S Petrem Blabolilem jsem se prvně setkal před třemi lety, když přednášel před plným auditoriem kongresové haly Biologického centra AV ČR v Českých Budějovicích o ekologickém potenciálu nádrží. Bylo to téma jeho nedávno obhájené dizertační práce (viz článek v čísle 8/2017). Jeho nadšení pro studium živočichů ve velkých nádržích a zejména pak ryb na mne udělalo dojem. Vlastně mě inspirovalo k tomu, udělat jakýsi protipól rubriky Obor a osobnost, kde představujeme vodaře, kteří v oboru dlouhodobě pracují. Představit mladé, pro které voda je láskou a prací zároveň, kteří mají neotřelý pohled na věc, kteří se nebojí mít své názory. Budu rád za další tipy na vhodné mladé osobnosti.
Petr je psavý autor: na kontě má více než 20 impaktových publikací, tři národní metodiky a mezinárodní technické zprávy a 18 česky psaných článků či kapitol v časopisech a knihách. I přes relativně mladý věk se podílel na řešení deseti vědeckých projektů, pravidelně se účastní vědeckých konferencí, recenzuje odborné články a je národním delegátem ve dvou mezinárodních skupinách. Přes všechny aktivity související s vědou a výzkumem si vždy najde čas na předávání vědomostí kolegům, univerzitním studentům, ale i zájemcům navštěvujícím rybářský kroužek.
Co Vás přivedlo k hydrobiologii?
Od dětství mám vztah k vodě. Ať navštívím jakékoliv místo, vždy hledám vodu a pozoruji, co v ní žije. Dvanáct let jsem byl rybářem u Českého rybářského svazu, kdy jsem nejen chytal ryby na udici, ale podílel se i na odchovu násad. Během studií na gymnáziu jsem se zabýval změnami v oživení toku, který protékal městem a do něhož následně ústila čištěná voda z čistírny odpadních vod. Tato práce byla úspěšně hodnocena v soutěži Středoškolské odborné činnosti a odbornými tématy jsem se následně zabýval i během studia na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Prakticky od začátku bakalářského studia na Přírodovědecké fakultě jsem začal pracovat v Oddělení ekologie ryb a zooplanktonu na Hydrobiologickém ústavu Biologického centra Akademie věd ČR.
Klasickým rybářem nejsem prakticky od nástupu na univerzitu. S nadsázkou mohu říci, že jsem prut vyměnil za sítě, elektrolov a další speciální metody. Jsem stále členem Českého rybářského svazu. Povolenku k lovu ryb nemám, v rámci rybářské organizace diskutuji s hospodáři své představy o dobrém fungování rybníků a podílím se na činnosti kroužku mladých rybářů. Zmínil jste kroužek mladých rybářů, jaké jsou dnešní děti?
Ty, co znám, jsou nadšenci do přírody, nemohu potvrdit nářky typu „příliš často sedí u počítače“. Ale je pravda, že chytrý telefon mají snad všichni, a tak se obrázky z našich setkání obratem objevují na sociálních sítích. Na rozdíl od mé generace mají k dispozici zcela jiné vybavení k lovu ryb a musím uznat, že s ním umí i zacházet. Některým zatím chybí širší pohled na přírodu. Při rybolovu by nemělo jít jen o chycení největšího kapra, kterého si nalákám množstvím krmení, ale „přečíst vodu“, všímat si prostředí, vodních proudů, koncentrace přirozené potravy, vegetace.
Ryby jsou pro mne indikátory stavu prostředí, což je patrně profesní deformace. Sleduji druhy, jejich velikosti, kondici, pak vše dávám do souvislostí s prostředím. Přemýšlím, jaká je rybí obsádka a jak vypadá prostředí. Ryby jsou také ekosystémoví inženýři, kteří ovlivňují okolí, například velká biomasa kapra snadno přeryje dno rybníka, kde pak najdeme jen minimum živočichů. Stejně tak se zde nemohou uchytit ani rostliny, místo bohatého ekosystému zbydou jen „holé necky“ plné ryb. V neposlední řadě, není ryba jako ryba, během práce s velkými databázemi jsem si často kladl otázku, proč jsou záznamy o některých druzích ryb extrémně vzácné nebo chybí úplně. Jde o selektivitu odlovných metod, nebo jsou určité druhy opravdu tak vzácné? Které osobnosti Vás nejvíce ovlivnily?
