Ing. Jiří Vítek (*1956) se narodil v Brně, vystudoval, oženil se a od roku 1991 tu má i projektovou a inženýrskou kancelář JV PROJEKT VH s.r.o. V profesním životě se vždy zajímal o nová řešení, postupy a přístupy nejen u nás, ale (a to hlavně) i v zahraničí. Vodohospodářský obor studoval na střední i vysoké škole. Od začátku své projektové praxe se specializuje na stokové sítě a posledních 13 let na odvodňování urbanizovaných území podle principů udržitelného rozvoje. Je členem CzWA, DWA, ČVTVS, ČAH, SZKT a brněnského architektonického sdružení Obecní dům. Občas přednáší na technických univerzitách v Brně a v Praze, na konferencích o odvodňování urbanizovaných území v kontextu adaptace na změnu klimatu, s kolegy z ČVUT a synem napsali knihu o HDV. Součástí jeho životního dobrodružství se stala snaha posílit respekt ke srážkové vodě, stejně jako k jeho oboru v očích české veřejnosti. Mít více času, možná by záliba v psychologii a fotografování přinesla pár zajímavých portrétů.
Jak jsi se k vodohospodářskému oboru dostal?
Chtěl jsem být architektem. Studijní výsledy tuto ambici ukončily a vodu jsem si dal z jakési intuice na druhé místo při volbě profesní budoucnosti. Nikdy jsem toho nelitoval, naopak jsem tomu rád. Voda je živel a to, co nakonec posouvá jakékoli řemeslo či profesi k vyšší kvalitě, je vlastní fantazie, kuráž a ochota dělat věci lépe. Ani po 33 letech mne voda nenudí a baví mě dělat vlny. Otevřením nového přístupu k vodě, se mi otevřela stavidla nadšení a chuti tento směr posílit a vytvářet si pocit, že má práce má smysl.
Kdo byl tvým vzorem?
Nemám pocit, že bych měl vyloženě nějaké vzory, jak mají fotbalisti Messiho nebo čeští sportovci Krpálka, ale byli to na mém začátku lidé v brněnském závodě Hydroprojektu Praha, kteří mne inspirovali tím, že brali svoji práci vážně. Ono to zní dnes asi divně, ale je nutné si uvědomit, že v osmdesátých letech byla doba všudypřítomného bolševika a motivace k práci byla ovlivněna ochotou se zaplést s komunisty. V tomto ohledu jsem měl s ohledem na své předky dost jasno a ambici dělat vedoucího jsem neměl. Líbilo se mi ale, že jsem mohl dělat práci, která mě bavila. Měl jsem štěstí, že jsem mohl od samého začátku projektovat velké stavby, brněnské kmenové stoky a objekty na nich. Ovlivnil mne i velkorysý přístup mého šéfa Ing. Zdeňka Procházky a to, že jsem si pracovně velmi rozuměl s Ing. Ondrou Duškem.
Co zásadního se během tvé profesní kariéry v oboru stalo?
Došlo k revoluci v odvodňování urbanizovaných území. Změna klimatu a míra zastavěnosti krajiny vyvolaly v hospodářsky vyspělých zemích zásadní změnu v pohledu a přístupu ke srážkové vodě. A já hned pochopil, že to je bomba! Proto to nazývám revolucí. V celé historii odvodňování měst nedošlo k zásadnější změně, než za posledních zhruba 30 roků. Odvádění přívalových dešťů je řešeno na místě, kde se srážka odehraje. Důsledkem je spousta zásadních změn. Poprvé je koncepce odvodnění tvořena na soukromých pozemcích, což přináší nové vztahy a souvislosti. Decentrální systémy odvodnění se bez podstatných změn pozemních a dopravních staveb nedají realizovat. To nás dostává do komplikované závislosti na jiných oborech. Za množství a kvalitu odtékajícího deště je odpovědný majitel odvodňované stavby, což je v rozporu s doposud zažitým: platím stočné, starejte se! Kvůli objektům decentrálního odvodnění řešených způsobem blízkým přírodě je nutné změnit dispoziční uspořádání ulic a polohu inženýrských sítí v nich. Základním principem hospodaření s dešťovou vodou je maximum vody bezpečně vsáknout do podzemí, nebo ji dostat do ovzduší, a až potom ji zadržet a regulovaně odvádět do povrchového toku. To vyžaduje daleko hlubší informace o prostředí, ve kterém se to má dít. Průzkumy a sledování širších souvislostí jsou podstatně důležitější než dříve atd. apod. No a tohle všechno si jakž takž uvědomují ve světě, zatímco u nás v tom vidíme pouze moc práce.
