Od roku 1986 pracuje v Českém hydrometeorologickém ústavu (ČHMÚ) jako klimatolog, v letech 2003–2011 byl náměstkem ředitele. Má statut experta Světové meteorologické organizace (WMO) pro klimatologické databáze a výměnu dat o klimatu. Je spoluautorem české klimatologické aplikace CLIDATA, která je v ČHMÚ používána od roku 2000. Ve spolupráci s WMO je tato aplikace používána ve více než 30 meteorologických službách po celém světě (Estonsko, Lotyšsko, Litva, Černá Hora, Srbsko, Tanzanie, Etiopie, Gruzie, Ghana, Namibie, Nigérie, Dominikánská republika, Trinidad a Tobago a další). Od roku 2014 zastupuje Českou republiku v Mezivládním panelu pro změnu klimatu (IPCC). Je autorem nebo spoluautorem mnoha vědeckých článků a publikací a od roku 2012 i šéfredaktorem českých Meteorologických zpráv a členem redakční rady slovenského Meteorologického časopisu.
Jak jste se ke klimatologii dostal a co Vás vedlo k rozhodnutí „dělat“ obor nejen vědecky, ale se i zásadně angažovat v oblasti klimatické změny?
Já jsem vystudovaný geograf se zaměřením na fyzickou geografii a kartografii. A docela dlouho jsem se nejen na škole, ale i po nástupu na ČHMÚ neuměl usadit v jednom oboru. Diplomku jsem dělal hydrologickou (Režim plavenin v povodí Odry), věnoval jsem se přípravě katastru vodnosti 31–80, připravoval jsem podklady pro klimatologické posudky a studie, jezdil jsem po stanicích, hydrometroval, ale byl jsem i součástí vyhlašování smogových situací na Ostravsku. Dokonce jsem pár let dělal předpovědi počasí pro jedno soukromé rádio. Geografie je široká věda a já jsem s touto mezioborovostí neměl problém, ale postupně jsem se přece jenom zaměřil na klimatologii. A dalo by se říct, že jsem se odborně specializoval na klimatická data od jejich vzniku na stanicích přes kontrolu a uložení v databázích až po jejich použití, včetně mezinárodní výměny. Změnou klimatu jsem se začal zabývat až někdy kolem roku 2000, když začalo být zřejmé, že se v blízké budoucnosti budou v souvislosti se změnou klimatu dít zajímavé věci.
Kdo byl Vaším vzorem?
Já jsem měl už od základní školy štěstí na vyučující. Na každém stupni bych našel příklad, ale nechci jmenovat, určitě bych na mnoho skvělých učitelů zapomněl. Ale když se nad tím takto zamyslím, tak musím zopakovat často opakovanou pravdu, že investice do vzdělávání a do učitelů jsou pro naši budoucnost nezbytné. A stejně pozitivní vzpomínky mám na své první „šéfy“ a kolegy v ČHMÚ, kteří mě mnohé naučili a hlavně mi umožnili se neustále dovzdělávat. Jsem jim za to vděčný a na oplátku se dnes snažím stejně chovat k mladším kolegům. Snad se mi to daří.
Co zásadního se během Vaší profesní kariéry v klimatologii událo?