Naše hydrobiologie má ve světě dobré jméno, pracně vybudované po mnoho generací. Během své práce se setkávám s odkazy zejména Friče, Hrbáčka, Straškraby, které využívám a pokouším se dále rozvíjet. Při univerzitních studiích jsem měl skvělé učitele, kteří mi předali skutečné bohatství vědomostí, třeba Brandla, Hejzlara, Kubečku, Matěnu, Vrbu. Přírodovědecká fakulta v Českých Budějovicích měla jedinečný systém, kdy byli na jednotlivé přednášky v rámci studijních celků zváni externí přednášející, odborníci na konkrétní témata, kteří je řeší dnes a denně, jako jsou Duras, Macek, Pumann, Vrabec a mnoho dalších. Jaké jsou rozdíly v dnešních možnostech, a, řekněme, v dobách Vašich učitelů?
Dnes neznáme hranice, a to jak v doslovném smyslu hranic státních, tak nabízených možnostech. Vše je velmi rychlé, informace se šíří v reálném čase, tedy v závislosti na způsobu doručení. Práci bez počítače si dovede představit asi málokdo. Máme k dispozici nepřebernou škálu přístrojů a zařízení s extrémní přesností. Často vznikají nové metody, které se téměř nestačí ani ověřit, a už je nahrazují nové. Velký pokrok spatřuji ve statistických metodách, jakékoli informace je nezbytné správně vyhodnotit a k tomu dnes máme velmi sofistikované nástroje. Stejně je tomu s grafickým znázorněním, jedné z mých oblíbených činností, vše lze zobrazit výstižně a jednoduše. Právě jste dokončil doktorské studium. Co dnes postgraduální studium obnáší?
Bylo toho celkem dost. V první řadě student musí rozpracovat téma. Napsat literární rešerši, kde předvede, jak se v oboru orientuje. Následuje vlastní výzkum od sběru dat po jejich analýzu a interpretaci. Stěžejní je z výsledků psát vědecké články a prezentovat je na konferencích či jinak popularizovat. Přednášel jsem i pro mladší kolegy v rámci pedagogické praxe na univerzitě. V mém případě to byly jak teoretické lekce typu výuky anatomie, morfologie, ekologie, ale i práce v terénu, například demonstrace lovných technik, popis úlovku, a to nejen v Čechách, ale i při exkurzích do zahraničí. V neposlední řadě jsem absolvoval zahraniční stáž. Půl roku jsem pracoval ve Francii v organizaci IRSTEA, což byla jedna z nejpřínosnějších zkušeností během celého studia. Co bylo motivací ke studiu, k tomu zůstat v oboru, který není finančně nijak horentně ohodnocen?
Asi mě budete mít za naivního, ale jsem prostě nadšenec. Líbilo se mi téma s praktickým zaměřením. Nešlo o získání titulu, ani o peníze. Nepracuji pro zbohatnutí, práce mě jednoduše baví. Ano, být doktorandským studentem rozhodně nepatří mezi nejlépe placené profese. Základní výše měsíčního stipendia činí 6 500 Kč, před pěti lety bylo 6 000 Kč. Práce mohla být možná dokončena i dříve, mnoho času jsem věnoval popularizaci tématu na konferencích a psaní českých článků, což byla má volba nad rámec povinností. Cítil jsem však, že téma „hodnocení ekologického potenciálu na základě složení rybího společenstva“ si zasluhuje pozornost praktické sféry. V práci jste určil za aktuálně nejvážnější problém našich vod eutrofizaci, stále to platí?
Dnes ano. Všem vadí zelená voda s nadměrným výskytem sinic a řas. Eutrofizace často maskuje i další problémy související se změnami hydromorfologie či biologických složek. Eutrofizace je jistě problémem, který je třeba řešit. Poškozené společenstvo se se změnami prostředí vyrovnává hůře než zdravé, dobře fungující společenstvo. S globální změnou klimatu se však mění pohled na závažnost stresorů, vliv některých, jako například endokrinních disruptorů, pesticidů či globální nedostatek fosforu, si doposud dostatečně neuvědomujeme. Pokud voda vyschne, budeme řešit problémy se záchrannými přenosy, kvalita vody bude druhořadá a dost možná se o vodu začnou vést války. Eutrofizace má více příčin, které lze abecedně seřadit následovně: čistírny, rybáři, zemědělci. Jak by se podle Vás pořadí změnilo, pokud bychom je seřadili podle velikosti příčin eutrofizace?
