Autorky
Kateřina Kujanová, Milada Matoušková
Klíčová slova
typy vodních toků – hydromorfologie – referenční podmínky – nadmořská výška – sklon údolí – sinuosita – řád toku – litologie
Hydromorfologické referenční podmínky reprezentují přirozené chování vodních toků, které vykazují značnou variabilitu. Na základě statistických analýz nad daty za 4424 úseků vodních útvarů v kategorii „řeka“ byly jako signifikantní pro identifikaci přirozeného chování vodních toků potvrzeny parametry nadmořská výška, sklon údolí, sinuosita a řád toku. Dále byla zohledněna litologie území. Kombinací vybraných parametrů vzniklo 27 teoretických typů úseků vodních toků, které byly následně ověřeny terénním průzkumem a měřeními v lokalitách rovnoměrně rozložených po celém území České republiky. Ověřením a zpřesněním bylo stanoveno 9 neovlivněných typů vodních toků a 2 typy pravděpodobně nebo potenciálně upravené, pro které byl odvozen nejbližší neupravený typ. Představená klasifikace vodních toků do typů je základem pro stanovení typově specifických hydromorfologických referenčních podmínek vodních toků na území České republiky, které by měly dále sloužit k hodnocení aktuálního stavu vodních toků z pohledu morfologie a zároveň jako předloha revitalizačních opatření.
1. Úvod
Přirozenému chování vodních toků a vývoji říční krajiny se společnost snaží porozumět již po staletí. V posledních desetiletích je pozornost soustředěna zejména na možnosti předvídat chování vodních toků a eliminovat rizika s tím spojená. Zavedením Rámcové směrnice o vodách (RSV) [1] zesílil zájem o hodnocení aktuálního ekologického stavu vodních toků jako nástroje porovnávajícího přirozené chování vodních toků s aktuálním stavem.
Nezbytným předpokladem hodnocení aktuálního ekologického stavu vodních toků je proto stanovení typově specifických referenčních podmínek, které slouží jako srovnávací prvek a představují cílový stav revitalizačních opatření. Podle evropského standardu EN 14614 [2] by referenční podmínky měly být určeny pro každý typ vodního toku tak, aby odrážely nenarušené podmínky toku. Referenční podmínky je však třeba chápat v podmínkách vývoje kulturní krajiny [3, 4]. Obnovit nedotčené nebo historické podmínky v prostředí střední Evropy není často reálné a vzhledem k vývoji ani žádoucí. Pro stanovení referenčních podmínek je proto třeba vycházet ze současných podmínek prostředí (geologických a klimatických podmínek, vegetačního pokryvu, antropogenních úprav říční sítě a požadavků společnosti), ve kterých se fluviální systém vyvíjí [5, 6, 7]. Chování vodního toku, resp. jeho dynamická rovnováha, jsou předurčeny podmínkami proudění (zejména průtokem a sklonem údolí) a režimem sedimentů, dále je pro chování vodního toku určující materiál břehů a dna a vegetace břehů a příbřežní zóny [8, 9, 10]. Překročením prahových hodnot těchto podmínek se fluviální systém mění a přizpůsobuje se svými morfologickými charakteristikami (např. šířka a hloubka koryta, erozní a akumulační tvary dna, sklon dna, rychlost proudění, sinuosita, průtok, množství a velikost sedimentu) novým podmínkám [6, 10, 11]. Pro porozumění fluviálně-morfologickým procesům a vývoji říční krajiny je účelné třídit vodní toky do skupin na základě společných charakteristik. Klasifikace třídí vodní toky do skupin podle různých účelů a významnosti jednotlivých charakteristik: trasy koryta [12, 13], převládajících korytotvorných procesů [14], existující morfologie koryta [9], vývoje koryta a trendů změn [15, 16], pro účely managementu vodních toků [9, 17, 18] nebo z hlediska vhodnosti pro revitalizaci [6]. Klasifikace by však zejména měla sloužit jako flexibilní nástroj pro stanovení existujících podmínek a umožnit předvídat změny spojené s přirozeným chováním fluviálního systému. Klasifikace vodních toků jsou zpravidla založeny na sběru velkého množství dat a jejich posouzení pomocí statistických metod. Každá klasifikace tak znamená zjednodušení reality do podoby kvantifikovatelných charakteristik, zároveň je však třeba individuálně posoudit specifické lokální podmínky [3, 9].Cílem studie bylo nalézt signifikantní parametry chování vodních toků v České republice, zařadit vodní toky na území České republiky do skupin a na základě ověření terénním průzkumem stanovit typy vodních toků na území České republiky z pohledu hydromorfologie.
