalním defilé k vysledování privilegovaných zón podzemní vody, přítomnost pesticidů či dusičnany v podzemní vodě k určení pravděpodobné oblasti infiltrace apod. Takže, pane profesore Miloši Kroulíku, mějte se tam nahoře hezky! Děkuji Vám, nesmírně jste mi v mém profesním životě pomohl!

Datel: Když jsem končil studium v roce 1987, byla politicky složitá doba. Většině lidí bylo jasné, že režim pomalu končí, jen nikdo netušil, jak a kdy se to stane. Tehdy se formoval i můj politický protirežimní profil a vážně jsem uvažoval o emigraci. V pátém ročníku tehdy zafungoval opět můj milý učitel Karel Sarga a upozornil mě, že ve firmě Vodní zdroje zakládají nové oddělení ochrany podzemních vod a že bych se tam snad mohl ucházet o místo. Tím se myšlenky na emigraci dostaly na vedlejší kolej, protože jsem se seznámil s úžasnými lidmi. Musím říci, že po výše uvedených osobnostech Ctiboru Votrubcovi a Karlovi Sargovi (oba už odešli na věčnost) jsem se ve Vodních zdrojích setkal s úžasnými dvěma odborníky, kteří mi v prvních letech mé profesní kariéry dali neuvěřitelně mnoho.

Mým prvním šéfem byl dr. František Pastuszek, kterému vděčím mj. za to, že mě hodil do vody a já musel plavat. Důležité ale bylo, že jsem věděl, že kdybych se začal topit, že mě v tom nenechá. Od Františka jsem se strašně moc naučil – jak řešit problémy, jak pracovat v týmu, jak se průběžně vzdělávat, jak prosazovat a obhajovat svůj názor. Zasvětil mě hluboko do problematiky ochrany podzemních vod a sanačních prací, z čehož čerpám doposud. Jsem velmi vděčný, že i po odchodu z Vodních zdrojů v roce 1996 jsme zůstali – troufám si říci – přáteli a poslední dobou se opět blíže setkáváme nad pedagogickou činností na Přírodovědecké fakultě.

Druhým vzácným kolegou, se kterým jsem se ve Vodních zdrojích měl tu čest setkat (vedle mnoha dalších kolegů, se kterými mě také dodnes pojí přátelské vztahy), byl dr. Ladislav Žitný, bohužel už také není mezi námi. Láďa byl hydrogeolog par excellence, z první generace hydrogeologů odchovaných ještě prof. Otou Hynie. Jeho hluboké znalosti regionálních hydrogeologických poměrů, zvláště v oblasti české křídy, mě fascinovaly, stejně jako praktické dovednosti se situováním vrtů, jejich dokumentací, prováděním čerpacích zkoušek atd. Naučil mě hydrogeologicky „číst“ terén a co považuji za nejdůležitější, naučil mě lásce k hydrogeologii. Z veškerého jeho konání bylo vidět obrovské zaujetí a zápal, se kterým se problémům kolem podzemních vod věnoval, hydrogeologie byla prostě jeho život, a v tomto smyslu je mým nedostižným vzorem.

V roce 1991 jsem se rozhodl vrátit se na Přírodovědeckou fakultu (opět zafungovalo postrčení a doporučení od Karla Sargy), kde jsem se setkal se svým třetím hlavním životním učitelem – doc. Jiřím Krásným. Kdo ho znal, ví, jak výjimečná osobnost to byla. Je mi obrovskou ctí, že si mě vybral (s kolegy Jiřím Mlsem, Zbyňkem Hrkalem a Jaromírem Šantrůčkem) k obnově katedry hydrogeologie v nových společenských poměrech. Jiří Krásný byl člověk, který svým entuziasmem dokázal strhnout ostatní, dokázal nás získat pro svoji ideu špičkového univerzitního pracoviště v hydrogeologii. Moc si vážím toho, že jsem mohl přes 20 let (1991–2012) pracovat po jeho boku a nabíjet se jeho nadšením při výzkumné práci, při výuce studentů, ale i při organizačních činnostech, které nebral jako nutné zlo, ale dokázal je využít pro hydrogeologickou obec, ať už ve svých činnostech v exekutivě Mezinárodní asociace hydrogeologů (IAH), kde několik let působil dokonce jako viceprezident, nebo v obnově tradice českých hydrogeologických kongresů, na jejichž organizaci jsem se s ním od roku 1998 podílel a poté je organizačně zcela převzal.

Nedá mi to, abych ještě nezmínil jméno doc. Arnošta Grmely z Vysoké školy báňské z Ostravy. K němu jsem se dostal skrze Jirku Krásného někdy v průběhu 90. let, protože byli velmi blízcí spolupracovníci. Je to osobnost, ke které jsem od začátku měl obrovský respekt, a zároveň se v jeho blízkosti cítím dobře, jako ve společnosti blízkého přítele. Člověk s otevřeným srdcem, s vlídným a přátelským postojem, ale zároveň s velmi náročnými požadavky na každého studenta či kolegu, zdroj neuvěřitelného množství poznatků, respektovaný expert na důlně-hydrogeologické problémy, vzor přesnosti a pečlivosti, kterou by se každá výzkumná činnost měla vyznačovat.

Co zásadního se během vaší profesní kariéry v oboru stalo?