Záleží především na konkrétní lokalitě a zodpovědnosti lidí. Obecně bych pořadí stanovil od extenzivního zemědělství přes opravdu dobře fungující čistírny odpadních vod, rybářství, intenzivní zemědělství po špatně fungující čistírny odpadních vod. O vlivu zemědělství a zelených rybnících víme již dlouho, relativně nedávno se ukázal velmi negativní vliv zejména malých čistíren. Čistírny nejsou přímo zdrojem znečištění, ale při špatnému provozu dochází ke koncentraci odpadních látek, které podporují eutrofizaci. Jak se naše společnost stará o vodu?
Staráme se špatně. Vodu bereme jako samozřejmost, kterou rozhodně není. Vypouštění znečištěné vody, odpadky na hladině a kolem břehů nechávají většinu lidí v klidu. Někdy mám pocit, že lidé vnímají neprůhlednou vodu (díky znečištění) snad jako výhodu; odpad pod hladinou, na který není vidět, jako by nebyl. Velkou část našeho odpadu ani vidět nemůžeme, je ve vodě rozpuštěná, například léčiva, pesticidy, nejrůznější chemické prostředky. Je pravdou, že z České republiky většina vody odtéká, a problémy tak odplují k sousedům. Na druhou stranu chceme, aby se k nám dostala voda čistá, v dostatečném množství a ideálně rovnoměrně. O tom, jak čisté jsou dešťové srážky, ať si každý udělá obrázek pohledem na okno po dešti, i když bývalo hůře a kyselé deště jsou u nás snad jednou provždy minulostí. Úhrn srážek je relativně stálý, mění se jeho intenzita, kdy zejména při vyšších intenzitách voda rychle odtéká, nestačí se vsakovat a působí častěji povodně. Rozsáhlé plochy byly vysušeny drenážemi, meandrující toky zadržující vodu zahloubeny a narovnány, města se rozrostla a stále jsou stavěna velká parkoviště, větší budovy. Odvedení srážkové vody do jednotné kanalizace je přežitkem. Nedostatek vody nevyřeší výstavba několika tůněk a nových rybníků k chovu kapra, ale pomůže využívání srážkových vod, je nezbytné komplexní řešení zadržení vody v krajině. Jak vážně jsou podle Vás brány problémy s ochranou vody?
Všichni vědí o nezastupitelné funkci vody. Nejvýznamnějším legislativním dokumentem v Evropě je Rámcová směrnice o vodách (v textu dále jen RS). Hlavní cíl RS bylo dosažení dobré kvality všech vodních útvarů do roku 2015! Tento cíl se s poklidem přešel a doufá se, že nový cíl dosažení téhož do roku 2027 se přejde taktéž. Přičemž první věta dokumentu praví: „Voda není komerčním produktem jako ostatní výrobky, ale spíše dědictvím, které musí být chráněno, střeženo a nakládáno s ním jako takovým.“ Myslím, že takové tvrzení se líbí všem, je třeba, aby se každý z nás angažoval a trochu se zamyslel nad svým jednáním. Místo toho mi zatím přijde RS jako bezzubý tygr. Silný nástroj, který je obtížné uplatnit do důsledků, a dostat se ke zlepšujícím opatřením je v nedohlednu. Podle mého názoru by RS měla být pojata ještě šířeji a propojit vodu s povodím. Při řešení kvality vody se vždy dobereme k otázce dějů na souši, například při uvažování o eutrofizaci je zásadní zohlednit využívání krajiny. Pokud bychom šli ještě hlouběji, pak bychom museli rozpracovat formy jednotlivých prvků a jejich zastoupení v cyklech a do úvah nakonec přidat i dálkové přenosy. Dále by měla fungovat širší spolupráce se zahraničím, voda nezná hranic. Cílem RS je dosažení dobré kvality, co když to bude drahé?
Nápravná opatření jsou vždy dražší než prevence negativního ovlivnění. RS není striktní, pokud byl vodní útvar ovlivněn pro plnění určitého účelu, čímž slouží společnosti, je přípustný určitý stupeň ovlivnění. Typickým příkladem jsou přehradní nádrže, pokud byly vystavěny za účelem regulace průtoku nebo výroby energie; je logické, že dojde ke kolísání hladiny a tím ovlivnění pobřežních a relativně mělkých částí. Ovšem jsou případy velmi negativního ekologického hodnocení z důvodu jiných stresorů, jakým je eutrofizace. Pokud je kvalita vody natolik špatná, že se v ní nedá koupat, odebírat vodu a i jen procházka kolem není atraktivní, bylo by nejlepším řešením přehradu odstranit a obnovit původní řeku. Rybáři mohou lovit i tam, z hlediska využití prostředí lidmi i živočichy vázanými na vodu by byla situace příznivější. Celkově je pak žádoucí návrat k původnímu stavu. Co myslíte původním stavem?
