Mottem letošního Světového dne vody je „Klimatická změna“. Ta se odráží nejen ve změně vodního režimu v krajině, nýbrž (a možná především) i ve změně krajiny. Na tyto změny nejsme zvyklí a zdá se, že jsou spíše ke škodě civilizace i přírody. S těmito faktickými změnami je třeba se naučit žít, snažit se je zpomalit, zastavit, zvrátit tendence. Je to běh na dlouhou trať, kdy cesta není zřejmá, i orientační běh je proti tomu nudnou disciplínou. Na tu cestu se musíme vydat neodkladně my, ale budou ji hledat najmě další generace. Pan RNDr. Petr Kubala promýšlí úlohu vodního živlu v širokých souvislostech. Jak svědčí i široký záběr jeho profesních aktivit. S ohledem na téma letošního Světového dne vody jsem se na něj obracel jako na předsedu Svazu vodního hospodářství, člověka, který se účastní mnohých jednání mnoha komisí.
Stránský: Mottem letošního Světového dne vody je klimatická změna. Kde hledat příčinu?
Kubala: Příčina klimatické změny? Já Vám na to určitě neodpovím, na to je mnoho jiných odborníků, ale je zřejmé, že příčin klimatické změny je určitě několik, a ne vždy se jedná o ty příčiny, o kterých je v různých typech médií hodně slyšet. Všechno má svůj vývoj, ať se jedná o přírodní a životní prostředí na naší planetě, o vývoj civilizace, vývoj a rozvoj nových a nových technologií atd., apod. Takže příčina nebude určitě jedna, ale bude se jednat o výsledek vzájemného působení přírodních, civilizačních a dalších různých vlivů. Jedním z vlivů může být samozřejmě i globalizace, která nám přináší „určitá ulehčení a možné ekonomické výhody“, ale zároveň vytváří či napomáhá vzniku mnoha problémů, které se následně rychle projevují v podstatě celosvětově. Nemyslím teď zrovna aktuální situaci s šířením koronaviru COVID 19, ale nakonec i to je ukázka určitého dopadu globalizace. Ne vždy si vše se vším prostě sedne, stejně tak jako v běžném životě…
Asi všichni víme, že názory na klimatickou změnu jsou různé. Zůstanu-li u vody, tak jsou mnohdy vědecky a zejména „laicky“ názory podložené či nepodložené, ale podstatné je to, že žijeme v období, které je prostě jiné, než na které jsme byli zvyklí. Ta změna je asi tím, co nás nejvíce znepokojuje. Jevy, které známe z minulosti či historie, trvají déle, nebo naopak krátce, opakují se častěji či méně často, mají větší či menší intenzitu a tím „nabourávají“ náš dosavadní pohodový život ve vodním blahobytu!!! Spolu s hledáním příčiny klimatické změny je třeba se i adaptovat na její dopady, na nové podmínky. Proto je třeba připravovat a realizovat postupně taková opatření, aby dopady klimatické změny byly na život člověka, na život na naší planetě a na přírodu, co nejmenší.
Stránský: Co nás podle Vás čeká nejen v oblasti podoby krajiny, způsobu hospodaření s vodou?
Kubala: Určitě nás čeká zejména ideová změna v přístupu, jak se chovat k naší krajině a ujasnění si priorit. Nemyslím pouze priority ve vazbě na krajinu a hospodaření s vodou. Myslím tím priority civilizační a životní. Je a bude potřeba realizovat systémová adaptační opatření konečně již v praxi. Čím dříve, tím lépe!
V mnohém se budeme muset přiblížit našim předkům v postupech hospodaření v krajině, samozřejmě s využitím současného poznání a technologických a technických možností. Oni totiž velmi přemýšleli, kde jaký les založí, kde vybudují rybník či tůňku, kde zase remízek či stromořadí, pole či louku, kde odvodňovací zářez, zasakovací pás, kde cestu… Vše mělo svůj význam, konkrétní funkci a smysl. Smysl v tom, že to vytvářelo funkční celek. Tím samozřejmě tato krajina lépe odolávala různým extrémům v podobě povodní, sucha či větru a vytvářela vhodné podmínky pro retenci vody v krajině, kterou lidé vhodně využívali. Takový přístup v minulém režimu padl, byla upřednostněna kvantita nad kvalitou a potrvá nám ještě dlouho, než opět připravíme a zrealizujeme taková opatření v krajině, aby zase mohla plnit svoji funkci. To samé v podstatě platí i pro hospodaření s vodou, např. v podobě revitalizací kdysi necitlivě upravených vodních toků. Je mimo jiné třeba podporovat zejména retenci vody v krajině a opatření vedoucí k obnově a ochraně vodního režimu v zemědělsky využívaných oblastech a v lesích. Velké výzvy na nás čekají i při hospodaření s vodou ve městech a v zastavěných obchodních a průmyslových zónách.