2. Zájmové území, aplikované metody a vstupní data
Zájmovým územím je území České republiky, které představuje pramennou oblast 3 významných říčních systémů: Labe, Odry a Moravy. Větší část území tvoří Česká vysočina, která je součástí systému hercynských pohoří západní a střední Evropy. Charakteristické pro ni jsou rozsáhlé zarovnané povrchy vyvinuté převážně na vyvřelých a metamorfovaných horninách předprvohorního a prvohorního stáří. Do východní části zasahují okrajově vývojově mladší Západní Karpaty tvořené převážně flyšem, s výrazně členitějším a sklonitějším reliéfem. Odlišnost obou geomorfologických jednotek vytváří rozdílné přírodní podmínky pro vývoj a morfologické charakteristiky koryt vodních toků (obr. 1).
Obr. 1. Topologie zájmového území: digitální model terénu, síť vodních útvarů v kategorii řeka a vymezení úseků vodních toků v podobě povodí 4. řádu dle Strahlera
S ohledem na důvody uvedené níže byly analýzy pro nalezení signifikantních parametrů i typy vodních toků zpracovány pouze pro významné vodní toky označené jako vodní útvary v kategorii „řeka“, které jsou znázorněny na obr. 1. Tyto vodní toky byly rozděleny pomocí rozvodnic povodí 4. řádu dle [19] vymezených Českým hydrometeorologickým ústavem k roku 2013 pro účely hydrologického monitoringu a předpovědi na úseky heterogenní délky (obr. 1). Toto dělení na úseky, respektující změny fyzicko-geografických podmínek včetně zaústění přítoků, se již předchozími analýzami ukázalo v rámci zájmového území vhodné pro stanovování jednotlivých parametrů. Každému z 4424 vymezených úseků vodních toků byla přiřazena informace o maximální a minimální nadmořské výšce úseku z digitálního modelu terénu (DMT), dále byla z GIS podkladů určena délka úseku, délka údolí a přiřazen řád toku v závěrovém profilu úseku. Ze zjištěných dat byl pro každý úsek dopočítán sklon koryta (rozdíl maximální a minimální nadmořské výšky ku délce úseku toku), sklon údolí (rozdíl maximální a minimální nadmořské výšky ku délce údolí), sinuosita (poměr délky úseku ku délce údolí) a nadmořská výška úseku (průměrná hodnota maximální a minimální nadmořské výšky úseku).
Pro jednotlivé úseky byly doplněny charakteristiky hydrologického režimu za období 2003–2012: měsíc s nejvyšším průměrným průtokem a rozkolísanost průtoků (stanovená jako podíl průměrného měsíčního průtoku měsíce s nejvyšším a nejnižším průměrným měsíčním průtokem). Za účelem vyloučení úseků s antropogenním ovlivněním byly z celkové skupiny úseků vodních toků vybrány pouze úseky toků splňující kritérium 3.–6. řádu toku v závěrovém profilu úseku, tzn. vyřazeny byly úseky velkých nížinných antropogenně ovlivněných řek (7.–9. řádu) – obr. 1, z důvodu vysoké variability parametrů byly vyloučeny pramenné úseky (1. a 2. řádu) a úseky zatopené významnými vodními nádržemi a upravené úseky se sinuositou 1,0. Do dalších analýz tak vstupovalo 3197 úseků vodních toků.
Za účelem redukce počtu původních proměnných a výběru vzájemně nezávislých parametrů vystihujících chování vodních toků byla aplikována analýza hlavních komponent (PCA), typ Pearson. Do PCA analýzy vstupovalo 7 proměnných vyjádřených pro každý z 3197 úseků vodních toků: řád toku, sinuosita, nadmořská výška úseku, sklon údolí, sklon koryta, rozkolísanost průtoků a měsíc s nejvyšším průměrným průtokem. Pro ověření vzájemných vazeb mezi parametry byla použita metoda aglomerativního hierarchického shlukování (AHC), jako kritérium vzdálenosti byl použit Pearsonův korelační koeficient, jako aglomerační metoda použita Simple linkage. Vstupními hodnotami pro AHC byly oproti PCA navíc maximální a minimální nadmořská výška a rozdíl maximální a minimální nadmořské výšky úseku. Pro výsledné parametry nadmořská výška, sklon údolí a sinuosita byly na základě histogramů stanoveny prahové hodnoty kategorií (tab. 1).