Stav bez zásadního narušení ekosystémů, příkladem jsou revitalizace toků zahrnující zrušení zahloubení, napřímení, zatrubnění, a naopak vytvoření meandrů a rozrůznění prostředí použitím různých substrátů. Do původního stavu určitě nezapadá fragmentace toků jezy s malými vodními elektrárnami, které silně narušují přirozený vodní režim. V případě přehrad, které slouží určitému účelu, by se měl brát ohled na oživení dílčích částí. Přehrady jsou velmi různorodým prostředím, kdy část nejblíže hrázi obývají druhy přizpůsobené na stojaté vody a naopak přítok je v podstatě prostředím proudícího toku. Z tohoto pohledu je zjevné, že rybí přechody pro reofilní druhy nestačí; i když se živočichové dostanou až za hráz, musí následně překonat oblast stojaté vody, což je většině druhů zcela cizím prostředím. Přirozená říční síť by měla být zprůchodněna, a nikoli uvažovat o dalších násilných zásazích typu kanálu Dunaj–Odra–Labe či dalšího jezu v dolním Labi. Občas mám pocit, že se hledají důvody, proč něco nejde a odkazuje se na historii, často sahající nanejvýš do poloviny minulého století. To původním stavem určitě není. Co se u nás v souvislosti s RS děje?
Máme hotové metodiky hodnocení a kde je třeba, tak se snad začíná pracovat na nápravných opatřeních. Vůbec nejdůležitější je nashromáždit kvalitní data, která nejsou úplně vždy k dispozici. Určitě máme perfektní data o živinách a dalších fyzikálně-chemických parametrech. Vysoká kvalita a široký monitoring nás řadí na světovou špičku. Ovšem RS klade důraz na biologii, která je obtížněji uchopitelná. Uspokojivá situace je u analýz tradičních skupin jako zooplankton, fytoplankton a bentičtí bezobratlí. Tyto skupiny se dlouhodobě používají k saprobním indexům a podobným hodnocením. Horší situace je s vodními rostlinami, těch v našich vodách ubylo a stejně tak zájmu o jejich studium. Ve vodě by měla být vegetace, ta vytváří zcela specifické prostředí plné úkrytů pro živočichy, třecí substrát pro ryby, omezuje erozi břehů a v neposlední řadě odebírá živiny, na kterých by jinak vyrostly sinice a řasy. Ovšem společnosti vegetace ve vodě nechybí, ba naopak, při koupání jim velice vadí. Nejhorší situaci z hlediska biologických indikátorů spatřuji v rybím společenstvu stojatých vod. Proč právě u ryb? Češi jsou národem rybářů.
To je pravda, rybářské svazy mají opravdu rozsáhlou základnu. Podle zkušenosti řadím rybáře do tří skupin. První skupina si jde k vodě pro maso, většinou kapra. Druzí rybáři si chtějí zachytat, chtějí chytit co nejvíce ryb, a lépe taky nějakou velkou rybu, aby bylo větší potěšení z lovu. Nakonec tu jsou „specializovaní“ rybáři na konkrétní druhy (nejčastěji kapry a sumce) v trofejních velikostech. Všichni jsou extrémně selektivní na ryby větších velikostí a hojně se vyskytující druhy. Velké ryby jsou zajímavé z hlediska věku, co vše museli absolvovat pro přežití. Vlastní biomasu je možné „dohonit“ přizpůsobením podmínek rychlému růstu, například krmením a teplotou. Většina Čechů zná z ryb kapra, a to ideálně v trojobalu na Vánoce, případně pstruha duhového vykrmeného v sádkách na granulích. Je paradoxní, že oba druhy jsou u nás nepůvodními. Kapr se dostával z Dunaje do Moravy a Dyje, v povodí Labe a Odry nebyl vůbec a pstruh duhový je doma v Severní Americe. Široký přehled o druhové diverzitě ryb a jejich ekologii až tak rozšířen není. Jak je to s rybníkáři a komerčně zaměřenými rybáři?
