Pochází z Kladna, vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, obor ložisková geologie v kombinaci s cizími jazyky – hovoří anglicky, francouzsky a rusky. Pracoval jako ředitel Českomoravské komoditní burzy Kladno, na různých pozicích ve finančním úseku ve společnosti Unipetrol, jako finanční ředitel ve Spolaně Neratovice a jako generální ředitel společnosti Lovochemie. Od roku 2007 se zabývá otázkami evropské i tuzemské legislativy v oblasti životního prostředí, především problematice REACH, integrovaného povolení a systému emisních povolenek. Od roku 2011 je poslancem za Hnutí ANO 2011, od roku 2014 je ministrem životního prostředí.
Stránský: Silně se nyní podporuje čištění odpadních vod nikoliv centrálně, ale decentralizovaně. Mnozí ale poukazují na to, že tyto čistírny mohou správně sloužit, pokud jsou průběžně, pečlivě, správně provozovány. Majitelé jsou ale laici, chovají se k nim jako k bezobslužným, snaží se ušetřit na provozu. U většiny objektů chybí i dočišťovací stupeň. Poukazují i na zkušenosti z praxe. Za rizikové považují tuto výstavbu v oblastech, jako jsou chráněné oblasti (CHOPAV, CHKO,…). Máte nějaké výsledky sledování deklarované účinnosti a skutečně dosažených výsledků?
Brabec: Rozhodně je pro správnou funkčnost domovních čistíren klíčové, aby byly správně provozovány. Proto v rámci našich dotačních výzev na domácí čistírny musí příjemci dodržet řadu požadavků. Například každá DČOV musí mít technologii pro nepřetržitý vzdálený monitoring provozu. Žadatelem o dotaci musí být obec, která právě zajistí správný provoz, na který dohlíží proškolený technik. Ten celou soustavu DČOV průběžně sleduje, ale také provádí fyzickou kontrolu a běžnou údržbu. Těch podmínek je tam více, ale právě ten dohled nad správným fungováním i fakt, že lidé vědí, na koho se obrátit, je tím zásadním prvkem, díky kterému můžeme zaručit, že DČOV budou správně fungovat. To, že soustava domovních čistíren může za dodržení povinných podmínek bezproblémově fungovat a plnit parametry na vyčištěnou odpadní vodu, prokázala i odborná studie Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. Masaryka z roku 2020.
Stránský: Právní úprava v oblasti případného dalšího znovuvyužití vyčištěných vod je rigidní. Jak na tuto oblast pohlíží MŽP? Jak umožnit větší znovuvyužití vyčištěných vod?
Brabec: Primárně je asi důležité říct, zda jde o vody v domácnostech, v průmyslu nebo v zemědělství. Třeba v průmyslu využití recyklované odpadní vody z hlediska životního prostředí v zásadě nic nebrání, protože mohou být využívány pouze v uzavřených systémech a jejich environmentální dopad musí být vyloučen, i když z hlediska obsahu závadných látek jsou průmyslové odpadní vody nejrizikovější pro vodní prostředí. Z našeho pohledu je zásadní environmentální bezpečnost, pokud by byly recyklované šedé vody používány ve vnějším prostředí, například k závlahám.
Produkce šedé vody z umyvadel, van, sprch nebo dřezů tvoří až 70 % odpadních vod z domácností, ale i provozů, jako jsou administrativní budovy nebo hotely. To znamená, že máme obrovský potenciál pro úsporu vody v budovách. Mírně znečištěná voda je po úpravě využitelná jako voda provozní na splachování záchodů nebo zalévání zahrad. Její opětovné využití může výrazně přispět k dalšímu snížení požadavků na odběr pitné vody. Ministerstvo životního prostředí podpořilo návrh Šance pro budovy, konkrétně zavedení definice užitkové vody a jejích parametrů do zákona o ochraně veřejného zdraví. Právě tahle definice nám dosud chyběla, což znamenalo pro stavebníky významné omezení. Teď by mělo Ministerstvo zdravotnictví připravit vyhlášku s kvalitativními parametry, na základě kterých se bude pomocí odběrů a rozborů prokazovat, že upravená srážková a šedá voda je zdravotně nezávadná a nepředstavuje ohrožení veřejného zdraví. Účinnost zákona má naběhnout v roce 2022.
