Stránský: V letošním roce si připomínáme kulatá výročí povodní, které ve větším rozsahu přišly po přibližně sto letech. Připomeňte, jak jsme, celá společnost, na tyto přírodní pohromy byli (ne)připraveni. Politici, záchranný systém i běžní občané. Jak jsme na tom dnes? Jak, podle Vašeho odhadu, na tom bude společnost za několik desetiletí?
Punčochář: Připomínáme si nejenom výročí našich extrémních povodní, tedy 20 let od první katastrofické povodně v povodí Moravy, Odry a části Labe, 15 let od největší povodně v povodí Vltavy a Labe v roce 2002, ale rovněž 10 let od přijetí povodňové směrnice EU (2007/60/ES – o vyhodnocování a zvládání povodňových rizik). Zejména tento dokument ukazuje, jak společnost a politici reagují na výskyt historických povodní, s jejichž počtem v Evropě narůstala potřeba nové legislativy pro zvýšení povodňové prevence. Nejinak tomu bylo také u nás, několik po sobě jdoucích povodní v letech 1997–2002 (viz přehled v tab. 1)
Tab. 1. Přehled povodní a jejich následků v období 1997–2013
vedlo k přípravě kompletního souboru zákonů, který po několika novelizacích představuje jednu z nejlepších legislativ na ochranu před povodněmi v Evropě:
• nařízení vlády č. 100/1999 Sb., o ochraně před povodněmi (nahradilo nařízení vlády č. 27/1975);
• zákon č. 238/2000 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů;
• zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů;
• zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon);
• zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon);
• zákon č. 12/2002 Sb., o státní pomoci při obnově území postiženého živelní nebo jinou pohromou a o změně zákona č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojišťovnictví), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o státní pomoci při obnově území);
• vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 236/2002 Sb., o způsobu a rozsahu zpracovávání návrhu a stanovování záplavových území.
Společně s tím se rozbíhala příprava konkrétních opatření v terénu v souladu se „Strategií ochrany před povodněmi pro území České republiky“, která byla přijata usnesením vlády č. 382 ze dne 19. dubna 2000. Je pozoruhodné, že v následujících letech nebylo třeba tento věcně-politický dokument měnit nebo aktualizovat a vyhovuje dodnes.
K omezení povodňových škod a zejména ke snížení ohrožení lidských životů je zásadní předpověď a dostupnost informací o povodňovém nebezpečí a průběhu povodní. Z iniciativy Ministerstva zemědělství a s. p. Povodí byl založen Informační systém veřejné správy (ISVS-VODA), jehož velmi podstatnou částí jsou údaje o vodních stavech a průtocích ve vodních tocích s vyznačením stupňů povodňové aktivity. Tyto údaje jsou od roku 2005 dostupné všem na adrese www.voda.gov.cz nejenom v České republice, ale i v okolních státech, neboť je publikován v šesti jazykových verzích. Stal se tak příkladem pro ostatní evropské státy a např. v SRN byla jeho obdoba rovněž zavedena. Od roku 1997 se připravenost na povodně a povodňová ochrana výrazně zkvalitnily, připravenost veřejné správy a vodohospodářů i řízení záchranných prací jsou na vysoké úrovni a integrovaný záchranný systém byl od roku 2000 opakovaně úspěšně prověřen všemi dalšími povodněmi (tab. 1).
Využívání matematických modelů se stalo standardní rutinní činností Českého hydrometeorologického ústavu a s. p. Povodí. Podobně jsou modelová řešení základem pro vyhodnocení účinnosti navrhovaných technických opatření, jejichž výstavba pokračuje, i když velmi zdlouhavě. Je to kvůli odporu orgánů ochrany přírody včetně jejich nevládních organizací a rovněž následkem obtížného vypořádání majetkoprávních vztahů s obcemi a vlastníky pozemků, které jsou nezbytné pro realizaci jak technických, tak přírodě blízkých opatření. Nicméně lze konstatovat, že připravenost obyvatel na povodně se výrazně zlepšila a vybudovaná konkrétní opatření v mnoha lokalitách snížila rozsah škod z případných budoucích povodní. Efektní jsou například technická opatření podpořená v I. a II. etapě programu Podpora prevence před povodněmi Ministerstva zemědělství (v letech 2002 až 2015), jak vyplývá z údajů v tab. 2.