Stojaté vody jsou pouště diverzity ryb. Rybníky se neustále přelovují a „přirozeně“ se vyskytující druhy odstraňují jakožto konkurenty kaprům. Rybníky slouží téměř výlučně chovu kaprů, přirozená produkce bývá uměle doplňována, především obilím, což je zrovna pro kapra dost nepřirozená potrava s nevhodným zastoupením živin. I proto se šlechtí plemena kaprů na co nejvyšší produkci. Vyšlechtění „domácí“ kapři se odlišují od původních říčních nejen zvnějšku, ale i fyziologicky. Můžeme tu vysledovat zcela stejné rysy jako u prasete domácího. Chápu ekonomický pohled na produkci, akvakultura je o zisku, neměla by ale být na úkor přírody. Je takový stav udržitelný?
Přikrmování ryb udržitelné určitě je, nebo aspoň do doby, kdy se finančně vyplatí. Voda bude trpět přísunem živin, neboť ne všechny živiny z potravy se využijí pro růst ryb a v neposlední řadě, sediment je pamětí rybníka. I když se rybník nenasadí a nebudou se vnášet další živiny, začnou se samy uvolňovat ze dna a voda se zazelená, nebo zaroste vodními rostlinami. Celkově si myslím, že udržitelný rybolov je v našich podmínkách abstraktním pojmem. Rybníkáři vysazují uměle vytřené kapry speciálně vybraných plemen. Rybářské svazy spoléhají na vysazování ryb ve velikosti, kdy si je rybář může odnést domů. Vysazené ryby se v nové lokalitě často dlouho neohřejí, natož aby vytvořily přirozenou populaci. Některé druhy k tomu nemají ani vhodné podmínky, například právě kapr se tře na rostliny, kterých je ve většině našich vod zoufale málo.
S umělým rozmnožováním a vysazováním ryb máme dlouholeté zkušenosti, čemu může vadit?
Přemisťování jakýchkoli živých organismů je vždy rizikové. Mohou se takto šířit infekce, nemoci, parazité, další necílové druhy. V případě vysazení do vody, kde již vysazovaný druh žije, může dojít k narušení genetické diverzity. Lokální populace bude jistě lépe přizpůsobena podmínkám prostředí (což může být zaneseno v genetické informaci), než ryby odchované v sádkách, jejichž rodiče měly zcela jiný původ. Zmínil jste necílové druhy, myslíte ryby, nebo jiné živočichy?
Obojí, z ryb se díky vysazování rozšířila například střevlička východní a karas stříbřitý, kteří vytlačují některé naše druhy jako slunku obecnou a karase obecného. Z nerybích druhů, s nimiž se setkávám poměrně často, bych zmínil raka pruhovaného, slávičku mnohotvárnou, bochnatku americkou, medúzku sladkovodní, korbikulu asijskou, škeblici asijskou. Nejsem si jistý, jak moc se rybáři a rybníkáři zajímají o další obyvatele vod, jako jsou obojživelníci, korýši nebo měkkýši. Patrně je sledují jen při vypouštění rybníků. Mnohé původní druhy jsou chráněné zákonem, a tak jim komplikují život tím, že na ně musí brát ohled, jinak by hrozila pokuta. Jaký je u nás stav s invazními druhy ryb?
Oproti jiným státům, zejména západním zemím a Severní Americe, se proti invazním druhům nebojuje. Naopak, rychle se množící střevličky východní se dříve využívaly jako krmivo při chovu dravých druhů ryb při velkých hustotách. Ekonomicky smysluplné, ale biologicky to dobře není. Jak si stojí druhy vzácné?
Určitý obrázek si můžeme udělat při pohledu do statistik rybářů, kteří mají patrně nejlepší přehled o rybách našich vod, zde jsou méně časté druhy shrnuty do kategorie „ostatní“. Navíc rybářské statistiky podchycují pouze ryby ponechané, chráněné druhy v nich nalézt nemůžeme. Velmi si vážím původních vzácných ryb typu sekavců, piskoře pruhovaného nebo karase obecného, kteří mají zcela unikátní chování přizpůsobené přežití v podmínkách, které jiné ryby nevydrží. Původních biotopů těchto druhů stále ubývá díky přerušení komunikace mezi říčními rameny a hlavním tokem, omezeným procesům vedoucím k tvorbě nových ramen řek a zazemňování. Nerad vidím ve volných vodách okrasné ryby, nebo ryby uniklé z chovů. Tyto ryby i v malých početnostech považuji za hrozbu pro místní populace ryb, s nimiž se mohou křížit. Jsou u nás druhy přímo ohrožené vyhynutím?