Navíc jsme do vodního zákona a návrhu nového stavebního zákona prosadili pravidla pro nakládání se srážkovou vodou. Díky nim budou muset stavaři dodržet hierarchii hospodaření s dešťovou vodou u novostaveb, případně větších renovací už stojících budov. Podle pravidel je nutné nejdříve zajistit vsakování na povrchu, odpar či akumulaci a využití jako užitkové vody v budově. Teprve pokud se prokáže, že něco takového není možné, může být povolen regulovaný odtok dešťové vody z pozemku.
Připravujeme také změnu vyhlášky k zákonu o vodovodech a kanalizacích, která zvýhodní budovy se zelenými střechami. Malé až střední veřejné a komerční budovy ušetří přes 20 tisíc korun ročně za srážkovné, pokud mají zelenou střechu, která z velké části zamezuje odtoku vody do kanalizace. Dosud totiž neexistovala jasná pravidla a případné slevy na srážkovném závisely na dohodě vlastníka budovy s provozovatelem kanalizace. Bytové domy mají prozatím z poplatku výjimku. Účinnost navrhujeme od příštího září.
Stránský: Podporují se projekty na získávání nových zdrojů pitné vody. Ty mohou ale někdy ohrozit stávající zdroje (studny) především pro individuální odběry. Jak tuto kolizi řešit? Obzvlášť s ohledem na princip, že všechny druhy vlastnictví jsou si rovny?!
Brabec: Výzvy o poskytnutí podpory v rámci Národního programu Životní prostředí jsou zaměřené nejen na budování nových zdrojů vody pro zásobování obyvatelstva pitnou vodou, ale také na obnovu stávajících zdrojů vody či zkapacitnění zdrojů vody. Popřípadě lze podporu využít na rekonstrukci nefunkčních přivaděčů pitné vody. Výzvy podporované MŽP jsou určené pro veřejné zásobování obyvatelstva pitnou vodou, tím se předchází budování studní pro individuální zásobování.
U každého podporovaného projektu se hodnotí také potenciální možnost napojení lokality na existující hromadné zásobování vodou, a pokud tato možnost existuje, je žadatel upozorněn, že má přednostně využít této možnosti.
K žádosti o podporu je žadatel povinen předložit odborný posudek vypracovaný osobou s odbornou způsobilostí či osobami, které jsou držiteli příslušných osvědčení či oprávnění dle platných právních předpisů. Vyjádření osoby s odbornou způsobilostí je také podkladem pro vodoprávní úřad pro vydání povolení k nakládání s podzemními vodami (popřípadě k průzkumným geologickým pracím, pokud předchází realizaci vodního díla). Smyslem vyjádření osoby s odbornou způsobilostí je zhodnocení přirozených hydrogeologických poměrů v místě projektované stavby vodního díla a zhodnocení možnosti ovlivnění stávajících lokálních zdrojů podzemní vody. Vyjádření osoby s odbornou způsobilostí má blíže osvětlit chování podzemní vody, vyjádřit se k reálnosti záměru, vytipovat hlavní rizika, která by mohla nastat vlivem nakládání s podzemními vodami a případně stanovit podmínky, při jejichž splnění lze nakládání s vodami realizovat. Pokud by mohlo dojít zamýšleným odběrem k negativnímu ovlivnění zdrojů podzemních vod jak z hlediska množství, tak jakosti, musí vyjádření primárně obsahovat zhodnocení míry tohoto rizika (možnost a rozsah ovlivnění okolních zdrojů podzemních vod) a také musí být ve vyjádření navrženy podmínky, které toto riziko omezí a za kterých může být povolení vydáno. Jestliže již v rámci řízení vyplynou možné nejasnosti či rizika negativního ovlivnění vodních zdrojů, nebo by mohlo dojít k ovlivnění již povolených odběrů, je třeba tyto nejasnosti odstranit a rizika eliminovat před vydáním povolení k nakládání s podzemními vodami. Umístění budoucího vodního díla musí být samozřejmě provedeno tak, aby novým odběrem z vodního zdroje nebyla podstatně omezena možnost využívání již existujících odběrů.
