Obor a osobnost — Josef Fuksa

Jak jsi se k vodohospodářskému oboru dostal?

Na začátek musím prohlásit, že jsem biolog, či hydrobiolog, ve vodohospodářských službách. A s tím, co jsem se naučil, se snažím dělat pro vodohospodáře to, co pro ně považuji za nejlepší pro „vodu“ a pro dlouhodobou vodní politiku. Vystudoval jsem na Přírodovědecké fakultě UK hydrobiologii a od začátku jsem se zabýval společenstvy vodních bakterií, které jsou i pro vodohospodáře základní složkou vodních ekosystémů, odpovědnou za degradaci organického uhlíku, transformace dusíku atd. První tři ročníky jsme povinně paralelně studovali také chemii, což se nám brzy neobyčejně hodilo. Promovali jsme na jaře 1968, takže pak brzy přišla „bratrská pomoc“ ze SSSR a všecko se změnilo. Moc rád jsem zmizel na vojnu a pak jsem nastoupil do laboratoří n. p. Stavební geologie, kde jsem vedl mikrobiologickou laboratoř. Záhy jsem (i experimentálně) zjistil, že moje „kádrové materiály“ stačí jakž takž na udržení v tom­hle podniku a že ten podnik je bezvadný. Jednou jsem si dokonce (opět experimentálně) dal jako povinný závazek, že si „zvýším kvalifikaci externí vědeckou aspiranturou“, o kterém se kádrovací mašinérie dověděla až ze schváleného usnesení, a nakonec jsem byl i doporučen k obhájení kandidátské práce. To ovšem zařídil náš bezvadný s. ředitel nějakou oklikou, což byla v podniku jeho běžná služba pro odborný personál, protože mezi odborností personálu a jeho kádrovým profilem byla obecně nepřímá úměrnost. Také jsme měli v maringotkách „neodborný personál“, s ještě horším profilem – to ovšem byla ještě lepší parta. Tohle je praktická připomínka pro mládež, která se o těch dobách stále dovídá nejrůznější „informace“. Až na pár hochštaplerů a pár vyloučených straníků, kteří stále doufali, že budou přijati zpět do „předvoje společnosti“, to prostě byla dobrá parta, která řešila i rozsáhlé výzkumné úkoly v oblasti ochrany především podzemních vod.

Kromě rutinního vyšetřování jakosti podzemních vod jsme se zabývali (cca od roku 1973) degradací ropných uhlovodíků v kontaminovaných kolektorech podzemních vod, denitrifikací v hlubokých podzemních vodách a naopak v kontaminovaných „mělkých“ podzemních vodách, stopováním proudění podzemních vod (třeba z kanalizace do zdrojů) – všecko moc zajímavá a účelná práce. A vedle toho jsem si směl dělat i „své pokusy“s degradací modelových substrátů značených 14C.

V roce 1988 začala síla osobních oddělení zřetelně slábnout a já jsem usoudil, že si mohu dovolit vyjednávat o změně (stálého!) zaměstnání někam „výš“, a tak jsem 1. 5. 1989 nastoupil do VÚV. Tady jsem přišel k vodohospodářům všeho druhu a zaměření a přes četná protivenství se mi tu dodnes líbí. Také proto, že jsem se musel od začátku věnovat především řekám, což je „věc“, kterou se můžete snažit pochopit sto let a pořád něco zbývá.

Kdo byl tvým vzorem?

Vzory jsou problém: Diplomovou práci (na rybnících) i později kandidátskou práci (na nádržích a zčásti tekoucích vodách) jsem dělal pod vedením RNDr. Věry Straškrabové, DrSc., tedy v týmu Hydrobiologické laboratoře Botanického ústavu ČSAV, vedeném doc. RNDr. J. Hrbáčkem, DrSc. Tam jsem se naučil chápat, že všecky dostupné metody mají svá omezení v interpretaci výsledků, a že všecky slušné teorie a výklady se těší na to, až budou překonány. A hlavně to, že poznání mechanismů, jak to v ekosystémech funguje, je založeno na poznání (a kvantifikaci) interakcí jednotlivých složek systému (nejen „biologických“) a nelze je popsat nějakým souhrnným indikátorem nebo metrikou. S Věrou a celým týmem (už dávno sídlícím v Českých Budějovicích) si pořád připadám jako doma. Asi bych měl připomenout Milana Straškrabu, který začal pracovat s daty z nádrží a řek, která se do té doby „hromadila“, a dělat bilance a generalizace. Já jsem mu chvíli dělal poskoka a po letech jsem si na ten přístup vzpomněl. Také jsem se „u něj“ trochu podílel na tvorbě Illiesova kompendia, které se později stalo základem úvah o ekologickém stavu Rámcové směrnice.