Tab. 2. Údaje o přínosu I. a II. etapy programu Podpora prevence před povodněmi Ministerstva zemědělství, jehož financování ze státního rozpočtu podpořila půjčka státu od Evropské investiční banky
Období po povodni je jen období před další povodní, a je nutné ho využít k přípravě. Mnohá protipovodňová opatření mohou zároveň přispět k omezení následků sucha a nedostatku vody – jde zejména o vodní nádrže s možností manipulace zásobními objemy, zlepšení stavu krajiny a kvality půdního profilu k omezení rychlého odtoku a retardaci vody v ploše povodí.
Toto je vize potřebných aktivit celé společnosti a zejména vodohospodářů do budoucnosti. Je totiž třeba reagovat v rámci předběžné opatrnosti na scénáře vývoje klimatu, které nasvědčují zvýšenému výskytu jak povodní, tak i sucha. Příčinou bude především jiné časové rozložení srážek (jejichž průměrné roční úhrny se příliš nezmění) a zároveň očekávaný růst teplot vzduchu, který zhorší bilanci vody v povodích růstem odparu a evapotranspirace. Proto je třeba orientovat pozornost na zvýšení akumulace vody pro posílení vodních zdrojů, což znamená budovat přehradní nádrže tam, kde je již nyní vodohospodářská bilance nedostatečná. Pouze zvýšení množství vody v půdním profilu a v krajině k řešení nedostatku vody ve vodních zdrojích v podstatě nepomůže. Stránský: Některé lokality byly postiženy opakovaně, přesto se na nich znova a opakovaně staví. Mnozí v těchto lokalitách nejen staví, ale ani se nepojistí, nebo dokonce pojišťovny pojistku neposkytnou. Mám dojem, že stavebníci (lidé, firmy, obce…) předpokládají, že když se něco stane, tak stát přece pomůže… Jakou ingerenci by měly hrát stát, kraje, obce? A hrají ji? Punčochář: Výstavbu v záplavových územích je bezpochyby nutné regulovat prostřednictvím orgánů státní správy ve vodním hospodářství, s cílem zabránit škodám jak na nově realizovaných investicích, tak zejména zabránit zhoršenému průběhu dalších povodní nevhodným využitím údolních niv. Proto byl zaveden, na základě mezinárodní spolupráce s Nizozemskem, institut „aktivní zóny záplavových území“, kde není dovoleno provádět jakékoliv změny v konfiguraci terénu a stávající historické zástavby. Ačkoliv se jedná o ochranu vlastníků nových investic v rámci opatrnosti ve veřejném zájmu a s využitím poznatků o rozsahu záplavy, žadatelé, podpořeni často samosprávou, usilují o investování právě v záplavových územích. Jejich snahy jdou tak daleko, že odmítají souhlasit se stanovením záplavových území identifikovaných pomocí moderních modelů a znalostí s. p. Povodí. Zda je to zvykem kvůli dřívější benevolenci z období téměř sta let bez povodní anebo snaha movitých zájemců umístit investice v atraktivních místech poblíž vodního toku, lze jen těžko posoudit. Zatímco striktní zákaz platí „jen“ pro aktivní zóny záplavových území, mimo ně může být výstavba povolena, ovšem za podmínek, které musí eliminovat jakékoliv zhoršení průběhu povodně. Zároveň by měly tyto podmínky zohlednit i škody na investici, které mohou vznikat při případném zatopení, i varování, že v případě škody nebude možné očekávat veřejnou, zejména státní, podporu na její odstranění. Rizika v záplavových územích jsou veliká a není divu, že pojišťovny majetek nepojistí, eventuálně výše pojistného je tak vysoká, že pojištění není uzavřeno. To samozřejmě platí pro nové stavby. Složitější a obtížně řešitelná je situace u staveb existujících, postavených na nevhodných místech v období, kdy nikdo povodně takového rozsahu nepamatoval. V těchto případech je řešení skutečně problematické. Na nabídku státu (resp. Hlavního města Prahy) v několika lokalitách, opakovaně zasažených povodněmi, vykoupit stávající ohrožené nemovitosti a usadit se jinde, více jak polovina vlastníků nepřistoupila (s