Autoři
Jaroslava Nietscheová, Michal Krátký
V letošním roce uplyne padesát let od přijetí zákona o vodách č. 138/1973 Sb., který nabyl účinnosti 1. 4. 1975.
Právní úprava vztahů k povrchovým a podzemním vodám je, s rozrůstající se společností, nezbytná zejména v naší republice, která leží na „střeše Evropy“ na rozvodí tří moří. Tato nezbytnost je ještě zvyšována počínající a patrně už probíhající klimatickou změnou, která pravděpodobně bude znamenat postupnou změnu podnebí u nás směrem k jeho subtropickému charakteru s delšími obdobími dešťů a sucha. To je na našem území, kam prakticky žádná voda nepřitéká a je k dispozici pouze ta voda, která zde naprší, do budoucna dost velký problém.
Vodní právo upravuje právní vztahy k vodám. Obsah vodního práva je určován přírodními, ekonomickými a společenskými podmínkami. V závislosti na historickém vývoji prochází vodní právo jednotlivými vývojovými etapami. Problematika vodního práva narůstá a jeho význam stoupá především v důsledku problémů vznikajících z rostoucích nároků na zdroje vody a omezenosti rozsahu jejích přírodních zásob na Zemi, jejichž celkové množství i koloběh v makroprostředí zůstávají stejné, dány fyzikálními zákony hydrologického cyklu.
V 1. části se zabýváme historií vodního práva od dob římského vodního práva až do rakouských vodních zákonů, ve 2. části od říšského vodního zákona a jeho zemských zákonů do dnešní doby.
S úpravou právních vztahů k vodám se setkáváme již v otrokářské společnosti. Zvláštní význam pro vývoj vodního práva má římské vodní právo, které položilo základy vodního práva a jehož rozsah a obsah pochopitelně odpovídaly okruhu společenských vztahů, které bylo třeba řešit z hlediska rozsahu tehdejšího užívání vod, jež se v podstatě omezovalo na uspokojování fyzických potřeb, zavlažování a užívání vod k plavbě.
V římském právu byla poprvé uplatněna významná zásada veřejnosti tekoucích vod (flumina amnia, sc. perennia publica sunt). Tyto vody jako res extra commercium však nenáležely státu, nýbrž jejich veřejnost se projevovala tím, že byly vyhrazeny obecnému užívání (ad usum publicum). Přitom však výjimečně na základě povolení císaře nebo zákona existovala k veřejným vodním tokům i zvláštní práva (iura propria), přesahující meze obecného užívání. Ochrany proti porušení obecného užívání veřejného vodního toku nebo uvedených zvláštních práv bylo možno se dovolat soukromou žalobou (actio popularis) nebo žalobami posesorními a petitorními.
Ochrana břehů a pobřežních pozemků byla podle římského práva věcí majitelů pobřežních pozemků. U splavných vodních toků vybíral stát zvláštní poplatky a dávky za jejich užívání.
Římské právo mělo vliv i na vývoj vodního práva v Českých zemích. Do našeho vodního práva pronikla i uvedená významná zásada veřejnosti tekoucích vod a prospěšně ovlivnila vývoj našeho vodního práva. Tuto zásadu nacházíme již v našich prvních vodoprávních předpisech. Svědčí o tom i Vladislavské zřízení z roku 1500, které stanovilo v čl. 552, že splavné řeky stejně jako silnice jsou podle starodávného obyčeje statkem obecným. Uvedená zásada římského práva je obsažena i v tzv. Obnovených zřízeních zemských (jak o tom svědčí Obnovené zřízení zemské Ferdinanda II. z 10. května 1627), kdy ostatně s vyvíjejícími se výrobními vztahy vrcholí v obnovených zemských zřízeních recepce justiniánského římského práva u nás.
Vodoprávní předpisy, zahrnuté v rakouských zemích v zemských zřízeních, upravovaly zejména otázku užívání vodních toků k plavbě, neboť nosná síla vod byla v té době jednou z nejvýznamnějších funkcí vod pro rozvíjející se výrobu a obchod, než postupně došla uplatnění hybná síla vodního toku. Od 16. století také hájil v Praze Podskalí svobodu plavby zvláštní říční soud.