A jak jsme na tom ve srovnání se světem?
Hm, jak to říct a nepůsobit negativně. Už jsem to naznačil. Hospodaření s dešťovou vodou je u nás spíš ochotnická iniciativa jednotlivců než systematické prosazování vůle státu, garanta vodohospodářské politiky, ke které se zavázal mezinárodními smlouvami. Většina vlád v Evropě, USA, Austrálii, Japonsku, Číně, Izraeli pochopila, že sice neporučí větru, dešti, ale nastavením účinných pravidel pro odvádění srážkové vody a vznik opatření blízkých přírodě lze s pokorou a systematicky přiblížit srážko-odtokový děj jeho původní podobě tak, aby se urbánní krajina chovala jako zalesněná. V těchto zemích jsou vlády iniciátory potřebných změn. Voda se stala národním zájmem. Jak také jinak. Copak tak velké změny se dají dělat zespodu? Nebavíme se o ničem menším než o stovkách opatření, kterými se pokusíme vrátit vodě původní podobu jejího koloběhu v přírodě. Všude ve světě si uvědomují, že nejtěžší je změnit myšlení lidí a vynakládají na systematickou osvětu a vzdělávání nemalé prostředky. Vytváří finanční motivace. Zde mám dojem, že si na ministerstvu zemědělství, v jehož gesci je vodní hospodářství, řekli, že tolik práce, jejíž účinek se dostaví až po řadě let, je dostatečný důvod pro to, se do toho ani nepouštět. Vždycky jsem měl za to, že malé státy mají větší šanci hrát důstojnou roli v konkurenci těch velkých, když budou prozřetelní ve svém konání. Zde cítím arogantní přehlížení hodné světové velmoci, na jejímž území se stékají vodstva z celé Evropy.
S respektem, s jakým se setkáváme k vodě ve světě, se nemůžeme porovnávat. Voda má velmi často přednost i tehdy, když to krátí pohodlí a bezpečný nebo spíš pohodlný pohyb obyvatel po veřejných komunikacích. Voda, se dá říct, že má absolutní prioritu. Odvodnění jsou podřízeny konstrukce komunikací, střech, urbanismus s tím počítá v takové míře, že se s tím zatím nemůžeme srovnávat. Zelené pásy k jímání vody jsou osazovány i do profilů stávajících ulic. U nás aplikaci principů HDV předepisuje pár nedostatečně zkoordinovaných právních a technických předpisů. Svět – ale i Slovensko, Polsko – je o hodně dál.
Domnívám se, že by věci prospělo, kdyby vodní hospodářství spadalo pod ministerstvo životního prostředí. Ministerstvem zemědělství přehlížená skutečnost, že prší i na města a obce, je trestuhodná a brzo se vymstí.
Existuje řada plánů na stavby přehrad, ale v plánu na nejbližší roky není ani zmínka o hospodaření s dešťovou vodou ve městech. To je skandál! Teče nám střechou do domu a my jediné, co uděláme, rozestavíme kbelíky, a máme to za vyřešené. Místo toho, abychom spravili střechu… To je jako s těmi přehradami – neřešíme příčinu, ale následek. Nestačí jen zadržovat vodu v přehradách, je nutné ihned začít pracovat na systematickém a zodpovědném vsakování vody do podzemí. Protože než se nám podaří ji podzemím dostat k pramenům potoků a řek, aby je dotovala za sucha, uplyne hodně vody. Vysychají řeky, u kterých se to nikdy nestalo. Tento proces, než přinese efekt, bude probíhat velmi, velmi dlouho, a proto je s ním nutné začít okamžitě.
