JUDr. Ing. Zdeněk Strnad, Ph.D. (*1978) je absolventem Právnické fakulty UK v Praze a Fakulty mezinárodních vztahů VŠE v Praze. V současné době je soudcem a místopředsedou Krajského soudu v Českých Budějovicích a odborným asistentem na Katedře práva Ekonomické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. V letech 2001 až 2009 pracoval na Ministerstvu zemědělství – nejdříve jako právník úseku vodního hospodářství, od roku 2005 pak řídil výkon státní správy ve vodním hospodářství. V roce 2006 byl navržen do komise pro správní právo Legislativní rady vlády ČR a v roce 2008 byl jmenován předsedou Výkladové komise pro vodní zákon a související právní předpisy. Dlouhodobě se věnuje přednáškové a publikační činnosti v oblasti správního práva, zejména práva vodního, na jehož tvorbě se také aktivně podílel. Je mj. spoluautorem vzorů správních rozhodnutí (2006 a 2009), komentáře k zákonu o VaK (2007), komentáře k vodnímu zákonu (2013) nebo historicky první učebnice vodního práva u nás (2015). Zdeněk Strnad je ženatý a má dvě dcery. Loni získal titul Právníka roku v oblasti insolvencí. Volné chvíle patří především jeho dětem. Přesto si ale najde čas třeba na badminton nebo na tenis. A po nedávném složení kapitánských zkoušek se pravidelně vrací i na vodu…
Nedávno se Ti dostalo prestižního ocenění – získal jsi titul „Právník roku“. Protože jsi začínal svůj profesní život ve vodním hospodářství, myslím, že jsou na Tebe „vodaři“ patřičně hrdí. Dneska jsi soudce a místopředseda Krajského soudu v Českých Budějovicích. A mě osobně je ctí, že Tě mohu považovat za přítele. Jsem taky potěšen, že jsi mi umožnil položit Ti pár otázek, z nichž některé – přiznám se – mi pomáhala připravovat Jarka Nietscheová. Takže na začátek: velká gratulace!
Děkuju! A děkuju taky za to, že jste si vzpomněli! S Jarkou jsi mi navíc udělal ohromnou radost. Každé setkání s ní – i tohle virtuální – je pro mě svátkem. Mám ji moc rád. Lidí, jako je ona, je kolem nás totiž strašně málo. Kdo ji zná, ví, o čem mluvím. A kdo ji nezná – a motá se kolem vodařiny – měl by to hned napravit.
Nedávno jsem na legislativní komisi v diskusi na nějakou novelou utrousil: „Proč po uplynutí platnosti toho rozhodnutí trváte na vydávání nového. MY ve vodním hospodářství přece už dávno máme možnost dosavadní povolení prodloužit. Nechcete si tam takovou úpravu také dát?“ Pořád se prostě tak trochu cítím jedním z vás. S láskou totiž vzpomínám na roky strávené „u vody“. I na všechny ty Medlovy a domácí buchty zpříjemňující jinak rutinní kontroly vodoprávních úřadů nebo na nezapomenutelné vánoční večírky… (víš co? škrtni ty „vánoční“…) A na vodní právo si přes svou současnou profesní orientaci ještě vzpomeneš?
Vodní právo dodnes zůstalo mým velkým koníčkem. Mezi „vodaři“ mám spoustu přátel. Pravidelně se za nimi vracím. Jsem hrdý na vodoprávní úřady – tradiční premianty veřejné správy. Vzpomínáte si ještě, jak jsme před deseti lety zřejmě jako první společně připravili dvě knížky vzorů rozhodnutí k novému správnímu řádu? Omlouvám se – ale myslím, že od resortu zemědělství to tehdy nikdo nečekal :-)… Vodní právo dokonce vyučuješ na univerzitě?