Šeda: Na to je poměrně jednoduchá odpověď. Zásadní změna nastala v roce 1989 a v období krátce po něm. Před tímto rokem existovaly v republice v oboru hydrogeologie tři velké firmy: Vodní zdroje, Stavební geologie a Geotest, kde se prováděla většina tehdejších hydrogeologických zakázek. Každá z těchto firem měla trošku odlišnou metodiku prací, Vodní zdroje preferovaly širokoprofilové vrty hodící se pro přímé vodárenské využití, Stavební geologie dávala přednost úzkoprofilovým vrtům, sloužícím k regionálním průzkumům a Geotest na mateřské Moravě zaměřoval své práce na kvartérní sedimenty moravských úvalů s desítkami mělkých vrtů na jedné lokalitě. Osobní zkušenost mám pouze se svým mateřským podnikem, tedy s Vodními zdroji, a tak mohu konstatovat, co jsme měli k dispozici:

• desítky zkušených geologů s běžným kolegiálním přenosem poznatků a obrovským archivem;
• technologické oddělení, kde na každou činnost (vrtání, vystrojování, zhlaví vrtů, výplachy, pakry, obsypy, cementace, čerpací zkoušky apod.) existovaly manuály, tedy technologické předpisy včetně dílenských výkresů;
• oddělení hydrologie a hydrauliky, které se postupně začalo věnovat i matematickému modelování proudění podzemní vody pro každého geologa, který jejich službu potřeboval;
• oddělení ochrany podzemních vod, kde hlavní činnost spočívala v tvorbě metodik obecné i speciální ochrany vod;
• laboratoř zajišťující veškeré spektrum analýz a navíc hydrochemická hodnocení jejich výsledků;
• samozřejmě i obrovskou výrobní složku s desítkami vrtných souprav vedených zkušených vrtmistry a úsekovými techniky, čerpací osádky testující jímací území stovkových vydatností po dobu několika měsíců, střelmistry, svářeče, zámečníky, elektrikáře apod.;
• a k tomu navíc vedení, které nás nechalo pracovat!

Po roce 1989 došlo k atomizaci hlavních firem; pokud mohu mluvit za Vodní zdroje, vzniklo několik drobných firem, mnoho podnikajících „sólistů“, ty nejlepší vrtné soupravy se zpravidla zprivatizovaly, ty horší, resp. méně výkonné z hlediska tržeb, skončily ve šrotu, čerpací úsek prakticky zanikl a každý se zkrátka o sebe musel nějak postarat. Z řemeslníků u oboru nezůstal prakticky nikdo.

Klady: ti hodně schopní si pomohli, ti všeho schopní brzy skončili. Ta většina se musí ohánět a spoléhat sama na sebe, což obecně motivuje k vyšší výkonnosti.

Zápory: týmová práce se stala výjimečnou, multidisciplinární systémové vzdělávání zpravidla chybí, technická opora (projekční i realizační) silně pokulhává za reálnými potřebami praxe a nereaguje na nové potřeby společnosti, strojní a materiálové vybavení je diktováno výhradně ziskem, proto často nedokážeme provést práce v rozsahu, které by si hydrogeologické podmínky konkrétní lokality vyžadovaly, protože nemáme čím a s kým.

Takže v souhrnu, mám-li odpovědět na otázku, co zásadního se v mé dlouhodobé profesní kariéře změnilo, odpovím těmito slovy: vývoj nás v terénu často zavádí do bezbřehé samostatnosti hraničící v důsledku absence vědeckotechnické a výzkumné podpory někdy až s bezradností, na druhou stranu nás vede do potřeby mobilizovat síly pro zvýšení prestiže hydrogeologického řemesla ne pro vlastní požitek, ale pro naplnění stavovské cti. Pro profesního hydrogeologa není větší hrůzy než dívat se na šlendrián, který přinesl trh. Nad některými výkony a produkty těch, kteří se přímo nebo nepřímo podílejí na hydrogeologických pracích, zůstává rozum stát.

Datel: Obor hydrogeologie za posledních 30 let prošel neuvěřitelnými změnami. Vystudoval jsem tradiční obor zaměřený na vyhledávání a využívání nových zdrojů vody, problematice ochrany vod byl věnován jednosemestrový předmět v rozsahu dvou hodin. Záhy po nástupu do praxe se obor rychle a zcela proměnil – se společenskými změnami po roce 1989 se zde objevily zcela nové úkoly – průzkumy znečištění vojenských a průmyslových areálů, realizace sanačních prací, řešení znečištění vod ze zemědělské výroby, zajištění optimální ochrany významných vodních zdrojů před kontaminací. Šlo o úkoly, které se celá moje generace učila za pochodu, postupně zkoušela nové postupy, narychlo dostudovávala literaturu ze zahraničí, protože znalosti získané studiem tradiční hydrogeologie byly využitelné jen částečně. Troufám si říci, že jsme uspěli, desítky a stovky kontaminovaných areálů byly prozkoumány a do dnešní doby postupně probíhají sanační zásahy a další opatření za zlepšení kvality přírodních vod i celého životního prostředí v ČR.