Jak se vlastně historicky měnil náhled na městské vody? Od toho bezpečně přivést pitnou vodu a rychle odvést vodu odpadní, přes vodní prvky až po recyklaci a po vodu jako architektonický prvek…
Odjakživa byla společnost, která dokázala město zásobovat dostatkem pitné vody a zároveň si zajistila bezpečné odvádění splaškové i dešťové vody, zárukou zdravého a bezpečného života ve městech. Tyto stavby byly vždy velmi drahé, ale tím, že vždy rozhodovaly o životě, zdraví a majetku obyvatel, byla jejich stavbám věnována velká pozornost a podpora obyvatel.
Současný všeobecný blahobyt a komfort v dostupnosti pitné vody a většinou bezpečném odtoku splašků otupuje schopnost vnímat současnou situaci za kritickou. Na veřejné mínění není spoleh, protože většinová populace ztratila přirozené instinkty. Povodní i lokálních záplav pořád není tolik, nepostihly tolik lidí a nejsou tak často, aby se veřejnost domáhala větší odpovědnosti státu. Proto vliv sucha zvedl větší vlnu zájmu, i když záplavy a povodně jsou v podstatě jedno téma.
Jaký vývoj ve svém oboru očekáváš v budoucnosti?
Netroufám si předpovědět. Zkušenost je spíš taková, že po špatném přijde ještě horší. Ale ne vždy. Současný ministr životního prostředí odvádí práci při záchraně vody za více ministerstev. Bohužel jsou jeho kompetence omezené, jelikož je voda v jiném resortu. Nadějí do budoucnosti mohou být úkoly formulované v Národním akčním plánu, pokud jeho garant neztratí třeba po volbách vůli k jejich důslednému a neodkladnému naplňování.
Je politická vůle, a navíc i vyfutrovaná finančně, tu vodu ve městech řešit?
Politická vůle samosprávy něco řešit přichází tam, kde jsou problémy větší a déletrvající. Schopnost problém řešit dostatečně důsledně a koncepčně je až na výjimky malá z těch důvodů, o kterých jsem mluvil. Stát nejde v prevenci proti záplavám a suchu příkladem, neukazuje cestu a nevytváří systematicky a systémově správné předpoklady k jejich naplňování. Nechává státní správu a samosprávu na holičkách. Iniciativa se odehrává na základě individuální osvícenosti. Někdy je odhodlání a důvěra ve vlastní schopnosti větší, než odborná erudice a ochota si nechat poradit. Málokdy v tomto u nás obstojí židovská moudrost o tom, že …jsem příliš chudý na to, abych si kupoval levné věci.
Jsi i aktivní v různých profesních spolcích, komisích apod. Jak moc je téma městských vod otázkou veřejnou?
Za velký problém považuji nekoordinovanost mezi jednotlivými stavebními profesemi. Proto se snažím proniknout do ostatních stavebních oborů a pochopit jejich zákonitosti tak, abychom do nich mohli zapracovat principy HDV. Snažíme se čerpat u těch nejlepších odborníků. Proto jsem kromě CZWA a DWA i ve společnosti stavebních techniků, společnosti hydrogeologů, společnosti pro zahradní a krajinnou tvorbu, scházím se s architekty z brněnského sdružení Obecní dům, jezdím na konference, poslouchám nebo přednáším, sleduji dění v zahraničí a jezdíme se tam inspirovat, i když víme, že jejich podmínky jsou v oblasti vymahatelnosti některých opatření zcela odlišné.