Další vodoprávní předpisy obsahují mlýnské řády. Je to např. mlýnský řád Ferdinanda I. z roku 1553, Maxmiliána II. z roku 1572, Rudolfa II. z roku 1576, Matyáše z roku 1618, Ferdinanda II. z roku 1643. Tyto mlýnské řády byly znovu publikovány a zčásti obnoveny v říšském zákoníku „Codex Austriacus“, vydaném Leopoldem I. Podle mlýnských řádů, upravujících mimo jiné otázku vzdouvání vody, bylo povoleno zřizovat tzv. domácí mlýny pro vlastní potřebu, kdežto jiné mlýny mohly být zřizovány jen s vědomím vrchnosti.
Ze středověkého vodního i mlýnského regálu vrchnosti se postupem doby vyvinulo udílení koncesí státem.
K uvolnění středověké vázanosti přispěl i „Tractatus de iuribus incorporalibus“ Leopolda I. z roku 1679. Podle něho, namísto dosud uplatňovaného přednostního práva pozemkových vrchností zřizovat rybníky, bylo dovoleno každému zřizovat na svém pozemku rybníky a jiné vodní nádrže, pokud to nebylo na újmu sousedům. Mlýnský řád z roku 1775 již určoval, že úlohu prostředníka ve vodních sporech vykonávají krajské úřady.
Když se v 18. století projevila v Rakousku potřeba kodifikace práva a pod vlivem Napoleonova Code Civil byla dokončena téměř 60 let trvající práce na kodifikaci občanského práva zahájená Marií Terezií a byl vydán roku 1811 Rakouský všeobecný občanský zákoník, byla do něho zahrnuta i vodoprávní ustanovení.
Rakouský všeobecný občanský zákoník podle rozdílnosti subjektu, kterému věci patří, rozlišoval statek státní od statku soukromého. Občanský zákoník rozeznával vody dvojího druhu, a to vody veřejné a vody soukromé.
Rakouský občanský zákoník stanovil, že všechny splavné vodní toky jsou veřejným statkem určeným k užívání všech státních příslušníků. Nezvolil tedy pro ně ani systém soukromého vlastnictví státu, ani systém regální, ale prohlásil splavné vodní toky za „res publicae, quae in communi usu sunt“.
Občanský zákoník z roku 1811 neměl zdaleka takový význam ve vývoji vodního práva, jako tomu bylo ve vývoji občanského zákonodárství, zejména neřešil tehdy již naléhavou problematiku povolování užívání vod nad rámec obecného užívání vod a další související vodohospodářské otázky.
Potřeba upravit právními předpisy zvláštní užívání vody si však vynutila již brzo po vydání všeobecného občanského zákoníku vydání dalšího předpisu, jímž byl všeobecný mlýnský řád ze dne 1. prosince 1814. Ten obsahoval kromě úpravy vztahů mezi mlynáři a jejich zákazníky důležité ustanovení o odstranění mlýnského regálu vrchnosti a o právu kohokoliv žádat o povolení ke zřízení vodního díla nebo zařízení u politického úřadu. Uvedený mlýnský řád mimo jiné obsahoval také zásadu slyšení všech zúčastněných stran (systému publicity) před udělením vodního oprávnění a s tím související ochrany dosavadních práv a zájmů. Právo udělovat koncese pro zdymadla a hnací vodní díla příslušelo jedině státu, který toto oprávnění vykonával prostřednictvím krajských úřadů a státních techniků, resp. stavebních úřadů, jejichž organizace sahá do dob Marie Terezie.
Celá řada dvorských dekretů byla pak vydána k řešení otázky provádění vodních staveb. Významným je zejména dekret o vodních stavbách z 30. října 1830 (das Wasserbaunormale), jímž bylo i stanoveno, do jaké míry má stát přispět na vodní stavby.
Dále došlo v pozdějších letech předminulého století k některým dalším dílčím právním úpravám, jako k vydání plavebních řádů, rybničních řádů, k úpravě podzemních vod důlních horním zákonem č. 146/1854 ř. z., k úpravě plavení polenového dříví lesním zákonem č. 252/1852 ř. z.