Já doufám, že se ještě v oboru významných událostí dočkám i v budoucnosti. Ale když se ohlédnu, tak vidím v klimatologii několik hodně významných milníků. Určitě na prvním místě musím jmenovat automatizaci měření. Ne proto, že máme informace přesnější a častější, ale hlavně můžeme využívat „distanční“ měření z meteorologických družic nebo na plovoucích bójích v mořích a oceánech. Tím se nám podařilo ověřit, že odhady globální teploty z dob bodových přístrojových měření měly dostatečnou přesnost. A rovněž dnes můžeme srovnávat a potvrzovat odhady klimatických charakteristik z tzv. proxy dat z ledovcových vrtů, sedimentů nebo letokruhů. S tím souvisí i způsob zpracování dat. Už dávno není klimatologie o papíru a tužce. Dnes máme data v databázích a např. jen v Česku „sypeme“ do naší databáze CLIDATA 30 000 naměřených hodnot každých 10 minut. Každý den, 7 dní v týdnu, celý rok, už mnoho let. A z těchto hodnot získáváme hodně přesnou informaci o změnách našeho podnebí, protože už máme minimálně v hodinových intervalech relativně husté pokrytí republiky více než 50 let a historii dalších měření u nás až do začátků Klementina po roce 1750. Můžete namítnout, že 50 let je v dějinách Země nic. Ale my potřebujeme analyzovat aktuální změny klimatu v posledních 200 letech, abychom mohli odhadovat vliv člověka na klima, abychom mohli posuzovat opatření ke snížení emisí, navrhovat lepší hospodaření v krajině apod.
Mnozí často argumentují, že lidstvo si vždycky s problémy poradilo, a proto panika, alarmismus nejsou na místě. Ale právě ve Vámi zmiňovaných dvou stech letech lidstvo vyprodukovalo – troufnu si tvrdit – více jak 95 % své historické spotřeby energie a stejné množství i jiných surovin, potravin, celkově přírodních zdrojů. Jsou nějaké modely o tom, jakou má Země kapacitu?
Lidstvo si poradilo v dobách, kdy bylo na planetě řádově méně obyvatel, kteří problémy snadno řešili migrací. Dnes už to tak snadné není. A pokud jde o kapacitu Země, tak já těmto odhadům moc nevěřím. Vývoj technologií nás může v příštích desetiletích přesvědčit o tom, že i dvojnásobek obyvatel na Zemi se v pohodě uživí. Historie nás však naopak učí, že pár zaslepenců dokáže ostatní přesvědčit k sebedestrukci (mám na mysli světové války, například).
V minulém roce jste se stal historicky prvním laureátem Ceny za komunikaci změny klimatu udělovanou českou kanceláří OSN. Ta cena – předpokládám – odráží najmě jednu z Vašich dosavadních aktivit: výchovu a vzdělávání. Proč se takto angažujete?
Nad tím už dlouho přemýšlím. Proč to vlastně dělám? Hlavně proto, že v mediálním prostoru přežívá velké množství nesmyslů a je s podivem, že jim věří i hodně vzdělaní lidé, dokonce uznávaní experti v oborech, které sice nemají s klimatologií nic společného, ale domýšlet souvislosti by mohli. Často se například říká, že vysušená krajina je problém. Ano, je to problém, ale není to příčina globální změny klimatu. Je to důsledek, který navíc zhoršujeme tím, jak v krajině hospodaříme. Nebo je moderní říkat, že obsah skleníkových plynů v geologické minulosti rostl vždy až po oteplení, a proto nemůže být příčinou ani dnes. Ano, rostl a možná se toho ještě dočkáme. Teplejší atmosféra totiž znamená nižší absorpci uhlíku v ekosystémech, včetně teplejších oceánů. A najednou po oteplení zůstává v atmosféře více CO2 bez ohledu na příčinu oteplení (v minulosti např. Milankovičovy cykly, dnes růst koncentrací skleníkových plynů). A podobných příkladů je více, proto se snažím své okolí vzdělávat, aby se nepodílelo na šíření nesmyslů. Asi je to příliš troufalé, ale pořád mě to baví. Krása klimatologie se dá dobře ukázat na konstatování, že kolem Antarktidy se v Jižním ledovém oceánu vyskytuje v posledních letech více plovoucího ledu, protože se otepluje. To je zajímavé konstatování, ale je logické. Tající ledovce dotují oceán sladkou vodou, snižuje se salinita a méně slaná voda snadněji zamrzá. Přesto můžeme slyšet, že je to důkaz globálního ochlazování. A přitom stačí přemýšlet.