Došlo bohužel k tomu, že se celý obor na problematiku kontaminací a sanací, zvláště v praxi, zaměřil až příliš. Zvláště větší firmy se většinou plně orientovaly na tuto problematiku. Tradiční hydrogeologické úkoly (vyhledávání, využívání a ochrana vodních zdrojů, realizace průzkumných a odběrných vrtů a studní) tak zůstaly na pár hydrogeolozích v regionech, kteří většinou podnikali samostatně nebo v malých lokálně působících firmách. V tom nejhorším případě se tyto zakázky zajišťující nové lokální zdroje vody realizují často zcela mimo obor hydrogeologie prostřednictvím různých studnařských a vrtných firem různé úrovně, bez odborných znalostí a odborného dohledu, včetně porušování platných předpisů.

Jako jednu z největších chyb uplynulého vývoje vnímám to, že na začátku 90. let zcela skončily velké regionální hydrogeologické průzkumy, které poskytovaly nezbytný rámec komunálně hydrogeologickým projektům. Vyjadřuji hluboký respekt a také trochu závidím slovenským kolegům, kteří byli – na rozdíl od nás – schopni zajistit i po rozpadu společného státu pokračování hydrogeologických průzkumů významných geologických struktur.

Jaký vývoj ve svém oboru očekáváte v budoucnosti?

Šeda: Geologie vždy tak trochu voněla dobrodružstvím a dálkami a i dnes, v době nejmodernějších technologií a přenosu prakticky všech informací, si ještě stále uchovává své tajemství. Většina geologických dějů je totiž skryta našemu přímému pozorování. Jsou to právě geologové, kteří se nám snaží tajemství zemských hlubin přiblížit. Již v dávné minulosti lidé znali kámen a železo (odtud doba kamenná a železná), již 400 let před naším letopočtem se v Indii těžily diamanty, všichni známe zlatou horečku v Americe. Byli to právě geologové, kteří přispěli k současnému rozvoji lidstva objevením ložisek uhlí, ropy, plynu, uranu či nejnověji plynu břidličného. Jenže právě tyto nové surovinové zdroje mají i jiný, nepříznivý efekt, tím je poškozování naší planety a jejího vzdušného pláště v míře ohrožující samu podstatu bytí na planetě Zemi. Na celém světě a samozřejmě i u nás proto dochází k razantnímu útlumu těžby nerostných surovin, zavírají se doly, klasická geologie je na úbytě.

Nastupuje však éra aplikované geologie, zahrnující geofyziku, inženýrskou geologii a samozřejmě i hydrogeologii. Ta má řadu podob. Na rozdíl od někdejší těžby nerostů se s ní setkává každý z nás. Potřebujete postavit dům? Pak vás zajímá podloží stavby. Potřebujete dům vytápět? Pak vás zajímá možnost využití té nejlevnější energie – geotermální, pomocí tepelných čerpadel. Potřebujete čistou vodu a zbavit se té špinavé? Pak potřebujete studnu a možnost vsakovat odpadní vodu do půdní vrstvy. Chcete využít dešťovou vodu a její přebytek neškodně odvést? Poradíte se s hydrogeologem. Převrátí se auto a vyteče benzin – hydrogeologu, poraď, jak zabránit, aby tento nepronikl do podzemní vody. Prostě toto je současná geologie, méně dramatická, ale stále přitažlivá, tajemná a vzrušující, protože skutečně dobrý hydrogeolog ví, že se pohybuje jen v určitých mezích pravděpodobnosti úspěšných výsledků své práce, proto má adrenalin v hydrogeologické profesi každodenní karneval.

Na jednu stranu je pravda, že podzemní voda je téměř všude, jen je ji někde více a někde méně, někdy je mělko, jindy hluboko, někdy je dobrá, jindy závadná. Já jsem postupně procesu tvorby podzemní vody začínal rozumět, sice jen trošku, ale přesto nepochybně více než běžný uživatel vody. Současně jsem začal chápat, jak ohromně složitý je mechanismus výskytu podzemní vody v přírodě, jak neuvěřitelně málo stačí k tomu, abychom tento složitý mechanismus svou neznalostí, neodborností, sobectvím či neodpovědností nenávratně poškodili. Přesně to je základ mé profesní zásady: nedopustit ohrožení a poškození toho, co se v naší přírodě po tisíciletí vytvářelo. Odtud je již blízko v mém nazírání na to, jaký bude vývoj oboru hydrogeologického v budoucnosti, lépe řečeno, jaký bych si já přál, aby byl:

– ochrana vodního režimu v území tvorby, oběhu akumulace a jímání podzemní vody s tím, že výsledky monitoringu množství a jakosti podzemní vody budou zpětně využity pro optimalizaci vodního režimu. K tomu bude nezbytný mozkový potenciál a zásadní zlepšení materiálně-technické základny, včetně šikovných řemeslníků. Práce pro stovky schopných lidí;
– podstatné rozšíření a zapojení se vědeckovýzkumné základny do přípravy podmínek optimalizace využití vodních zdrojů podzemní vody, týkající se vzdělávání, legislativy, technických řešení, provozních aplikací, simulačních modelů rizik apod. V tomto smyslu bude nezbytné začít u vzdělávacího procesu a kombinovat přírodovědecký a technický základ výuky. Práci najdou nepochybně desítky absolventů tohoto kombinovaného studia ročně;
– propojení vědeckovýzkumné základny s vodárenskou praxí s cílem efektivně využívat vodní zdroje podzemní vody v souladu s principy udržitelného rozvoje, v daném případě při zachováním jakosti vody a nepřekračování bilančních možností konkrétních hydrogeologických struktur, s obapolným přenosem provozních informací pro účely verifikace nebo modifikace přijatých řešení. Na každém větším vodárenském podniku by měl být tým provozních hydrogeologů, zajišťující služby pro ty malé.