V případě hospodaření s vodou musíme vycházet z několika úhlů pohledu. Budeme-li hovořit o zdrojích vody, tak se naše „zajetá praxe“ bude muset, ať se nám to líbí, nebo ne, změnit. Jak ukazuje několik posledních suchých let, tak vidíme, že zdroje podzemních vod se neobnovují, případně se obnovují velice pomalu, a to zejména v případě kvalitních hlubinných zvodní. V období sucha jsou podzemní vody náchylné i na zhoršování jejich jakosti a na vzájemné ovlivňování při jejich využívání v případě mělkých vrtů a domovních studní. Zdroje podzemních vod se neobnovují zejména ze dvou důvodů. Prvním je rozložení atmosférických srážek, ať sněhových, či dešťových. Jejich celkové roční množství je stejné, ale jejich rozložení a intenzita během roku jsou různé. Tím pádem nedochází v současné krajině a při současném většinovém stavu obhospodařování zemědělských pozemků k dostatečné retenci vody v krajině, a tedy i k obnovování zdrojů podzemních vod. Na dosavadním průběhu zimy to vidíme přímo ukázkově. Téměř žádná sněhová pokrývka ve středních a nižších polohách, tedy žádné zásoby vody ve sněhu a žádná infiltrace do vod podzemních. Zbytek přichází buď formou intenzivních srážek, anebo sníh odtaje z horských oblastí způsobem, že ani v jednom případě k retenci vody v krajině nedojde. Změna rozložení atmosférických srážek a postupný nárůst teploty způsobují zvýšenou evapotranspiraci a transpiraci vody, která se v krajině dlouhodobě neudrží a nezasákne se do vod podzemních.
Musíme tedy vodu, která odtéká a neudrží se v krajině, zadržet v nádržích, abychom s ní mohli v období sucha a jejího nedostatku nakládat ve prospěch člověka i přírody. Právě uplynulá suchá období ukazují velký význam vody zadržené v přehradách, a to nejen pro zásobování obyvatel pitnou vodou, pro energetiku, ale díky zajištění minimálních zůstatkových průtoků i pro vodní a na vodu vázané ekosystémy v korytech vodních toků a přilehlých údolních nivách pod těmito nádržemi. Toto zadržení vody v nádržích má pozitivní vliv i na hladiny podzemních vod i na jakost vody. Tam, kde přehrady nejsou, není možné tyto účely zajišťovat. Mnohé vodní toky proto vysychají, a to určitě není prospěšné vůbec pro nic a pro nikoho.
Abychom zajistili zásobování obyvatel pitnou vodou, musíme začít propojovat vodárenské soustavy, aby bylo možné dostat vodu k našim spoluobčanům tam, kde jí bude zrovna nedostatek. A to jak povrchové, tak podzemní. Nedílnou součástí zajištění dostatečného množství vody bude i propojování vodohospodářských soustav. Taková je realita! Nemůžeme se na věc dívat z pohledu toho, že žijeme ve vodním blahobytu a naivně si myslet, že nás spasí pouze retence vody v krajině… Určitě mi rozumíte… Retence vody v krajině je základem a akumulaci povrchové vody v přehradách potřebujeme pro její využití zejména v období sucha a nedostatku vody. Jsou to dvě různé věci, které doplňují jedna druhou. Jinak to nejde!
Nesmíme zapomenout ani na využívání například městských srážkových vod, kde jsme na počátku rozvoje těchto projektů v širším měřítku, na modernizaci a rozvoj čistírenských a úpravárenských procesů, na recyklaci použité vody a její využití i pro závlahy a další a další činnosti.
Stránský: …ale i v oblasti sociální, demografické, ekonomické, politické?