Co zásadního se během tvé profesní kariéry v oboru stalo?

Ve „vodní mikrobiologii“ čili akvatické mikrobiální ekologii se fantasticky vyvinuly metody. Od misek nastal posun ke stanovení celkových počtů bakterií (a i virů), a dále ke genotypově založeným metodám určování „druhů“ a možnostem přiřadit jednotlivým „druhům“ příslušné metabolické a degradační procesy – v podstatě v přírodních podmínkách! Byla objevena Archaea (nějaký čas zvaná Archebakterie) a byly popsány nové metabolické procesy, např. v transformacích dusíku (DNRA, ANAMMOX). Podstatná část tohoto pokroku se přenesla i do rutinních laboratoří, sloužících přímo vodohospodářům.

Utichly boje mezi „technickými a teoretickými“ hydrobiology. Pro nás studenty ve Viničné to byla nejdříne něco jako derby Sparta/Slavia a pak jsme to začali trochu zkoumat a chápat. Já jsem (pracně) dospěl k tomu, že ten spor je umělý, a že saprobita se určuje podle výskytů druhů, které mají nějakou tabulkovou saprobní valenci, a tak dále dokola. A to vše je navíc založeno na kyslíkových poměrech, tj. respiraci (především bakteriální!) organického uhlíku (přicházejícího jako znečištění). Obecně považuji za škodu, že „spory“ se týkaly „indikace“, místo aby se diskutovalo o mechanismech, které k tomu (skladbě společenstev a biodegradační kapacitě v příslušných úsecích toků) vedou. S obecným poklesem přísunu organického uhlíku z ČOV (a stárnutí debatérů) debaty ustaly. Tuto starou a upřímnou snahu biologů poskytnout vodohospodářům nějaké jednoduché rozhodovací podklady velmi rozumně zhodnotil (2010) prof. F. Kubíček, CSc., kterého bych měl také uvést mezi svými vzory. Ale zůstala mi podezíravost vůči „agregovaným“ informacím a metrikám, pokud nejsou doplněny konkrétními naměřenými nebo (aspoň) vymodelovanými daty.

Roku 2000 vyšla Rámcová směrnice určující činnost Evropských společenství v oblasti vodní politiky (2000/60/EC). To byla šance na nový přístup. Především je zaměřena na vodní politiku (dalo dost práce tvrdit, že vodní hospodářství je „jen“ součástí politiky) a na „vodu“jako dědictví a jako dlouhodobý zdroj, který je třeba chránit a rozumně užívat. Obsahuje i správní a ekonomické nástroje a hlavně propojuje „jakost vody“ s celkovým stavem toku (průtoky, hydromorfologie, komunikace s podzemní vodou) a respektuje nutné užívání toků. To byla výzva a investoval jsem do implementace hodně energie. Povedlo se nám s kamarády vymezit vodní útvary jako základní prvek, zpracovat jejich (abiotickou) klasifikaci, základní přístupy atd., až to všechno jednou skončilo. Kolegové z okolních starých členských států už nějaký čas hlásili: „Už víme co sledovat, tak teď nastoupí boj o provozování monitoringu za peníze. Ten začne tím, že se hráči pokusí upravit monitoring tak, aby jim byl pohodlný, a pak jej vyzvednou jako vlastní a základní činnost. Aplikace výsledků pak bude až sekundární.“ S výjimkou snad států, kde je správa vod a vodních toků tradičně v rukou uznávaných institucí (jsme v roce 2005), se tento proces opravdu – v různé míře – rozjel. Pro nás skončily velké „implementační“ úkoly zadávané VÚV TGM Ministerstvem životního prostředí, objevila se řada oddělených dílčích projektů a nových firem, a samozřejmě stálé revize toho, co už bylo uděláno a přijato. Já jsem tím dostal volno pro jiné činnosti. Rokem 2015 končí 1. Plány oblastí povodí a začínají 2. Plány, takže letos budeme moci jako veřejnost (viz článek 14 WFD) zhodnotit výsledek implementace a prvního kola účinnosti Směrnice, i když bez vlivu na druhé kolo. Já osobně vidím problém v tom, že bylo příliš mnoho energie a prostředků investováno do oblasti výzkumu a monitoringu biologické složky ekologického stavu, na úkor reálného posouzení hydromorfologického stavu, užívání toků, vymezení nezbytných funkcí silně modifikovaných vodních útvarů, a to na úkor rozumného odborného posouzení stavu vodních útvarů a možností zlepšení. Podotýkám, že podle „našeho“ systému vymezení vodních útvarů připadlo na jeden závod Podniků povodí cca 150 vodních útvarů, čili počet, na který lze toto „rozumné posouzení“ rozumně aplikovat.