Všechny tyto právní úpravy však již nepostačovaly a ukazovala se čím dále tím více potřeba provést celkovou reformu vodního práva a vydat novou zákonnou úpravu vodního práva. Požadavek nové zákonné úpravy užívání vod vznesli v roce 1835 dolnorakouští stavové a zemědělská společnost ve Vídni u tehdejší spojené dvorní kanceláře ve Vídni a opětovně se touto otázkou zabýval zemědělský kongres, jenž se konal v roce 1841 ve Vídni. Výsledkem tohoto kongresu bylo také vypracování první osnovy vodního zákona „vodní řád“ (Wasserordnung) v roce 1850. Tato osnova se pak stala podkladem pro příští zákonnou úpravu vodního práva v bývalém Rakousku. Vedoucí zásadou vodního řádu z roku 1850 bylo, že vodní právo není pouze soukromoprávní povahy, nýbrž patří do oboru veřejného práva, zejména pokud jde o užívání splavných toků. V této právní úpravě se mimo jiné pamatuje již na družstevní podnikání, zakotvuje se zřizování vodních družstev pro odvodňování i závlahu zemědělských pozemků, včetně možnosti zřízení nuceného členství v družstvu.
V roce 1862 byla vypracována vládní osnova vodního zákona pro země zastoupené v užší říšské radě, jejíž konečná úprava na základě připomínek a odborných vyjádření byla provedena zvláštní meziministerskou komisí a zaslána k vyjádření zemským sněmům. Ty však nesouhlasily, aby se osnova stala předmětem říšského zákonodárství. Proto vláda uvedenou osnovu přepracovala tak, že z ní vytvořila osnovu Říšského vodního zákona jako zákona rámcového, který pak vyšel v říšském zákoníku pod č. 93/1869. Podle ustanovení § 18, 25 a 27 tohoto zákona příslušelo zemským sněmům vydat podrobnější vodoprávní předpisy – zemské vodní zákony. Bývalé rakouské ministerstvo orby ve Vídni vypracovalo pro všechny zemské sněmy jednotnou osnovu zemských vodních zákonů.
Jednotná osnova zemských vodních zákonů obsahovala v podstatě všechna ustanovení Říšského vodního zákona a další vodoprávní předpisy. K provedení Říšského vodního zákona byla tato osnova zaslána v roce 1869 všem 17 zemským sněmům a jimi také s menšími odchylkami přijata.
V zemi České, Moravské a Slezské byly potom přijaty zákony č. 71/1870 českých zákonů zemských, č. 51/1870, moravských zákonů zemských a č. 65/1870 slezských zákonů zemských o používání i provádění vod a obraně proti nim.
Prováděcí předpisy k těmto zákonům byly vydány ministerskými nařízeními v témž roce. Tyto vodní zákony z roku 1870 jsou první soustavnou kodifikací našeho vodního práva a jsou hodnoceny na tehdejší dobu jako velmi zdařilé; byly také prvním soustavným zpracováním vodoprávních poměrů ve střední Evropě.
Tyto tři zemské zákony platily v Čechách, na Moravě a ve Slezsku až do roku 1942, kdy byla vládním nařízením č. 305/1942 Sb. platnost českého zemského vodního zákona č. 71/1870 čes. z. z. rozšířena na celé území Čech a Moravy (včetně bývalého Slezska) a zemské vodní zákony č. 65/1870 mor. z. z. a č. 51/1870 slez. z. z. zrušeny. Tento český zákon zemský č. 71/1870 čes. z. z. platil pak v Čechách, na Moravě (a ve Slezsku) až do vydání zákona č. 11/1955 Sb., o vodním hospodářství, platného pak již pro celou Československou republiku. Uvedené rakouské vodní zákony upravovaly mimo jiné otázky zejména právní povahu a dělení vod, užívání vod, úpravu odtoku vod a ochranu proti vodám, vodní družstva, působnost vodoprávních úřadů, vodoprávní řízení a vedení vodních knih. Český zákon vodní převzal dosavadní rozdělení vod na veřejné a soukromé, které ještě podrobněji zpracoval. Zachoval zásadně v platnosti práva k jednotlivým kategoriím vod, jak se vyvinula do doby, než nabyl platnosti říšský vodní zákon. Za veřejné vody prohlásil toky od místa používaného v den, kdy vstoupil v platnost říšský vodní zákon, tj. dne 24. července 1869, k plavbě loděmi a vory. Vodní tok byl považován za veřejný statek v celém dalším toku i s vedlejšími rameny, a to bez ohledu na to, zda to byla ramena přirozená nebo uměle vybudovaná a zda byla splavná či nikoliv. Rakouské vodní zákony stanovily, že jsou veřejným statkem i ostatní tekoucí vody, popřípadě jezera, u nichž nebude vyvrácena presumpce veřejnosti buď tím, že voda již podle zákona někomu patří, anebo že k ní někdo prokáže soukromý právní titul. Presumpci veřejnosti bylo možno vyvrátit průkazem soukromého právního titulu, a to i na základě pouhé právní skutečnosti držby.