S ohledem na ono ocenění, pojďme se v tomto rozhovoru věnovat spíše dopadům sociálním, politickým, ekonomickým, environmentálním. Přičemž bych chtěl zdůraznit, že budu za časopis Vodní hospodářství ohromně Vám zavázán, pokud byste pro některé z dalších čísel připravil zevrubný článek pojednávajícím o věci z pohledu vědeckého.
Tak tedy začněme od začátku. Desítky let se diskutuje o tom, jak moc změnu klimatu ovlivňuje člověk, jak moc je způsobena přirozenými cykly. Mohl byste krátce popsat, jak se názory na věc vyvíjely u vědců, politiků, veřejnosti?
To je jednoduché, v posledních desetiletích se postupně zvyšovala jistota klimatologů, že aktuální změna klimatu je vyvolaná chováním a činností člověka. Dnes už jen málo klimatologů o tom pochybuje, žádný klimatolog však nezpochybňuje působení dalších faktorů, které naše klima utvářejí (Slunce, sklon zemské osy, rozložení pevnin a oceánů, a další). Politici, hlavně u nás, dlouho odolávali, ale už začínají pomalu chápat, že ty strašidelné prognózy klimatologů se začínají měnit v realitu. Některým pomohla i změna nálad ve veřejnosti po vydání zprávy IPCC „Oteplení o 1,5 °C“ z října 2018, protože veřejnost jsou voliči a voliče politik potřebuje. Veřejnost však svůj postoj ke změnám klimatu mění postupně a už dlouho. Ještě před pár lety změna klimatu znamenala sucho v Kalifornii, povodně v Bangladéši a požáry někde ve Středomoří. Blíže nikdo projevy nepozoroval a co je daleko, to nás nemusí trápit. To se změnilo. Počasí i u nás ukazuje svou sílu a povodně střídají vichřice, sucha a sněhové přívaly v intervalech, které neměly ve 20. století obdoby. Přesto jsme na tom ve střední Evropě skvěle, umíme na extrémy reagovat a v zásadě si s nimi poradíme. Ale v dnešním globalizovaném světě se nás začínají dotýkat i vzdálené extrémy, které mohou zvýšit cenu různých komodit nebo mohou urychlit migraci obyvatel.
A jakým vývojem jste prošel Vy?
Docela dlouho mi trvalo, než jsem pochopil rozdíl mezi teplotou a oteplováním, a vidím, že to pořád mnoho lidí nechápe. Přirozené klimatické faktory, o kterých jsem psal výše, jsou zodpovědné za to, jakou máme teplotu. Ale člověk je dnes zodpovědný za to, že se tato teplota zvyšuje. Což nijak nesnižuje význam a velikost přírodních cyklů a dějů. Jen bychom se měli zamýšlet nad tím, co planetě činíme. Ropa, uhlí a plyn jsou fosilní zdroje, které planeta vytvářela milióny let a my je dnes vracíme ve formě CO2 zpět do atmosféry za 200 let. Je to hodně zjednodušené, ale je to tak. Pro planetu není hlavním problémem úroveň koncentrací skleníkových plynů, např. 410 ppm CO2. Problémem je rychlost, s jakou se tato koncentrace zvyšuje, protože klimatický systém, chcete-li přirozený koloběh uhlíku, si s tou rychlostí neumí poradit. A to když pochopíme, tak se nám otevře cesta k řešení.
Jak se změny klimatu manifestují na různých úrovních: od té globální až po místní?
V klimatickém systému vše souvisí se vším a nelze od sebe jednoduše oddělovat globální vlivy a místní projevy změny klimatu. Emise skleníkových plynů jsou regionální, ale jejich vliv je globální. Proto říkáme, že omezení emisí jen v části světa, klimatu dlouhodobě nepomůže. Proto by nás měla znervózňovat velká nejistota budoucí produkce emisí v Africe, která dnes produkuje zcela zanedbatelné množství skleníkových plynů. A i proto je dnes klimatologie zdrojem informací pro politiky, kteří připravují opatření směřující k tzv. uhlíkové neutralitě.