Ptáš se na to, je-li téma městských vod veřejným tématem. Městské vody jsou i vody splaškové. Tam se situace velmi zlepšila, i když dnes probírané téma oddělovačů má hlubokou souvislost s městskými vodami srážkovými. A tady musím říct, že u nás téma městských srážkových vod otázkou veřejnou není. Městské srážkové vody nejsou veřejným zájmem. Veřejným zájmem nemůže být něco, co nepřináší okamžitý profit. Odvodňování podle principů HDV nikdo nechce. Stavebník-developer to nechce, protože to stojí podle něho zbytečné peníze, zabírá to místo a nepřináší to žádnou úsporu. Projektanti se do toho nehrnou, protože to nechce stavebník. Státní správa není dostatečně vybavena informacemi, předpisy a zájmem státu, a tak to často vzdá, nebo není důsledná. Každý pro to má svoji motivaci. Jeden důvod je ale univerzální: lenost, která je ekvivalentem toho, čemu v Austrálii říkají setrvačnost v myšlení. Proto nelze očekávat, že se vztah k vodě může změnit bez silné role státu.
Je ale pravda, že si tuto roli mohou občané na státě vymoci. Taková situace nastala v sedmdesátých letech v USA. Tenkrát dle sdělení profesora Vladimíra Novotného, který působil 40 roků na dvou amerických univerzitách (v Chicagu a Bostonu) a se kterým jsem měl to štěstí, se o tom bavit, měla veřejnost zásadní vliv na změnu. Stalo se to, že občanským ekologickým aktivistům se nepozdávalo, jak se stát chová (prostřednictvím své příspěvkové organizace US EPA) při prosazování své vodohospodářské politiky a soudní cestou se domohli jeho odpovědnosti. Zažalovali ho, žalobu vyhráli, a stát byl nucen změnit přístup. Dnes je tato událost vnímána jako počátek uvědomělé a cílevědomé aplikace principů udržitelného rozvoje ve vodním hospodářství v USA. Nevím, co by se muselo stát, aby se něco takového u nás mohlo odehrát. Důvěra americké a české veřejnosti v právní systém svých zemí je stejně odlišná, jako je přístup ke srážkové vodě v USA a v ČR.
Věřím však, že situace ale není tak beznadějná. Setkávám se někdy s politiky nebo představiteli státní správy, kteří mne překvapí svou snahou dělat správná rozhodnutí. A ti, kteří jsou soudní a nesnaží se být odborníky ve službách všeho druhu, ve mně vzbuzují obdiv. Jejich snahu lze často vnímat jako osobní hrdinství.
Co si myslíš o vztahu mezi vodohospodáři a ekology?
Kdo je vodohospodář a kdo je ekolog? Je vodohospodář technicistně uvažující omezenec, bez schopnosti vnímat vodu v širších souvislostech a kontextu současných klimatických podmínek? Je ekolog sečtělý nadšený vyznavač jednostranného neživotaschopného pohledu na fungování společnosti podle idealistických představ? Nebo se ptáš na vztah dvou uvážlivých seriózních odborníků, jejichž vzdělání, zkušenost a mravní vybavenost jsou zárukou pro vznik fungujících vodních nádrží, mokřadů, potoků, řek, či jiných vyvážených biotopů. Je jedno, jaké názvosloví použijeme, ale zástupcům krajních řešení by měl být věnován okrajový zájem.
Děkuji, že jsi mi poskytl tento rozhovor, a pokud jsem nějakou otázku, o níž si myslíš, že tu měla zaznít a nezazněla, tak si ji sám polož a i sám zdvihni a odpověz.
Nic mne nepadá… i když přece, mohl by ses mne zeptat na to, co v životě považuji za nejdůležitější? Lásku! S tou hledím do budoucnosti a děkuji za nabídku k rozhovoru, kterou jsi mi učinil. Snad jsem Tebe, ani čtenáře nezklamal.
Ing. Václav Stránský