S dělením vod na vody veřejné a soukromé úzce souvisí nejen právní povaha vod, ale i vymezení obsahu pojmu vodní tok. Tato otázka byla řešena odchylně v českých krajích a na Slovensku a nebyla zcela dořešena do vydání zákona č. 138/1973 Sb., o vodách. Zatímco v českých krajích zastávala teorie i praxe ve shodě se zásadou římského práva „non est possibile, ut alveus fluminis publici non sit publicus“ názor, že koryto je součástí vodního toku, bylo na Slovensku podle § 4 a 5 zákonného článku XXIII/1885 koryto toků ve vlastnictví majitele pobřežního pozemku, aniž by při tom toto vlastnické právo mělo vliv na právní povahu tekoucích vod, které jsou veřejné.
Obecné užívání vod obyčejným způsobem bez zvláštního zařízení bylo podle zemských vodních zákonů dovoleno na všech veřejných vodách. Český zákon vodní pak dovoloval omezené užívání vod i na soukromých tocích; dovoloval každému, aby i v soukromých potocích a řekách mohl užívat vody kropením, praním, mytím, napájením a čerpáním do ručních nádob, pokud tak mohl učinit na místech, kde je dovolen přístup k vodě. Toto obecné užívání se netýkalo rybníků. Moravský a slezský vodní zákon obecné užívání vody na soukromých tocích nedovolovaly.
Užívání vody na řekách veřejných, přesahující způsob obecného užívání, bylo možné jen s povolením příslušného úřadu politického. Stejně tak bylo třeba povolení k vodním dílům a k dílu nebo zařízení na veřejném toku, jestliže mohlo mít vliv na povahu, průtok nebo výšku vody, anebo ohrožovat břehy. Povolení bylo také třeba pro užívání soukromých vod, pokud se dotýkalo cizích práv nebo povahy, průtoku nebo výšky veřejné vody.
Zatímco tedy u veřejných vod bylo užívání nad rámec obecného užívání vázáno na zvláštní povolení politického úřadu, byl u soukromých vod vlastník oprávněn, šlo-li o vody uzavřené (v studních, rybnících apod.), s nimi volně nakládat a je užívat bez dalšího povolení. U soukromých tekoucích vod byl v užívání omezen zejména tím, že k užívání, které se dotýkalo cizích práv, povahy toku nebo výšky veřejné vody, potřeboval svolení politického úřadu, které však mělo povahu deklaratorního správního aktu, jímž se zjišťovalo, že užívání, které se zakládalo na jure proprio, nebránila žádná zákonná překážka. Jak již bylo uvedeno, příslušelo vydávání vodoprávních povolení politickým úřadům, kdežto spory týkající se soukromoprávních poměrů na vodách řešily soudy. Příslušným k vodoprávnímu rozhodování byl v první instanci okresní politický úřad, nešlo-li o rozhodování týkající se splavných toků. V těchto případech příslušelo vodoprávní rozhodování v první instanci zemskému úřadu, resp. bývalému místodržitelství. Podle § 76 zemského vodního zákona ve spojení s § 2 říšského vodního zákona se považovaly za splavné ty řeky a toky, na kterých se v den, kdy uvedený zákon nabyl účinnosti (tj. 24. července 1869), skutečně provozovala plavba loďmi a vázanými vory, a to od místa, kde plavba počínala.
Mgr. Jaroslava Nietscheová
specialista útvaru povrchových a podzemních vod generálního ředitelství
jaroslava.nietscheova()pvl.cz
Ing. Michal Krátký
vedoucí útvaru povrchových a podzemních vod generálního ředitelství
michal.kratky()pvl.cz
Povodí Vltavy, státní podnik
Holečkova 8
150 00 Praha 5