V poslední době už každý ví, že problém znečištění jsou dnes specifické organické polutanty, produkované především jejich používáním (ne výrobou, kterou lze kontrolovat). Před rokem 2000 jsme mohli hlásat jen, že problém jsou hormony z „dámských prášků“, což veřejnost zajímalo spíš jako kuriozita. Později pak jsme mohli upozornit na některá farmaka (karbamazepin, diklofenak, ibuprofen), dokonce jsme začali měřit jejich osud v ČOV a v tocích. Dnes je situace díky několika moderním a aktivním laboratořím úplně jiná a sledování „Emerging pollutants“ je „to hlavní“. Otázka je, k čemu sbírání dat spěje – spotřebu farmak apod. nelze regulovat a současné ČOV spolehlivě čistí jen klasické znečištění, takže tyto polutanty vypouštíme do čistých řek, ve kterých už nejsou mikrobiální společenstva, která by je degradovala současně s „výživným“ nespecifickým organickým uhlíkem, který zůstal v čistírně.

Jaký vývoj ve svém oboru očekáváš v budoucnosti?

Musí dojít k „akcím“, které řeší problém poslední věty předchozího odstavce. Na to se těším.
Musí dojít k propojení „péče o krajinu“ a „péče o vodní toky“. Týká se to především „nové“ hrozby sucha, ale také klasického problému eutrofizace – přísunu dusíku (většina přichází „z krajiny“, ne z ČOV) a fosforu (většina naopak asi přichází z ČOV).

Očekávám a přeji si spolupráci odborníků a veřejnosti. To je v nám podobných zemích normální a spočívá to v rozumném toku informací – oběma směry.

Co si myslíš o vztahu mezi vodohospodáři a ekology?

To je především otázka vymezení těch dvou pojmů a také vymezení a pojmenování „costs and benefits“, čili řekněme ztrát a přínosů – kdo komu (za co a kolik) platí a kdy se platí a kdy se „dostává“. Rámcová směrnice s tím počítá, i když není vůbec jednoduché převést to do vždy platné litery. Směrem do Evropy totiž stoupá význam „ducha“ práva a Směrnic nad literou, poprvé asi zmíněný apoštolem Pavlem (2. Kor.)
Především – ekologie je věda o vztazích v ekosystému, nemusí to vůbec být záležitost jen živých organismů, resp. biologů. „Politická“ ekologie je něco jiného. Klasický vodohospodář je (jak to vidím já – pro zjednodušení) řekněme absolvent Stavební fakulty, klasický ekolog je absolvent Přírodovědecké fakulty. Ale i na fakultách „technických“ vysokých škol se studuje „ekologie“, vlastně na skoro všech vysokých školách v ČR, včetně ekonomických a právnických. Pokud bychom se drželi ducha Rámcové směrnice, nebyl by v tom problém. Mechanismy dokazování výhodnosti a prokazování udržitelnosti tam jsou nastíněny jasně, včetně principů veřejné diskuse/posuzování. Jiná věc jsou národní práva členských států a tradiční systémy uvažování. Na českém právu vidíme jasný posun k duchu Rámcové směrnice, i když v liteře některých technických norem je to podstatně horší.