paradoxním očekáváním nebo vyžadováním zvýšené ochrany, která je nereálná)! Spíše teoretickou možností, jak vlastníkům nemovitostí historicky situovaných do záplavových území ulevit, by bylo zavedení povinného pojištění všech obyvatel v záplavových územích proti povodňovým škodám. Úroveň pojistek by se tím mohla výrazně snížit. Historie ukázala, že vlastně nikdy nebylo povodněmi zasaženo celé území České republiky, tedy ohrožení extrémních výplat pojistného by nemělo hrozit. Tento přístup zástupci Ministerstva zemědělství s pojišťovnami projednávali, ale reakce pojišťoven byla zamítavá. Z jejich stanoviska vyplynulo, že jedině v případě pojištění všech obyvatel proti povodním (tedy na celém území) by bylo možné o něčem takovém uvažovat. To je evidentně nereálné, neboť naprostá většina obyvatel žije mimo záplavová území, mnohdy ve vyšší nadmořské výšce, kde nelze ani teoreticky povodňové riziko čekat. Zavedení zmíněné povodňové směrnice by vedlo k vymezení lokalit se zvýšeným povodňovým rizikem a možná by stálo za úvahu zvážit znovu uvedený postup alespoň pro tato území. Ve 3 006 obcích a městech dotčených stoletou povodní žije cca 8,5 mil. obyvatel. Povodní této úrovně je přímo dotčeno přibližně 400 tis. obyvatel. Z diskusí s obyvateli v regionech ohrožených povodněmi vyplývá, že počet pojištěnců by zřejmě významně nenarostl. V celé této záležitosti je dalším velmi nepříjemným faktem, že vstřícnost obyvatel umožnit protipovodňová opatření na katastru svých obcí a měst k ochraně obyvatelstva níže podél toku je velmi nízká (nehodlají poskytnout výkup svých pozemků za úhradu, nesouhlasí se změnou části území výstavbou poldru nebo nádrže). Poněkud paradoxní je skutečnost, že se vlna solidarity pomoci postiženým po povodni opakovaně zvedá, a to jak materiální, tak i finanční. Situaci by mohlo postupně i změnit posílení vzájemné spolupráce mezi obcemi za současné podpory krajů. Ponechat vyjednávání výhradně na vodohospodářích, kteří se snaží vyhovět správným, avšak z uvedených důvodů nerealizovatelným, požadavkům na zajištění protipovodňové ochrany mnohých měst a obcí (viz realizace protipovodňové ochrany v povodí Horní Opavy s realizací přehrady Nové Heřminovy), není možné. Stránský: Druhou stránkou vodohospodářských extrémů jsou sucha. Jak je předvídat, jim předcházet, jejich vliv eliminovat? Existuje mnoho způsobů, jak se vypořádávat s povodněmi a suchy (vodní nádrže, poldry, revitalizace, mokřady, vhodné nakládání se srážkovými vodami v intravilánu, znovuvyužití odpadních vod). Jaká váha by měla být přisuzována jednotlivým možnostem? Punčochář: Suchu, podobně jako povodním, zabránit nelze, ale je možné připravit se na omezení jeho následků. To je podstatně náročnější a zabírá výrazně delší časové období než ochrana před povodněmi realizací protipovodňových opatření, u nichž lze efektivitu předem určit a následně je relativně rychle uskutečňovat. K zabezpečení dostatečných zdrojů vody pro zmírnění následků sucha je nutné velmi pečlivě vyhodnotit nejohroženější území (což již bylo pro naše území provedeno) a následně zvolit efektivní opatření, kterými se může pokrýt očekávaný deficit ať předpokládané anebo existující negativní vodní bilance.V tomto směru v současnosti existují výrazné odlišnosti názorů mezi vodohospodáři (= techniky) a ochránci životního prostředí (a zejména přírody). Obecně se totiž nerozlišuje mezi nedostatkem vody, tedy vodních zdrojů („water scarcity“), a zemědělským půdním suchem („drought“). Změna stylu hospodaření na zemědělské půdě, zkvalitnění „odpřírodněného“ stavu krajiny, retardace srážkových vod v půdním profilu území – to vše jsou bezpochyby velmi potřebná opatření k omezení rychlého nástupu sucha zemědělského, které rovněž postihuje krajinné suchozemské