Lze tedy shrnout, že vodoprávní úřady mají v povolovacím procesu možnost stanovit podmínky povolení k nakládání s podzemními vodami, které zohlední konkrétní místní situaci a zabezpečí tak patřičnou ochranu vodních zdrojů při povolování odběrů podzemních vod.
Navíc podzemní a povrchové vody nejsou předmětem vlastnictví a nejsou součástí ani příslušenstvím pozemku, na němž nebo pod nímž se vyskytují. Práva k těmto vodám upravuje vodní zákon.
Stránský: V územních plánech se voda řeší okrajově. Hydrogeologové poukazují na to, že nejsou dostatečně zmapovány zdroje vody a že na tuto observaci by se mělo poskytovat podstatně více prostředků. Takové podklady by byly i silnou argumentací v diskusi o různých developerských projektech. Nemohlo by se stát, že se postaví nemovitosti a pak se zjistí, že nejsou zdroje vody?
Brabec: Váš dotaz souvisí mj. s problematikou vodní bilance, která by podle vyhlášky č. 431/2001 Sb., o obsahu vodní bilance, způsobu jejího sestavení a o údajích pro vodní bilanci. Ta je podkladem pro rozhodování vodoprávních úřadů, zejména pro stanovení množství vody využitelné k odběru, a také pro územní plánování a stanovení limitů území. Podle vodního zákona je vedení vodní bilance jednou ze základních činností v oblasti zjišťování a hodnocení stavu povrchových a podzemních vod. Vodní bilance sestává z hydrologické bilance a vodohospodářské bilance.
V současné době také za podpory MŽP probíhá projekt (administrovaný v rámci TAČR – Program prostředí pro život), který se věnuje hodnocení zranitelnosti kvantity přírodních zdrojů podzemní vody k suchu a možnosti eliminace negativních dopadů sucha na podzemní vodu. Výstupem bude mj. mapa zranitelnosti přírodních zdrojů podzemní vody, která bude sloužit zejména vodoprávním úřadům v jejich rozhodovací činnosti.
Z hlediska zajištění dostupnosti pitné vody pro nové developerské projekty je zpravidla preferováno, pokud je to možné, napojení na stávající vodohospodářskou infrastrukturu před výstavbou nových zdrojů pitné vody.
Stránský: Mnohé dotační projekty jsou dosažitelné spíše pro bohatší. Co udělat pro to, aby na dotace mohli dosáhnout i chudší? Konkrétně: jak i ty chudší motivovat k využívání třeba opatření na hospodaření s dešťovou vodou?
Brabec: Jednoduše řečeno se snažíme domácnosti upozorňovat na to, že díky využívání dešťové vody zároveň šetří vodu pitnou a tím i výdaje za její spotřebu. Druhým neméně důležitým motivátorem je, že budou mít k dispozici zásobu vody i pro období jejího nedostatku. O dotace na hospodaření s dešťovou vodou budou moci domácnosti od října nově žádat v rámci programu Nová zelená úsporám, pod který program přejde a kde budou mít možnost získat k dotaci i další motivační bonusy za kombinaci různých opatření ve výši desítek tisíc korun.
Stránský: Jak hodnotíte naplňování dobrého stavu dle Rámcové směrnice o vodě do roku 2027? V tuto chvíli máme poměrně velké rezervy v dosahování. Je to z větší části téma na MZe, přesto by mne ale zajímalo, zda a jak plánuje MŽP z oblastí, které jsou v jeho kompetenci, k naplnění cíle přispět.