Přínosy a ztráty: Vztah mezi milovníkem lodní dopravy, který tiše čeká výnosy (z provozu a staveb) garantované péčí o splavnost toků (státem, za peníze všech poplatníků), a občanem/poplatníkem, který chce mít pod okny vodičku bez sucha a povodní, nebo chodit na ryby k tradiční řece, to ještě není „ekologie vs. vodní hospodářství“. Po tomhle hrozném úvodu si můžeme říci, že je vždycky důležitá (ve vědě i v obchodě) jistá míra abstrakce – zjednodušení výpočtů k argumentaci výhodnosti (něčeho pro někoho). Je jisté, že cesta ke vzdálené budoucnosti vede přes krutý dnešek a budoucnost blízkou, ale nějaká vize udržitelného rozvoje musí vždy být dodržována, alespoň pro dvě generace dopředu. Ta lodní doprava je dobrý příklad – dnes celkem všichni přijímáme tezi, že bude „spíše sucho“, ale argumentace o všeobecné výhodnosti stavby kanálu D.O.L. se nijak nemění, ani v krajině protkané silnicemi a železnicí, které fungují 365x 24 hodin ročně i za sucha. A všichni bez reptání posloucháme příklady zaměňující rekreační dopravu parníčkem s nákladní dopravou stylu Mississippi nebo Volha Matička.

Souhrnně: Záleží na konstrukci otázek a pak hledání „celých“ odpovědí. Vodohospodář a ekolog by se mohli domluvit. Zajímavé je právě to „sucho“, protože není přímo antropogenní jako např. znečišťování nebo kanalizování řek, ale musíme jej brát vážně.

Jsi předsedou Ramsarské komise. Jak navrátit vodu do krajiny?

Ramsarská konvence je jednou z nejstarších a největších nevládních organizací, zaměřená na ochranu světových mokřadů, primárně jako hnízdišť vodního ptactva. V ČR je 14 Ramsarských lokalit (různě chráněných území), jejichž stav výbor aktivně sleduje. Český ramsarský výbor je poradním orgánem ministra životního prostředí a jeho předseda je tu od toho, aby řídil jednání Výboru a Expertní skupiny a v případě nutnosti, kromě zápisů atd., činil ministrovi životního prostředí příslušné návrhy.

Když se podíváme na jakoukoliv Hydrologickou bilanci ČR, uvidíme, že cca 30 % vody, která je zahrnuta do srážkové bilance, odteče přes hraniční profily z ČR. Zbytek tu „někde koluje“ v atmosférické vlhkosti, v rose, odparu atd. a mimo jiné také reguluje klima, denní rozdíly teplot. S vodou, která už jednou je v tocích, počítáme jako s „odtékající“, pro krajinu víceméně ztracenou – i když ta je právě předmětem činnosti většiny čtenářů a přispěvatelů Vodního hospodářství. Základ pro udržení vody v krajině je právě heterogenní struktura krajiny, meze, mokřady (i ty malé, bez „ochrany“), ne hladká úpravná krajina, do které nastavíme nádrže udržující průtok v jasně definovaných korytech. Na rozdíl od heterogenní verze tohle stojí jasné peníze a dá se hezky plánovat a prezentovat jako „opatření“, ale udržení „vody v krajině“ to tak úplně není. Tady je zrovna pojem vodohospodář třeba trochu hlouběji prozkoumat.

Zabýváš se chemismem vod. Jistě jsi i v obraze co se týče biologického stavu vod. Že chemický a biologický stav vod je neradostný, je známo. Kde hledat příčiny a jaké bys doporučoval opatření k nápravě?