ekosystémy. Zvýšením objemu vody v půdě, omezením eroze a snížením rychlostí povrchového odtoku srážkových vod lze nástup i rozsah zemědělského sucha omezit, avšak pro zajištění dostatečnosti vodních zdrojů nejsou tato opatření příliš (pokud vůbec) účinná. Poslední výzkumy ukázaly, že se ani tak výrazná změna hospodaření v zemědělství, ke které došlo po roce 1951, dramaticky neprojevila na situaci základního odtoku a rozsahu infiltrace do podzemních vod v povodí Labe, jak vyplynulo z porovnání s obdobím do roku 1951 (viz Vodní hospodářství, 6/2017, str. 6–9). Zajištění dostatku vodních zdrojů pro udržení životního komfortu obyvatelstva a úrovně hospodářství lze docílit výhradně zadržením atmosférických srážek na našem území akumulací ve vodních (přehradních) nádržích. To ostatně prověřila historicky politika vodního hospodářství na území Československa, kdy přehradní nádrže od počátku minulého století byly opatřením k vyrovnání následků povodní a sucha. To potvrzuje aktuálně funkce 165 významných přehradních nádrží za období suchých let 2003, 2014–2017. Z nich je 49 vodárenských a slouží k výrobě pitné vody a z cca 50 % pokrývají její spotřebu a pouze díky nim nedošlo k žádnému výpadku v systémech veřejných vodovodů, které zásobují. Realitou je, že se celkové mínění společnosti nejenom u nás, ale i v řadě dalších evropských zemí, orientuje na odpor proti výstavbě přehrad, ačkoliv v zemích postihovaných pravidelně suchem jedině ony umožňují efektivní hospodářství (viz Španělsko). V některých případech dochází k rychlému obratu názorů a přístupu, pokud se dlouhodobý nedostatek vody naplno projeví a voda chybí nejenom v zemědělství, ale např. i na hašení požárů. Pak, se zpožděním, nastává rychlé rozhodování o nutnosti výstavby přehradních nádrží (viz Itálie v letošním roce). Z uvedených důvodů je nutné záměnu „řešení sucha“ od „zajištění dostatečných vodních zdrojů“ politikům, veřejné správě a hlavně široké veřejnosti trpělivě objasňovat a vysvětlovat, pokud možno na evidentních příkladech. Často propagovaným mýtem je obnova mokřadů, rybníků, tůněk a malých vodních nádrží jako efektivní ochrana před následky nedostatku vody a vodních zdrojů. Tyto vodní útvary jsou bezpochyby účelné pro udržení a zlepšení biodiverzity krajinných biocenóz, neboť lokálně a především ve svém nejbližším okolí přispívají k udržení skladby rostlinného pokryvu za suchých období, tedy slouží k ochraně před suchem v krajině. Proto svými dotačními tituly Ministerstvo zemědělství rybníky a malé vodní nádrže podporuje. K posílení kapacity vodních zdrojů však mohou přispět jen velmi omezeně. Nejlépe to vyplývá ze srovnání možností nadlepšování vodních zdrojů nebo udržení průtoků ve vodních tocích akumulacemi v rybnících a přehradních nádržích. Naše přehradní vodní nádrže akumulují cca 3 360 mil. m3 vody pod plochou cca 30 000 ha. Rybníky (s počtem cca 23 000) pod plochou cca 51 000 ha představují akumulaci cca 600 mil. m3, z čehož cca 10–20 % (údaje Rybářského sdružení České republiky) vyplňují sedimenty. Tedy v optimistickém předpokladu je objem vody v rybnících cca 500 mil. m3. Disponibilní retenční objem z této akumulace však činí jen velmi malou část, protože rybníky slouží k chovu ryb a nelze je tedy prázdnit neomezeně. Jde o objem prakticky vymezený rozdílem hladiny v úrovni bezpečnostního přelivu a obvyklé provozní hladiny. Ta ostatně za sucha trvale klesá, jak ukázaly události letošního roku na jižní Moravě, kde mnohé rybníky vyschly anebo výlov musel proběhnout předčasně z důvodů ohrožení rybí obsádky. Vymezení takto odvozeného „disponibilního“ zásobního prostoru rybníků bylo zveřejněno v tisku jako sdělení bývalého ministra životního prostředí Ladislava Miko. Z uvedených údajů plyne, že onen