Pořád jsou přetřásány skleníkové plyny jako prapříčina změn klimatu. Pozoruji krajinu kolem sebe. Stále více jsem přesvědčen, že zásahy do krajiny od napřimování toků, odvodnění, scelování, degradace půdy po rozrůstání urbárních ploch (najmě logistická centra) aspoň na té regionální úrovni k negativním důsledkům přispívají minimálně stejně jako ony skleníkové plyny. Co Vy na to?
Já s tím souhlasím. Jen bych váhal nad konstatováním, že změny v krajině přispívají minimálně stejně jako skleníkové plyny. To může platit regionálně, dokonce mohou mít regionální změny v krajině i významnější vliv, viz např. tepelné ostrovy měst. V globálních efektech však zesílený skleníkový efekt jednoznačně převažuje a začínají se k němu přidávat i zpětné vazby. Například Arktida se výrazně otepluje, protože tam je sucho a relativně je zde vliv vodní páry (přirozený skleníkový plyn) ve srovnání s ostatními oblastmi menší a vliv antropogenních skleníkových plynů větší. V těchto oblastech asi nemůžeme hovořit o změnách v krajině, které uvádíte. A zpětnou vazbu zde vytváří menší plocha plovoucího ledu a tím menší odraz slunečního záření od ledu, více energie je absorbováno oceánem, který se tak dodatečně otepluje.
Jaká opatření a v jakém pořadí by se měla přijímat? Němci třeba postupují tak, že přijímají měkká a levnější opatření, a teprve kdyby to nepomohlo, tak by začali s těmi dražšími, náročnějšími. My spíše plánujeme rovnou ta dražší technicistnější opatření.
Na to nejsem expert, ale nezdá se mi to. Kotlíkové dotace jsou přece příkladem těch měkkých a levnějších opatření a naopak odstavování jádra v Německu nebude ani levné, ani klimaticky pozitivní.
Mnozí odborníci z praxe tvrdí, že u nás se spíše plánuje, tvoří se komise, deklarace, ale konkrétní opatření se nepřijímají. Přiznám se, že já ten pocit mívám také. Jak to vidíte Vy?
My jsme, stejně jako zbytek světa, hlavně zaspali. Snížení našich emisí v minulosti souviselo se změnami po roce 1989 a s restrukturalizací průmyslu. Obnovitelné zdroje se u nás nerozjely úplně šťastně a je tedy jenom dobře, že se v posledních letech připravily různé strategické dokumenty (např. Adaptační strategie a Národní adaptační plán na MŽP). Když se však podíváte na zdroje skleníkových plynů, pak musíme hledat řešení v energetice a v průmyslu a podpořit resort zemědělství, aby se vyplácelo dobré hospodaření v krajině. Zároveň platí, že jde o globální problém, který je třeba globálně řešit.
Stále více se laici ve věci angažují. Politici jim říkají, že věc není možné uspěchat, odborníci říkají: nechte to na nás. Jak vy hodnotíte jejich roli?
Někteří aktivisté příliš tlačí na pilu, když navrhují např. uhlíkovou neutralitu do roku 2025. To je nereálné. Ale to co se nepovedlo vědě za 30 let od vydání první hodnotící zprávy IPCC, se zatím daří veřejnosti a hlavně mládeži. Pokud budou na základě tohoto tlaku přijímaná dobře promyšlená rozhodnutí, bude to skvělé. Mediálně to však vypadá, že se upínáme na jednoduché zástupné problémy, jejichž řešením klimatu pomůžeme jen velmi málo. Nám na mysli např. osobní dopravu, která je samozřejmě zdrojem skleníkových plynů, která je samozřejmě v mnoha případech zbytná nebo nahraditelná jiným typem. Ovšem větší problém představuje převážení zboží a surovin přes oceán nebo přes celé kontinenty.
Symbolem občanského přístupu je Greta. Někteří ze zainteresovaných o ní mluví s despektem. Ptají se: jaká lobby ji vytvořila? Kdo a proč ji financuje?