Kubala: Naštěstí nejsem sociolog, ekonom ani politik… Naše společnost je v neustálém vývoji. Kolem měst vznikly a vznikají příměstské aglomerace, kde bydlí mnoho lidí. V poslední době se ukazuje, a to říkám na základě osobních zkušeností, že při tomto rozvoji nebyla vždy pořádně řešena otázka zásobování vodou ani odkanalizování těchto aglomerací. „Stavíme, stavíme a potom se divíme, to dobře umíme…“ Pardon, nedalo mi to… V mnoha případech nás čeká přehodnocení požadavků na potřebu vody v různých aglomeracích a zajištění dostatečného množství zdrojů vody pro zásobování obyvatel v následujících cca 50 letech.
Mění se požadavky na zásobování pitnou vodou. V současné době je obyvatelstvo zásobováno pitnou vodou v podstatě z 50 % ze zdrojů povrchových vod a z 50 % ze zdrojů podzemních vod. S ohledem na uplynulá suchá období, kdy zásobování ze zdrojů podzemních vod je čím dál více problematické z důvodu neobnovování těchto zdrojů vody, tak je snaha orientovat se více na zásobování ze zdrojů povrchových vod, které jsou stabilní a v podstatě zabezpečené. Zdá se to v zásadě jako logická úvaha. Musíme využívat prioritně vodu zadrženou v přehradách, která by jinak z našeho území bez užitku odtekla, a zdroje podzemní vody se budou šetřit jako „železná rezerva“. Ale ani to není tak jednoduché. S ohledem na finanční nástroje, vázané na zpoplatnění podzemních a povrchových vod, je podzemní voda i v období, kdy se její zdroje neobnovují, jak jsme si říkali na začátku rozhovoru, neustále intenzivně využívaná. Je to dáno tím, že poplatek za odebranou podzemní vodu, který je zakotvený v zákoně, se mnoho let nemění, zatímco platba za povrchovou vodu přirozeně roste. Bohužel narovnání tohoto stavu se nepodařilo v Poslanecké sněmovně před několika lety projednat, a tak zatím ekonomika vítězí… Z dlouhodobého pohledu na potřebu vody pro obyvatele je to prohra. Ale i pro krajinu, kdy vysychají i mnohá prameniště.
Tím se dostávám k té politice. Mnozí politici tyto problémy vidí a snaží se je řešit. Je ale potřeba ještě širší podpory napříč politickým spektrem k prosazování strategických zájmů ve vazbě na zabezpečení dostatečného množství zdrojů vody do budoucích let, aby i naše děti mohly alespoň částečně využívat vodního blahobytu jako my nyní. Slibované zákony k urychlení realizace potřebných akcí dosud nejsou, realizace mnohých potřebných opatření je tak mnohdy zcela nereálné, nebo minimálně se realizují v příliš dlouhém časovém horizontu. Ano, vím, že je to složité, ale vracím se k tomu, co jsem zmínil na začátku: musí dojít k ujasnění, případně k přehodnocení priorit, které máme… Bez vody to totiž nepůjde.
Stránský: A co výchova a vzdělávání?
Kubala: Výchova a vzdělávání je absolutní prioritou. Je zcela nezbytné docílit toho, aby ve společnosti byla voda konečně vnímána jako alfa a omega, bez které není život a není ani myslitelný udržitelný rozvoj společnosti. Takto by podle mého názoru měli vnímat vodu všichni – děti, jejich rodiče, odborníci napříč všemi obory, a samozřejmě také politici. Proto je potřeba věnovat se intenzivní osvětě o nenahraditelném významu vody již od útlého věku nejmladších dětí, a to doma i ve škole. Právě v této oblasti bychom si měli vzít příklad z často zmiňovaného Izraele. Pro osvětu musíme využívat všech dostupných možností a nesmíme ji podceňovat. I mezi odbornou veřejností je třeba se osvětě neustále věnovat, aby docházelo k vzájemnému pochopení a sbližování odborných názorů, které budou mít synergický efekt. Nejhorší jsou situace, kdy veřejnost, kterou chceme oslovit s osvětou o nenahraditelném významu vody, poukazuje na to, že ani odborníci nejsou schopni se mezi sebou domluvit…
Proto bych rád při příležitosti našeho rozhovoru vyzdvihl významnou roli časopisu Vodní hospodářství, který právě pozitivně přispívá zejména k osvětě mezi odbornou veřejností. Děkuji za to i Vám osobně.