Silně ohrožené jsou prakticky všechny migrující druhy. V minulosti se nám podařilo vyhubit placky pomořanské, mihule říční a mořské, jesetery a vyzy, a snědli jsme i posledního labského lososa. V případě posledně jmenovaného probíhá již od roku 1997 repatriace lososů ze Švédska do našich vod. O tom, o jak složitý a dlouhodobý proces se jedná, lze usuzovat z počtů lososů, kteří se na naše území vrací v počtech jedinců. Místo zdravého zděšení však usilujeme o vyhubení dalšího druhu – úhoře říčního. Již delší dobu se ví, že úhořů dramaticky ubývá, což je dáno zejména úpravami toků – výstavbou vodních elektráren, kde cesta úhořů směrem do Sargasového moře často končí, a i opačným směrem omezeně prostupné příčné překážky znemožňují migraci monté do sladkých vod. Proto jsem byl velmi překvapen zjištěním, že nejvíce úhořů potkávám v uzavřených vodách typu lomů a pískoven. Odtud neutečou a rybáři je budou moci ulovit, ale taky se nerozmnoží a časem možná i vyhynou. Neštěstí úhořů je v unikátnosti jejich rozmnožování v hlubinách Sargasového moře. V minulosti se podařilo pozvednout populace mnoha ubývajících druhů díky umělému rozmnožování. Ovšem uměle odchovat úhoře, jehož monté putuje oceánem, přijímá velmi specifickou potravu a následně se dělí podle pohlaví na samce, kteří zůstávají v ústích řek, a samice migrující daleko do vnitrozemí, je velmi složité. Při tak odlišném pohledu, jak funguje spolupráce?
Platí rčení „když dva mluví o jednom, jedno to není“, přesto s rybáři, rybníkáři i správci vod vycházíme dobře. Nejvíce spolupracujeme se správci vodních útvarů, kteří mají zájem dozvědět se o kvalitě vody a jejím oživení. S rybáři spolupracujeme, pokud mají zájem o zodpovězení konkrétní otázky. Například aktuálně rybáře trápí stav populace candátů v Lipně nebo naopak čas od času potřebujeme my vyzkoušet vzorkování na lokalitách, které obhospodařují. Z našich průzkumů mohou použít informace k úpravám rybářských pravidel tak, aby bylo hospodaření efektivní. Pohled rybářů a rybníkářů je evidentně jiný než pohled vědecký. Co je pro Vás náplň bádání?
Vědecká práce je krásná, fascinující, kreativní, zábavná a naplňující činnost, zejména když je dobrý pracovní kolektiv jako u nás. Pro mnohé vědce je práce i koníčkem. Na druhou stranu si práci často nosíme s sebou domů, nad problémy přemýšlíme skoro pořád, pravidelná pracovní doba je dosti mlhavým pojmem. Myslím, že dost vědců nepatří mezi nejspolečenštější lidi. Během doktorského studia jsem analyzoval údaje o rybách pět let a mohl bych se stejnými údaji zabývat dalších pět nebo i více let. Stále si kladu nové a nové otázky, myslím, že věda je i nekonečná. Neustálé je i studium, musíme držet krok s jinými pracovišti a sledovat aktuální trendy. Základní pilíř vědy spatřuji v poctivé práci, vědec musí být čestný, poctivý, zodpovědný a přemýšlet kriticky. Nejpřísnější oponent jsem sám sobě. Možná má naivní představa, ale řídím se tím. Kam míří dnešní věda?
Málokdy k aplikovanému výzkumu a ke spolupráci s praktickou sférou. Špičkový vědec musí žádat o prestižní granty, publikovat v nejlepších časopisech a sledovat nejnovější trendy, ideálně je vytvářet. Stále se honíme za body, což mi nepřijde správné. Místo ke spolupráci může takové jednání vést k soutěživé až nepřátelské atmosféře. Vytrácí se poslání „služby lidu“ a řešení aktuálních témat. Netvrdím, že výzkum špičkového vědce nedojde ocenění praktické sféry, většinou však minimálně se zpožděním. Co je tedy hlavním vědeckým výstupem?