Jsem pyšný na to, že se nám podařilo na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích akreditovat vodní právo jako samostatný státnicový předmět a navíc připravit (nejen pro její studenty) vůbec první učebnici vodního práva, která kdy u nás byla vydána. Na přednášky mezi studenty navíc dodnes přijíždějí Jarka Nietscheová, Michal Krátký, Dan Pokorný, Pavel Punčochář nebo Veronika Vytejčková. Dřív to byl i Zdeněk Horáček. A většina z nich se podílela i na naší učebnici. Ještě jednou díky! Proč tedy ta změna?
Bylo toho víc. Hrálo v tom roli i zdraví mých blízkých. Když se tedy objevila nabídka asistentského místa na Krajském soudu v Českých Budějovicích, neváhal jsem „vytáhnout kotvu“ směr jižní Čechy. Ale nebylo to vůbec jednoduché. Opouštěl jsem vše, co jsem do té doby budoval. A začínal zase od začátku. Navíc už s vlastní rodinou, hypotékou a za plat soudního asistenta. Jsem ale rád, že jsem našel odvahu ke změně. To rozhodnutí mi mimo jiné umožnilo vrátit se do rodného Jindřichova Hradce. A obě moje holky – Terezka i Kristýnka – díky tomu neznají babičky a dědy jen z vyprávění. Věnuješ se teď profesně insolvencím, bankrotům, tedy oboru poněkud vzdálenému vodnímu právu. Dočkal jsi se v něm značného uznání. Zdá se mi to, nebo ses v tomhle oboru fakt našel?
Možná. Asi ano. Než jsem se stal soudcem, věnoval jsem se jen správnímu právu. Hned po jmenování jsem byl ale vedením soudu ze dne na den vhozen přímo do insolvencí s doporučením: „Plav!“ A já si řekl: k vodě máš blízko, plavat taky umíš, tak proč ne… A nelituji. Naopak. Insolvence je velmi mladý a dynamický obor. Každý den v ní nacházím něco nového. Přes svůj mladý věk jsi toho stihl už docela dost. Co teď konkrétně děláš?
Tak to děkuju, ale od okamžiku, kdy mě i studentky na chodbách fakulty zdraví už jen „dobrý den“, si tak mladý nepřipadám. A co teď dělám? Stále ještě vstřebávám dojmy ze svých cest po zahraničních univerzitách a insolvenčních soudech. Přemýšlím, co bychom mohli využít tady u nás. V loňském roce jsem měl možnost navštívit některé insolvenční soudy ve Spojených státech amerických a letos jsem byl týden v Řecku. Větší kontrast jsem si skutečně vybrat nemohl… Jak to?
Amerika – mimochodem kolébka insolvencí – je v těchto řízeních velmi efektivní a rychlá. Samotná procesní pravidla nejsou až tak podstatná. Tohle je mimochodem zkušenost přenositelná nejen do insolvencí, ale do celého našeho přeregulovaného právního řádu. Co se mi nestalo… Chtěl jsem udělat dojem na paní předsedkyni Newyorského insolvenčního soudu. Tak jsem jí říkal, že u nás patřím k poměrně rychlým soudcům a že zvládnu za den odsoudit i 15 až 20 osobních bankrotů. Uznale pokyvovala a druhý den mě vzala s sebou do jednací síně. Spadla mi čelist, když měla na konci dne odsouzeno 262 případů… Neuvěřitelné! Proč to tu nemáme taky tak?
U nás si něco takového zatím nelze představit. Jsme příliš svázáni procesem. A nemáme ani dostatek personálu. Veřejná správa na tom bude, myslím, podobně. Dlouhodobě volám po větší efektivitě a zjednodušení ve veřejné správě. To se týká samozřejmě i vodního práva. A to Řecko?
Řecko, to je Zorba! Předpokládám, že tuhle ságu o bohatýrském Řeku Zorbovi znáš. Zorba, to je totiž óda na život. Oslava skutečné lásky i vlastní nezávislosti založené nikoliv na velikosti majetku, ale na velikosti ducha („Sakra šéfe, mám vás tak rád, že to nemůžu neříct. Máte všechno. Vyjma jedný věci. Nejste blázen. A člověk musí být trochu blázen. Jinak nikdy nepřetrhne řetěz, není volný.“). A dál?