Tab. 1. Prahové hodnoty kategorií pro vybrané parametry nadmořská výška, sinuosita a sklon údolí a jejich označení používané při popisu typů (upraveno z [20])
Reliéf pahorkatin tvoří značnou část zájmového území (obr. 1), proto byla jako prahová hodnota určena horní hranice pahorkatin 600 m n.m. a horní hranice nížin byla stanovena 300 m n.m.
Dále byly v rámci studie statisticky odvozovány morfologické zákonitosti vodních toků pomocí korelací a regresí. Na základě výsledků PCA, AHC, korelací a regresí byly vytvořeny teoretické typy úseků vodních toků, jejichž platnost byla následně ověřena terénním průzkumem [20]. Pro účely zpracování studie byl využit DEM s rozlišením 10×10 m ze základní databáze geografických dat ČR (ZABAGED), data o průtocích z hydrologické databáze ČHMÚ za období 2003–2012, vodní útvary povrchových vod v kategirii řeka k roku 2013. Mapové výstupy a prostorové analýzy byly zpracovány v ArcGIS 10.0 a statistické analýzy v programu XLStat.3. Stanovení signifikantních parametrů pomocí statistických analýz
Podle výsledků AHC analýzy (obr. 2)
Obr. 2. Ověření vzájemných vazeb mezi proměnnými pomocí metody aglomerativního hierarchického shlukování (upraveno z [20])
jsou parametry rozkolísanost průtoků, řád toku, sinuosita i měsíc s nejvyšším průměrným průtokem relativně nezávislé. V rámci výběru parametrů byl zohledňován jejich význam pro identifikaci přirozeného chování vodních toků. Vybrané parametry by dále měly reprezentovat příčný a podélný profil i trasu toku. Sklon údolí na rozdíl od sklonu koryta není ovlivněn zkrácením ani jinými úpravami říční sítě. Parametr nadmořská výška zohledňuje do značné míry „přirozené“ charakteristiky klimatu (srážky a teploty) a částečně tedy i odtokového režimu. Naopak parametry rozkolísanost průtoků a měsíc s nejvyšším průměrným průtokem jsou do určité míry ovlivněny přítomností vodních nádrží a navíc s ohledem na počet sledovaných profilů vysvětlují variabilitu souboru méně než parametr nadmořská výška. Kombinace parametrů sklon údolí a nadmořská výška v rámci zájmového území vykazuje značnou variabilitu (obr. 3).
Obr. 3. Vztah sklonu údolí a nadmořské výšky vyjádřený pro 3197 úseků vodních toků (upraveno z [20])
Sinuosita reprezentuje trasu toku i podélný profil a v rámci zájmového území ji lze využít k identifikaci upravených úseků vodních toků. Řád toku je úpravami neovlivněný parametr vyjadřující velikost toku. Dílčí výstupy statistických analýz, které vedly ke stanovení signifikantních parametrů, jsou rozpracovány ve studii [20].
Na základě výsledků PCA, AHC, korelace a regrese byly jako signifikantní parametry přirozeného chování vodních toků ve fyzicko-geografických podmínkách České republiky určeny nadmořská výška, sklon údolí, sinuosita a řád toku.4. Typy chování vodních toků
Kombinací kategorií 3 vybraných parametrů: nadmořská výška – sinuosita – sklon údolí, které jsou zřejmé z tab. 1, vzniklo 27 teoretických typů úseků vodních toků. Teoretické typy byly přiřazeny všem úsekům vodních toků vyjma úseků toků zatopených významnými vodními nádržemi. Reálně bylo na vodních tocích identifikováno 26 z 27 teoretických typů.
Jako další zásadní parametry chování vodních toků v České republice byly zohledněny litologie (příslušnost úseku ke geomorfologické jednotce Česká vysočina nebo Západní Karpaty) a velikost toku, resp. řád toku podle Strahlera.
Teoretické typy byly dále sloučeny v rámci parametru sinuosita, který je velmi významný pro odlišení přirozené a upravené trasy toku, ale zároveň vykazuje vysokou variabilitu v souvislosti s délkou a vymezením posuzovaného úseku. Počet teoretických typů úseků se tím snížil na 17 (tab. 2, sloupec 2).
