Ing. Josef Drbohlav (*1953) se narodil v Pardubicích, ale skoro celý život žil v Praze, několik posledních let žije mimo Prahu. Po studiu na ČVUT – obor vodní hospodářství – nastoupil v roce 1977 do Hydroprojektu do vodárenského střediska, kde pracuje dodnes. Od svého nástupu postupně pracoval jako projektant, samostatný projektant a od rok 1985 ve funkci hlavního inženýra projektu. V této funkci řídil projekty rekonstrukcí řady úpraven vody v České republice a řady významných projektů v České republice a v zahraničí. V letech 2010–2015 byl ředitelem vodárenské divize. Po dosažení důchodového věku v roce 2016 pracuje v Hydroprojektu (dnes Sweco Hydroprojekt a.s.) jako technický specialista pro obor vodárenství.
Jak jste se k svému oboru dostal?
Práce v oboru vyplynula tak trochu z rodiny a ze shody okolností (šťastných náhod). Můj otec pracoval od jeho založení v Hydroprojektu jako projektant v oboru M+R (měření a regulace) a SŘTP (systémy řízení technologických procesů). A tak Hydroprojekt byl součástí života naší rodiny. Od střední školy jsem v Hydroprojektu pracoval na brigádách (planografie, geodetické brigády a pomocné projekční práce). Na konci gymnázia, kdy jsem se rozhodoval o oboru, zvolil jsem logicky vodní hospodářství.
Nevím, jestli je slovo „vzorem“ to úplně správné. Měl jsem to štěstí, že v době, kdy jsem nastoupil do Hydroprojektu (1977), pracovala tam ve vedoucích funkcích skupina špičkových vodárenských projektantů, kteří byli ochotni se o své zkušenosti podělit. Bylo možné se od nich učit jak obor, tak postupy při řízení prací na zakázkách. Jak je seřadit – možná podle věku (snad správně a doufám, že jsem na nikoho nezapomněl): Hulík, Jankovský, Hereit, Suchomel, Zejšek, Rosický, Mutl, Vožeh, Beneš – každý byl svým způsobem osobnost a ve svém oboru byli výjimeční. Později mi hodně přinesla komunikace s odborníky v oboru – prof. Janda, doc. Dolejš a řada dalších. Co zásadního se během Vaší profesní kariéry v oboru stalo?
Vodárenství u nás bylo vždy na špičkové úrovni a vždy jsme dokázali držet krok s vývojem ve světě. Je to patrné i na technické úrovni úpraven vody vystavěných v 60.–80. letech. Co československé vodárenství limitovalo, to byla dostupnost kvalitního technologického zařízení, které by bylo možné dovézt ze „západu“. Bylo možné získat informace ze zahraničních časopisů a ze sborníků konferencí a s řadou věcí si dokázali naši technici poradit. V 90. letech se změnila dostupnost zahraničního technologického zařízení a bylo možné významně zlepšit funkčnost technologie úpravy vody.
Významným posunem v oboru byla první instalace flotace na ÚV Mostiště a zkušenosti z jejího provozu. To umožnilo významně změnit přístup k rekonstrukcím úpraven vody a k řešení prvního separačního stupně. V současnosti je to membránová filtrace, která má ve vodárenství určitě v oboru velkou budoucnost. Jaký vývoj ve svém oboru očekáváte v budoucnosti?
Významným posunem bude do budoucnosti větší rozšíření membránových technologií, které umožní odstraňování řady látek obsažených ve vodě, se kterými si standardní technologie neumí vždy poradit s dostatečnou účinností. Jak ovlivní vodárenské technologie další poznání v oboru? Jak budeme přistupovat k dalším novým látkám, které specialisté v oboru najdou v surové vodě a u kterých se zjistí, že jsou pro člověka nebezpečné? Určitě na ně najdeme vhodná řešení, jen je asi v této chvíli obtížné říci jaká. Necháme se překvapit, ale určitě to bude zajímavé. Vodárna je vlastně kombinace stavebních, strojařských a chemických prvků. A koneckonců i ekonomických možností. Jaká je těmto atributům dávána váha?