Možná tedy opět souhrnně. Bez hydrogeologie to nepůjde, žádnou profesí potřebu starat se o podzemní vodu nelze hydrogeologii nahradit. Kvalitních hydrogeologů je málo. Je třeba zvednout prapor, sjednotit šiky, stav zdrojové oblasti podzemní vody to naléhavě potřebuje.

Datel: V současnosti je zřejmé, že se mění paradigma celého oboru, což souvisí se dvěma hlavními procesy: postupně končí velké státní zakázky na průzkumy a sanace kontaminovaných areálů a na významu začíná nabývat potřeba řešení dopadů globální klimatické změny na vodní zdroje a jejich využití.

Je nepochybné, že během nejbližšího desetiletí projde hydrogeologie naprosto zásadní proměnou. Společnosti, které se velmi dobře přizpůsobily ekologickým zakázkám, budou muset v zájmu přežití projít další změnou – množství těchto zakázek se sníží na standardní úroveň v západních zemích a přežijí jen ti nejlepší a nejsilnější. Pro bližší představu o intenzitě zaměření oboru na kontaminace a sanace svědčí tři čísla: odhaduje se, že ve druhé polovině 90. let bylo 80–90 % kapacit hydrogeologie využito pro tyto úkoly, o deset let později stále přetrvávala jejich dominance na úrovni 70–80 %, v západoevropských zemích činí zaměření hydrogeologie na tzv. „čistou vodu“ 60–70 % oboru hydrogeologie (s jistou výjimkou Německa, které bylo konfrontováno s potřebou řešení ekologických zátěží bývalé NDR). Zdá se, že českou hydrogeologii čeká podobný vývoj.

Potřeba tohoto vývoje se ještě zintenzivňuje v souvislosti s globální klimatickou změnou. Změny množství a rozložení srážek a teplot, zvyšování frekvence extrémních klimatických a hydrologických jevů mají velmi významný dopad na hydrologický oběh, včetně množství a kvality podzemních vod. Vznikají nové požadavky na zabezpečenost vodních zdrojů, mění se přírodní zdroje a zásoby podzemních vod, hloubky hladin, směry a intenzita proudění, i vydatnosti využívaných zdrojů. To vše znamená nové otázky a výzvy, a je otázka, jak se s nimi obor hydrogeologie vyrovná. Neznamená to vrátit se k tradičnímu pojetí oboru, ale k tvůrčímu využití komplexních znalostí celého oboru za účelem řešení úplně nových problémů.

Hydrogeologie bude muset najít mnohem užší propojení s hydrologií, různými geologickými obory a vodárenstvím, což bylo v uplynulém období poněkud zanedbáváno. Naopak doposud preferované vazby s chemickými a stavebními technologiemi (v rámci sanačních projektů) nebude vhodné opouštět, protože tvoří významnou přidanou hodnotu umožňující hydrogeologům řešit mnohem širší spektrum možných úkolů. Renesancí musí projít nedostatečné znalosti vrtných technologií ze strany hydrogeologů – převažující jednoduchá konstrukce většinou mělkých průzkumných a sanačních vrtů nekladla velké nároky na znalosti hydrogeologů ohledně vrtné a čerpací techniky a používaných technologií. Zde nám světový vývoj trochu utekl a obávám se, že řada firem by si dnes obtížně dokázala poradit s hlubokým vrtem několika set metrů ve složité pánevní vícekolektorové struktuře s rozdílně tlakově napjatými zvodněmi.

Podobným problémům čelí i výzkumná pracoviště zabývající se podzemními vodami (univerzity, výzkumné ústavy), protože i ta se ve větší či menší míře také zaměřila na aktuální vývoj. Odhaduji však, že na většině výzkumných pracovišť neproběhla orientace na kontaminační a sanační problémy tak výrazně jako u provozních firem, jejich adaptace na řešení nových úkolů by tak mohla být za jistých podmínek jednodušší, a mohly by tak vhodně pomoci přeorientování firem v praxi na tyto nové úkoly.

Pro budoucnost oboru hydrogeologie se proto jeví jako zásadní co nejužší spolupráce s vodárenskými společnostmi, které zajišťují zásobování obyvatelstva pitnou vodou (viz článek Svatopluka Šedy v tomto čísle VH – pozn. red.). Jsem přesvědčen, že tato spolupráce (i za účasti podniků Povodí a případně i vodoprávních orgánů) bude výhodná pro všechny strany, protože zajistí efektivnější a bezpečnější zásobování vodou a potřebnou správu a ochranu zdrojů podzemních vod.
Hospodaření s vodou ve městech, ale i v krajině má jistě hodně nedostatků. Nyní se prosazuje koncept HDV. Jaké kroky by podle vás společnost měla přijmout, aby bylo pokud možno stále vody přiměřeně a v co nejlepší kvalitě?