Přestože soudní kanceláře, chodby i prostorné (a také již trochu omšelé) jednací síně zely prázdnotou, protože tu už od února stávkovali advokáti (prý jim zavedli daně…), v ulicích, restauracích i kavárnách jste už od časného rána registrovali cvrkot. Předsedu soudu jsme za celý týden nenašli. A pan místopředseda tu prý byl minulé úterý. Nakonec i „kolegu“ insolvenčního soudce se mi podařilo „vypátrat“ až třetí den. Zjistil jsem taky, že soudci tu vůbec nemají vlastní kancelář, natož svůj počítač. Na soudu je jen jakási sborovna a v ní pro každého soudce jeden stůl a židle. A polička, na které mu nechávají nové případy a kam on spis vrací poté, co doma vyhotoví koncept svého rozhodnutí. A v kontrastu s tím všude kolem mimořádně přátelská atmosféra… A k čemu jsi tedy dospěl?
Čím dál častěji – zejména po té řecké zkušenosti – mám pocit, že si dostatečně neuvědomujeme, v jakém prostředí – právním, ekonomickém, společenském – se tady u nás pohybujeme. Má to samozřejmě i své mouchy. Aby ne. Stále je co zlepšovat. Přesto se mi ale v poslední době zdá, že si zbytečně necháváme kazit náladu. Ať už mediálně atraktivními útoky na samu podstatu tohoto systému nebo paušalizací, z níž se stává obecná metoda hodnocení té které právní oblasti či profese. Jako bychom si v tom i libovali. Nenechme se ale ošálit tím, že tady nic nefunguje. Nepřipouštějme si „blbou náladu“. Naopak. Buďme se vší pokorou hrdí na to, že jsme součástí takového systému. Staňme se aspoň na chvíli Zorbou! Chceš být obrazně řečeno Zorbou, ale kdo je ve skutečnosti Tvým vzorem?
Táta. Celý život mě vedl především ke slušnosti, poctivosti a spravedlnosti. Jeho názory jsou pro mě stále určující. I dnes si jen díky němu uvědomuju, že v lecčems mám rezervy. Přál bych si, aby mě jednou moje děti vnímaly stejně, i když vím, že to bude můj nejtěžší životní úkol. On je také právník?
Ne. Široko daleko nemáme v rodině žádného právníka. Táta je doktor a máma učitelka. Myslím, že mě to poznamenalo… Jak?
Kamarád říká, že to předznamenalo můj vztah k lidem. Podle něho prý zastávám částečně přístup lékaře, který se snaží napravovat nemoci a úrazy spravedlnosti, a částečně přístup kantora, který pomáhá s výkladem učiva v podobě paragrafů tak, aby lidé u příští životní zkoušky nepropadli, ale současně nechává nenapravitelné repetenty po škole. Asi deset let ses intenzivně věnoval vodnímu právu. I nyní se mu věnuješ jak svojí přednáškovou činností, tak psaním odborných publikací a učebnic. Jak ses k vodohospodářskému oboru vlastně dostal?
Kombinace náhody a štěstí. Do soukroma mě to nikdy netáhlo. Když jsem po studiu práv hledal uplatnění a přišla nabídka z Ministerstva zemědělství, využil jsem toho a už tam zůstal. To je zase důsledek toho, že jsem založením spíš konzervativní člověk. Preferuji stabilitu, evoluci před revolucí a každou změnu pečlivě zvažuji.
Co zásadního se během Tvé profesní kariéry ve vodohospodářském oboru obecně stalo?
Bylo to období mnoha změn. Vyjasňovaly se kompetence ve vodním hospodářství mezi resorty zemědělství a životního prostředí. Do poslední chvíle to byly nervy, ale dopadlo to nakonec dobře :-) Do praxe se taky zaváděl nový vodní zákon a vůbec celá vodohospodářská legislativa. Krátce poté i nový správní řád. V širším kontextu se tu rodilo nové správní soudnictví. Zažil jsem přípravu na předsednictví v EU… Je něco, co Ti skutečně utkvělo z té doby v paměti?