Brabec: Naplňování dobrého stavu vod podle Rámcové směrnice je poměrně složitý a dlouhodobý proces, který se za dobu platnosti Směrnice (cca 20 let) stal možná mnohem komplexnějším a komplikovanějším, než sami tvůrci Směrnice zamýšleli. Jak známo, základním principem hodnocení stavu vod, který výrazně ovlivňuje souhrnné výsledky, je princip „one out all out“, což znamená, že v případě, že jeden parametr hodnocení nedosahuje limitů dobrého stavu, celý vodní útvar je hodnocen jako nevyhovující. Stav vodního útvaru se považuje za dobrý pouze tehdy, jsou-li všechny prvky hodnocení považovány za dobré, což neodráží zlepšování jednotlivých parametrů jakosti vody. Tento princip tedy ale neodráží reálně dosažená zlepšení v některých prvcích hodnocení. Na úrovni EU proběhla diskuse, zda tento princip nemodifikovat, aby byly úspěchy při dosahování environmentálních cílů směrnice viditelnější. Nakonec bylo rozhodnuto tento princip zachovat, aby se nesnížily vysoké ambice směrnice v ochraně vod. Důsledné uplatnění tohoto principu znamená poměrně nelichotivé výsledky v naplňování dobrého stavu vod prakticky pro všechny státy EU.
Nadto je třeba si uvědomit, že dobrý stav vod závisí nejen na zmírňujících opatřeních k řešení stávajících vlivů, ale také na opatřeních k řešení negativních vlivů z minulosti.
Je taktéž dobré vědět, že do hodnocení stavu vod byly v průběhu celého období platnosti směrnice postupně přidány další látky, u některých látek došlo ke zpřísnění limitů, což také naplňování cílů ovlivňuje. Obecně se v některých parametrech dosahování dobrého stavu daří, u některých parametrů je situace složitější a naplňování cílů je málo viditelné či z různých důvodů se cíle zatím nedaří naplňovat. U některých parametrů je pomalejší naplňování cílů dáno delším náběhem účinku realizovaného opatření.
V rámci opatření na dosahování dobrého stavu vod se MŽP dlouhodobě věnuje zejména problematice eliminace bodových zdrojů znečištění (zlepšení kvality vypouštěných odpadních vod dlouhodobou podporou výstavby a intenzifikace čistíren odpadních vod, podporou výstavby oddílné kanalizace, podpora odstraňování starých ekologických zátěží, podporou hospodaření se srážkovými vodami, které vede k omezování hydraulického stresu ve vodních tocích při srážkových událostech), dále zlepšování hydromorfologické struktury vodních toků podporou revitalizací a renaturací vodních toků. Dále podporujeme zlepšování kvality ovzduší, a to řadou opatření, která v delším časovém horizontu pomohou snížit znečištění vod některými látkami, které do vod vstupují z atmosféry a způsobují nedosažení dobrého stavu útvarů povrchových vod, zejm. PAU (např. benzo(a)pyren), případně těžké kovy (zejm. Hg).
Stránský: Sucha a povodně jsou jevy, s kterými se stále častěji a s velkou intenzitou setkáváme. Jak jsou tyto jevy zahrnuty do adaptační strategie ČR na změnu klimatu? Mohl byste prozradit, zda a jak se bude řešit propojení těchto oblastí, které spolu ve velkém souvisí? Jak vybalancovat technická opatření a přírodě blízká opatření?
Brabec: Dlouhodobé sucho a povodně včetně přívalových povodní patří v aktuálně dokončované adaptační strategii mezi dva ze sedmi nejzávažnějších projevů změny klimatu v ČR.