Šeda: Troufám si říci, že podzemní vody pro pitné účely v ČR není a nikdy nebude nedostatek, pokud zapojíme rozum a um a využijeme toho, co nám naše příroda uprostřed Evropy poskytuje. Hospodaření se srážkovou vodou je základ, to proto, protože podzemní voda jiný zdroj dotace než atmosférické srážky nemá. Ale pokud se podíváme na infiltrační území stávajících a potenciálních jímacích oblastí, tj. území, kde vsáklá srážková voda proniká až k hladině podzemní vody a nabohacuje ji, tak leží z více než 90 % mimo zástavbu. Takže, jaká by dle mého názoru měla být strategie nakládání se srážkovou vodou z hlediska ochrany vodních zdrojů podzemní vody?

– zasakovat srážkovou vodu v urbanizovaných územích z běžné domovní zástavby s cílem nadlepšovat zásoby podzemní vody není dle mého názoru dobré řešení, naopak to může způsobovat řadu stavebních komplikací;
– zasakovat srážkovou vodu v urbanizovaných územích v případě velkoplošných staveb, kde úbytek vsakované srážkové vody může být pro bilanci zásob podzemní vody významný, bych naopak doporučil téměř všude, protože to je snad až na výjimečně nepříznivé hydrogeologické poměry konkrétní lokality pouze otázka technického návrhu a peněz. Netřeba se obávat ani vysoké hladiny podzemní vody a klidně pouštět srážkovou vodu, v některých případech pravda upravovanou, do vody podzemní. V přírodě tomu jinak není, takže úprava legislativy a myšlení;
– zachytávat v urbanizovaných územích srážkovou vodu a alternativně ji využívat pro užitkové účely (závlaha, WC, praní apod.) je dobré řešení, protože se šetří zdroje podzemní vody přednostně určené k pitným účelům. Nesmí však platit, že návrhové srážky se musíme do 72 hodin zbavit. To odporuje logice jejího využití tehdy, když ji potřebujeme, tedy zpravidla ne po velkých srážkách. Tedy opět úprava legislativy;
– zasakování srážkové vody ve volné krajině v maximální možné míře nemá alternativu a toto řešení by mělo patřit vždy mezi zásadní Návrhová opatření v průběžně aktualizovaných Plánech oblastí povodí. Chce to jen jedno: vědět jak a kde! A tady je naprosto nedostatečně využíváno služeb hydrogeologie!

Datel: Území České republiky je označováno jako střecha Evropy. Obvykle se tímto obratem chce vyjádřit skutečnost, že téměř všechna voda z našeho území odtéká a voda, kterou tu máme, je původem pouze ze srážek (až na nepatrné výjimky několika hraničních toků, které nemají praktický význam). Jsme tedy plně vystaveni dopadům probíhající globální klimatické změny. Tyto procesy jsou modelovány velmi sofistikovanými klimatickými a hydrologickými modely, z nich je zřejmé, že v horizontu několika desítek let můžeme očekávat vážné změny v hydrologickém cyklu a hydrologické bilanci na území ČR.

Pro nás není rozhodující diskuse o příčinách těchto změn, ale je nutné se soustředit na tzv. adaptační opatření související s udržením vody v krajině. Zde se dostávají zájmy hydrogeologie (tedy podzemních vod) do velmi úzké vazby na hydrologické poměry povrchových vod. Ve zdravé krajině jsou totiž jednotlivé části hydrologického cyklu ve vzájemné rovnováze, která umožňuje dobrý život lidem i všem ekosystémům, které se v krajině nacházejí. Často se v různých diskusích staví různá opatření v krajině k zadržení vody proti sobě – tzv. tvrdá opatření (stavba přehrad a dalších nádrží) a tzv. měkká, přírodě blízká opatření (zadržování vody ve zdravé půdě, rybníky a malé nádrže, zadržování vody v krajině vegetací apod.). Z hlediska doplňování zásob podzemní vody je třeba uvést, že jakékoliv formy zadržení vody v krajině se mohou pozitivně projevit na velikosti infiltrace srážkové a povrchové vody do podzemních struktur (tedy na zvyšování zásob podzemní vody). Z tohoto pohledu proto hydrogeologové veškeré tyto aktivity velmi vítají.

Kromě toho prosazujeme i specifické aktivity zvyšující zásoby podzemních vod, především ve formě umělé a břehové infiltrace, včetně infiltrace přečištěných odpadních vod, v čemž má ČR velmi značné rezervy, např. ve srovnání s Izraelem, který vyvinul a široce zavedl špičková řešení v oblasti infiltrace do podzemních vod i v celém vodním hospodářství.

Využívání dešťové vody, kterého se týkají současné dotační tituly MŽP, je jedním z celého komplexu potřebných opatření. Je třeba připomenout, že efektivní využívání dešťových vod znali už naši předkové – dříve bylo naprosto samozřejmé, že dešťová voda ze střech byla zachycována do různých nádob, sudů apod., a používána pro zalévání zahrádek a jako užitková voda pro další účely. Například naše babičky dobře věděly, že v dešťové vodě se nejlépe pere, protože je měkká, apod. Pro zásoby podzemních vod program využívání dešťové vody podporovaný MŽP má jen omezený a nepřímý dopad – umožňuje snížit spotřebu pitné vody z vodárenských zdrojů, a tak do určité míry lokálně eliminovat dopad klimatické změny na velikost zdrojů podzemních vod.