Tab. 2. Zastoupení typů vodních toků na celkové délce posuzovaných úseků vodních toků v rámci území celé České republiky, v rámci jednotlivých geomorfologických jednotek a v rámci velkých řek (7.–9. řádu dle Strahlera)
* teoretické typy jsou popsány tříčíselným kódem vyjadřujícím kombinaci kategorií parametrů nadmořská výška – sinuosita – sklon údolí uvedenou v tabulce 1 (např. kód 213 znamená úsek toku s nadmořskou výškou v rozmezí 300–599 m, sinuositou do 1,2 a sklonem údolí 1,8 % a více). Kód 3_12_3 popisuje sloučený typ v rámci parametru sinuosita, tzn. zahrnuje úseky toků se sinuositou do 1,2 úseky toků se sinuositou 1,2–1,49
Teoreticky určené typy úseků vodních toků byly následně ověřeny terénním průzkumem ve 44 lokalitách a měřeními vybraných charakteristik v 16 referenčních lokalitách rovnoměrně rozložených po celém území České republiky (obr. 4) tak, aby byla co nejlépe vystižena variabilita fyzicko-geografických podmínek a ověřeny všechny teoretické typy.
Obr. 4. Rozložení lokalit ověřených terénním průzkumem a měřeními na území České republiky a jejich příslušnost k typům vodních toků
Sinuosita byla v rámci studie posuzována vždy společně se sklonem údolí. Při kombinaci podmínek sklonu do 0,5 % a sinuosity do 1,2 byl úsek toku považován za pravděpodobně upravený, v případě sklonu 0,5–1,79 % a sinuosity do 1,2 byl tok považován za potenciálně upravený. Tento předpoklad byl následně potvrzen terénním průzkumem.
Ověřením a zpřesněním bylo stanoveno 9 neovlivněných typů vodních toků a 2 typy pravděpodobně nebo potenciálné upravené (tab. 2). V tab. 2 je dále uvedeno porovnání podílu zastoupení typů vodních toků v rámci území celé České republiky a v rámci jednotlivých geomorfologických jednotek Česká vysočina a Západní Karpaty. V posledním sloupci tabulky je uvedeno zastoupení typů vodních toků pro velké řeky (7.–9. řádu podle Strahlera). Rozložení typů vodních toků na území České republiky včetně zohlednění litologie a řádu toku je znázorněno na obr. 5.
Obr. 5. Typy vodních toků stanovené pro úseky vodních útvarů v kategorii řeka na základě kombinace parametrů nadmořská výška, sinuosita a sklon údolí včetně zohlednění litologie, řádu toku a nejbližšího neupraveného typu
Nejčetněji zastoupený neupravený typ na území celé České republiky je typ C4 (sinuosní až meandrující vodní toky ve střední nadmořské výšce se sklonem údolí 0,5–1,8 %), který je podstatně méně zastoupen v geomorfologické jednotce Západní Karpaty než v České vysočině (tab. 2, obr. 5). Další z četně zastoupených neupravených typů – C2 (sinuosní až meandrující vodní toky ve střední nadmořské výšce se sklonem údolí do 0,5 %) se vyskytuje téměř výhradně na území České vysočiny.
Na území Západních Karpat je lokalizováno cca 15,5 % z celkové délky posuzovaných úseků vodních toků. V Západních Karpatech je z neupravených typů nejčetněji zastoupen typ C1 (nížinné sinuosní až meandrující vodní toky se sklonem údolí do 0,5 %), který je reprezentován zejména velkými nížinnými řekami a je významně zastoupen na celém území České republiky, a dále typ A1, který reprezentuje pramenné úseky ve střední a vyšší nadmořské výšce (obr. 5). Typ A2, který reprezentuje pramenné úseky v nejvyšších horských oblastech, je výrazně častěji zastoupen v České vysočině. V Západních Karpatech je výrazně vyšší zastoupení pravděpodobně upravených koryt vodních toků (typ F) i vyšší zastoupení potenciálně upravených koryt (typ G) v porovnání s Českou vysočinou. Naopak velmi specifický typ B se v Západních Karpatech nevyskytuje vůbec. Typ B reprezentuje úseky vodních toků vyskytující se na zarovnaných vrcholových partiích českých hor (Krušné hory, Šumava, Novohradské hory, Slavkovský les, Českomoravská vrchovina). Vzhledem k poloze zájmového území na hlavním evropském rozvodí tvoří významný podíl v obou geomorfologických jednotkách sinuoszní a meandrující pramenné úseky řek a jejich menší přítoky ve střední nadmořské výšce, avšak se značným sklonem údolí – typ E. Velké řeky jsou dle očekávání reprezentovány typem C1 a typem C2 (sinuosní až meandrující úseky vodních toků v nízkých až středních namořských výškách se sklonem údolí do 0,5 %) a pravděpodobně upravenými úseky vodních toků (typ F). V případě pravděpodobně a potenciálně upravených úseků vodních toků (typ F a G) je nemožné objektivně posoudit charakteristiky přirozeného chování vodních toků. Referenční podmínky by však měly být stanoveny pro všechny typy vodních toků, tedy velké nížinné řeky nevyjímaje. Úseky vodních toků typu F a G byly proto posuzovány samostatně s využitím principu odvození nejbližšího neupraveného typu. Nadmořská výška a sklon údolí, tzn. 2 ze 3 signifikantních parametrů, nejsou ovlivněny úpravami koryt vodních toků. Naopak parametr sinuosita je úpravami koryt silně ovlivněn. Nejbližší neupravený typ byl proto odvozen jako typ stejné kategorie nadmořské výšky a sklonu údolí. Za těchto podmínek vždy existuje pouze jeden nejbližší neupravený typ. Způsob odvození nejbližšho neupraveného typu je uveden v tab. 3. Úseky vodních toků typu F a G s odvozeným nejbližším neupraveným typem jsou na obr. 5 zvýrazněny červeným a oranžovým podbarvením.