No jasně. Naše kampaň k zániku některých povolení. To zpočátku taky vypadalo jako docela slušný průšvih :-)… Vzpomínám si, že už druhý den kampaně jsme s Danem Pokorným seděli na koberečku u Pavla Punčocháře, na kterého do telefonu velmi hlasitě hovořil ministr Gandalovič a on nám to pak svými slovy volně parafrázoval… A zpětně viděno – mělo to smysl vyplašit občany tím, že jim stát zakáže používat vlastní studny?
Trvám na tom, že upozornit veřejnost na blížící se ukončení platnosti některých povolení k nakládání s vodami k 1. lednu 2008 v důsledku zákonné úpravy účinné už od 1. ledna 2002 bylo naší povinností. Mnohem větší škodu by totiž napáchalo naše mlčení. Většina oprávněných si totiž toho rizika vůbec nebyla vědoma. A to přesto, že na přípravu měli dostatek času (6 let!). Ani se jim ale nedivím. Taky řeším věci většinou na poslední chvíli, až když už to fakt hoří (jako třeba tenhle Tvůj rozhovor :-) ). Předpokládám ale, že ta kampaň, kterou mimochodem také považuji za užitečnou, měla i své světlé okamžiky…
V určitých fázích už to s vážnou tváří ani nešlo… Dodnes mě tak například baví zjištění, že patrně všechny studny u nás jsou z období před rokem 1955. A to – dle vyjádření svých vlastníků – dokonce i ty, které se vrtaly teprve nedávno :-)… Znovu zde ale musím zmínit i vodoprávní úřady. Bez jejich mimořádného zapojení, pochopení a vzájemné spolupráce by to nešlo. S tím enormním množstvím žádostí se vyrovnaly skutečně se ctí. Teda aspoň doufám, že už nikde ve skříni nestraší nevyřízené žádosti :-)… Jak vidíš problematiku vodního hospodářství dnes z pozice soudce, když veřejný zájem na jeho řádném fungování je zřejmý?
Opakuji to velmi často. Z hlediska správního soudnictví, tedy co do počtu žalovaných, respektive souzených případů se jedná o naprosto okrajovou a zanedbatelnou agendu. Z hlediska významu pro vodní hospodářství ovšem o agendu zcela zásadní. Vzpomeňte si například na důležité rozhodnutí týkající se zmíněného zániku některých povolení k 1. lednu 2008, a to ve vztahu k využívání energetického potenciálu povrchových vod zejména u (malých) vodních elektráren. Nebo na judikaturu týkající se účastenství sousedů v řízení o povolení k nakládání s podzemními vodami ze studní. Jejím důsledkem pak mj. byla opatrnostní novelizace § 115 vodního zákona a taxativní výčet účastníků vodoprávního řízení přímo ve vodním zákoně. Ten vliv judikatury je tak zcela zřejmý. Jaký vývoj práva v oblasti vodního hospodářství očekáváš v budoucnu?
Přiznám se, že v poslední době s určitými obavami sleduji tendenci Ministerstva pro místní rozvoj při úvahách o novém stavebním právu ve vztahu k vodoprávním úřadům jako dosud speciálním stavebním úřadům. Navržené řešení nepovažuji za prospěšné a efektivní. Vím, že to vážně trápí i vodaře a Ministerstvo zemědělství, ale také vím, že některá rozhodnutí sledují spíše politické, než věcně-odborné cíle. Říkám si – kolik dobrých nápadů ještě padne za oběť politickým dohodám? Je ještě něco, co by stálo za zmínku?
Přimlouvám se za pokud možno minimální administrativní náročnost pro všechny adresáty, respektive uživatele norem vodního práva. To se ale tehdy moc nepovedlo ani nám. Byrokratickou paměť, jakousi rezistenci prostředí k sebemenší změně jsme totiž bohužel ani my nebrali moc vážně. Jako poslední poznámku mi v této souvislosti dovol upozornit čtenáře na zbrusu nový přestupkový zákon (č. 250/2016 Sb.), jehož účinnost nastane k 1. červenci příštího roku. Doufám, že jste ho už zaregistrovali? Tohle je totiž skutečná revoluce!