Staré ekologické zátěže se odstraňují, ale vznikají nová rizika… Prosazuje se stále více decentrální čištění odpadních vod v nehusté zástavbě, tepelná čerpadla se zanořují do země jak houby po dešti, krajina je poseta satelity a manipulačními plochami. To má své možné negativní dopady na hydrogeologii. Jak to vnímáte?

Šeda: To je celé spektrum otázek a odpovědi na ně by měl dát především institut územního plánování. Kvalitní územní plán, a rád bych takový v nějaká blízké době viděl, by měl být opřen o kvalitní průzkumnou a rozborovou část, ať již se jedná o plány malých či velkých územních celků. Zůstaneme-li pouze u hydrogeologie, právě nástroje územního plánování by ze své podstaty měly vycházet z přírodovědných limitů území a vyčleňovat tak území s potřebnou ochranou vod pro vodárenské účely, území starých ekologických zátěži s rizikem migrace polutantů prostřednictvím podzemní vody, území s rizikem narušování přirozené hydrogeologické stratifikace horninového souboru hlubšími vrty, území se zakázanou likvidací odpadních vod jejich vsakem do vod podzemních, apod. Protože prakticky každá stavební či obdobná činnost vyžaduje nějaký druh územního rozhodnutí, bylo by jasno jak při povolování jednotlivých staveb či činností, tak při plánech na koncepční využití větších územních celků typu satelitů, průmyslových zón apod. Jenže u nás je v oblibě salámová metoda a lepení jednotlivých staveb k sobě jak vlaštovčí hnízda, kdy se při prvním umisťování v podstatě neškodné jednotlivé stavby netuší, že bude součástí rozsáhlého komplexu, významně ovlivňujícího vodní poměry území.

Jaká je cesta z této nežádoucí a pro podzemní vodu alarmující situace? Uvedu dva příklady, které jsme jako funkční již odzkoušeli v praxi.

První se týká vrtů pro tepelná čerpadla (zkráceně GTE). Pro jednu z našich nejvýznamnějších vodárenských oblasti jsme zpracovali odborný podklad s názvem „Polická pánev – pilotní projekt eliminace ohrožení nebo negativního ovlivnění režimu podzemních vod v oblasti ochranného pásma vodního zdroje II. stupně vrty pro využití geotermální energie“, který se stal podkladem pro aktualizaci Plánu oblasti povodí Horního a Středního Labe na období 2016–2021. Více než 40 katastrálních území obcí zahrnutých do ochranného pásma vodního zdroje podzemní vody II. stupně bylo na základě analýzy rozděleno do tří kategorií rizik ohrožení nebo negativního ovlivnění režimu podzemních vod vrty pro využití geotermální energie a pro každou kategorii byly zpracovány podmínky pro výstavbu předmětných vrtů. Do kategorie III (zelená) jsou začleněna území s nízkou mírou rizika negativního ovlivnění nebo ohrožení vodárensky využitelných zdrojů podzemní vody, kde lze vrty pro využití GTE budovat zpravidla za běžných legislativních, technických a technologických podmínek. Do této kategorie náleží především katastry s jednokolektorovým zvodněným systémem v okrajových částech Polické pánve. Do kategorie II (žlutá) jsou začleněna území se střední mírou rizika negativního ovlivnění nebo ohrožení vodárensky využitelných zdrojů podzemní vody. V těchto územích lze vrty pro využití GTE budovat pouze za specifických podmínek. Do této kategorie náleží katastry s dvou a vícekolektorovým zvodněným systémem, území s puklinovou a průlinovou propustností horninového souboru a s průtočností větší než 1.10-4 m2/s, ale menším než 1.10-2 m2/s a území, ve kterých lze očekávat naražení tlakové zvodně s přetokem vody na terén ve výši do 2 l/s a jejím přetlakem v úrovni terénu do 30 kPa. Do kategorie I (červená) jsou začleněna území s vysokou mírou rizika negativního ovlivnění nebo ohrožení vodárensky využitelných zdrojů podzemní vody. V těchto územích nelze vrty pro využití GTE budovat buď vůbec, anebo pouze výjimečně, jestliže projekční fázi stavby bude předcházet podrobný hydrogeologický průzkum konkrétní lokality a ten potvrdí akceptovatelnou míru rizika pro vodní ekosystém podzemních vod vrty pro GTE, samozřejmě s nadstandardními technickými parametry. Systém kategorizace z hlediska jeho tvorby byl sice v tak velkém rozsahu neuvěřitelně náročný, ale z hlediska praktického využití je jednoduchý a především objektivní.

Druhý případ se týká ustanovení § 38 zákona č. 254/2001 Sb., který připouští vsakovat předčištěné odpadní vody do vod podzemních prostřednictvím půdní vrstvy pouze ve výjimečných případech. Myslel tím zákonodárce, že těmito výjimečným případy mohou být například infiltrační území vodárensky využívaných vodních zdrojů? Asi těžko, a tak jsme jako hydrogeologové věc posunuli dál, postupně tato infiltrační území ve významných hydrogeologických rajonech mapujeme, nazýváme je územím zvýšené kontroly v rámci obecné ochrany vod a vsakování odpadních vod do vod podzemních prostřednictvím půdní vrstvy limitujeme. Cílem je dostat tyto limity i do aktualizovaných Plánů oblasti povodí.