Mně hrozně baví sledovat vývoj „jakosti“ vody v řekách, tedy parametrů nebo charakteristik, které se měřily už někdy dávno. První rozumná data máme od Ullika a pak Hanamanna z Labe a od Štolby a Bělohoubka z Vltavy, z období 1875–90. Z Moravy to neumím zpaměti. Vidíme, že i když už byla nějaká kanalizace, dusičnan „neexistoval“ a koncentrace amonného dusíku byly srovnatelné s dnešními, kdy ze slušných  ČOV přichází prakticky jen dusičnan. O „biologickém stavu“ vlastně z té doby nevíme skoro nic (zejména nic kvantitativního), navzdory řadě slavných biologů. Máme jen věcné informace o velkých rybách a druhovém složení vodního hmyzu, korýšů atd. Pak přišla vlna regulace toků, pak éra znečišťování, výstavby ČOV, a teď jsme v situaci, kdy jsou kyslíkové poměry v řekách OK, amonný dusík občas a na nepatrné úrovni, vysoké a stálé koncentrace „neškodného“ dusičnanového dusíku (3–5 mg/l N-NO3), až na to, že je tu rostoucí hrozba specifických polutantů (dnes už celkem bez rtuti a PCB). Takže tato etapa skončila jasně úspěchem, jenže etapy mají smysl jen ve sportu a v plánování, macecha příroda a rozvoj lidského komfortu pracují průběžně. Nakolik je „stav“ neradostný, toť otázka. Odstranění tíživého stavu ještě z poloviny osmdesátých let je jistě pokrok, ale k tomu pokroku patří i „negativní“ pokrok: Používání všech možných chemických látek, které tu dříve prostě nebyly a procházejí i novými ČOV, regulace průtoků a změny morfologických vlastností říčních koryt, zvyšování teploty a zasolování toků, dálková lodní doprava (i rekreační), pěstování a vysazování nových druhů ryb a dalších vodních organismů (včetně jejich parazitů), to všechno (a mnoho dalšího) vede k posunu „pozadí“ pro určení přírodních či původních či přijatelných podmínek pro biologický stav. Předpokládám, že tím myslíme biologickou složku ekologického stavu podle Rámcové směrnice.

V každém případě je nutné přestat posuzovat znečištění i změny hydromorfologických podmínek měřítkem „kolik by to stálo“ (provozovatele čistírny, daňového poplatníka, spotřebitele vody, majitele jachty atd.), a primárně uvažovat o tom, co lze vyčistit, upravit/neupravit, včetně nařizovacích a vymáhacích nástrojů. Typická je otázka BATů, čili nejlepších dostupných technologií. Dokud není jasný tlak na jejich vývoj (vypouštěná množství a koncentrace polutantů apod.), žádné účinnější technologie se prostě nevyplatí vyvíjet a ty „nejlepší“ nemusí být dobré. Druhý typický příklad je roční cyklus teplot v řece – co vypustíme v létě, to se možná odbourá, transformuje, vypaří atd., ale co vypustíme v zimě, to nejspíš doteče do moře. Otázka Malého prince by asi zněla: Co je asi snadnější a co je správnější – provozovat ČOV „za tepla“, nebo si upravit vypouštěcí předpisy podle teploměru.

Zcela obecně chybí nějaký ideální orgán, který by měřil, rozhodoval a povoloval (užívání, vypouštění atd.) podle výsledků měření a zdravého úsudku (vodohospodářů, ekologů a dalších) a měl dostatečnou autoritu a sebevědomí k tomu, aby „literu“ stále ohlodávaných vyhlášek a Nařízení vlády mohl a uměl aplikovat jako pomůcku k „duchu“ zákonů (nejen podle Rámcové směrnice). Dokonce by „se“ mělo počítat s tím, že podnikatelské riziko je v oblasti kolem vody dost vysoké, protože měřítka pro regulaci těchto činností se nutně vyvíjejí. Zdálky se zdá, že v oblasti ochrany půdy už věci pomalu fungují správným směrem.
Zajisté se odpovědně chystáme „na sucho“, ale např. stále čekáme na splnění § 36 Vodního zákona (Zákon č. 254/2001 Sb., resp. 273/2010 Sb.), stanovujícího minimální zůstatkový průtok, tedy „průtok povrchových vod, který ještě umožňuje obecné nakládání s povrchovými vodami a ekologické funkce vodního toku“. Nebo na aplikaci metodického pokynu pro stanovení v mnohém společného „ekologického průtoku“, vydaného letos Evropskou komisí. A tak dále.

Děkuji, že jsi mi poskytl tento rozhovor, a já i časopis se připojujeme do řady gratulantů. Ať Ti zdraví i mozek slouží alespoň jako dosud. Je mi opravdickou ctí, že se mohu řadit mezi Tvé přátele.

Ing. Václav Stránský