Vzhledem k tomu, že jsem měl možnost dlouhá léta pracovat jako hlavní inženýr projektu a mým úkolem bylo koordinovat činnost všech profesí na projektu, musím říci, že není více či méně důležitá profese. Činnost jednotlivých profesí, které vstupují do řešení v různých fázích projektu, je důležitá pro celkové řešení a důležitá je především profesionalita jednotlivých specialistů a jejich přístup k řešení. Svoji profesi zpravidla upřednostňují lidé, kteří o práci těch ostatních moc nevědí. Objevuje se dosti kritických příspěvků o stavu a provozování našich vodáren (Dolejš, Kožíšek). Jak se na to díváte vy?
Souhlasím i nesouhlasím. Je třeba říci, že je obrovský rozdíl v kvalitě jednotlivých provozovatelů. Při obrovském počtu provozovatelů bude opravdu kvalitní jen velmi úzká skupina a ostatní jsou spíš zoufalci, kteří se snaží, ale moc neumí. A ani nemůžou. Jejich jedinou předností asi bude jen to, že nejsou pro vlastníka drazí. Snažit se o nápravu u těchto provozovatelů je spíš ztráta času. Komu by to především mělo vadit, to je vlastník a ten by měl především řešit výměnu provozovatele. Otázkou je, zda je schopen to vůbec rozpoznat. K selhání samozřejmě může dojít i u kvalitního provozovatele. Zpravidla se jedná o porušení pravidel, která jsou ve společnosti nastavena a možná ne vždy správně kontrolována.
Do značné míry úroveň provozu ovlivňuje systém kontroly. Ta se obvykle soustřeďuje na velké provozovatele, kde toho moc k řešení není, a malé provozovatele, kde jsou největší problémy, spíš vynechává. Napadá mě: jak byste srovnal úroveň vodárenství a čistírenství?
Úroveň vodárenství a čistírenství? Pokud je řešena na profesionální úrovni, tak je zcela srovnatelná. Hodně se hovoří o suchu a z toho pohledu o potřebě stavět nové přehrady. Podzemní zdroje jsou, zdá se mi, upozaďovány. Jak to vidíte Vy?
V současnosti jsou pro zásobení pitnou vodou využívány z cca 60 % podzemní zdroje a ze 40 % povrchové zdroje. Poměr využití podzemních a povrchových vod je významně ovlivněn cenou surové vody, která je u podzemních zdrojů významně nižší, než je cena povrchové vody. Navíc náklady na úpravu povrchové vody jsou zpravidla vyšší než u podzemní vody. To vede řadu provozovatelů a vlastníků k upřednostňování podzemních zdrojů oproti povrchovým z čistě ekonomického hlediska. Existuje řada povrchových zdrojů, které jsou minimálně využívány a upřednostňují se podzemní zdroje, které jsou využívány na hraně kapacity. Neřekl bych, že jsou upozaďovány podzemní zdroje, zatím bych řekl, že naopak. Povolovány jsou další vrty i v oblastech, kde jsou vybudovány velké vodárenské systémy, které mají dostatek vody. Vznikají tak malé lokální vodovody, které se od velkých soustav odpojují, se všemi důsledky na kvalitu provozu. Podzemní zdroje jsou daleko hůř obnovitelné a v současnosti jsou negativně ovlivňovány zemědělskou činností (především pesticidy). Řadu zdrojů tak možná v budoucnosti vůbec nebude z těchto důvodů možné využívat. Povrchové zdroje budou mít určitě do budoucnosti větší význam, problém je v tom, kdy se nových vodárenských nádrží dočkáme. Příprava nových nádrží od projekce po realizaci trvá více jak 30 let a „militantní“ ekologové dělají vše pro to, aby jejich výstavbě zabránili. Ve vodách se objevují stále nové látky antropogenního původu, které mohou představovat riziko pro člověka a zdroje pitné vody. Nepřehání se někdy až moc princip předběžné opatrnosti?