Články v recenzovaných vědeckých periodikách jsou psané takřka výhradně v angličtině. Stále mi tento přístup připadá zvláštní, člověk je hodnocen podle textů, které se buď oponentům a editorům líbí nebo nelíbí. Vlastní psaní je pro mne osobně dost náročné, výsledek není po dlouhou dobu vůbec patrný, a pokud závěry studie nejsou zcela jasné, je to i poměrně frustrující. Struktura vědeckých textů je jasně specifikovaná, věřím, že většině čtenářů z řad veřejnosti by se zdála nesrozumitelná. Napsat článek mi trvá měsíce, mimo jiné proto, že mám mnoho dalších pracovních aktivit. Když je text napsán, je žádoucí, aby byl nabídnut co nejlepšímu časopisu. Což v praxi znamená, že se zkouší kvalitnější časopisy, které odmítají příspěvky kvůli přetlaku, a trvá další dlouhou dobu, než je článek jinde definitivně přijat. Není snadné prorazit, dokud vaše jméno není aspoň trochu známé, platí to zejména pro vědce z východu. Střední Evropa neexistuje, stále platí rozdělení Evropy na západní po Německo a východní od nás po Rusko. Dost přidává i náš jazyk, kterému neslovanské národy nerozumí, při komunikaci v angličtině máme podobný přízvuk jako Rusové. Jaká je spolupráce mezi vědci a vysokými školami?
Spolupráce je horší, než tomu bývalo dříve, kdy vědci často vyučovali na univerzitách. Dnes na výuku nemají čas. Očekával bych možnost přímého udělování diplomů vědeckými institucemi, ale realita je jiná. Studenti na vědeckých institucích jsou dokonce znevýhodňováni oproti studentům vedeným na univerzitách. Přitom vysokoškolské práce by měly obsahovat aspoň část nového pohledu a přispět k poznání společnosti. Vysokých škol u nás za poslední desetiletí vyrostlo jako hub po dešti, je tolik studentů?
Přesná čísla jsou jistě k dispozici na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy. Já za dobu svého studia pozoruji ubývající zájem o přírodní vědy, zejména prakticky zaměřené na terénní práce, laboratoře studenty lákají více. Tento trend není překvapující, když sleduji výzvy firem o pracovníky, tak nejlepší uplatnění mají technické obory. Perspektiva ve vědě je nejistá, více pracovních míst patrně nebude. Vědci jsou silně závislí na grantech, které jsou časově omezeny. Jsme v Čechách a nikoho nepřekvapí, že čas od času se objeví výzvy šité na míru. Kontroverzní mi přijdou i výzvy k řešení konkrétního tématu, kde je hlavním kritériem nabídnutá cena a kvalita náplně řešení je až druhořadá. Stále si však myslím, že u nás politika na vědu nemá zásadní vliv, větší moc k manipulaci cítím z médií. Zmínil jste jazyk, dnešním vědeckým jazykem je angličtina? Zapomnělo se na latinu?
Angličtina je velmi univerzální jazyk, stále živý na rozdíl od latiny. Angličtinu není až tak složité se naučit k porozumění vědeckým textům, kde se opakují stále stejné fráze, a na úroveň běžné konverzace. Latinsky se běžně označují jen systematické jednotky – druhy, rody atd. Ze slovanských jazyků znám jen několik vědeckých časopisů v polštině a ruštině. Dnes se nestíhají psát knížky, vše je elektronicky. Na univerzitách se studenti učí buď z knížek v angličtině, nebo z prezentací přednášejících. Jakou roli podle Vás hrají ve výzkumu sociální média a internet?
Osobně vzdoruji facebooku, twiteru, instagramu a podobným záležitostem. Vím, že by mě stály příliš času. Na druhou stranu jsou extrémně užitečné k udržování kontaktů a rychlé informovanosti o událostech. Internet má v mé práci nezastupitelnou funkci, stále hledám literaturu, nejdůležitější je ta nejaktuálnější. Velmi užitečné jsou databáze Web of Science, SCOPUS, pokud mě zajímá práce konkrétního vědce, podívám se na Research Gate, což je obdoba trochu specializovanějšího Facebooku. Myslím si, že by výsledky výzkumu za české peníze měly být dostupné i českému čtenáři. Psát však do „jen“ recenzovaného časopisu, jako je Vodní hospodářství, je pro lidi z výzkumných ústavů a vysokých škol nezajímavé nebo práce navíc…
Do značné míry máte v obojím pravdu. Chybí mi však ještě otázka, zda české čtenáře zajímá výzkum. I když jsou už návrhy vědeckých projektů psané v angličtině, patrně z důvodu hodnocení projektů kolegy ze zahraničí, zprávy a výsledky jsou aspoň z části dostupné v češtině v databázích Registru informací o výsledcích. Český čtenář tak má možnost se s výsledky výzkumu seznámit a samozřejmě kontaktovat odpovědné osoby. Rovněž znám i mnoho praktiků, kteří aktivně vyhledávají vědecké články psané v angličtině. Musím však dát za pravdu, že by více českých článků patrně prohloubilo spolupráci s praktickou sférou. Každý vědec si je vědom, že se po něm chtějí především vědecké články, které budou co nejvíce citované ve vědecké literatuře a budou „sbírat body“ pro instituci. Z tohoto pohledu jde o začarovaný kruh. Úplný nováček na Vašem ústavu nejste, jaký vidíte posun ve výzkumu ryb?