Stránský: Děkuji za časopis i za sebe. Jak hodnotíte různé občanské iniciativy? Jde o to, že politici mluví o tom, že věc není možné uspěchat, ale tuto rétoriku používají po několik desetiletí. Jde i o to, že mnozí určitě kvalifikovaní odborníci o protagonistech těchto aktivit mluví s despektem a že se to má nechat na nich?
Kubala: Myslíte nechat to na nich, jako na těch odbornících, nebo na protagonistech těch aktivit? Jak to tak bývá, tak pravda bude někde uprostřed a ony ty věci na sebe mohou i navazovat. Nezpochybnitelným základem musí být to, že žijeme v určité společnosti a v právním státě. Je tedy třeba řídit se danými pravidly. V předchozí části rozhovoru jsem zmiňoval, že potřebujeme urychlit legislativní proces, abychom mohli realizovat potřebná opatření právě v době, kdy je to nezbytné. Ano, tam máme značné rezervy.
Osobně v této problematice nemám k občanským iniciativám zrovna velkou důvěru. Často jsou předkládané názory zcela jednostranné, někdy až militantní, a nakonec se mnohdy ukáže, že jde o prosazování zájmů určité lobby a většinou skončíme u ekonomických aspektů. Pokud se však jedná o konstruktivní občanské iniciativy, tak samozřejmě mohou sehrát pozitivní roli a urychlit tak rozhodování politiků i motivovat odborníky k hledání rozumného konsenzu v dané problematice. Největší a nejvýznamnější roli na tomto úseku hrají média, a to jak v dobrém, tak v negativním slova smyslu.
Je mi jasné, že názory zrovna na tuto otázku budou mít čtenáři našeho rozhovoru velmi různé.
Stránský: Hodně se nyní diskutuje ústavní ochrana vody. Proč ale jen vody? Myslím, že primárně by měla být chráněna půda, ta je podle mého primárním médiem k zachycení vody.
Kubala: To je složitá otázka. Pokusím se to za sebe vysvětlit, jak to vnímám já. Když se začalo hovořit o ústavní ochraně vody, tak se na prvních jednáních někteří ústavní právníci vyjadřovali ve smyslu, že ústavní ochrana vody je nadbytečná, protože ochrana vody, půdy atd. je dostatečně řešena, vše v rámci národní legislativy. Asi by se s tím dalo i souhlasit, ale kdyby to tak úplně bylo, tak bychom neřešili problémy, o kterých jsme dnes hovořili, problémy s realizací potřebných akcí ať již přírodě blízkých či technických, či jiných opatření.
Potíž je totiž v tom, že potřebná opatření je třeba realizovat v regionech, v katastrech jednotlivých obcí, a tam právě zcela logicky dochází ke střetu veřejných zájmů. Příkladem uvedu, že že starosta těžko prosadí v katastru své obce realizaci opatření snižující negativní dopad sucha či nedostatku vody nebo naopak protipovodňová opatření, pokud tato jsou ve prospěch jiné obce, jiných spoluobčanů. Pro něj jsou prioritou potřeby občanů jeho obce, jsou třeba škola, chodníky, nebo čistírna odpadních vod. Ty bude logicky upřednostňovat. Tady se veřejný zájem rozchází. Proto bylo řečeno, že ústavní ochrana vody může sehrát pozitivní roli právě v tom, když upřednostní vodu, případně pitnou vodu jako předřazený veřejný zájem. Tím může dojít k odblokování některých dosud neřešitelných situací a k realizaci toho, na co čekáme.
Diskuse k tomu byla veliká a výsledek je těžké v dané chvíli předjímat. Osobně se ale s ohledem na výše zmíněné přikláním k tomu, že v naší společnosti je ústavní ochrana vody, případně pitné vody krok správným směrem. Rozhodně mohu striktně odmítnout, že se jedná o prosazování tohoto ústavního zákona pouze z důvodu umožnění výstavby přehrad. Tento ústavní zákon může napomoci k realizaci celé škály opatření ke zmírnění negativních dopadů sucha a nedostatku vody. Jde tedy o prioritní veřejný zájem.
