Autor
Eva Barešová
Vážený pane Stránský, vážená redakce,
věřte, že už mockrát se mi zachtělo reagovat na články Vodního hospodářství, po výzvě k ohlasům čtenářů uvedené v úvodníku 7/8 2020, navíc v době nečekaných časových prostojů, už pochvalu časopisu nelze odkládat…
Čtu časopis Vodní hospodářství od roku 2000, kdy jsem složila státnici a nastoupila na tehdejší Státní meliorační správu, kam časopis chodil pravidelně. Nyní jsem již skoro 10 let na vodoprávním úřadě ORP v pohraničí, časopis si s kolegy předáváme, upozorňujeme se na články, které jsou pro nás zajímavé. A jak to na vodoprávních úřadech u nás v ČR chodí, nemáme prostor na to, abychom četli v pracovní době. Nosíme si časopisy domů, pravidlem je čtení v ordinacích lékařů, já osobně je vozím na dovolenou, včetně puťáku na kolech, kdy mám vždy na brašnách na kole hned pod spacákem alespoň dvě čísla schovaná pro každou volnou chvíli. Většinou se tedy nedostaneme ke čtení aktuálního čísla, ale třeba půl roku zpětně, což vůbec nevadí, někdy je zajímavé vytáhnout i několik let starý, přesto aktuální článek. Jediné, co však je nutné přečíst hned, jakmile se nám dostane nové číslo do ruky, je úvodník Ing. Václava Stránského. Je perlou časopisu celých 20 let, kdy mám tu možnost Vodní hospodářství sledovat – shodneme se na tom všichni.
Vodní hospodářství vnímám jako spojení s odborným světem, dozvím se o konferencích, na které se nikdy nedostanu, dozvím se nové přístupy, nové možnosti a rozhodně tím formuji svůj odborný postoj a způsob práce. Asi to zní nadneseně, ale opravdu to tak myslím: pokud si přečtu článek o novém pohledu na odvodňovací zařízení, které je možné použít naopak na zadržení poměrně významného množství vody v krajině regulací odtoku na výusti, použiji ty všechny informace a nové přístupy na zpracování zemědělce, kterého chytím, jak bez jakékoliv konzultace, natož povolení nebo ohlášení, vykope 300 metrů svodného drénu v rašelině s cílem výměny za nové, účinnější odvodnění. Tu rašelinu totiž zemědělec získal jako ornou půdu, kterou nyní pronajímá německému zemědělci, který u nás pěstuje kukuřici ve velkém, a vozí do Německa na „bioplynku“. Je tedy nutné mít zorněn a odvodněn každý ar půdy, aby Němec platil. Vlastníku půdy je nutné vysvětlit širší zákonitosti funkcí v krajině, oprávněný zájem státu na hospodaření s vodou, ukázat mu jiné možnosti než opakování stejné chyby po 50 letech, odvodňovat rašelinu v místech, kde ještě v císařských otiscích byl počátek vodní plochy a mokřady. Když nakonec vlastník půdy řekne: „Vlastně máte pravdu…“, vnímám to jako výhru, začátek lepšího přístupu. K tomu ale člověku nestačí znalosti ze školy, potřebuje větší nadhled, pospojovat si různé souvislosti, to se nedá získat na seminářích, těch můžeme absolvovat při své práci zoufale málo. Proto má vydávání časopisu širší význam, než by se mohlo v Praze zdát.
Obr. 1. Snímek neohlášené výměny podrobného odvodnění, za účelem zornění v rozsahu parcely orné půdy
Obr. 2. Na leteckém snímku z 50.let je vidět, že lokalita byla využívána jako louka
Obr. 3. V době císařských otisků i jiných historických map byla také loukou. Jednalo se o podmáčený přítok rozsáhlého rybníka, orná půda navazovala až za hranicí reliéfu ohraničujícím nivu
Kolem roku 2000 byl časopis hodně technický, ale časem se to změnilo, přibyly články z praxe, výborné jsou řízené diskuse, ohlasy čtenářů. Také samostatné listy Krajinného inženýra vnímám jako přínos. Skvělé jsou různé pohledy na věc různýma očima. Např. dlouhodobá praxe s provozem domácích ČOV z pohledu dodavatele, výrobce, úředníka.