Voda je v gesci několika ministerstev, najmě MZe a MŽP. Zdá se, že ministerstva spolu moc nekomunikují, jak dokládá i projednávání novely Vodního zákona. Jak tohle dělení vidíš Ty?
Už jsem to zmiňoval. Zejména mezi ministerstvy zemědělství a životního prostředí si to sedalo poměrně dlouho a místy i v bolestech. Výsledek logicky odpovídá tehdejšímu „rozložení sil“. A že je to stále živé téma, je taky jasné. Ty šrámy se teprve zacelují. Bylo tak období, kdy prim bez jakýchkoliv pochyb hrálo MZe, bylo hybatelem a dařilo se mu klást na stůl nová témata. Řekl bych, že dnes je to vyrovnanější. Ale možná se mýlím a všechno je ve skutečnosti jinak… A Tvůj dojem z toho? Účastnil ses přece řady jednání a vyjednávání, museli jste spolu přece mluvit?
Nezastírám, že určitou animozitu obou resortů jsem vnímal od počátku svého působení ve vodním hospodářství. Druhým dechem ale taky dodávám, že na vzájemné vztahy nejen po pracovní, ale ani lidské stránce s tehdejšími partnery z resortu životního prostředí si nemohu ani v nejmenším stěžovat. Vše je jen o komunikaci, volbě její formy a osobním přístupu. Protože – jak jsi správně řekl – mluvit jsme spolu prostě museli. Takže přestože jsme se v lecčems neshodli, uměli jsme o tom společně diskutovat. Ale nezastírám, že jednání to byla někdy velmi tvrdá a atmosféra hustá tak, že by se dala krájet. A to jistě i k Tvému údivu přesto, že na druhé straně stolu většinou seděla baterie okouzlujících – leč sveřepých – delegátek něžného pohlaví :-)… Když už jsme u toho prosazování svých zájmů, vzpomněl jsem si, že už dlouho po Tobě chci vysvětlit, co je vlastně ta RIA, o které všichni mluví a jen málokdo si pod touhle zkratkou umí představit reálný obsah?
RIA je zkratkou z anglického „Regulatory Impact Assessment“. Tedy česky hodnocení dopadů regulace. Už od listopadu 2007 je RIA nedílnou součástí našeho legislativního procesu. Jedná se o systematické posouzení dopadů připravované legislativy na dotčené subjekty, na společnost, na regulované prostředí apod. Využívány jsou přitom ze strany toho, kdo nový návrh připravuje, nejrůznější analytické metody. Jen on je odpovědný za určení úrovně zvolené analýzy. Měl by přitom zohlednit význam a rozsah řešeného problému a význam a rozsah předpokládaných dopadů. Je rovněž povinen zajistit, že návrh právního předpisu a závěrečná zpráva RIA budou v souladu. Pro koho je tedy RIA závazná?
Podle Legislativních pravidel vlády musí být RIA uplatňována při přípravě každého obecně závazného právního předpisu z dílny ministerstev či ostatních ústředních správních úřadů. Postupuje se přitom podle tzv. Obecných zásad pro hodnocení dopadů regulace (RIA). Pro zájemce o podrobnější informace mohu odkázat na stránky Vlády ČR (www.vlada.cz), kde jsou všechny tyto dokumenty i další informace k dohledání. A k čemu to tedy vlastně je?
Cílem je přispět mj. ke zkvalitňování právního prostředí, transparentnosti výkonu veřejné správy, lepší informovanosti občanů a organizací z řad odborné, profesní i zájmové veřejnosti o podobě připravované regulace, a to formou konzultací. RIA směřuje i k zabránění tvorby nové neopodstatněné nebo nadbytečně zatěžující regulace pro občany a podniky apod. Informace získané a zpracované v procesu RIA vlastně slouží jako zdůvodnění konečné podoby návrhu právního předpisu. Měla by být hlavním podkladem pro politické rozhodnutí o přijetí či nepřijetí návrhu nového právního předpisu. V souvislosti s novým Občanským zákoníkem došlo i ve vodním hospodářství k významným změnám zejména v právních poměrech vodních děl vybudovaných za socialismu na cizích pozemcích. Jak vidíš tento problém a jeho řešení z hlediska soudů?