Určitě je určitá míra opatrnosti nutná, ale vždy s rozumem. Především by měly být negativní dopady a rizika pro člověka řádně ověřeny, až pak by se mělo přistoupit k řešení. Jakýkoliv zásah do technologie úpravy vody je poměrně nákladný a měl by se dělat s rozmyslem a na základě kvalitních znalostí. V té souvislosti mě napadá, jak se během Vaší kariery měnily sledované parametry kvality vody, co se týče spektra těchto veličin a jejich hodnot? Tedy, jak se vyvíjely normy?
Určitě je řada ukazatelů, které se sledují od doby, kdy je vodárenství vodárenstvím. Jedná se především o chemické ukazatele. Mimo to samozřejmě přibyla řada ukazatelů, o kterých jsme v minulosti netušili, že by mohly být pro člověka nebezpečné. To je ale dáno vývojem poznání a kvalitou analytických metod. To se i odráží v požadavcích na kvalitu vody, které v minulosti určovaly normy a dnes vyhláška, která vychází z evropské direktivy. Jak by se vodárenské zdroje měly chránit? Měl by tu platit princip „znečišťovatel platí“, nebo „uživatel platí“?
Určitě bych upřednostňoval, aby platil princip „platí znečišťovatel“, ale jak ho dohnat? V řadě případů se jedná o plošné znečištění, které se špatně identifikuje. A tak asi zatím zůstaneme u principu „platí uživatel“. Ochranná pásma zdrojů existují, ale vymáhat dodržování hospodaření je někdy dost obtížné. Pitná voda z povrchových zdrojů je dosti často vlastně směskou vod, kde velká část byla už jednou i vícekrát člověkem použitá. Z toho pohledu není moc velký rozdíl mezi takovouto směskou a vodou vypouštěnou z ČOV. Neměla by se tato voda více využívat alespoň pro závlahy a obdobné využití…?
V prvé řadě je třeba říci, že podíl povrchové vody využívané ze středních nebo dolních toků řek, které jsou zatíženy čistírnami odpadních vod výše po toku, není nijak dramatický. Většina povrchových zdrojů (vodárenských nádrží) se nachází na horních tocích v horských oblastech, kde jsou zpravidla úplně jiné problémy se surovou vodou, než je vliv ČOV. Současné vodárenské technologie úspěšně zvládají upravit surovou vodu i z dolních toků řek. Příkladem může být ÚV Plzeň, ÚV Hradec Králové nebo ÚV Podolí. Co si myslíte o vztahu mezi vodohospodáři a ekology?
Co to je ekolog? Ta skupina podivných lidí, která ve jménu jakési pomatené ideologie bojuje proti všemu? Nebo jim jde o něco jiného a za čí peníze toto vše podnikají? Těm bych doporučil opustit luxusní byt a prodat drahé auto, pořídit si temnou jeskyni, odstěhovat se tam bez elektřiny, vody, pořídit si suchý záchod a vařit si na otevřeném ohni. Určitě budou žít podle svých ekologických zásad a mohl by od nich být pokoj. Jiný je určitě vztah mezi vodohospodáři a ochránci přírody, kteří hledají rozumnou míru kompromisu. Ochrana přírody je nezbytnou součástí našeho života, ale neměla by životu bránit. Nepadla tu nějaká otázka, která tu padnout měla? Pokud ano, tak si ji sám položte a odpovězte.
Nepadla! Pokusím se ji naformulovat: Jak zajistit kvalitní realizací projektů? Jaký je výsledek všeho snažení projektanta a investora? Po dlouhé předprojektové a projektové přípravě, modelových testech technologického zařízení, po zvolení vhodného zařízení, vhodných chemikálií a filtračních náplní, nastane moment výběru zhotovitele a realizace stavby. Nastane moment, kdy investor zjistí, že si nemůže v rámci „pochybného principu“ spravedlivé soutěže koupit, co chce, ale musí si vzít to nejlevnější, co mu koupí dodavatel.
Ing. Václav Stránský