Pane Stránský, jako zpětnou vazbu Vám musím napsat, že Vaše někdejší povzdychnutí nad nesprávným využitím dotací je oprávněné. I u nás v pohraničí máme případ, kdy firma XYZ nakoupila pozemky údolních niv, kde má v úmyslu provést bohulibé rozsáhlé revitalizace z dotací. Projektovou přípravu dělá velká projekční firma (samozřejmě z daleka). Většina navržených revitalizovaných úseků již prošla revitalizací hrazenou státem v letech 1995–1999. Vodní tok sice nemá meandrující přirozený charakter, ale celkem úspěšně se revitalizuje sám, s pomocí bobra. Kdyby nebyly louky v nivě kosené a bobr ze strany zemědělců regulován, brzy by tam nebylo co revitalizovat, jelikož by vše bylo renaturalizováno. Důležité je, že se povedlo stabilizovat písčité podloží dříve transportující se do Německa, odkud přicházelo mnoho stížností. Nyní je ale v přípravě projekt za obrovské peníze, který vytvoří dokonalé meandrující koryto vodního toku, kolem kterého bude v širokém pruhu odebrána „ornice“ o různé mocnosti. tedy obrovský přesun hmot za velkých nákladů. Veškeré naše námitky projekční firma vypořádala, provedla průzkum, doplnila do textů opatření proti splavení písků přes hranice… Nikdo z nás s tím nedokáže nic udělat. Za ty peníze by bylo možné otevřít tolik zatrubněných vodních toků, vytvořit tolik niv zničených v rámci vytvoření bloků orné půdy!
Jako bývalý zaměstnanec Státní meliorační, později vodohospodářské správy vím, že nejúčinnější opatření zpravidla tolik nestojí. Můj někdejší vedoucí byl srdcem v přírodě a znalec jednoduchých účinných opatření, často navzdory požadavkům legislativy. Měl odvahu, a tak máme na našem okrese revitalizované toky pomocí vrbových prutů šikovně zapíchaných mezi meliorační tvárnice (vrba vybočí proudění mimo tvárnice, způsobí zanesení opevněného dna, vytvoří se tak meandry podemletím břehu). Kde to pozemky nedovolily, alespoň sem tam se vykopla tvárnice ze dna, umístil balvan do opevnění (vytvoření drobných peřejek, prokysličení, malinké tůňky). Kde je možné v rámci pozemkových úprav získat pruh pozemku nad zatrubněným potokem, stači vhodná ucpávka potrubí na několika místech, koryto toku se pak vytvoří samo. Přehrázkování opevněného toku s výhony do nivy vytvoří soustavu průtočných tůní s možností pozdějších přirozených meandrů atd. apod. Hlavně ty staré úpravy neudržovat! Což bylo (a je!) samozřejmě nezákonné… Zákonné ale je (sic!) provést nákladnou revitalizaci na „účelně“ vykoupených pozemcích.
Obr. 4. Zornění půdy po obnově podrobného odvodnění (dodatečně povoleno) v místě potoční nivy, ve starých mapách zde byly popsány pramenní jímky – tj. prameniště v nivě
Obr. 5. Letecký snímek nivy před zorněním…
Obr. 6. …Niva po zornění. Opět byl zorněn celý rozsah parcely orné půdy bez ohledu na souvislosti
V počátcích přípravy velké novely Vodního zákona („suché novely“) jsem apelovala na MZe s úpravou zákona v části nařizující údržbu staveb meliorací ve stavu, jak byly povoleny. Do mailu jsem připojila praktickou zkušenost, formou krátkého vysvětlení, přehledných map s popisky, fotografií „před a po“. Jednalo se o zkušenost úřadu s vlastníkem pozemku (jiný, než výše uvedený), který bez povolení odstranil původní odvodnění a nahradil jej novým, účinnějším. Jednalo se odvodnění pramenních jímek v nivě toku, která se dokázala během předchozího hospodaření samovolně zrevitalizovat. Opět se jednalo o ornou půdu, nově pronajatou německému zemědělci… To odvodnění jsem musela dodatečně povolit, protože vlastník splnil všechny požadavky ze zákona, neexistovala možnost, jak dopad na krajinu alespoň zmírnit, natož eliminovat. Konkrétní lidé z MZe mi odpověděli, předali kompetentním, slíbili, že připomínku zapracují. No a nyní čtu připravené znění novely vodního zákona reagující na stav sucha, kdy je ve věci meliorací vše při starém. Takže budeme mít komisi pro stav sucha, ale nedokážeme zabránit odvodnění niv vodních toků, to jest účinně stavu sucha přecházet.
Ale to už stačí… Moc děkuji za všechna vydaná čísla Vodního hospodářství a opravdu držím palce, ať se vše podaří předat nové generaci, časopis Vodní hospodářství neztratí svoji úroveň a nadále nám čtenářům umožňuje spojení s odborným světem.
S pozdravem
Eva Barešová
potentilla()seznam.cz