disponibilní objem lze předpokládat v nejlepším případě cca 10–15 % celkového objemu vody rybníků, tedy 50–75 mil. m3. Jen pro představu a porovnání: s. p. Povodí Moravy na podporu průtoků ve vodních tocích pod nádržemi nadlepšoval vypouštěním více než 250 mil. m3, aniž by byly ohroženy funkce těchto nádrží. Pokud k tomu ještě připojíme velký odpar z plochy hladin rybníků (která je nejenom téměř dvojnásobkem povrchu hladiny nádrží, ale určitě s vyšší teplotou vody), dostáváme ne příliš radostný obraz o funkci rybníků pro omezení důsledků sucha. Z uvedených důvodů, bohužel, nemohu souhlasit s názorem, že nedostatku vody a následkům sucha zabrání úprava hospodaření v krajině, obnova rybníků, mokřadů atd. a zvýšení objemu půdní vody, který dle údajů Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy klesl o cca 3 mld. m3 v důsledku změny hospodaření v zemědělství. Z půdního profilu se voda k hospodářskému využití bez akumulace nedostane. Všechna tato doporučení stabilizují vzhled a charakter krajiny, posílí biocenózy a bezpochyby oddálí nástup zemědělského sucha, nepřispějí však výrazně k zajištění vodních zdrojů při dlouhodobém suchu. Komplexní přístup k omezení následků sucha a nedostatku vody prostřednictvím souborů opatření obsahuje „Koncepce ochrany před následky sucha pro území České republiky“, kterou schválila vláda usnesením č. 528 z 24. července 2017. Vysvětlování uvedených skutečností se stává podstatným úkolem vodohospodářů a rozumní ochránci životního prostředí by se měli připojit, neboť cílem akumulace vody v nádržích není zabránit zlepšení vodního režimu v krajině, ale zajistit dostatečné vodní zdroje, jejichž zranitelnost ohrožuje pokračující vývoj změn klimatu. Stránský: Jsem stále více přesvědčen, že rozsah povodní a sucha zásadně negativně ovlivňuje stav krajiny (velké lány, zhutnění, pěstované plodiny). Napomáhá tomu podle odborníků i politika státu a Evropské unie v oblasti dotací, kontroly, přílišné agendy. Chystají se nějaké změny? V souvislosti s tím jsem od naší význačné odbornice na stav krajiny slyšel bonmot: Dotace na devastace. Co si o něm myslíte? Punčochář: Upozornění na neblahou skutečnost, že stav krajiny bezpochyby silně ovlivňuje hydrologické extrémy, jako jsou povodně a sucho, je jistě správné. Je však nutné odlišit efekty zvažovaných opatření na omezení zemědělského (půdního) sucha a zajištění vodních zdrojů k řešení nedostatku vody, jak jsem již zmínil v předchozích reakcích. Politika Evropské komise, promítaná do zemědělství a do péče o životní prostředí, by měla být lépe koordinovaná a tato skutečnost byla opakovaně zmiňovaná na jednáních „vodních ředitelů“. Zároveň bylo snahou vyvolat průběžná setkání a diskuse se „zemědělskými řediteli“ členských států EU, ke kterému došlo za předsednictví Slovenské republiky v roce 2016. Podpory zemědělství nejsou orientované na ochranu vodních zdrojů a na péči o jejich množství a kvalitu. Naopak požadavky ochrany životního prostředí na renaturalizaci vodních toků, na úpravy krajiny a na dosahování dobrého ekologického stavu nebo dobrého ekologického potenciálu vodních útvarů narážejí na přirozenou snahu zemědělců udržet využívání svých pozemků pro efektivní produkci. Současná politika Ministerstva zemědělství České republiky cíleně prosazuje omezení eroze, podporuje uplatnění širšího spektra plodin do osevních postupů a vede k posílení organické hmoty v půdě (to vše umožní nově zpracovaná tzv. protierozní kalkulačka, která je metodickým nástrojem podporujícím návrat ke klasickému, řekněme ekologickému, stylu zemědělství). Zvyšuje se rovněž podpora specializované produkce, zeleniny a ovoce, a rovněž „greeningu“ i živočišné výroby jakožto producenta nezbytné organické hmoty pro zkvalitnění půdy s vyšším