Opět tedy krátce shrnuji: pro ochranu vodního režimu podzemních vod využijme kromě ochranných pásem, často ve větším rozsahu obtížně prosazovatelných a nákladných, institutu územního plánování.

Datel: Je pravdou, že odstraňování starých ekologických zátěží je velmi úspěšným projektem, ve srovnání s ostatními zeměmi bývalého východního bloku se ČR s nimi vypořádává velmi úspěšně, kvalita povrchových i podzemních vod se celkově velmi zlepšila, alespoň co se týče průmyslových zdrojů znečištění. Na kvalitě povrchových vod se úspěšně projevilo i financování komunálních ČOV, určité problémy přetrvávají s kontaminací vod ze zemědělství a z nejmenších sídlišť.

Objevují se nová rizika pro podzemní vody: zasakování individuálně přečišťovaných vod z individuálních staveb v rozptýlené zástavbě (s rizikem zhoršování jakosti mělkých podzemních vod), realizace hlubokých vrtů pro tepelná čerpadla (s rizikem vertikálního propojování zvodní), rozšiřování městské a industriální zástavby ve formě zastavěných a zpevněných ploch (s rizikem omezováním zasakování do podzemních vod a také s rizikem zvýšené četnosti a intenzity povodňových průtoků na povrchových tocích). Tato rizika jsou známá a odborně dobře řešitelná, avšak pouze za předpokladu, že u návrhu a realizace těchto zásahů je odborník potřebné kvalifikace a odborné erudice. To je významná výzva pro naši hydrogeologickou obec, aby tyto odborníky nabídla. Zároveň jde o výzvu pro výuková pracoviště a profesní a odborné organizace, aby hydrogeologům nabídla potřebné znalosti a informace, např. ve formě vzdělávacích kurzů, seminářů, metodik a učebnic, aby tyto nové úkoly mohli hydrogeologové řešit na skutečně odborné úrovni. Jde v podstatě o transfer znalostí ze zahraničí, protože ve vyspělých zemích se problematika tzv. urbánní hydrogeologie (urban hydrogeology) rozvíjí již několik desítek let. Je zřejmé, že řešení těchto problémů může (společně s výše uvedeným rozvojem vodárenské hydrogeologie) do značné míry vykrýt diskutovaný výpadek ekologických zakázek.

Mnohé profesní organizace v oblasti vody (třeba CzWA, SOVAK) si stěžují, že nejsou součástí tvorby právních předpisů. Jak to vnímáte vy?

Šeda: Tentokrát jednoduchá a jasná odpověď. Kdo chce a umí, má možnost se do procesu tvorby nejen zákonů, vyhlášek a norem, ale i certifikovaných metodik či metodických doporučení nejenom kdykoliv zapojit, ale dokonce je i iniciovat. Takové metodické doporučení pro stavební a vodoprávní úřady s názvem „Tepelná čerpadla pro využití energetického potenciálu podzemních vod a horninového prostředí z vrtů“ mne sice stálo mnoho cest do Prahy a desítky hodin přípravy, ale máme podklad, který slouží jak odborníkům, tak široké veřejnosti.

Datel: V 90. letech 20. století celkem slušně fungovala komunikace mezi Českou asociací hydrogeologů a Ministerstvem životního prostředí ve formě možnosti připomínkování připravovaných právních předpisů. Asi nejúspěšnější jsme byli v případě přípravy nového vodního zákona v letech 2000–2001, kdy jsme se „vnutili“ do Parlamentu ČR a s příslušnými orgány Poslanecké sněmovny byl návrh vodního zákona s námi celkem široce diskutován. Od té doby má tato spolupráce klesající tendenci. Faktem je, že v dnešní době jsou připravovány předpisy v oblasti vodního hospodářství a ochrany životního prostředí prakticky bez naší spolupráce. To považujeme za špatné, protože se domníváme, že pro zákonodárce by bylo užitečné si vyslechnout názory a návrhy odborné veřejnosti.

V tomto smyslu jsme tedy zajedno s dalšími odbornými a profesními organizacemi (např. CzWA, SOVAK apod.), že bychom velmi uvítali, kdybychom mohli být zapojeni v přípravě nových právních předpisů v oblasti vodního hospodářství, geologie a ochrany životního prostředí. Komplikujícím faktorem je jistě to, že problematika vodního hospodářství je rozdělena mezi několik rezortů, což vyžaduje udržovat vztahy s několika ministerstvy a jejich různými odbory, což je časově neuvěřitelně zatěžující pro Českou asociaci hydrogeologů, spravovanou čistě na dobrovolném základě a neplaceně. Určité nevyužité možnosti vidím v užším propojení různých vodohospodářských organizací, které by mohly být úspěšnější v případě jednotného postupu vůči státním orgánům.

Co si myslíte o vztahu mezi vodohospodáři a ekology?