Stránský: Ostatně obdobný institut ochrany mají na Slovensku, a co jsem se bavil se slovenskými vodaři, tak ti byli dosti – kulantně řečeno – skeptičtí k přínosům této ochrany. Nejde jen o politické gesto?
Kubala: Ústavní ochrana vody na Slovensku je založena na úplně jiném principu, než jsem zmínil v případě projednávání ústavní ochrany vody v České republice. Zjednodušeně řečeno, ústavní ochrana vody na Slovensku spočívá v zákazu vyvážení vody mimo území Slovenské republiky, s výjimkou humanitárních a vojenských misí. To je o něčem jiném a nelze to srovnávat.
Stránský: Co je možné proti změnám klimatu činit? Může se tento trend zvrátit v horizontu, řekněme, jedné generace?
Kubala: Toto je otázka, na kterou Vám v tuto chvíli neumím přesně odpovědět. Dokážeme vůbec v rámci již zmíněné globalizace a současného geopolitického rozdělení světa identifikovat, natož realizovat opatření „proti změnám klimatu“? Myslím si, že je to na období delší než jedné generace, a to za předpokladu, že dopady změny klimatu nebudou výrazně horší a rychlejší, než ukazují různé klimatické scénáře.
Stránský: Nebo to musíme brát jako fakt a na změněné podmínky se spíše adaptovat?
Kubala: Jak známe z naší novodobé historie, tak je zřejmé, že poručit větru a dešti nelze…, což je dobře. S ohledem na skutečnost, že neustále probíhá odborná diskuse o tom, co jsou tedy skutečné příčiny klimatické změny a co dělat k jejich odstranění a nápravě, tak je zcela nezbytné se současně na negativní dopady klimatické změny adaptovat. Jiná možnost ani není, Případná náprava bude trvat dlouho a s přírodou bojovat nejde. To je předem prohraný boj!
Stránský: Jaká je třeba přijímat opatření v krátko, středně a dlouhodobém horizontu?
Kubala: Už jsme o tom v podstatě v průběhu našeho rozhovoru hovořili. Nejprve je třeba přijmout potřebnou legislativu, která umožní realizovat konkrétní opatření. V prvé řadě se jedná o opatření ve prospěch retence vody v krajině, změně obhospodařování zemědělských pozemků, opatření k zamezení eroze, opatření vedoucí k obnově a ochraně vodního režimu v zemědělsky využívané krajině a v lesích. Dále se jedná o opatření v rámci propojování vodárenských a vodohospodářských soustav, výstavbu vodních nádrží, hospodaření se srážkovými vodami v obcích, opětovné využívání, případně recyklace použitých vod atd.
Nesmíme zapomínat ani na vědu a výzkum a na uplatňování nových poznatků a technologií. S čím můžeme začít hned, je již zmíněná osvěta, aby ve společnosti byla voda konečně vnímána jako absolutní priorita.
Stránský: A jaké úkoly z toho plynou pro vodaře?
Kubala: Pro vodohospodáře z toho plyne zachovat si svoji odbornost, navrhovat a realizovat komplexní opatření v jednotlivých povodích. Zajistit dostatečné zdroje vody a zásobování obyvatel pitnou vodou. Musíme přispívat k odborné osvětě politiků (od těch komunálních až po ty, kteří se pohybují ve vrcholné politice) a předkládat srozumitelná racionální řešení.
Máme schválenou Koncepci na ochranu před negativními dopady sucha. Aby došlo k pozitivnímu posunu naplňování této Koncepce, bude nezbytné, aby se do věci zapojila i vláda a stanovila závazný harmonogram postupu projektových příprav a termínů zahájení rozhodujících opatření, a to organizačních, technologických, technických a legislativních, která se podle stanoveného rozsahu budou realizovat v časovém souběhu a koordinovaně. Tímto způsobem lze dosáhnout změny stávajícího trendu v přístupu k realizaci, ale i vnímání problematiky sucha a nedostatku vody, protože v „období vodního blahobytu“, ve kterém zatím žijeme, se navrhovaná opatření jen stěží připravují, natož realizují. Harmonogram postupu projektových příprav a termínů zahájení rozhodujících opatření by měl být projednán v obou komorách Parlamentu ČR, aby přesahoval délku volebního období.
Mysleme a spolupracujme, bez vody to opravdu nepůjde…
Ing. Václav Stránský