Tab. 3. Odvození nejbližšho neupraveného typu vodního toku pro pravděpodobně upravený typ F a potenciálně upravený typ G
5. Diskuse
Zpracování dat na úrovni makroměřítka (z mapových podkladů) sice představuje značný stupeň generalizace, ale pro postižení variability podmínek širšího zájmového území a stanovení teoretických typů úseků vodních toků pro území celé České republiky je jediné reálné. Následujícím krokem proto musí být ověření teoretických typů terénním průzkumem a měřeními v referenčních lokalitách. V této studii generalizace na úrovni makroměřítka umožnila postižení variability podmínek širšího zájmového území, úroveň mikroměřítka umožnila zpřesnění na základě jednotlivých charakteristik neupravených úseků vodních toků.
Terénní průzkum a měření potvrdily zřejmé odlišnosti mezi jednotlivými stanovenými typy vodních toků, dle očekávání se také potvrdila skutečnost, že hranice prahových hodnot posuzovaných charakteristik typů vodních toků není vždy ostrá. Referenční podmínky je proto třeba stanovovat jako sadu charakteristik nebo podmínek daného typu. Variabilita charakteristik a tedy vnitřní variabilita typu vodního toku je do značné míry ovlivněna velikostí (řádem) vodního toku i litologií.
Náročnější se ukázalo vymezení nejčetněji zastoupených typů C1, C2, C3 a C4, reprezentujících sinuosní až meandrující úseky vodních toků v nížinách a středních nadmořských výškách se sklonem do 0,5 % nebo 0,5–1,8 %. Posuzované charakteristiky těchto úseků vodních toků nevykazují vždy ostrá rozhraní, přesto se jedná o úseky toků natolik odlišné, že byly rozděleny do 4 samostatných typů. Právě v rámci této skupiny typů se ukazuje jako zásadní litologie a šírší vztahy území, zejména krajinný pokryv lokalit, jehož vztah k typům vodních toků bude podroben další analýze.
6. Závěry
Jako signifikantní parametry pro identifikaci přirozeného chování vodních toků byly potvrzeny parametry nadmořská výška, sklon údolí, sinuosita a řád toku. Dále byla zohledněna litologie území. Klasifikace úseků vodních toků do 9 neovlivněných typů vodních toků, založená na kombinaci parametrů nadmořská výška, sklon údolí a sinuosita, potvrdila významnou odlišnost chování vodních toků v podmínkách České vysočiny a flyšového pásma Západních Karpat. Identifikována byla specifická skupina vodních toků v zarovnaných vrcholových partiích České vysočiny, která se v geomorfologicky zcela odlišném systému Západních Karpat nevyskytuje. Ověření na základě dat z terénního průzkumu potvrdilo odlišnost a jedinečnost typů. Úsekům vodních toků označeným jako pravděpodobně nebo potenciálně upravené byl přiřazen nejbližší neupravený typ.
Předložená klasifikace vodních toků do typů z pohledu hydromorfologie je nezbytným předpokladem pro stanovení typově specifických hydromorfologických referenčních podmínek vodních toků na území České republiky. Referenční podmínky by měly dále sloužit jako srovnávací prvek pro hodnocení aktuálního stavu vodních toků z pohledu morfologie a zároveň jako předloha revitalizačních opatření nebo cílový stav opatření pro zlepšení ekologického stavu podle požadavků RSV [1]. Porozumění přirozenému chování vodních toků navíc umožnuje předvídat změny spojené s vývojem fluviálního systému zejména z pohledu jeho nestability a rizik.Mgr. Kateřina Kujanová (autor pro korespondenci)
RNDr. Milada Matoušková, Ph.D.