Šeda: Těžká odpověď. Byť bychom měli být na stejné lodi, není tomu vždy tak. Mám se snad jako hydrogeolog smířit s tím, že pro ochranu nějakého živočicha musí pít desítky tisíc lidí každého půl roku místo kvalitní podzemní vody upravenou vodu z řeky třídy čistoty V? Ale jak říkám, těžká odpověď, nejsem dostatečně kvalifikován a třeba mně něco uniká…

Datel: Různé výskyty vody v krajině, tedy hydrosféra, je zde pro využití pro všechny účely, tedy jak pro zásobování pitnou i užitkovou vodou, pro život přírodních organismů, pro pěstování zemědělských rostlin, tak pro zajištění existence celých vodních a na vodu vázaných ekosystémů. Ve zdravé krajině jsou všechny tyto funkce hydrosféry naplněny a ve vzájemné rovnováze. To musí být cíl nás všech. Pokud v některých lokalitách dochází ke sporu mezi vodárenskými a ekologickými zájmy, je to většinou z důvodu, že jedna strana příliš prosazuje své zájmy bez ohledu na ostatní. Je to tedy o vzájemné toleranci a snaze pochopit toho druhého.

V naší krajině ČR se podle všech časových predikcí různých numerických modelů vývoje klimatu i hydrologických poměrů zdá, že v nejbližších desítkách let neočekáváme zásadní a celkový nedostatek vody v krajině, týkající se zásobování pitnou vodou, vody pro zemědělství, ani vody pro vlastní přírodu krajiny. To ale neznamená, že nenastanou vůbec žádné problémy – bude se měnit distribuce vody v průběhu roku, bude se měnit poměr mezi povrchovým a podzemním odtokem a výparem, budou přibývat extrémní klimatické a hydrologické stavy a to vše se samozřejmě může negativně projevit (dočasně, lokálně) na antropogenních i přírodních zájmech. Bude tedy věcí nezbytného dialogu všech zainteresovaných stran, aby se nalezlo řešení všech potenciálních střetů zájmů. A bylo by ideální, kdyby tento dialog probíhal v rámci správně nastavených přepisů.

Jsi praktický hydrogeolog a ve svých Zápiscích vesnického hydrogeologa se zmiňuješ i o proutku neboli virguli. Používáš tento nástroj ve své praxi často?

Šeda: Ano, protože podzemní voda je skryta našemu přímému pozorování, je proto třeba volit každou dostupnou identifikační metodu, která nám její hledání či popis místa jejího výskytu usnadní. A proutek mezi tyto identifikační metody nepochybně patří, protože jinak by historie jeho využití netrvala tisíce let. Kdyby ses mě zeptal, zdali proutku bezmezně věřím, odpovím jednoznačně: nikoliv. Na otázku, proč ho tedy využívám, bych však opět odpověděl jednoznačně: protože mně pomáhá doplnit si představu o vodním režimu lokalit především s jednokolektorovým zvodněným systémem.

V roce 1988 jsem na tehdejších Vodních zdrojích Bylany u Chrudimi v rámci manuskriptu „Paranormální jevy v hydrogeologii“ provedl analýzu 50 vrtů v krystaliniku vytýčených hydrogeology-proutkaři a 50 vrtů vytýčených hydrogeology-neproutkaři. Z analýzy vyplynulo, že výsledky hydrogeologů-neproutkařů nevykazovaly žádné větší anomálie, vydatnosti se pohybovaly v průměru v desetinách l/s na vrt. Výsledky hydrogeologů-proutkařů vykazovaly nadprůměrný počet anomálií, řada vrtů měla vydatnost až několik l/s a naopak řada vrtů byla téměř suchých.

Dovolil jsem si tehdy provést tuto interpretaci: horninové prostředí je z hlediska výskytu podzemní vody významně heterogenní, a trošku obrazně řečeno, je to jako s povrchovými toky. Existují místa privilegovaného proudění podzemní vody, tedy „řek“, a místa horninových bloků skoro bezvodých. Připustíme-li, že podzemní voda má jiné energetické pole než suchá hornina, a připustíme-li, že někteří lidé dokážou intenzitu a charakter energetického pole vnímat a rozlišovat, pak jsme blízko názoru, že proutkař dokáže nalézt zóny energeticky anomální. Nastává problém interpretační. Vyslovil jsem tehdy názor, že proutkař sice často dokáže anomálii nalézt, ale voda jako hmota má patrně stejné energetické pole, ať již pomalu „teče“, například v otevřené puklině, nebo téměř „stojí“, třeba v zajílované puklině. Hydrogeolog-proutkař umí tuto puklinu čili změnu energetického pole najít, ale hůře je to s poznáním, zdali je to voda tekoucí nebo stojící, potažmo průběžně doplňovaná čili využitelná, nebo stojící, nevyužitelná. Proto tak vysoký počet vrtů nadprůměrně a podprůměrně vydatných.

Co tomu říkám po 30 letech dnes? Možná má ta někdejší interpretace skutečně reálný základ, možná ne. Ale je-li proutek jedním z identifikačních nástrojů a hydrogeolog pomocí něho zvyšuje míru svého poznání, nechť ho používá. Nic to nemění na skutečnosti, že hydrogeologie je věda navýsost pravděpodobnostní a i ti nejlepší připouštějí ve svých závěrech jistou míru nejistoty. Přesto je hydrogeologie pro každého, kdo ji propadl, povoláním snů.

Ing. Václav Stránský