Mezi soudci koluje takový vtip: Sedí dva soudci u oběda. Najednou k nim přijde muž a jednomu z nich říká: „Dej mi deset tisíc, nebo Tě budu žalovat, že Tvůj pes pokousal moji dceru.“ Soudce mu dá deset tisíc a muž spokojeně odejde. Druhý soudce mu na to říká: „Proč jsi mu ty peníze dával? Vždyť ty žádného psa nemáš. Já navíc toho chlápka znám. Má jen tři syny.“ A ten první soudce odpoví: „Vím já, kdo to bude soudit…?“. Ale teď vážně. Mám pocit, že přes nejrůznější varování o riziku spojeném s novým občanským zákoníkem pro vodní díla na cizích pozemcích jsme nebyli dostatečně důslední. Příliš brzy jsme se nechali uchlácholit „novými“ experty na nové občanské právo. A zapomněli na to, že základem řádného fungování každé společnosti je nejen kontinuita vztahů a (alespoň elementární) předvídatelnost dalšího vývoje, ale především právní jistota. Bojím se, že s přijatým řešením je spojeno příliš mnoho otazníků. A že pasivita se nám všem může pěkně prodražit. V čem je tedy podle Tebe problém?
Chybí mi tu jasná deklarace toho, že vodní dílo je samostatná věc a není součástí pozemku. Nový občanský zákoník nám takovou možnost nabízí. A nelze-li takovou věc přenést z místa na místo bez porušení její podstaty, pak je tato věc nemovitá. A dokonce si ani nemyslím, že by bylo nezbytné, aby se případná speciální úprava týkala všech vodních děl bez výjimky. Současný stav je ale dlouhodobě neudržitelný. A přitom to tehdy šlo (a stále ještě jde) udělat velmi elegantně. A zohlednila by se přitom i práva vlastníků těch pozemků pod vodními díly. Vzpomeňte si třeba na řešení problematiky vybraných pozemních komunikací… To téma Tě evidentně zaujalo…
Opakuji to stále dokola: Už by se konečně mělo jednou pro vždy jasně říct, že rybník není jen díra v zemi. Je to stavba! K jeho realizaci přece potřebuji řadu povolení, souhlasů, vyjádření apod. To vše proto, abych ve finále zjistil, že jsem vlastně „jen kultivoval pozemek“? Osobně se těžko srovnávám s pojímáním jedné a téže věci rozdílně v soukromém a veřejném právu. Jak vidíš hájení území pro možnou budoucí výstavbu VD?
Už když jsem ve vodním hospodářství začínal, zaznívaly hlasy, že nedostatek vody pro nás může znamenat stejný problém, jako její občasný, nežádoucí nadbytek v podobě povodní, které nás tehdy na přelomu milénia zaskočily. Prioritu tak logicky mělo odstraňování jejich následků a prevence před nimi. V poslední době ale zjišťuji, že si stále intenzivněji uvědomujeme i ten druhý extrém. Sucho. Už jen jako laik, který tuto problematiku sleduje zpovzdálí, se proto domnívám, že rezervování některých vytipovaných míst jako potenciální zásobárny vody je nezbytné. V jakém rozsahu a kde ta místa jsou, to už ale musí posoudit skuteční profesionálové. A úplně na závěr. Kterých pět věcí mohou všichni ostatní vodnímu hospodářství závidět?
Tradici. Kontinuitu. Profesionalitu. Sounáležitost. A Jarku Nietscheovou :-)…
Pokud by měl někdo ze čtenářů dotaz, může ti otázku položit prostřednictvím časopisu?
Samozřejmě. Těším se hlavně na ty od Tvých čtenářek… A vyřiď jim, prosím Tě, že se mi mohou ozvat i přímo… s těmi dotazy :-)…
Ing. Václav Stránský