Klíčovým pojmem, který propojuje problematiku sucha a povodní, je zvyšování retenční schopnosti krajiny, tj. její schopnosti zadržovat vodu, a to jak v případě krajiny volné, tak krajiny urbanizované. Retenční schopnost krajiny přispívá její odolnosti vůči epizodám sucha, ve městech napomáhá zlepšovat mikroklima během vln veder. V případě povodní napomáhá zvýšená retenční schopnost krajiny zpomalovat průtok vody a předcházet tak větším škodám, zejména pak v sídlech. Z tohoto důvodu je v oblasti předcházení suchu a povodním nezbytné realizovat nejen technická, ale i přírodě blízká opatření, volba konkrétních opatření by měla záviset na situaci v řešeném území. Akční plán, který opatření adaptační strategie rozpracovává do konkrétně formulovaných úkolů, se soustřeďuje především na zvýšení retenční schopnosti zemědělské půdy, a to cestou omezení jejího utužování a zvýšení podílu organické hmoty v půdě. Současně s tím obsahuje úkoly týkající se výstavby a modernizace zavlažovacích zařízení včetně podpory údržby a budování malých vodních nádrží na straně jedné a minimalizaci vlivu nevhodně provedených odvodňovacích zařízení včetně efektivnějšího využití půdní vláhy na straně druhé. V oblasti vodního hospodářství akční plán obsahuje opatření podporující revitalizace vodních toků, ochranu a zajištění dostatečných vodních zdrojů, infiltraci (rozlivy) povrchových vod do vod podzemních, recyklaci a opětovné využití vody. Pro urbanizovanou krajinu a sídla akční plán zmiňuje zejména zlepšení hospodaření se srážkovými vodami, zajištění zásobování sídel pitnou vodou, zohlednění povodňového rizika při rozvoji sídel a rozvoj sídelní zeleně včetně vodních ploch.
Stránský: Mám dojem, že opatření proti negativním jevům, která se manifestují už desítky let (je jedno, zda je za tím třeba hledat člověka, či nikoliv), se přistupuje liknavě, se zpožděním a nevyslyší se apely odborníků. Věci se řeší, až když už si podnikatelé svoje záměry prosadili (HDV, zábory zemědělské půdy). Co Vy na to? Co dělat pro to, aby se toto zaostávání ochrany jednotlivých složek životního prostředí nad jejich exploatací neopakovalo, nebo dokonce neprohlubovalo?
Brabec: Bezbřehé zabírání zemědělské půdy se v posledních letech zpomalilo. Legislativní ochrana zemědělské půdy se posílila. Vyjmout nejkvalitnější půdu ze zemědělského půdního fondu je díky zákonu o ochraně ZPF možné jenom tak, když je stavba ve vyšším veřejném zájmu, mezi něž například nepatří supermarket nebo sklad.
Je to samozřejmě obrovské dilema mezi ochranou půdy a civilizačním rozvojem a obrovskými ekonomickými zájmy.
V tomto roste odpovědnost krajů a obcí. Mnohé už mají odvahu říct: a dost. My (MŽP) nemáme možnost zabránit stavbě, jak po nás někdy obce žádají, pokud si ji odsouhlasilo předchozí zastupitelstvo. V některých případech vybudovat nové stavby znemožnily omezené kapacity vodních zdrojů.
Jsem jednoznačně pro to, aby se nejcennější zemědělská půda chránila ještě přísněji a developerské společnosti byly motivovány k výstavbě na tzv. brownfieldech, třeba v bývalých průmyslových zónách.
K tomu nejsou oficiální data, ale v platných územních plánech je navrženo množství záborů dalece přesahující potřeby naší společnosti. Hlavní slovo v tom tedy mají obce a kraje.
Úřady obcí s rozšířenou působností mají podle stavebního zákona povinnost každé 4 roky revidovat platné územní plány všech obcí a měst. Pokud k těmto revizím vůbec dochází, měly by se k nim vyjadřovat krajské úřady jako orgány ochrany zemědělského půdního fondu. To se zjevně neděje a ochrana zemědělské půdy tak má ve fázi územního plánování významný deficit, který bychom měli co nejrychleji odstranit.
V roce 2020 bylo zastavěno 10,7 procent území a poslední informace o „rozdrobenosti“ území máme z roku 2016, kdy 60,6 % území bylo nefragmentováno.
Stránský: Konkrétně: ozelenit města, přivést do nich vodu, se snaží prosadit někteří jasnozřivci i u nás více jak deset let. Dosud se jim to nedařilo. Proč až nyní se rozjíždí projekty na ozelenění měst? Mám dojem, že je to v důsledku toho, že poslední roky byla města v letních měsících rozžhavena do nevydržitelna… Jak by to oživení městské infrastruktury mělo vypadat? Jak to zaonačit, aby se přešlo od slov k činům?