To já se neptám a je mi to jedno. Každý je nějak financován. Důležité je, co dělá a co říká. A jejím hlavním mottem je „Politici, poslouchejte vědce“ a to já podepisuji.
Snažíte se o vzdělávání mladých. Jaký je zájem? Myslíte si, že jejich účast na různých demonstracích nebo i edukačních pořadech opravdu plyne ze zájmu o věc, potřeby něco se dovědět, z vědomí toho, že jde o jejich budoucnost, nebo spíše mají potřebu se vyblbnout, ulít se ze školy?
Pokud mají potřebu se ulít ze školy a jdou proto na přednášku nějakého klimatologa, tak je to OK. Demonstrace názoru v ulicích patří k demokracii, to je taky OK. Já mládeži určitě nedoporučuji, aby stávkovali o sobotách nebo raději šli sázet stromy. Měl jsem možnost se potkat s představiteli české části FfF, mívám několikrát ročně přednášky na školách a vždy z toho mám dobrý pocit. Oni opravdu mají zájem o věc a nejsou lhostejní k vlastní budoucnosti. Ale tak jako ve všech skupinách, i tady se najdou výjimky, které to berou jen jako vhodnou akci místo školy.
Před nedávnem správci hodin posledního soudu (Doomsday Clock) opět posunuli ručičky o dalších 20 vteřin k půlnoci, kdy by měl nastat okamžik zkázy. Na těch symbolických hodinách zbývá už jen 100 vteřin. Jedním z důvodů zhoršené prognózy jsou klimatické změny. Bohaté země s tím skoro nic nedělají a dosud rozvojové země chtějí, aby se jejich obyvatelé měli stejně dobře, jako se máme my, nebo dokonce třeba Švýcaři či Severoameričané. Jak perspektivu lidstva vidíte Vy?
Já jsem optimista. Okamžik zkázy nenastane, ani když ty symbolické hodiny posunou za tuto hranici. Ale to, jak se lidstvo chová k životnímu prostředí, k prostředí, které ke svému životu nezbytně potřebujeme, je varující. Je však také zřejmé, že bohatá část světa se o životní prostředí stará lépe než ta chudá. V této souvislosti považuji za důležité, abychom chudému světu pomohli bohatnout více v souladu s přírodou, než jak jsme bohatli my. Dějiny našeho bohatnutí jsou dějinami uhlí, a pokud bude Afrika bohatnout stejně, globální klima se bude dostávat do stále větších problémů. Já často zmiňuji Afriku, protože ji považuji za problém pro budoucí klima. Žije tam velké množství chudých lidí, kteří budou chtít bohatnout.
Sice jste říkal, že nejste expert na to, jaká opatření přijímat, ale říkal jste i, že jste optimista. Protože jste racionálně uvažující člověk, tak asi jste i promýšlel, co a v jakém sledu je třeba učinit, aby se Váš optimismus naplnil. Ostatně asi o tom i diskutujete v klimatologické obci. Tedy: co bychom měli upozadit a naopak, co bychom měli přijmout, prosazovat, v jakém pořadí a v jakém časovém horizontu v rámci ČR, Evropy, světa?
Prvotní problém vidím ve výrobě energie. Svět ji potřebuje, a pokud nenastane nějaký technologický zázrak, tak jí bude potřebovat pořád více. Druhým problémem v pořadí je chování člověka ke krajině a v krajině. Musíme někde bydlet, někde vyrábět a pěstovat, nějak se přemisťovat. Ale u všech těchto činností bychom měli domýšlet všechny důsledky a snažit se je omezovat. A třetí problém k řešení přímo ovlivňuje první dva. Populační exploze, kterou jsme v posledních desetiletích zaznamenali hlavně v chudých regionech. Tu však vyřeší pouze vzdělání a zvyšující se životní úroveň.
Co si myslíte o vztahu mezi politiky, vodohospodáři a ekology?
Není důležité, co si myslím já. Důležité je, aby se každý věnoval tomu, čemu rozumí, a navzájem spolu všichni spolupracovali.
Václav Stránský