Katedra fyzické geografie a geoekologie
Přírodovědecká fakulta
Univerzita Karlova
Albertov 6
128 43 Praha 2
katerina.kujanova()email.cz
Literatura/References
(1) European Commission, 2000. Directive 2000/60/EC of the European Parliament and of the Council of 23st October 2000 Establishing a Framework for Community Action in the Field of Water Policy. Official Journal of the European Communities, I., 327/1, Luxemburg.
(2) CEN, 2004. EN 14614:2004 Water quality–Guidance standard for assesseing the hydromorphological features of rivers.
(3) Kondolf, G.M., Montgomery, D.R., Piégay, H., Schmitt, L., 2003. Geomorphic Classification of Rivers and Streams. In: Kondolf, G.M., Piégay, H. (Eds.), Tools in Fluvial Geomorphology. John Wiley & Sons, Chichester, 171–204.
(4) Matoušková, M., 2008. Assessment of the river habitat quality within European Water Framework Directive: Application to different catchments in Czechia. Geografie 113 (3), 223–236.
(5) Palmer, M.A., Bernhardt, E.S., Allan, J.D., Lake, P.S., Alexander, G., Brooks, S., Carr, J., Clayton,S., Dahm, C.N., Follstad, S.J., Galat, D.L., Loss, S.G., Goodwin, P., Hart, D.D., Hassett, B., Jenkinson, R., Kondolf, G.M., Lave, R., Meyer, J.L., O‘Donnell, T.K., Pagano, L., Sudduth, E., 2005. Standards for ecologically successful river restoration. Journal of Applied Ecology 42, 208–217.
(6) Brierley, G.J., Fryirs, K.A., 2005. Geomorphology and River Management: Applications of the River Styles Framework. Blackwell Publishing, Oxford.
(7) Dufour, S., Piégay, H., 2009. From the myth of a lost paradise to targeted river restoration: forget natural references and focus on human benefits. River Research and Applications 25, 568–581.
(8) Schumm, S.A., 1985. Patterns of Alluvial Rivers. Ann. Rev. Earth Planet. Sci. 13, 5–27.
(9) Rosgen, D.L., 1994. A classification of natural rivers. Catena 22, 169–199.
(10) Hey, R.D., 1997. Stable River Morphology. In: Thorne, C.R., Hey, R.D., Newson, M.D. (Eds.), Applied Fluvial Geomorphology for River Engineering and Management. John Wiley & Sons, Chichester, 223–236.
(11) Leopold, L.B., Wolman, M.G., Miller, J.P., 1964. Fluvial processes in geomorphology. Freeman, San Francisco.
(12) Church, M., 1992. Channel morphology and typology. In: Calow, P., Petts, G. (Eds.), The River Handbook: Hydrological and Ecological Principles. Blackwell, Oxford, 126–143.
(13) Thorne, C.R., 1997. Channel Types and Morphological Classification. In: Thorne, C.R., Hey, R.D., Newson, M.D. (Eds.), Applied Fluvial Geomorphology for River Engineering and Management. John Wiley & Sons, Chichester, 175–222.
(14) Schumm, S.A., 1977. The Fluvial System, John Wiley & Sons, New York.
(15) Brookes, A., 1988. Channelized Rivers. John Wiley, Chichester.
(16) Downs, P.W., 1995. Estimating the probability of river channel adjustment. Earth Surface Processes and Landforms 20, 687–705.
(17) Montgomery, D.R., Buffington, J.M., 1997. Channel-reach morphology in mountain drainage basins. Geological Society of America Bulletin 109 (5), 596–611.
(18) Newson, M.D., Clark, M.J., Sear, D. A. and Brookes, A., 1998. The geomorphological basis for classifying rivers. Aquatic Conservation 8, 415–430.
(19) Strahler, A.N., 1957. Quantitative Analysis of Watershed Geomorphology. Transactions, American Geophysical Union 38 (6), 913–920.
(20) Kujanová K., Matoušková M., Kliment Z., 2016. Hydromorphological parameters of natural channel behavior in conditions of the Hercynian System and the flysch belt of the Western Carpathians on the territory of the Czech Republic. Geomorphology 258, 69–81.