zadržením vláhy. Významnou součástí politiky zemědělství je urychlení pozemkových úprav prováděných Státním pozemkovým úřadem se zaměřením na tzv. společná zařízení na zadržování vody v krajině a na strukturální protipovodňová opatření typu poldrů. Mnohé kroky se postupně daří uplatňovat a nemělo by se opomenout, že se podařilo zefektivněním opatření k omezení zátěže dusičnanů ve vodách zastavit hrozící infringement (sankční vynucování) České republiky za tzv. nitrátovou směrnici. Podobně je realizován akční plán na omezení aplikace pesticidů a hledají se způsoby, jak vyrovnat zemědělcům ztráty vyplývající z omezování rozsahu hospodaření v ochranných pásmech vodních zdrojů tak, aby nevedly k zatěžování spotřebitelů pitné vody nutností zavádět náročnější technologie úpravy. O uvedeném výroku „dotace je devastace“ se často diskutuje, ale faktem zůstává, že členské státy EU tyto dotace využívají řadu let, jejich orientace je regulována pro všechny a představa, že by Česká republika tyto dotace odmítla, je nesmyslná. Hlavně je třeba hledat jejich využití ve prospěch udržitelného zemědělství se zohledněním ochrany životního prostředí. K tomu např. směřuje podpora v Programu rozvoje venkova na zachycení srážkových vod ze střech a zpevněných ploch zemědělských hospodářství a jejich následné provozní nebo závlahové využití. Uvedené cíle a záměry zemědělské politiky jsou obsaženy ve „Strategii resortu Ministerstva zemědělství pro období do roku 2030“, která byla schválena vládou dne 2. května 2016 a je dostupná na internetových stránkách www.eAgri.cz. K problematice recyklování vyčištěných odpadních vod pro podporu závlah je nutné uvést, že s ohledem na obsah širokého spektra mikropolutantů (zbytků léčiv, parfémů, psychotropních látek) nelze zásadně aplikace doporučit až do doby, kdy uvedené kontaminující látky budou technologiemi čištění odpadních vod zachyceny. V Izraeli nyní zahájili intenzivní výzkum, jak nepříznivé účinky závlah vyčištěnými/předčištěnými odpadními vodami řešit (neboť tam až dosud 70 % vyčištěných odpadních vod tvoří závlahu). Totéž nyní začíná platit i pro využívání kalů z čistíren odpadních vod, které se na zemědělskou půdu zásadně nebudou využívat ze stejného důvodu. Světová strategie nakládání s kaly směřuje obecně k jejich spalování s energetickými efekty a k následnému získávání sloučenin fosforu, který bude v budoucnosti v zemědělství nedostatečným zdrojem s ohledem na dočerpání přírodních zásob. Stránský: Jaké projekty lze v dohledné době očekávat? Punčochář: Přehled projektů z oblasti vodního hospodářství v resortu Ministerstva zemědělství zacílených na podporu konkrétních opatření k omezení následků sucha, ale i povodní, obsahoval materiál „Návrh opatření k omezení následků sucha a nedostatku vody v České republice a vyjádření finančních potřeb jejich realizace“, schválený vládou usnesením č. 479 z 30. května 2016. Obsahuje 12 programů (viz tab. 3), osm z nich bylo již zahájeno a další budou postupně spuštěny, a to v rozsahu, který závisí na dostatečném objemu finančních prostředků uvolněných ze státního rozpočtu, neboť jde o národní podpory.
Tab. 3. Přehled dotačních titulů v gesci Ministerstva zemědělství financujících opatření na zmírnění negativních dopadů sucha. (Finančním zdrojem jsou státní rozpočet a vlastní zdroje investorů), zdroj: MZe
Návrhy se soustředí na účinná opatření k zajištění pitné vody pro obyvatelstvo i ochranu vod před znečištěním odpadními vodami z dosud nedořešených malých aglomerací (cca 1 000 ekvivalentních obyvatel), podporu závlah i přípravu realizace nových zdrojů vody akumulací v nádržích. Všechny uvedené programy jsou obsaženy v již citované „Koncepci ochrany před následky sucha pro území České republiky“.
Ing. Václav Stránský