Brabec: Více zeleně i vodních prvků ve městech, včetně zelených střech, podporujeme z programů MŽP posledních sedm let. A podporujeme je poměrně velkoryse, na zasakování a udržení vody jak ve volné krajině, tak i v zastavěných územích měst a obcí jsme od roku 2014 rozdělili více než 10 miliard korun. A to teď přeřadíme, řekněme z trojky rovnou na pětku, protože letos startuje nové období programů pro podporu energetických úspor v budovách, kam patří také šetrné hospodaření s vodou. To se týká programu Nová zelená úsporám pro renovace a stavby bytových a rodinných domů. Podle odhadů Státního fondu životního prostředí ČR přijde na hospodaření se srážkovou vodou a zelení střechy přibližně 9 000 žádostí za 500 milionů korun. Další dotace pro veřejné budovy bude možné čerpat z nového Operačního programu Životní prostředí, pro komerční z Operačního programu Technologie a aplikace pro konkurenceschopnost a také máme dva úplně nové zdroje, Modernizační fond a Národní plán obnovy. Celkem tak bude podle odhadů k dispozici na úspory energie a vody v budovách do roku 2030 k dispozici asi 125 miliard korun.
Dalších více než sto miliard poputuje v příštích letech také na nejrůznější adaptační opatření. Do nich samozřejmě patří vedle obnovy přirozených funkcí krajiny i zelenomodrá infrastruktura nebo adaptace budov.
Stránský: Ovšemže se musím zeptat na Bečvu. Nějak mě přestalo zajímat, kdo je vinen, ale jde mi o dvě věci: Za prvé, lidé z praxe dlouhodobě kritizovali přebujelý aparát sledování různých škodlivých látek. Nyní se mohla projevit potřebnost té evidence. Srovnávaly se u potenciálních viníků evidence látek ohrožujících vody se skutečným stavem? Všude to sedělo, nebo byly rozdíly, které mohly skoro okamžitě indikovat, kdo je vinen?
Brabec: Tento dokument – havarijní plán – má povinnost zpracovat každý uživatel závadných látek, který zachází se závadnými látkami ve větším rozsahu, nebo kdy zacházení s nimi je spojeno se zvýšeným nebezpečím pro povrchové nebo podzemní vody. Havarijní plán schvaluje vodoprávní úřad, a pokud může havárie ovlivnit vodní tok, pak jej uživatel závadných látek musí projednat se správcem vodního toku.
Havarijní plán je zásadním dokumentem pro prevenci havárií; plán obsahuje seznam závadných látek, se kterými uživatel zachází, včetně jejich průměrného a nejvyššího množství; identifikační údaje a bezpečnostní list závadných látek.
K dotazům týkajících se vyšetřování havárie na řece Bečvě nemohu více odpovědět, neboť tato havárie je stále předmětem policejního vyšetřování.
Stránský: Druhá věc. Proč nebyly brány v potaz odběry vzorků vody z kontaminované řeky od rybářů? Pokud bychom na tuto logiku přistoupili, tak by se mohlo stát, že vykradený vyfotí zloděje, ale nebude při dokazování k tomu přihlíženo, protože poškozený nemá „kulaté razítko“!?
Brabec: Primárně je asi nejdůležitější to, že se vzorky na místě odebíraly a je jich k dispozici dost, více než 130. Odebírali je hasiči, vodoprávní úřady, inspektoři a předávaly se do laboratoří k analýzám. Zároveň tyto vzorky vody musí splňovat předepsané požadavky, jako je odběrový protokol s určením místa, času, způsobu odběru a se jménem.
Podle toho, co vím, nebyly vzorky od rybářů nijak popsané, zapečetěné, nebyly uchované v chladu. Proto se Česká inspekce životního prostředí – navíc po konzultaci s laboratoří – rozhodla, že tyto vzorky nepřevezme a odebere vlastní vzorky. K tomu bylo známé, že první kolo vzorků odebrali hasiči, což je standardní postup při haváriích.