Když jsem před 10 lety nastoupil, řešila se metodická témata typu selektivity sítí. To bylo nezbytné, abychom si udělali představu, s jak přesnými údaji pracujeme. Následně jsme se ptali, co získané údaje říkají o ekologii ryb a dnes se zabýváme fungováním celých ekosystémů. Ovšem stále víme jen, co se ve vodě děje na úrovni populací, odhalování chování jedinců je předmětem studií z posledních let. Co máte na mysli studiem chování jedinců?
Kolegové rozvinuli a aplikovali hned na třech velkých nádržích sledování ryb pozičním telemetrickým systémem. Nejprve se na stanovená místa umístily detektory čipů, následně jsme nachytali ryby, ty opatřily čipy a pak sledovali, jak se ryby v nádržích chovají na úrovni pozic v 3D prostoru. Ve velkých přehradách a jezerech doposud nikdo tuto metodu neuplatnil v tak velkém rozsahu. Velmi zajímavý je i výzkum kolegů studující stabilní izotopy, na základě čehož mohou říci, čím se konkrétní ryba živila a dávat do souvislosti toky látek v nádrži. Jaká je Vaše představa o budoucím výzkumu ryb?
Bude větší důraz na používání neinvazivních šetrných metod. Už dlouho se ví, že ryby rozhodně nejsou němé, jen jejich řeči nerozumíme. Používání sítí bude omezeno a místo nich se bude více využívat moderní molekulární metody, například environmentální DNA, kdy ze vzorku vody určíme druhové složení a dostaneme i hrubou představu o množství. Pokrok očekávám i ve vývoji sonarů a sledování zdálky pomocí satelitů a podobných systémů. Většinová veřejnost a i politici na zprávy o mizejících druzích živočichů, rostlin či celých biotopů reagují nejčastěji stylem: vždyť se bez nich obejdeme, není z nich přece žádný užitek… Jak byste jim odpověděl?
První věta by zněla, aby otevřeli oči. Na první pohled tito lidé (pevně doufám, že jich není většina) pozorují asi jen přímý aktuální užitek, nejčastěji, zda se dá sníst nebo použít k výkrmu něčeho, co sníst chceme. Tento pohled je velmi krátkozraký, dobře fungující ekosystémy jsou druhově bohaté (s výjimkami extrémních biotopů typu polárních oblastí či pouští), dostupné zdroje jsou tak efektivně využívány a převáděny v potravních sítích. Druhová bohatost je zárukou stability ekosystémů, v případě redukce jednoho druhu jej doplní jiný a vše funguje dále. Pokud je druhů málo, je stabilita narušena a v případě extrémních událostí, které budou patrně stále častější, může dojít k narušení rovnováhy správné funkce, něčeho bude málo a jiný zdroj se bude hromadit. V neposlední řadě bychom si měli uvědomit, že druhy jsme nevyrobili ve fabrice a nemůžeme je vyhodit na skládku. Druhy se vyvinuly adaptacemi na prostředí, jsou tak dědictvím, kterého bychom si měli vážit a s úctou jej uchovávat pro další generace. Čeká nás lepší budoucnost?
Já věřím, že ano. Dočkáme se snížení eutrofizace a regulací dalšího chemického znečištění, lepšího hospodaření s vodou, propojení říční sítě, revitalizací. Budou se používat šetrné metody ke sledování ryb, společnost nebude zajímat jen kapr či trofejní jedinci, ale celková biodiverzita. Věda najde společnou řeč s oblastmi praktické sféry a tím dojde snad i většího uznání.
Ing. Václav Stránský