Stránský: Byla podepsána smlouva o splavnění Labe mezi Českem a Německem. Termín je rok 2030 a řeka by měla být splavná 340 dní v roce. Co tomu říkáte? Je to reálné i s ohledem na průtoky v minulých letech, i s ohledem na konkurenceschopnost lodní dopravy a s ohledem na naše závazky na poli ekologie?
Brabec: Tak to je primárně dotaz spíše na Ministerstvo dopravy, respektive na Ředitelství vodních cest. My jsme měli ke schválené dohodě o údržbě a rozvoji mezinárodní vnitrozemské Labské vodní cesty připomínky, které právě mířily na fakt, že platné koncepční dokumenty v oblasti vnitrozemské plavby v České republice v tuto chvíli neexistují. Tedy, že nás vnitřní pravidla nezavazují k žádným konkrétním parametrům plavby. A z tohoto pohledu nemůže být uzavřená dohoda spojena s realizací jakýchkoliv technických opatření, které by vedly ke zlepšení parametrů splavnosti.
Klíčová je za Ministerstvo životního prostředí podmínka, kterou jsme do smlouvy prosadili, že pokud by obsah smlouvy nebo její aplikace mohla zapříčinit rozpor s evropským právem, pak musíme smlouvu znovu otevřít a znovu projednat. Zkrátka, že pokud by jakýkoliv aspekt provádění dohody byl v rozporu s právem EU, pak Ministerstvo životního prostředí na tuto skutečnost upozorní Ministerstvo dopravy. A to bude iniciovat jednání s německou stranou s cílem odstranit tu pasáž smlouvy, která by byla v rozporu s evropským právem.
Požádal jsem o krátkou informaci o této mezistátní smlouvě Ministerstvo dopravy ČR. Na otázky odpověděl Mgr. František Jemelka, tiskový mluvčí.
Stránský: Byla podepsána smlouva o splavnění Labe mezi Českem a Německem. Termín je rok 2030 a řeka by měla být splavná 340 dní v roce. Je to reálné s ohledem na průtoky v minulých letech, s ohledem na konkurenceschopnost lodní dopravy i s ohledem na naše závazky na poli ekologie?
Jemelka: Principem dohody s Německem jsou parametry pro plavbu, které obě strany budou mít snahu uvést do pořádku a udržovat je. Na neregulované části řeky od Ústí nad Labem do Hamburku je to 140 cm + marže na ponor, jak píšete, po dobu 340 dnů v roce. Věříme, že cílevědomým a společným naplňováním smlouvy zlepšíme splavnost na kritických úsecích řeky a tím výrazně zlepšíme konkurenceschopnosti vodní dopravy. Právě kolísající průtoky a dlouhodobé zanedbání péče o Labe je příčinou ekonomické využitelnosti vodní dopravy. Všechna jednotlivá opatření ke zlepšení splavnosti budou v ČR i v Německu podléhat požadavkům ochrany životního prostředí.
Stránský: Spolupracovaly na smlouvě i ústřední vodohospodářské orgány, tedy MZe a MŽP? Jaké bylo jejich stanovisko?
Na přípravě smlouvy se podílely vodohospodářské podniky Povodí a Ministerstvo zemědělství, Ministerstvo životního prostředí bylo od počátku sjednávání smlouvy informováno. Dohoda organicky doplní existující nástroje péče o Labe – Smlouvu mezi ČR a Německem o hraničních vodách v oblasti vodního hospodářství z roku 1995 a Dohodu o mezinárodní komisi pro ochranu Labe z roku 1990. Péče o řeku Labe je důležitá ve všech dimenzích – dopravní, vodohospodářské, hydrologické i ekologické.
S účastí vodohospodářských institucí počítáme ve Společné komisi, která je k Dohodě mezi vládou ČR a SRN o plavbě po labské vodní cestě zřízena a brzy zahájí svoji činnost.
Ing. Václav Stránský
